Důležitost subjektivismu v ekonomii

Mises.cz: 09. května 2012, Sheldon Richman (přidal Dominik Stroukal), komentářů: 15

Po mnoha letech zůstává Frédéric Bastiat pro libertariány stále hrdinou. Na tom není nic mystického. Se zjevností a představivostí obhajoval svobodu a ničil argumenty pro státní socialismus. S velkým dopadem mluvil k obyčejným čtenářům.

Bastiat miloval tržní ekonomiku a tuze si přál, aby plně rozkvetla – ve Francii a všude po světě. Když popisoval požehnání svobody, zářila jeho laskavost. Svobodné trhy mohou zvýšit životní standard a umožnit každému žít lepší život, a proto je odklon od svobody nesprávný a tragický. Opakem jeho laskavosti je odpor k problémům vyplývajícím z narušování tržního procesu. Svou knihu Ekonomické harmonie uvádí zdůrazněním ekonomických výhod života ve společnosti:

Je nemožné nepozastavit se nad skutečně nesouměřitelnou disproporcí mezi uspokojením, které člověku plyne ze společnosti, a uspokojením, které by si mohl dopřát, pokud by byl omezen pouze svými vlastními zdroji. Odvažuji se tvrdit, že během dne spotřebuje více věcí, než kolik by jich dokázal vyprodukovat za deset století.

Co dělá tento jev ještě zvláštnějším, je fakt, že platí pro všechny lidi. Každý člen společnosti spotřebovává milionkrát více, než by byl schopen vyprodukovat, a to aniž by někdo někoho okradl.

Bastiat nebyl naivní. Věděl, že nežije v plně tržní společnosti. Byl si dobře vědom existence privilegií: „Z privilegia někdo získává a někdo na něj doplácí,“ napsal. Ti, kteří doplácí, jsou na tom hůře, než by na tom byli na svobodném trhu. „Věřím, že čtenář z předchozích poznámek nevyvodí, že bychom byli bezcitní v otázce útrap ostatních lidí. Přestože jsou jejich útrapy dnes menší, než jsou ve stavu izolace, neznamená to, že bychom přestali z celého srdce hledat další pokrok v jeho dalším zmenšování.“

Přál si zdůraznit důležitost svobodné směny pro rozkvět lidstva. Ve čtvrté kapitole napsal:

Směna je politickou ekonomií. Je to samotná společnost, protože je nemožné si představit společnost beze směny nebo směnu bez společnosti ... Pro člověka je izolace smrtí ...

Skrze prostředky směny dosahuje člověk stejného uspokojení s menší námahou, protože služby, které si lidé vzájemně poskytují, přinášejí větší část užitku.

Proto čím méně má směna překážek, tím méně námahy vyžaduje a tím více jsou lidé připraveni obchodovat.

Jak z obchodu plynou výhody?

Ze směny vyplývají dva jevy; spojení lidského úsilí a diverzifikace jejich povolání, tedy dělba práce.

Je velmi zjevné, že kombinace úsilí několika lidí je větší než suma jejich individuálních oddělených úsilí ...

Ze spojení lidského úsilí vyplývá směna. Aby došlo ke spolupráci, musí mít dobrý důvod k podílení se na sdílené následného uspokojení. Každý svým úsilím prospívá ostatním a ostatní prospívají jemu, a to vše podle smluvních podmínek směny.

Avšak nechybí v tomto ohledu něco?

Samozřejmě chybí – subjektivismus, rakouské poznání, že jedinci na směně vydělávají per se. Aby se směna uskutečnila, musí obě strany hodnotit směňované statky odlišně, a to tak, že každý si musí cenit více toho, co chce, než toho, čeho se vzdává. Kdyby tomu tak nebylo, nedošlo by ke směně. Musí dojít k tomu, co Murray Rothbard nazval dvojitou nerovností hodnot. Je to v logice lidského jednání, oboru, který Ludwig von Mises pokřtil jako praxeologii. Bastiat, stejně jako jeho klasičtí předchůdci Smith a Ricardo, chybně věřil (minimálně explicitně), že lidé směňují stejně hodnotné a že je něco špatně, pokud tomu tak není.

Možná jsem na Bastiata moc přísný. Konec konců, psal před rokem 1850. Carl Menger nevydal Principy ekonomie před rokem 1871. Avšak rakušané nebyli první, kdo se na směnu díval striktně skrze subjektivistické brýle, tj. z pohledu ekonomického aktéra. Francouzský filozof Étienne Bonnot de Condillac (1715-1780) sto let před Bastiatem napsal: „Samotná skutečnost, že došlo ke směně, je důkazem, že musí existovat zisk na obou smluvních stranách, jinak by k ní nedošlo. Proto každá směna reprezentuje dva přínosy pro lidstvo.“

Dobře, Bastiat možná neznal Condillacův argument. Ale tomu tak nebylo. Výše uvedený citát přetisknul do své knihy a odpověděl:

Vysvětlení, za které vděčíme Condillacovi, se mi zdá zcela nedostačující a empirické, ale spíše neschopné vysvětlit vůbec nic.

Říkáte, že směna reprezentuje dva zisky. Otázkou je: Proč a jak? Vyplývá to ze samotné skutečnosti, že k ní došlo. Ale proč k ní došlo? Jaké důvody k tomu oba dva lidé měli? Má v sobě směna tajemnou ctnost, která je sama o sobě zisková a neschopná vysvětlení?

Vidíme, že směna ... nám dodává uspokojení ... Není žádné stopy po dvojitém a empirickém zisku, o kterém mluví Condillac.

To je matoucí. Dvojitá nerovnost hodnot není empirická ani podmíněná. Navzdory Bastiatovi vysvětluje mnohé a všechny jeho otázky mají snadné odpovědi.

Ještě více matoucí je Bastiatovo tvrzení ve stejné kapitole: „Zisk jednoho je ziskem druhého.“ Zdá se, že to dokládá, co právě popřel.

Bastiatova neschopnost pochopit tuto myšlenku měla dopad na jeho debaty s jinými ekonomy. Například se spolu se svým kolegou, obhájcem „levicově tržních“ názorů Pierrem-Josephem Proudhonem, účastnil dlouhé debaty nad tím, zda by na svobodném trhu existoval úrok z půjček, nebo zda jde o privilegium zavedené po vládním omezení konkurence. Naneštěstí debata trpí tím, že ani Bastiat ani Proudhon nepochopili plně a explicitně Condilacovu/rakouskou poznámku o dvojité nerovnosti hodnot. Jak poznamenal Roderick Long ve svém nedocenitelném komentáři k této debatě:

Každý z nich staví obhajobu své pozice na nekonzistentním uchopení rakouského principu dvojité nerovnosti hodnot; Proudhon ji vyzdvihuje, ale nedokáže ji konzistentně aplikovat, zatímco Bastiat na ni implicitně zakládá, ale explicitně ji odmítá...

Zdá se, že Proudhonův postoj proti úrokům zcela závisí na jeho tvrzení, že veškerá směna musí být ekvivalentní hodnoty, proto by odpovědí mohlo být vysvětlení nesprávnosti tohoto názoru. Avšak Bastiat nemohl ve skutečnosti takto odpovědět (přestože se k tomu během debaty neustále přibližoval), protože jinde – ve svých Ekonomických harmoniích – explicitně odmítnul myšlenku dvojité nerovnosti hodnot.

Jak frustrující! Bastiat nás toho může tolik naučit. Avšak toto je jedno hluché místo, bez něhož by byl ještě lepším.

Článek původně vyšel v časopise The Freeman.