Ekonomický nepravidelník XIX. - Claude Rouvroy

Mises.cz: 17. ledna 2018, Modrý pták, komentářů: 2

[Všechny doposud vydané Ekonomické nepravidelníky naleznete v sekci Literatura.]

Claude Henri Rouvroy, hrabě de Saint-Simon (1760 - 1825)

Považoval soukromé vlastnictví a konkurenci za negativní jevy, které jsou původcem bídy dělníků, ničivých hospodářských krizí a morálního úpadku společnosti. Odmítal kapitalismus jako nespravedlivý společenský systém, který je nezbytné nahradit řádem bez soukromého vlastnictví. Ve svém vrcholném díle „Průmyslovém systému“ z roku 1821 formuloval svůj „nový řád“, a tak se stal otcem zakladatelem „socialismu resp. centrálně plánované a řízené společnosti“.

Henri de Saint-Simon se narodil v Paříži v nižší šlechtické rodině. Co chybělo rodině na společenském statusu (nepatřila totiž mezi absolutní společenskou smetánku), to dohnala na statusu finančním. Předkové skutečně nashromáždili pozoruhodný majetek. Je tedy evidentní, že mladý hrabě splnil bez potíží první kritérium, které je nutné pro úspěšnou kariéru každého správného revolucionáře: byl vychován v rozmařilém blahobytu. Mezi všemožnými šlechtickými kratochvílemi mu bylo také poskytnuto vzdělání přiměřené jeho společenským kruhům. Takže uměl báječně zacházet se všemi myslitelnými sečnými a střelnými zbraněmi, ovládal společenskou konverzaci (na hlubokomyslná a povrchní témata) a tanec, strategii a taktiku tehdejšího boje a další jemné finesy válečnického umění. Nedílnou součástí vzdělání byla také povinnost rozeznat rozdíl mezi číslicí a písmenem. Takto vybaven se odebral v roce 1779 na americký kontinent, aby tam nejprve zúročil získané válečnické znalosti a dovednosti. Nejprve, k věčné slávě Francie a věčné hanbě Anglie, bojoval na straně vzpurných kolonií pod velením tehdejšího generála (pozdějšího prezidenta) George Washingtona. Po ukončení válečnické epizody se rozhodl zúročit také ostatní dříve nabyté znalosti a dovednosti. Pokusil se vstoupit na pole velkého byznysu a zkusil přemluvit mexického místokrále ke stavbě průplavu mezi Mexickým zálivem a Tichým oceánem. Místokrál byl nejspíše osobou přízemní. Neměl vůbec žádné pochopení pro velké vize. Takže naprosto promarnil historickou příležitost proslavit se rozházením veřejných prostředků na velkolepé investiční akci, která by přispěla k růstu HDP. Zda-li tak učinil proto, že se tento agregát ještě neměřil (nebyl totiž ještě vynalezen), nebo na základě vyčerpávající analýzy celé akce, zůstane zřejmě navždy nevyjasněnou historickou záhadou.

Henri de Saint-Simon tedy napoprvé v realizaci svých obchodních vizí neuspěl a v roce 1783 se vrátil do Francie. Pokračoval ve vojenské kariéře jako plukovník až do roku 1789. To vypukla revoluce, která změnila od základu nejen dosavadní společenský řád ale také život Jeho Excelence. Henri de Saint-Simon nejprve přišel o celý majetek. Nezahořkl však, že na něm byla spáchána křivda. Naopak. Celou lapálii pochopil jako „výzvu“ k opětovnému vstupu na pole byznysu a s vypůjčenými penězi se pustil do nákupu a prodeje národních statků. Nebyl to sice pokus na nejvyšší úrovni jako v případě průplavu a měl také záhy zjistit další jemné odlišnosti mezi transakcemi s veřejnými a soukromými prostředky. Společenské tlachání a nenucené chování hraje v soukromých operacích nesporně důležitou roli. Ještě důležitější roli však hraje návratnost vložených prostředků. Ta byla bohužel mizerná a Henri de Saint-Simon překvapeně zjistil, že věřitelé, kteří žádali nazpět svoje peníze, to myslí opravdu vážně. Druhý pokus o vstup na pole byznysu byl ukončen epilogem: vězení. Potom přišel ještě třetí pokus, který byl sice stejně neúspěšný jako druhý, ale neskončil vězením. Výsledek: definitivní ožebračení.

V téhle bídné situaci měl z pekla štěstí, protože narazil na svého bývalého sluhu, který mu poskytl stravu a byt. A tak mohl Henri de Saint-Simon v roce 1798 vstoupit do další etapy svého života, která je „ryze vědecká“, ve které formuloval svoji představu vize „reorganizace společnosti“ na „vědeckých principech“. Od roku 1817 mu v tomto úsilí pomáhal (ve funkci tajemníka) pozitivistický filosof August Comte, jehož cílem bylo vytvoření nové univerzální „společenské vědy“, kterou nazýval „sociální fyzika“ tzn. společenské vědy založené na zákonech přírodních věd. Henri de Saint-Simon byl nesporně značně ovlivněn svým tajemníkem a August Comte měl zase velkou zásluhu na tom, že dílo jeho šéfa nebylo zapomenuto a mělo vliv také po jeho smrti. Jak si pozorný čtenář všimne, tak Henri de Saint-Simon svým dílem bezpochyby inspiroval (zvláště ve 20. století) kdekoho. Nyní se tedy pokusím vysvětlit podobu centrálně plánované a řízené společnosti. 

Centrálně plánovaná a řízená společnost

Bez odkladu sděluji, že Henri de Saint-Simon vůbec neztrácel čas důkladnými a pronikavými analýzami lidského jednání, společenských institucí a jejich funkce. (Pro čtenáře tohoto textu, kteří tíhnou k metodologicky precizním formulacím ještě dodám, že v důsledku výše uvedeného nemohl pochopitelně předložit ani důkazy pro svoje tvrzení.) V tom byl stejný jako ostatní socialisté té doby Charles Fourier nebo Louis Blanc. To bylo pod jejich rozlišovací schopnosti a okamžitě postoupili k popisu nové společnosti. Koneckonců taková analýza jenom zdržuje od pořádné práce, že. Jenže Charles Fourier a Louis Blanc měli představu o společnosti, která je směsí nezávislých hospodářských komunit a na technický pokrok hleděli spíše s obavami. Nesl s sebou totiž náhradu lidské práce strojovou. To byly ony dřevní doby, kdy někteří myslitelé považovali ulehčení dřiny za negativní jev, protože „stroje připravují dělníky o práci“. Nedokázali ho spojit se svým pojetím humanismu a sociální spravedlnosti. Tento postoj později „odměnil“ K. Marx prohlášením, že to byl technický pokrok, který „zachránil podstatnou část populace před idiotismem vesnického života“. V naší (post)moderní době si sofistikovaní mudrlanti argumentaci z dob dřevních ponechali a sofistikovanější ji vylepšili, že negativním vlivem je člověk, který svými výmysly kazí celoplanetární idylku.

Henri de Sanit-Simon se od nich odlišoval tím, že jeho pojetí socialismu bylo založeno na optimistické víře ve vědu a v rozvoj průmyslu, který otevírá bránu do světa řádu a spravedlnosti pro všechny. Jak to probíhá? Průmyslové vynálezy jsou totiž založeny na přírodních zákonech, které objevili přírodní vědci. Průmyslové vynálezy zavádějí do praxe průmyslníci, tzv. „industriálové“ tak, že spojení objevů přírodních zákonitostí a jejich realizace do praxe vede k ekonomickému růstu. Ekonomický růst zase umožňuje větší konzumaci statků, a proto se všem daří lépe. Protože jsou přírodní vědci s průmyslníky nositeli pokroku, tak se stávají (přichází slavnostní fanfára): „novou elitou“, která má „poslání“ (to je tak krásně všeobecné slovo, že se jím zaklínají bez výjimky úplně všichni revolucionáři). A nyní přichází brilantně jiskrné finále: posláním „nové elity“ je nastolit „nový řád“ a řídit ekonomiku a celou společnost tak, jako by to byla jedna velká dílna nebo jedna velká továrna. V „novém řádu“ bude společnost konečně centrálně plánovaná a řízená, takže bude definitivně odstraněna živelnost a chaos konkurence, což jsou faktory, které jsou příčinou bídy a utrpení dělníků.

Nyní zbývá představit plán, jak se to všechno bude zavádět do praxe. Henri de Saint-Simon si uvědomoval, že bez změny politického systému to prostě nepůjde. Parlamentní systém má skutečně hroznou potíž: je založen na konkurenci názorů, a tudíž existuje možnost volby mezi alternativami. Jenže alternativní názor je přece konkurenční a konkurence vede k živelnosti a chaosu a bídě a utrpení a vůbec. Takže se tohoto problému metodologicky zbavil tak, že oznámil městu a světu, že parlamentní systém je přežitek, protože pravda je jen jedna. Nový řád bude nahrazen vládou, která bude řídit společnost na „vědeckých principech“, ponese jméno: „Newtonovy rady“ (tady chtěl Henri de Saint-Simon projevit nejhlubší úctu fenomenálnímu vědci). „Newtonova rada“ se měla skládat ze tří komor.

První komora by plánovala „veřejné podnikání“ a tvořilo by ji 200 inženýrů a 100 umělců. Ti by společně naplánovali, co se bude vyrábět a v jakém množství (v ekonomické hantýrce o objemu a struktuře produktu). Pokud tam někomu nesedí ti umělci, tak by měl vědět, že nejen chlebem jest člověk živ. Již římští císařové věděli, že je třeba také nějakého povyražení. A protože jsme ve společnosti s jedinou pravdou, tak musíme mít jediné umění. Nelze přece připustit žádné alternativní umění. Alternativa je konkurence a to je živelnost a viz výše. Takže také umění je třeba „správně“ naplánovat a řídit, aby plnilo svoji „nezastupitelnou sociální funkci“: „Umění má mocí fantazie, jíž disponuje, dostatečnou sílu ovlivňovat masy, aby je zaměřilo zcela jednoznačně na předepsaný cíl a podporovalo přirozené vůdce v této velké spolupráci.“ To se hned všem žije tak nějak radostněji.

Druhá komora by zkoumala a schvalovala plány první komory a zasedalo by v ní 100 biologů, 100 matematiků a 100 fyziků. Člověk vlastně potřebuje pouze nějaké „vstupy“ a „výstupy“. Když se to pojme „správně“ vědecky, tak vlastně lze pohlížet na lidské vstupy a výstupy jako na mechanické síly. Takže se okamžitě výstup stane vstupem a „regenerace“ systému je zaručena. Vstupy a výstupy je třeba „jenom“ vědecky definovat a vytvořit na to „patřičný“ vědecký aparát. No, a ve světě jediné pravdy jsou vstupy a výstupy pouze a výhradně otázkou správné kvantifikace příslušných parametrů. Když „vědci“ svoji práci (na všech stupních) neodfláknou, tak v modelu nic nechybí ani nepřebývá, vše je „okamžitě“ využíváno, nic „neleží“ ladem. Navíc lze dát modelu správnou „dynamiku“, když se nějaký parametr „nechová“ správně a příště model „kultivovat“. A v tom přece spočívá „krása“ modelu.

Třetí komora měla za úkol fakticky realizovat plány první a druhé komory a mělo ji tvořit 300 velkopodnikatelů. Industriálové organizují veškerou výrobu tak, aby se nikde neplýtvalo. To je přece hlavním znakem konkurence. Zbytečně se vyrábí příliš mnoho výrobků, zbytečně na mnoha místech a se zbytečně mnoha pracovníky, což může vést pouze k „zbytečnému plýtvání“, které je samozřejmě naprosto nežádoucí. Svět jedné pravdy neplýtvá, ten má k dispozici manuál. Případné „disharmonie“ jsou způsobeny výhradně „subjektivními příčinami“, které mohou industriálové okamžitě „vyladit“. Takto se stává politický systém „vědou“, kterou řídí „nová elita“, která čítá 900 osob ve třech komorách „Newtonovy rady“. Co bylo kritériem výběru do „nové elity“? Nároky byly opravdu nevídaně náročné a precizně formulované: „být legitimním vůdcem“, dále umět „říci, co musíme milovat, abychom nerušili chod vývoje, jak je předepsán zřetězením dějinných událostí“ a jako třešnička na dortu být ještě „od přírody nadán silou citů“. Z takových požadavků museli být tehdejší „head hunteři“ úplně u vytržení.

Co zbytek osazenstva, který se nevešel mezi devět set kusů „nové elity“? Tak ten měl přece úplně šťastný a radostný život, protože mohl žít ve společnosti řízené na „vědeckých principech“. A kdyby se snad náhodou chtěl vzpírat světu jedné pravdy, tak návod, jak postupovat, je zcela jednoznačný: „s těmi se bude nakládat jako s dobytkem“.

Jestli to někomu připadá jako blouznění chovance psychiatrické léčebny, tak slavnostně oznamuji, že Henri de Saint-Simon dokázal svými fantastickými projekty nadchnout velmi mnoho výjimečných osobností tehdejší Francie. A nelze všechny šmahem označit za hlupáky. Naopak. George Sandová, Honoré de Balzac nebo Victor Hugo byli velmi osloveni sociální funkcí umění. Bratři Pereirové, zakladatelé banky Crédit Mobilier, byli zase uchváceni vůdčí rolí industriálů. Soukromě bych poznamenal, že představa být součástí vůdčí elity, která bude shora osvíceně řídit ostatní lidi, je zjevně lákavá. A nejsou proti ní evidentně imunní ani (za jinak stejných okolností) velmi inteligentní, vzdělaní a kultivovaní lidé.

Henri de Saint-Simon stvořil dílo, které později F. A. von Hayek nazval „sociálním inženýrstvím“. J. A. Schumpeter ho přímo nazval „patologickým géniem“. Jeho utopické konstrukce, které detailně popisoval bez předchozí analýzy, měly za následek, že K. Marx a B. Engels raději vymysleli pro svoje fantastické konstrukce termín komunismus. Obávali se totiž, že Henri de Saint-Simon a jeho současníci název socialismus jednou pro vždy zdiskreditovali. Také v tomto punktu se oba zmýlili. Je přitažlivý stále. Konec konců, současných příkladů je kolem nás mnoho a liší se od sebe jenom vynalézavějším názvem „dějinného tématu“, jehož podstata není od předchozího (tragického) v ničem odlišná.