Člověk proti státu I. - Nový toryismus

Mises.cz: 05. srpna 2014, Herbert Spencer (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 3

Předmluva

Westminster Review z dubna 1860 obsahuje článek s názvem „Parlamentní reforma: rizika a pojistky“. V tomto článku jsem se odvážil předvídat některé důsledky tehdy navrhovaných politických změn.

Pokud bych měl shrnout své tehdejší argumenty, tak vyjadřovaly obavy z toho, že pokud se nebude postupovat s patřičnou opatrností, tak rozšíření formální svobody bude znamenat zmenšení faktické svobody. Následující události mě utvrdily v názorech, které jsem tehdy vyjádřil. Obrácení legislativního proudu, ke kterému od té doby došlo, bylo svým způsobem předvídatelné. Rychle se množící diktátorská opatření kontinuálně omezují svobodu jednotlivců, a to dvojím způsobem. Regulace jsou vydávány ve stále rostoucím množství a omezují občany ve směrech, kde jejich jednání bylo dřív volné. Zároveň rostoucí daňová zátěž, především na místní úrovni, dále omezuje jejich svobodu tím, že zmenšuje tu část příjmů, kterou mohou lidé utratit podle libosti, a zvyšuje objem prostředků, které jsou utráceny podle libosti veřejných činitelů.

Tyto předvídané účinky působí i nadále a do budoucna bude jejich působení pravděpodobně sílit. Protože vidím, že mé závěry, učiněné při prozkoumání těchto příčin a následků, byly správné, chtěl bych učinit to málo, co mohu, abych obrátil pozornost k hrozícímu zlu.

Z tohoto důvodu jsem sepsal následující čtyři články, které původně vyšly v Contemporary Review v dubnu, květnu, červnu a červenci tohoto roku. Abych odpověděl na vznesenou kritiku a odstranil některé námitky, které ještě budou pravděpodobně vzneseny, tak jsem nyní přidal postscriptum.

Bayswater, červenec, 1884

Nový toryismus

Většina z těch, kteří se dnes označují za liberály, jsou toryové nového typu. To je paradox, který bych měl vysvětlit. Abych ho mohl vysvětlit, tak se nejprve musíme podívat na to, jaké pozice tyto dvě politické strany původně zastávaly. Žádám tedy čtenáře o trpělivost s tím, že mu na začátek připomenu fakta, která mu mohou být známá, abych ozřejmil základní povahu toryismu a liberalismu.

V dřívějších dobách, než tyto strany dostaly svá jména, se odlišovaly svým názorem na to, jaký typ společenské organizace by měl převládnout. Obecně řečeno existují dva způsoby, jakými může být společnost uspořádána – militaristický a industriální. Militaristická společnost je charakterizována režimem statusu a obecně převládala ve starých dobách. Industriální společnost je charakterizována režimem kontraktu a rozšířila se v moderní době především mezi západními národy. Pokud použijeme slovo „spolupráce“ v jeho nejširším významu, jako společné aktivity lidí za jakéhokoliv systému, pak můžeme tato dvě společenská uspořádání definovat jako systém vynucené spolupráce a systém dobrovolné spolupráce. Typickou strukturou vynucené spolupráce je armáda složená z branců, v níž jsou jednotky uspořádány ve stupňovité hiearchii a nižší stupeň musí plnit rozkazy vyššího, pod trestem smrti. Vojáci pak dostávají direktivně určené porce jídla, oblečení a peněz. Druhou strukturu můžeme vidět v uspořádání výrobců a obchodníků, kteří se dohodli na vzájemné směně určitých služeb za určité platby a mohou ze své vůle tuto organizaci opustit, pokud se jim nelíbí.

V průběhu společenského vývoje v Anglii se postupně objevovaly rozdíly mezi těmito dvěma zásadně protikladnými formami spolupráce. Ovšem již dlouho před tím, než se objevila pojmenování tory a whig, tyto dvě strany již byly zřetelně rozeznatelné a jejich spojení s militarismem a industrialismem byla tu a tam vidět. Je známou pravdou, že v Anglii, stejně jako jinde, to byla především městská populace řemeslníků a obchodníků, navyklých smluvní spolupráci, která tvořila jádro odporu proti násilné vládě, jenž je charakteristická pro režim vynucené spolupráce. Oproti tomu společnost statusu měla svou největší oporu v zemědělských okrscích, původně osídlených vojenskými náčelníky, a na nich závislými skupinami, v nichž přežívaly dřívější ideje a tradice. Navíc tento kontrast v politických sklonech, jenž se projevoval před tím, než byly whigovské a toryovské principy jasně rozlišeny, byl vidět i poté. V době revoluce „vesnice a malá města byla monopolizována toryi, zatímco větší města, řemeslnické čtvrti a obchodní přístavy byly baštami whigů“. To, že navzdory výjimkám tyto obecné vztahy stále platí, je známým faktem.

Taková byla povaha původu těchto dvou stran. Podívejme se nyní na to, jak se tato povaha promítla do jejich dřívějších doktrín a činů. Whigovství začalo jako opozice proti Karlovi II. a jeho klice, s pomocí které se snažil znovu vytvořit neomezenou monarchickou moc. Whigové „pokládali monarchii za lidskou instituci, která byla zřízena národem a musí sloužit prospěchu všech jeho členů“. Oproti tomu toryové „hleděli na monarchu jako na zástupce Boha“. V těchto doktrínách bylo obsaženo i přesvědčení – v prvním případě, že poslušnost vládci je podmínečná a dá se vypovědět, zatímco v druhém případě, že poslušnost vládci je bezpodmínečná a slepá. Při popisu toho, jak byli whigové a toryové vnímáni na konci sedmnáctého století, Bolingbroke napsal:

„Nezávislost lidu, původní smlouva, autorita parlamentu, svoboda, odpor vůči královské moci, abdikace, svržení, to byly ideje spojené v té době s whigy a byly považovány za neslučitelné s ideou torye.“

„Božské, dědičné, nezrušitelné právo, pasivní poslušnost, privilegia, to bylo v mnoha myslích spojeno s ideou torye a považováno za neslučitelné s ideou whiga.“ Dissertation on Parties, str. 5 [1735, str. 4].

Pokud porovnáme tyto popisy, můžeme vidět, že zde máme jednu stranu, která si přeje omezit donucovací moc vládce nad poddanými, zatímco druhá strana si přeje tuto moc zachovat nebo rozšířit. Toto rozlišení podle cílů – rozlišení, které je podle smyslu a významu daleko důležitější, než všechna ostatní politická dělení – bylo přítomno v jejich prvotních činech. Whigovské principy byly vtěleny do Habeas Corpus Act a do opatření, kterými soudcové získali nezávislost na koruně. Dále byly vidět v porážce Non-Resisting Test Bill, který zamýšlel zavést pro poslance a úředníky povinnou přísahu, že se v žádném případě nepostaví králi se zbraní. Jejich vzorem byl Bill of Rights, který měl zabezpečit poddané proti monarchické agresi. Tyto zákony plynuly ze stejné vnitřní podstaty. Princip nucené spolupráce v nich byl oslaben a princip dobrovolné spolupráce posílen. V následujícím období vykazovala politika stran tutéž obecnou tendenci, jak je dobře známo z poznámek Greena ohledně whigovské vlády po smrti královny Anny:

„Než uplynulo padesát let jejich vlády, Angličané zapomněli, že bylo možné někoho perzekuovat za odlišné náboženství, omezit svobodu tisku, zasahovat do rozhodování soudů nebo vládnout bez parlamentu.” [J. R. Green, Short History of the English People, Londýn, 1874. Pozdější vydání, které je mi k dispozici, uvádí „názory“ namísto „náboženství.“]

Přesuneme se nyní k válečnému období, které uzavíralo osmnácté století a jímž začínalo století devatenácté. Zde můžeme být svědky ztráty mnoha předchozích svobod a zpětného pohybu k tomu typu společnosti, jenž je charakteristický pro militarismus. Vyznačovalo se mnoha násilnými opatřeními, jimiž si stát opatřoval lidi a prostředky pro válečné účely, potlačením svobody veřejného shromažďování a omezením svobody tisku.

Poté, co obnovení míru umožnilo návrat k industriálnímu režimu, whigové či liberálové znovu zahájili tlak na provádění odpovídajících změn. Pod rostoucím vlivem whigů došlo ke zrušení zákonů zakazujících spolčování řemeslníků, stejně jako těch, které omezovaly svobodu cestování. Disidentům bylo umožněno praktikovat svá náboženství podle libosti, aniž by za to trpěli určitými občanskými postihy a další opatření, která pod tlakem whigů přijali toryové, dovolilo katolíkům hlásit se otevřeně ke své víře bez ztráty části svobod. Svoboda byla rozšířena zákony, které zrušily obchod s otroky a pak držení černochů v otroctví. Byl zrušen monopol Východoindické společnosti a obchod s Východem se otevřel všem. Disidenti se již nemuseli podřizovat náboženským sňatkům a dostali možnost uzavřít manželství čistě občanským obřadem. Byly odstraněny zákazy a překážky kupovat zahraniční komodity a obchodovat prostřednictvím zahraničních lodí a zahraničních námořníků. Poté byly zrušeny ty restrikce tisku, jejichž původním účelem bylo zamezit šíření podvratných názorů. U všech těchto změn je nezpochybnitelné, že pokud je nepřijali přímo liberálové sami, tak byly přijaty pod jejich vlivem a v souladu s jimi prosazovanými principy.

Proč ale připomínám fakta, která jsou všem dobře známá? Zkrátka proto, že se mi zdá užitečné všem připomenout co liberalismus byl v minulosti, aby pak mohli lépe spatřit jeho nepodobnost s takzvaným liberalismem současným. Bylo by neomluvitelné vyjmenovávat všechna ta rozličná opatření, za účelem poukázat na jejich společný charakter, kdyby lidé v dnešní době nezapomněli na onen společný charakter. Zapomněli na to, že všechny skutečně liberální změny zmenšovaly prostor nucené spolupráce v životě společnosti a rozšiřovaly prostor pro dobrovolnou spolupráci. Zapomněli na to, že tyto změny zmenšovaly rozsah vládní autority a rozšiřovaly rozsah, v němž každý občan mohl jednat bez státního dozoru. Ztratil se jim z očí ten fakt, že v minulosti liberálové obvykle hájili osobní svobodu proti státnímu donucení.

Položme si nyní otázku: Jak se stalo, že liberálové toto pustili ze zřetele? Jak se stalo, že liberalismus, čím déle byl u moci, tím více se stal ve své legislativě donucovacím? Jak se stalo, že přímo, když měl liberalismus většinu, nebo nepřímo, když se v některých případech spojil se svými oponenty, přijal politiku diktování občanům a v důsledku toho zmenšil rozsah, v němž mohou občané jednat svobodně? Jak vysvětlit toto zmatení, kdy při sledování cíle veřejného blaha obrátil metody, kterými dříve tohoto veřejného blaha dosahoval?

Jakkoliv se tato nevědomá změna politiky jeví na první pohled nevysvětlitelně, uvidíme, že k ní došlo docela přirozeně. Za daného stavu běžného neanalytického myšlení o politických záležitostech a existujících podmínek nebylo ani možné očekávat něco jiného.

Od těch nejnižších k těm nejvyšším bytostem platí, že inteligence je podmíněná schopností rozlišovat. Tak je tomu i mezi lidmi, od těch nejzaostalejších až k těm nejkulturnějším. Správně klasifikovat – dát do jedné skupiny věci, které jsou svou podstatou stejné a rozdělit do různých skupin věci, které jsou svou podstatou rozdílné, to je nezbytná podmínka pro možnost správně jednat. Počínaje základní schopností vidění, která dává svému nositeli varování, že se poblíž pohybuje nějaký velký objekt, pokrok spočívá v rozvoji zraku, jenž přesným zachycením kombinace tvaru, barev a pohybu na velkou dálku identifikuje objekt jako kořist či nepřítele a umožní tak upravit chování pro zajištění potravy nebo uniknutí smrti. Toto vyvíjející se vnímání rozdílů, a následně větší přesnost klasifikace, je jedním z hlavních aspektů růstu inteligence, obzvláště pokud se posuneme od relativně prostého fyzického zraku k relativně komplexnějšímu zraku intelektuálnímu. Skrze intelektuální zrak pak můžeme zahlédnout, že věci seskupené dříve podle určité vnější podobnosti můžeme zařadit do jiných a přesnějších skupin podle jejich vnitřní podstaty. Nerozvinutý intelektuální pohled se dopouští stejných chyb při tomto rozlišování, jako nerozvinutý fyzický zrak. Například nejprimitivnější rozdělení rostlin je na stromy, keře a byliny. Velikost je zde tou nejnápadnější vlastností a základem tohoto rozlišení, které ovšem k sobě přiřadí i mnoho rostlin, jenž jsou svou podstatou zcela různé a oddělí ty, co jsou blízce příbuzné. Nebo si vezměme jiné lidové pojmenování, které seskupuje k sobě pod názvem ryba a velryba i některé savce z toho důvodu, že obývají vodu a mají určitou vnější podobnost, zatímco ve skutečnosti jsou si tito tvorové navzájem vzdálenější, než je ryba a pták.

Tento poznatek si můžeme zobecnit i ve vyšších sférách intelektuálního rozhledu, které se týkají věcí, jež nejsou přímo přístupné jiným smyslům a mezi nimi i politickým institucím a politickým opatřením. Zde je rovněž výsledkem nedostatečné intelektuální schopnosti chybná klasifikace a následné chybné závěry. Vskutku, sklon chybovat je zde mnohem větší, protože tyto věci nelze zkoumat základními jednoduchými způsoby. Politické instituce se nelze dotknout nebo jí vidět. Seznamujeme se s ní jen s vynaložením úsilí konstruktivní představivosti. Politické opatření nezhodnotíme fyzickým vnímáním. Potřebujete si v mysli složit jednotlivé prvky, z nichž se takové politické opatření skládá, abyste spatřili jeho povahu. Stejně jako ve výše uvedených případech, i zde se nedostatečný intelektuální rozhled projevuje seskupováním věcí podle jejich vnějšího zdání nebo nedůležitých charakteristik. Jak vypadá chybná klasifikace politických institucí, můžeme vidět na přežívajícím názoru, že Římská republika byla lidovou formou vlády. Podívejte se na ideje francouzských revolucionářů, kteří usilovali o dosažení ideálního stavu svobody, a zjistíte, že jejich modelem byly politické formy a činy Římanů. Dokonce i dnes lze tu a tam vidět historika, který předkládá zkaženosti Římské republiky jako příklad toho, kam vede lidová vláda. Ovšem podobnost mezi římskými a dnešními institucemi je menší, než podobnost mezi žralokem a sviňuchou – podobnost určitých vnějších tvarů při naprosto odlišné vnitřní struktuře. Římská vláda byla malou oligarchií uprostřed širší oligarchie. Jejich členové byli neomezení autokraté. Společnost, v níž relativně málo lidí bylo v určitém smyslu svobodných, a kde existovalo mnoho malých despotů, kteří měli v podřízenosti nejen otroky a závislé osoby, ale i děti. Svou vnitřní povahou byla tato společnosti podobnější obvyklému despotismu než společnosti občanů politicky si rovných.

Nyní můžeme u naší konkrétní otázky porozumět tomu zmatení, do něhož liberalismus zapadl. Původ tohoto zmatku je v mylném třídění politických opatření podle některých vnějších znaků, namísto podle jejich vnitřní podstaty. Co, v obecném vnímání, byly výdobytky změn, za které bojovali liberálové v minulosti? Bylo to zrušení křivd, které se staly neprivilegovaným lidem. Bylo to umenšení zla, které přímo nebo nepřímo pociťovaly široké třídy občanů jako zdroj svého utrpení nebo jako překážku v úsilí o dosažení štěstí. A protože v myslích většiny je zmenšení zla ekvivalentem k dosažení dobra, a tato opatření se zdála být zdrojem tolika pozitivních věcí, že blahobyt mnohých začal být pokládán jak liberálním státníkem, tak liberálním voličem, za konečný cíl liberalismu. Odtud plyne ono zmatení. Dosažení obecného blaha bylo vnějším viditelným znakem společným mnoha dřívějším liberálním opatřením. Ovšem skutečnou podstatou těchto dřívějších opatření bylo uvolnění nějakého omezení. Tak se stalo, že obecné blaho přestalo být liberály vnímáno jako nepřímý důsledek, získaný odstraněním určitého státního omezení, ale jako cíl, který má být získán přímo. V úsilí dostat se k tomuto cíli přímou cestou pak začali používat metody, které jsou ve vnitřním protikladu k metodám, které byly používány původně.

Nyní, když jsme viděli, jak došlo k tomuto obrácení politického trendu (možná bych měl říci částečnému obrácení, protože současný Burial Act a úsilí odstranit zbytky náboženských nerovností vykazují znaky jeho pokračování v určitých směrech), podívejme se na rozsah, kterého nový trend v současnosti nabyl, a kterého v budoucnosti pravděpodobně ještě nabude, pokud současné ideje a pocity budou dominovat i nadále.

Než přikročím k výčtu konkrétních opatření, bude vhodné říci, že nemám v úmyslu soudit motivy těch, kteří podporovali tato různá omezení a nařízení. Ve většině případů tyto motivy byly a jsou bezpochyby ušlechtilé. Připouštím, že restrikce, uvalené zákonem z roku 1870 na zaměstnávání žen a dětí v barvířských dílnách, byly ve svých záměrech stejně filantropické, jako nařízení Eduarda VI., které předepisovalo minimální dobu, na kterou mají být zaměstnáni nádeníci. Bezpochyby Seed Supply Act z roku 1880, který zmocnil poručníky kupovat semena pro chudé nájemce a pak dohlížet na to, že jsou správně zaseta, byl motivován stejnými ohledy na veřejné blaho, jako zákon z roku 1533, který předepisoval množství ovcí, jenž si má nájemce držet, nebo zákon z roku 1597, který přikazoval opravit zchátralé hospodářské budovy. Nikdo nezpochybňuje, že rozličná opatření z poslední doby, která omezují prodej alkoholických nápojů, byla přijímána se stejným ohledem na veřejnou morálku, jako opatření zaváděná ve čtrnáctém století pro potlačení zla luxusu, která zakazovala některá jídla a obleky. Všichni vidíme, že edikty vydávané Jindřichem VIII. zakazující hrát kostky, karty, kuželky atd., byly podníceny stejnou starostí o blaho nižších tříd, jako nedávno přijaté zákony proti hazardním hrám.

Navíc se zde nechci ani pouštět do rozboru moudrosti těchto moderních státních zásahů, v jejichž rozmnožování dnes soutěží liberálové s konzervativci. Bude pravděpodobně stejná, jako moudrost oněch dávných zásahů, které v tolika případech ty dnešní připomínají. Nebudeme zkoumat to, jestli dnešní legislativní nařízení, zamýšlená pro uchování životů námořníků, jsou uvážlivější než například skotský zákon z patnáctého století, který zakazoval kapitánům opustit přístav během zimy. Nebudu se pouštět do debaty, jestli mají hygieničtí pracovníci lepší oprávnění k prohledávání jistých budov při pátrání po nevhodném jídle, než měli hospodští v přístavech, které zákon Eduarda III. zmocnil prohledávat jejich hosty, aby se zamezilo vývozu peněz. Budeme předpokládat, že klauzule v Canal-boat Act, zakazující bezplatně přepravovat děti lodníků, má asi stejný smysl jako klauzule ve Spitalfields Act, která až do roku 1824, pro dobro řemeslníků, zakazovala továrníkům postavit svou továrnu ve vzdálenosti více než deset mil od Royal Exchange.

Nebudeme se tedy zabývat otázkou ryzosti filantropických motivací a moudrosti v úsudku. Obojí budeme brát jako dané a zabývat se zde budeme výhradně násilnou podstatou oněch opatření, která byla, ať už k horšímu nebo lepšímu, zavedena za liberální nadvlády.

Uveďme si tedy řadu příkladů, začínající v roce 1860, za vlády Lorda Palmerstona. V tom roce byly rozšířeny restrikce Factories Act na bělící a barvířské dílny. Byly ustanoveny komise pro analýzu jídla a pití placené z místních daní. Byl přijat zákon o kontrole plynových rozvodů, stejně jako kvality plynu a regulace jeho ceny. Byl přijat zákon, který učinil trestný čin ze zaměstnávání chlapců mladších dvanácti let, kteří nenavštěvují školu a nejsou schopni číst a psát. V roce 1861 došlo k dalšímu rozšíření Factories Act, jehož nařízení se nyní začala vztahovat na krajkářské dílny. Poručníkům u chudinských zákonů byla svěřena pravomoc vynucovat očkování. Městské rady dostaly pravomoc stanovovat sazby za pronájem koní, poníků, mul, oslů a člunů, a také pravomoc uvalit daně pro účely financování zavlažovacích prací a zásobení dobytka vodou. V roce 1862 byl přijat zákon, omezující zaměstnávání žen a dětí v bělicích provozech, zákon zakazující těžbu uhlí, pokud bude hloubena jen jediná šachta, nebo dvě šachty, mezi nimiž bude menší než specifikovaný prostor a zákon dávající Výboru pro zdravotní vzdělání výlučné právo publikovat Farmakopedii, jejíž cena je stanovena ministerstvem financí. V roce 1863 bylo přijato rozšíření povinného očkování na Skotsko a Irsko, spolu se zmocněním místních úřadů zavést daně na zaplacení těch, kteří budou provádět toto očkování. Městské rady dostaly zmocnění přebírat do vlastnictví zanedbávané ozdobné prostory a vynucovat od obyvatel jejich údržbu. Byl přijat Bakehouses Regulation Act, který, mimo to, že určil minimální věk zaměstnanců, předepsal pravidelné bělení vápnem, tři vrstvy nátěru při malování a čištění horkou vodou a mýdlem, alespoň jednou za šest měsíců. Městské autority dostaly pravomoc rozhodovat o závadnosti či nezávadnosti jídla, které je jim předloženo inspektory. Z donucovací legislativy roku 1864 mohu vyjmenovat rozšíření Factories Act na mnoho dalších řemesel, včetně regulace čištění a ventilace a zákazu specifikujícím, že zaměstnanci sirkáren se nesmí stravovat v provozních budovách s výjimkou míst, kde se štípe dřevo. Také byl přijat Chimney-Sweepers Act a zákon regulující prodej piva v Irsku. Dále zákon, nařizující povinné zkoušky kotevních lan a řetězů. Došlo k rozšíření Public Works Act a také Contagious Diseases Act, který dal policistům v určitých místech pravomoci, které vzhledem k jistým skupinám žen narušily ony pojistky osobní svobody, které byly zavedeny v minulosti. V roce 1865 jsme byli svědky dalších opatření pro dočasnou pomoc tulákům na náklady poplatníků, dalšího zákona omezujícího otvírací dobu hostinců a zákona o povinných regulacích pro hašení ohňů v Londýně. Za vlády Lorda Johna Russela v roce 1866 byl přijat zákon, regulující podobu stájí a dávající místním autoritám pravomoc provádět inspekce stájí, nařizovat počet v nich ustájených zvířat atd. Další zákon nařídil pěstitelům chmele označovat chmelové žoky místem a rokem sklizně a policii dal pravomoc je kontrolovat a prohledávat. Byl přijat zákon o výstavbě nocleháren v Irsku a o regulaci jejich osazenstva. Public Health Act nařídil registraci těchto nocleháren a jejich pravidelné inspekce. Public Libraries Act dal místním orgánům další pravomoc, jejíž prostřednictvím většina může zdaňovat menšinu.

Přejděme teď k legislativě přijaté za vlády Williama Gladstona. Máme zde v roce 1869 založení státního telegrafu, s doprovodným zákazem telegrafovat prostřednictvím jakékoliv jiné agentury. Máme zde zmocnění státního sekretáře k regulaci nájemných dopravních prostředků v Londýně. Máme zde další přísnější regulace chovu a nakládání se skotem, další Beerhouse Regulation Act a Sea-birds Preservation Act (který zajistil vyšší úmrtnost ryb). V roce 1870 byl přijat zákon, zmocňující výbory veřejných prací vyplácet zálohy majitelům domů na jejich zlepšení a odkup nájemníky. Další zákon umožnil ministerstvu školství vytvářet školní rady, které mají pravomoc kupovat místa pro školy, poskytovat bezplatné školy podporované z místních daní, nutit rodiče posílat děti do školy atd., atd. Došlo k dalšímu rozšíření Factories and Workshops Act, mimo jiných restrikcí byla zavedena omezení na zaměstnávání žen a dětí v provozech zpracovávajících ryby a ovoce. V roce 1871 se setkáváme s dodatkem k Merchant Shipping Act, nařizujícím obchodníkům vést záznamy o ponoru námořních lodí opouštějících přístavy. Další novelizace Factory and Workshops Act přinesla další restrikce. Byl přijat Pedlar's Act, zakazující podomní prodeje bez certifikátu, vymezující území, kde je jeden certifikát platný a dávající policii pravomoc prohledat zavazadla podomního prodejce. Byla přijata další opatření pro vynucení očkování. V roce 1872 byl mimo jiné přijat zákon, který učinil ilegálním vzít si k péči více než jedno cizí dítě do domu, který by nebyl registrován u úřadů. Ty také rozhodovaly o maximálním počtu dětí, jenž v něm lze přijmout. Licencing Act zakázal prodej alkoholických nápojů osobám mladším šestnácti let, a další Merchant Shipping Act zavedl každoroční povinnou prohlídku osobních parníků. V roce 1873 byl přijat Agricultural Children's Act. Ten zakázal farmářům zaměstnat děti, které neměly vysvědčení ze základní školy. Merchant Shipping Act zavedl povinnost mít na každé lodi stupnici, ukazující ponor, a dal obchodnímu výboru pravomoc určovat, kolik musí každá loď mít záchranných člunů, a jakými dalšími záchrannými prostředky má být vybavena.

Obraťme se nyní k liberálnímu zákonodárství za současné vlády. V roce 1880 byl přijat zákon, který zakazuje vyplácet mzdy námořníkům v podmínečných zálohových směnkách. Zákon, který nařizuje určitá bezpečnostní opatření při přepravě obilí. Zákon, který nadále zvýšil možnosti lokálního přinucení rodičů posílat děti do školy. V roce 1881 přišla legislativa, která zakázala lov vlečnými sítěmi nad koloniemi škeblí a zákaz prodeje piva v neděli. V roce 1882 byl Obchodní výbor zmocněn k udílení licencí na výrobu a prodej elektřiny a radnice dostaly pravomoc uvalit daně na financování elektrického osvětlení. Dále dostaly zmocnění zřizovat přístupnější lázně a umývárny a vydávat vyhlášky pro zajištění slušného noclehu osobám najatým na sběr ovoce a zeleniny. Z legislativy přijaté v roce 1883 bych jmenoval Cheap Trains Act, který, částečně zdaněním v rozsahu £400 000 ročně a částečně na náklady majitelů tratí, zlevnil cestování dělníkům. Obchodní výbor, skrze komisi pro železnice, dostal pravomoci zajistit dostatečnou přepravní kapacitu. Byl přijat zákon, který pod pokutou £10 zakazuje vyplácet mzdy zaměstnancům ve veřejných prostorách. Další Factory and Workshops Act nařídil inspekce provozů, kde se pracuje s olověnou bělobou a pekařství, u obou zreguloval pracovní dobu a detailně nařídil provedení některých konstrukcí, které musí být udržovány ve stavu uspokojivém pro inspektory.

Adekvátní představu si ovšem neuděláme, pokud se zaměříme pouze na legislativní restrikce, které byly v nedávné době skutečně zavedené. Musíme se podívat rovněž na ty, které jsou navrhované, obhajované, a u kterých hrozí, že budou dalekosáhlejšího a zásadnějšího charakteru. Měli jsme nedávno ministra vlády, jednoho z takzvaných pokrokových liberálů, který kritizoval plány minulé vlády na vylepšení bydlení v průmyslových okrscích jako pouhé „záplatování.“ Sám navrhl plán, počítající s dalekosáhlým donucením vlastníků malých domů, vlastníků pozemků a daňových poplatníků. Jiný ministr, který řečnil ke svým voličům, mluvil pohrdlivě o práci dobročinných spolků a náboženských společností, pomáhajících chudým a prohlásil, že „všechen lid této země by se měl chopit této práce, protože je to jeho vlastní práce“. To znamená volání po nějakém rozsáhlém vládním opatření. Máme zde radikálního člena parlamentu, který vede velkou skupinu, jíž neustále posiluje rostoucí vyhlídka na úspěch, a který by dal místním samosprávám pravomoc vynucovat střízlivost zákazy směny určitých komodit. Regulace pracovní doby se neustále rozšiřují s každou další novelou Factories Act. Nyní se objevil návrh, aby pod něj spadali všichni zaměstnanci v obchodech. Neustále se stupňují požadavky na poskytování všeobecného bezplatného vzdělání. Placení školních poplatků je kritizováno jako špatné. Stát na sebe údajně má převzít celé břemeno. Navíc mnozí navrhují, aby stát, který je považován za kompetentního soudce toho, co je to dobré vzdělání, předepsal, co se má pokládat za dobré vzdělání, a podle toho pak děti oznámkoval. Takto by nám stát bezpochyby zajistil dobro ve stejném stylu, jako ho Číňané zajistili pro sebe. Jsou zde energicky vyžadovány „dotace na výzkum“. Ročně již vláda dává na tento účel £4 000. Tyto peníze jsou rozdíleny skrze Královskou společnost, a protože chybí kdokoliv, kdo by měl motivaci odporovat tlaku těch, kdo se dali snadno přesvědčit, pravděpodobně nám tu vznikne ono placené „kněžstvo vědy“, po kterém již dlouho volá Sir David Brewster. Objevují se také návrhy na systém povinného pojištění, skrze které by si každý ve svém mladém věku byl nucen platit na dobu, kdy bude zneschopněn.

Ani tento výčet budoucích opatření donucovacího vládnutí, ať už jsou tato opatření na spadnutí, nebo se teprve objevují na obzoru, neuzavírá celý účet. Zatím jsme jen letmo pohlédli na doprovodná donucení, která na sebe nejčastěji berou podobu zvýšených daní, místních i státních. Aby se pokryly náklady těchto neustále se rozšiřujících donucovacích opatření, z nichž každé vyžaduje zaměstnání dalšího aparátu úředníků, a aby bylo na výdaje na nové veřejné instituce, jako jsou školy, knihovny, veřejná muzea, lázně a umývárny, sportoviště atd., atd., daně se rok od roku zvyšují. Každé toto zvýšení v sobě nese další donucení – nadále omezuje svobodu občanů. Zpráva, kterou implikuje každé další navýšení daní, totiž zní: „Doteď jste měli svobodu utratit tuto část svých příjmů podle libosti. Odteď jí už mít nebudete, ale bude utracena pro obecné blaho.“ Takto jsou občané přímo a nepřímo legislativou zbavováni svobod, které dříve měli.

A takové jsou činy strany, která si dnes pro sebe nárokuje název liberální, a která má navazovat na minulé liberální obhájce rozšiřování svobody.

Nepochybuji o tom, že mnoho členů oné strany četlo předchozí řádky s velkou netrpělivostí a chce nyní poukázat na přehlédnutí, o němž si myslí, že zničí platnost mé argumentace. „Zapomínáte na to,“ přejí si říci, „že existuje zásadní rozdíl mezi mocí, která v minulosti uvalovala regulace, jenž liberalismus odstranil a mocí, která v současnosti zavádí ty regulace, jenž označujete za antiliberální. Zapomínáte na to, že dříve existovala neodpovědná moc, zatímco dnes máme moc odpovědnou lidu. Zapomínáte na to, že ačkoliv jsou lidé současnou liberální legislativou regulovaní, instituce, která je reguluje, je jejich vlastním výtvorem a má jejich svolení k této činnosti.“

Mou odpovědí je, že jsem nezapomněl na tento rozdíl, ale jsem připraven doložit, že tento rozdíl je pro naše téma z velké části bezpředmětný.

V první řadě skutečnou otázkou je, jestli je do života občanů zasahováno více, než bylo v minulosti. Nikoliv povaha instituce, která provádí tyto zásahy. Vezměme si názorný příklad. Člověk se připojí k odborům, jakožto k organizaci čistě demokratického charakteru. Tou je pak nucen stávkovat, kdykoliv o tom většina rozhodne. Je mu zakázáno přijmout práci za jiných podmínek, než jsou podmínky odbory diktované. Je mu zamezeno profitovat ze svých výjimečných schopností nebo energie, a to v rozsahu, v jakém by mohl profitovat, nebýt těchto zákazů. Nemůže neuposlechnout, aniž by na sebe nepřivolal perzekuci a možná i násilí svých společníků. Je snad méně nucen, pokud v orgánu, který ho nutí, má stejný hlas jako všichni ostatní při jeho formování?

Za druhé, může být namítnuto, že tato analogie je falešná, protože národní vláda, jíž se jakožto ochránkyni národního života a národních zájmů musí všichni podrobit pod trestem společenské dezorganizace, má daleko větší autoritu, než vedení jakékoliv soukromé organizace může mít nad svými členy. Mou odpovědí je, že přes tento rozdíl si moje argumenty zachovávají svou platnost. Jestliže člověk využije svoji svobodu takovým způsobem, aby se jí vzdal, je snad proto méně otrokem? Jestliže si lidé v plebiscitu zvolí diktátora s despotickými pravomocemi, zůstanou snad svobodní z důvodu, že tato diktatura a despotismus je jejich vlastním dílem? Mají snad být násilná opatření tohoto despoty pokládána za legitimní jen proto, že jsou konečným výsledkem jejich vlastního hlasování? Stejně by šlo tvrdit, že Východoafričan, který zlomil svůj oštěp v přítomnosti jiného, a tak se stal jeho otrokem, si stále zachovává svou svobodu, protože si svobodně vybral svého pána.

Nakonec, a se známkami rozhořčení, jak si dovedu představit, bude namítnuto, že neexistuje žádná paralela mezi vztahem lidu a vlády, pokud byl trvale zvolen jediný vládce a vztahem, kdy je voleno zastupitelské těleso, a volby jsou v pravidelných intervalech opakovány. Zde je má konečná odpověď – a to heterodoxní odpověď, kterou bude většina čtenářů pravděpodobně velmi překvapena. Tvrdím, že tyto množící se zákony nejsou obhajitelné na základě toho, že je přijímá parlament, zvolený ve všeobecných volbách. Tvrdím, že autoritu všeobecně zvoleného parlamentu, stejně jako autoritu nezvoleného krále, nelze pokládat za neomezenou. Stejně jako skutečný liberál minulosti pochyboval o neomezené autoritě monarchy, skutečný liberál současný by měl pochybovat o neomezené autoritě parlamentu. O tom ovšem důkladněji pojednám v dalším článku. Zde pouze naznačuji, kde má odpověď leží.

Zatím postačí poukázat na to, že až do nedávna opravdový liberalismus svými činy podporoval teorii omezené parlamentní autority. Všechny ty zrušené restrikce náboženského přesvědčení, směny a přepravy, spolčování se a vycestování řemeslníků, publikací názorů atd., atd., byly tichým přiznáním žádoucnosti takových limitů na pravomoc parlamentu. Stejně jako zrušení zákonů proti přepychu, zákonů zakazujících ten nebo onen druh zábavy, zákonů nařizujících jakým způsobem má být obdělávána půda a mnoha podobných opatření, která existovala dříve, bylo implicitním uznáním, že stát by neměl zasahovat do těchto záležitostí, tak odstranění omezení individuálních aktivit, které dosáhl liberalismus minulé generace, bylo praktickým přiznáním, že i v těchto směrech by měla být aktivita vlády zmenšena. Toto rozpoznání patřičnosti omezení činnosti vlády bylo přípravou pro vznik teorie omezené vlády. Jednou z nejznámějších politických pravd je, že v průběhu společenského vývoje zvyk předchází zákon. Teprve když je zvyk dobře zažitý, tak se stává zákonem tím, že se mu dostane autoritativního posvěcení a definované formy. Liberalismus minulosti tak svou praxí připravoval cestu principu omezené vládní moci.

Když se vrátíme od těchto obecnějších úvah k naší otázce, tak bych chtěl zdůraznit odpověď, že svobodu, které se občan těší, nelze měřit podle povahy vládní mašinérie, pod níž žije, ať už je to zastupitelská demokracie nebo jiná forma vlády, ale relativní četností omezení, která jsou na něj uvalena. Ať už se na chodu této vládní mašinérie podílí hlasováním či nikoliv, její činnost není v souladu s liberalismem, pokud dochází k zvyšování takových omezení, jenž jdou za obranu proti agresi na jeho bližních. Taková nutná omezení pro zachování svobody lze rozpoznat podle toho, že bývají negativně donucovací a nikoliv pozitivně donucovací.

Je pravděpodobné, že liberál, a ještě více jeho poddruh radikál, který se zdá být v dnešní době nejvíce pod vlivem přesvědčení, že jakmile má na zřeteli dobrý cíl, tak ho to opravňuje k veškerému násilnému donucení ostatních lidí, kterého je schopen, budou proti výše řečenému protestovat. Žijíce v domnění, že jeho cílem je obecné dobro, a že tory je oproti tomu pod vlivem svého třídního zájmu a touží pouze zachovat svou třídní moc, bude liberál pokládat za absurdní, že by s ním měl být řazen ke stejnému druhu.

Možná určitá analogie mu pomůže spatřit platnost mého tvrzení. Pokud by na dalekém východě, kde je osobní vláda stále jedinou známou formou vlády, uslyšel liberál od místních obyvatel vyprávět o boji, při němž svrhli krutého a zlovolného vládce a na jeho místo ustavili takového, jehož činy dokázaly, že má na mysli obecné blaho – pokud by jim řekl, že nijak nezměnili podstatu své vlády, pravděpodobně by byli velmi udiveni. Měl by zřejmě potíže jim vysvětlit, že když zlovolného despotu nahradí benevolentním despotou, tak jejich vláda stejně zůstane despotismem. Obdobně se to má s toryismem.

Definujícím znakem toryismu je, že se staví na stranu státního donucení oproti osobní svobodě. Toryismus tak zůstane toryismem, ať už toto donucení obhajuje zištnými nebo nezištnými důvody. Stejně jako despota zůstane despotou, ať už jsou jeho motivy pro neomezenou vládu špatné nebo dobré, tak tory zůstane toryem, ať už ho k použití a rozšíření státní moci vede egoismus nebo altruismus. Altruistický tory stejně jako egoistický tory patří k jednomu rodu, ačkoliv může tvořit nový druh tohoto rodu. A oba stojí v jasném kontrastu k liberálovi, jak byl definován v době, kdy získal své jméno – „člověk, který obhajuje svobodu oproti donucení, obzvláště od politických institucí“. Tak je tedy ospravedlněn paradox, kterým jsme začali. Jak jsme viděli, toryismus původně vznikl z militarismu a liberalismus z industrialismu. Jeden se postavil za režim statusu a druhý za režim kontraktu – jeden za systém nucené spolupráce, kterou doprovází zákonná nerovnost tříd, druhý za systém dobrovolné spolupráce s rovností před zákonem. Mimo veškerou pochybnost definující činy těchto stran směřovaly v prvním případě k udržení institucí, které zajišťují tuto nucenou spolupráci a v druhém případě k jejich oslabení a podkopání. To implikuje, že pokud se dnes rozšiřuje systém státního donucení, tak to, co se v naší době nazývá liberalismem, je novou formou toryismu.

V nejrůznějších novinách, které si povšimly tohoto článku v době, kdy byl původně uveřejněn, se objevila interpretace předchozích odstavců ve smyslu, že si toryové a liberálové vyměnili pozice. To jsem ovšem naznačit nechtěl. Nový druh toryů se může objevit bez zmizení původního. Když například říkám, že „konzervativci a liberálové spolu soupeří v rozmnožování státních zásahů“, tak jasně implikuji, že ačkoliv liberálové převzali prostředek legislativního přinucení, tak konzervativci jej neopustili. Nicméně je pravdou, že zákony, vytvářené liberály, natolik zvětšují donucení a omezení vykonávaná nad občany, že mezi konzervativci dnes roste tendence jim odporovat. Důkazem může být fakt, že „Ligu pro obranu svobody a vlastnictví“ z větší části tvoří konzervativci, kteří si vytkli za své motto „Individualismus proti socialismu“. Pokud tedy současné trendy přetrvají, může se skutečně stát, že toryové budou obránci svobod, které liberálové pošlapávají při cestě za tím, o čem se domnívají, že to je obecný blahobyt.