(Ne)Efektivita státu je irelevantní

Mises.cz: 23. března 2015, Přemysl Holub, komentářů: 23

Kritiku státu a státní správy za neefektivitu, neflexibilitu, zbytečné rozhazování peněz na nepotřebné projekty atd. slyšíme víceméně ze všech stran, nejen ze strany lidí usilujících o svobodnou společnost. Někteří lidé neefektivitu státní správy pravidelně používají při boji proti jakémukoliv státnímu útlaku, regulaci nebo vyhlášce. Mnozí si neuvědomují, že takto položený antistátní argument svého autora jednak vystavuje do nebezpečné argumentační kontradikce a především je ve své podstatě druhořadý.

Zaprvé, jak nebo podle čeho vlastně můžeme efektivitu státní správy nebo státní agentury určit nebo změřit? Zvykem je se obracet na srovnání se soukromým sektorem. Ale, v soukromém sektoru samotném existuje nespočet firem kladoucích různé priority na jejich výsledný výrobek (službu). Pokud si jedna firma klade důraz na kvalitní klientský servis a další na rychlost vyřízení objednávky, tak pro třetí firmu může být nejdůležitější nejnižší cena na trhu. Která z těchto firem je efektivnější? A ještě důležitější otázkou je, z pohledu koho? 

Zadruhé, představme si, pro potřeby naší diskuze, že stanovíme arbitrární kritérium, dle kterého je celá státní aparatura tou nejefektivnější institucí v dané oblasti. Bude v tento okamžik státní kritik umlčen a navždy spokojen? Pokud je jeho argument postaven výhradně na kritice efektivnosti státních operací (at’ už si definuje pojem “efektivnost” jakkoliv), tak by měl být. Jinak řečeno, čím “efektivněji”  bude stát fungovat, tím spokojenější tento státní kritik bude, správně? I když tomu tak určitě není, z pohledu vetšinové společnosti jsem si jistý, že bude takovýto argument pochopen tímto způsobem. 

Proto, diskuze na téma efektivnosti jakéhokoli státního útvaru je nejen nekonečná a jasně nedefinovatelná, ale především odvádějící pozornost od mnohem důležitější otázky a tou je - je stát legitimní institucí? Pokud můžeme ukázat, že odpoveď na tuto otázku je kladná, potom je zcela na místě se zabývat tím, jak je na tom takováto instituce kvalitativně. Pokud můžeme ovšem ukázat, že je odpoveď na tuto otázku záporná, je jakákoliv kvalitativní diskuze bezpředmětná. I ten nejlepší obchod (dle jakéhokoli měřítka) s ojetými auty široko daleko se stává nelegitimním v momentě, kdy zjistíme, že auta jsou kradená. I ten nejštědřejší a nejobdivovanější podnikatel přestává být hvězdou ve chíli, kdy zjistíme, že svůj kapitál a prostředky ukradl. Oba jsou zloději a jakákoli diskuze o jejich kvalitě či efektivnosti nedávají dále smysl.

Je důležité si uvědomit, co oba výše uvedené příklady spojuje. Představitele příkladů uvedených výše spojuje fakt, že oba nabyli své prostředky krádeží, tj. bez dobrovolného souhlasu původního majitele. Abychom ještě lépe demonstrovali myšlenku, směrem ke které se snažíme dopracovat, uveďme ještě jeden příklad ve formě několika otázek. Pokud Přemek ukrade nebo pod hrozbou násilí odcizí peníze Pavlovi a všechny je skrz svou firmu daruje chudé matce s dětmi na jídlo a přístřešek, je Přemek stále zlodějem? Pokud se Přemek s Martinem dohodnou, že Pavla donutí pod výhružkou násilí přispět na vzdělání dětí, jedná se stále o krádež? Pokud se tisíc lidí rozhodne vybrat pod hrozbou násilí peníze od jiné skupiny lidí, jde stále o krádež? Pokud se skupina lidí dohodne, že společně zvolí zástupce, který rozhodne kolik má být odebráno Pavlovi, jde stále o krádež? Pokud předchozí otázky zobecníme ve smyslu tohoto článku: jak je z pohledu morálky a spravedlnosti důležité kolik Přemek se svými straníky “vybere” peněz a především, za jakým ůčelem tyto peníze vybírá a na co je použije, zda je propije nebo daruje chudým? Jinak řečeno, jak je důležitá Přemkova “efektivnost jeho počínání” v momentě, kdy byl odhalen jako obyčejný zloděj? Viditelně ztrácí smysl o Přemkově “efektivnosti” nadále diskutovat. 

Pokud bychom chtěli namítnout, že daně nejsou nedobrovolné, potom navrhuji zkusit daně jeden rok neplatit a počkat si na výsledek.

Vrat’me se nyní k naší efektivnosti státní správy. Otázka efektivnosti státu je bezpředmětná, alespoň do té doby, dokud nebudou daně dobrovolné. Tady nastává ale problém, neboť stát bez daní přestává být státem a stává se soukromým podnikem nabízejícím své služby dobrovolně platícím zákazníkům. V tento okamžik náhle dává smysl započít kvalitativní diskuzi o této instituci. 

Diskuze na téma efektivnosti státních institucí a způsob využití státních peněz nikam nevede a odvádí pozornost od mnohem důležitějších otázek. Pochopitelně, tyto otázky nejsou vůbec ve veřejné diskuzi povoleny, nebot’ jakákoliv hlubší úvaha tímto směrem představuje obrovské nebezpečí pro veřejně schválený status quo. A také skokové odhalení zloděje vydávajícího se za ochránce a vykonavatele dobra pro všechny.