Budoucnost Evropy: Inflace a daně z majetku

Mises.cz: 01. února 2014, David Howden (přidal Martin Lesko), komentářů: 1

[Vyšlo na serveru mises.org.]

Daňová zátěž ve většině zemí západního světa je natolik vysoká, že může snadno dojít k nezaplacení nadměrných dluhů. Takový je alespoň výsledek závěrečné zprávy, kterou pro Mezinárodní měnový fond vypracovali Carmen Reinhartová a Kenneth Rogoff.

Reinhartová a Rogoff nedávno prosluli svou knihou Tentokrát je to jinak (This time it´s different), v níž tvrdí, že vysoké veřejné dluhy byly historicky vždy doprovázeny redukcí růstu příležitostí.

Jak nyní poznamenávají, vzhledem k závažnosti současného problému je zřejmé, že zásadní strukturální reformy budou nevyhnutelné a například na periferiích Evropy mohou dosahovat rozměrů daleko překračujících cokoli, o čem se doposud veřejně diskutovalo. Zatím se jako nástroje řešení Eurokrize k záchraně rozmařilých států používaly hlavně vyšší daně, bailouty Mezinárodního měnového fondu a Evropské centrální banky a snižování vládních dluhů.

Tyto bailouty ale ještě výrazněji prohloubily dluhové problémy, které existovaly před pěti lety. A skutečně, jak Reinhartová a Rogoff správně upozorňují, kdysi fiskálně stabilní severoevropské státy si už dál nemohou dovolit držet nad vodou své předlužené jižní sousedy.

Šest evropských států má v současné době poměr vládního dluhu k velikosti HDP – měřítko popularizované Reinhartovou a Rogoffem jako signál snižující se růstové perspektivy – v průměru okolo 90 %. Státy, které měly jen nějakých pět let nazpět relativně konsolidované rozpočty, jsou nyní zatíženy umořováním dluhů. Příkladem může být Irsko – až do roku 2007 byl poměr irského dluhu k HDP pod 25%. O šest let později tato hodnota přesahuje 120 %. Rozpočtově bezpečná Skandinávie by měla mít na paměti, že štěstí se může velice rychle obrátit. Tak, jak se to stalo Irům.

Dluhová krize byla dosud zmírněna z velké části díky zvýšeným daním a přesunem bohatství ze severního pevného jádra Evropy na periferie. Zvyšování daní má ovšem háček v tom, že nemůže pokračovat donekonečna.

V Evropě už je sedm zemí, v nichž celkové výnosy výběru daní přesahují 47 % HDP. Byly doby, kdy se pouze Skandinávie mohla chlubit vysokým daňovým režimem a rozsáhlými veřejnými službami. V Rakousku stejně jako ve Francii dnes více než polovinu domácí ekonomiky tvoří veřejný sektor financovaný prostřednictvím daní. (Za zmínku stojí také to, že i přes deficitní hospodaření obou zemí velikost jejich vlád neustále roste.)

Vzhledem k vysoké nezaměstnanosti (hlavně na periferiích Evropy) nemohou vlády vybrat dostatek svých příjmů zvyšováním daňové zátěže – kdo by to platil? Další otázkou je, jak moc lze zvyšovat veřejné příjmy pomocí dalšího zadlužování, když míra zadlužení je už teď příliš vysoká. Rozhodně to nepůjde bez zvýšení úroků, což by ale už teď velmi křehké vládní financování vážně ohrozilo.

Reinhartová a Rogoff vidí jenom dvě možné verze budoucího vývoje Evropy: finanční represe zvyšováním inflace a zdaněním úspor a majetku. Ani tentokrát tomu nebude jinak, než ve všech ostatních případech předlužených států v historii Evropy – jenom se podívejte na podobné příklady z poválečného vývoje. A pak neříkejte, že vás nikdo nevaroval.