Dějiny 1.7. - Aristotelés - soukromé vlastnictví a peníze

Mises.cz: 12. července 2012, Murray N. Rothbard (přidal Dominik Stroukal), komentářů: 4

[Tento článek je kapitolou knihy Murrayho N. Rothbarda „Ekonomické myšlení před Adamem Smithem: Dějiny ekonomického myšlení pohledem Rakouské školy“. Všechny dosud vydané kapitoly naleznete v sekci Literatura.]

Názory velkého filozofa Aristotela jsou obzvláště důležité, protože celá struktura jeho myšlení měla enormní, či dokonce dominantní, vliv na ekonomické a společenské myšlení ve vrcholném a pozdním středověku, který je sám o sobě považován za aristotelovský.

Přestože Aristotelés v souladu s řeckou tradicí opovrhoval vyděláváním peněz a byl jen stěží přívržencem laissez-faire, představil silný argument ve prospěch soukromého vlastnictví. Aristotelés představil, možná pod vlivem Démokritových argumentů, výstižný útok na komunismus vůdčí třídy, po kterém volal Platón. Aristotelés odmítnul Platónův cíl dokonalé jednoty státu skrze komunismus poukazem na fakt, že taková krajní jednota jde proti rozdílům mezi lidmi a proti vzájemné výhodě, kterou si každý uzme při tržní směně. Aristotelés představil krok po kroku kontrast mezi soukromým a komunitním vlastnictvím. Zaprvé je soukromé vlastnictví mnohem produktivnější a vede tak k pokroku. Statky vlastněné početnou komunitou zůstávají bez povšimnutí, protože lidé si obvykle všímají vlastního prospěchu a vzdají jakoukoliv povinnost, kterou může udělat někdo jiný. Oproti tomu soukromému vlastnictví lidé věnují nejvyšší možnou péči.

Zadruhé, jedním z Platónových argumentů ve prospěch komunálního vlastnictví byl ten, že přispívá společenskému smíru, protože nikdo nemůže nikomu závidět nebo se snažit uzmout cizí vlastnictví. Aristotelés odvětil, že komunální vlastnictví by vedlo k neustálému a intenzivnímu konfliktu, protože každý by si stěžoval, že pracoval více a obdržel méně než ti, kteří pracovali málo a ze společného skladu si vzali mnoho. Navíc Aristotelés prohlásil, že ne všechny zločiny či revoluce jsou z ekonomických důvodů. Aristotelés ostře napsal, že se „člověk nestává tyranem kvůli tomu, aby mu nebyla zima“.

Zatřetí je soukromé vlastnictví zřetelně umístěné v lidské přirozenosti. Člověk má rád sám sebe, své peníze a své vlastnictví. To vše je svázáno v přirozené lásce k exkluzivnímu vlastnictví. Začtvrté si Aristotelés, velký pozorovatel minulého a budoucího, všimnul,, že soukromé vlastnictví existovalo vždy a všude. Zavést komunitní vlastnictví by znamenalo nevzít v úvahu historii lidské zkušenosti a skočit do nového a nevyzkoušeného. Zákaz soukromého vlastnictví by pravděpodobně vytvořil více problémů, než by jich vyřešil.

Nakonec Aristotelés propletl své ekonomické a mravní teorie vynikajícím poznatkem, že pouze soukromé vlastnictví poskytuje lidem možnost jednat mravně, tj. věnovat se ctnostem laskavosti a dobročinnosti. Vynucení komunitního vlastnictví by tuto možnost zničilo.

Přestože byl Aristotelés kritický k vydělávání peněz, odmítal jakékoliv omezení soukromé akumulace vlastnictví, které například obhajoval Platón. Místo toho by mělo učit lidi dobrovolnému omezení bujných tužeb vzdělávání, které by je tím mělo vést k omezení akumulace bohatství.

Navzdory přesvědčivé obhajobě soukromého vlastnictví a odmítání násilného omezování bohatství byl aristokratický Aristotelés plně odmítavý k jejich předchůdcům, tedy práci a obchodu. Aristotelés pro budoucí staletí naneštěstí zanechal problém ražením mylného proto-galbraithiánského rozlišení mezi „přirozenými“ potřebami, které by měly být naplněny, a potřebami „nepřirozenými“, které jsou neomezené a měly by být vymýceny. Neexistuje žádný přesvědčivý argument, proč by měly být potřeby naplněné nezbytnou prací a barterem „přirozené“, zatímco ty naplněné mnohem produktivnější peněžní směnou umělé, „nepřirozené“, a tudíž trestuhodné, čemuž věřil Aristotelés. Směna pro peněžní zisk je jednoduše označena za nemravnou a „nepřirozenou“, především pak takové činnosti, jako je maloobchod, doprava nebo najímání práce. Aristotelés obzvlášť neměl rád maloobchod, který pochopitelně přímo slouží zákazníkovi a který by nejraději eliminoval úplně.

Aristotelés byl ve svém ekonomickém učení jen stěží konzistentní. Na jedné straně odmítal peněžní směnu jako nemravnou a nepřirozenou, na straně druhé velebil síť vzájemně výhodných směn, která drží město pohromadě.

Aristotelovo zmatení mezi analytickým a „mravním“ je také vidět v jeho diskuzi o penězích. Na jedné straně tvrdí, že vznik peněz obrovsky usnadnil výrobu a směnu. Také si všimnul, že peníze jako prostředek směny reprezentují obecnou poptávku a „drží všechny statky pohromadě“. Peníze také odstraňují smrtící problém „vzájemné shody potřeb“, tj. situace, kdy každá strana směny musí být schopna uspokojit přání té druhé přímo. Nyní je možné prodávat zboží za peníze. Navíc peníze slouží jako uchovatel hodnoty a mohou tak být použity k nákupům v budoucnosti.

Avšak do budoucna připravil Aristotelés velké problémy tím, že poznačil půjčování peněz za úrok za „nepřirozené“. Protože nelze peníze přímo spotřebovat a jsou používány pouze pro usnadnění směny, jsou „neplodné“ a samy o sobě tak nemohou zvýšit bohatství. A protože Aristotelés považoval účtování úroku za přímý důsledek produktivity peněz, musel být úrok zásadně odmítnut jako příčící se přírodě.

Aristotelés by udělal lépe, kdyby se vyhnul takovému ukvapenému mravnímu odsouzení a pokusil se zjistit, proč je úrok ve skutečnosti univerzálně placen. Nemělo by pak být na úrokové míře koneckonců něco „přirozeného“? Kdyby objevil ekonomický důvod pro účtování a placení úroků, mohl by pochopit, proč jsou mravné a nejsou nepřirozené.

Aristotelés by stejně jako Platón nepřítelem hospodářského růstu a byl zastáncem neměnné společnosti, což souhlasí s jeho opozicí k vydělávání peněz a akumulaci bohatství. Jak Platón, tak Aristotelés prakticky ignorovali Hésiodův pohled na ekonomickou problematiku jako problematiku alokace omezených zdrojů k uspokojení alternativních přání a místo toho prosazovali ctnost omezení přání člověka na úroveň, kterou by bylo možné uspokojit dostupnými prostředky.