Ekonomie Tomáše Sedláčka

Mises.cz: 21. srpna 2011, Vladimír Krupa, komentářů: 15

V ekonomii mají bezpochyby svoje nezastupitelné místo také popularizátoři a „vypravěči příběhů“, protože realizace ekonomických poznatků v politice a praxi bude vždy více záležet na veřejném mínění než na tom, co se píše v odborných časopisech. K výbavě úspěšného popularizátora by měly patřit: lehkost slohu, vtip, umění zaujmout posluchače, obratné využívání přirovnání a umění proměnit suchopárné poučování v poutavé vyprávění příběhů.

Soudě podle prodejů knihy „Ekonomie dobra a zla“, má Tomáš Sedláček vlastnosti schopného popularizátora. Bohužel v základech toho, co propaguje, lze identifikovat několik závažných ekonomických omylů, které si zaslouží být podrobeny analýze.

Výchozím materiálem pro nás bude tato dvacetiminutová prezentace:

V průběhu této prezentace zazní několik v zavádějících přirovnání a jedno naopak velmi přesné a přiléhavé (které bohužel není dovedeno až do důsledků). Příčinou mnoha omylů Tomáše Sedláčka je podle mého mínění to, že se až příliš snadno nechává unést právě podobenstvími a přirovnáními, které ve svém výkladu používá (čímž se mimochodem trochu podobá lordu Keynesovi, k jehož myšlenkám se hlásí).

Začněme rozborem jeho prvního podobenství se sedmi roky tučnými a sedmi hubenými z biblického příběhu. To, co se odehrálo ve starověkém Egyptě, nemá v podstatě nic společného s průběhem hospodářských cyklů v novověku. Pro období prosperity v Egyptě, s nadprůměrně úrodnými roky, by byl charakteristický pokles cen a všeobecný dostatek komodit, pro období neúrody a krize pak nárůst cen a všeobecně tíživě pociťovaný nedostatek komodit. Naopak hospodářský cyklus v moderní době se vyznačuje rostoucími cenami ve fázi boomu spojených s „hladem“ po dalších a dalších komoditách a propadem cen ve fázi deprese spojeným s jakoby všeobecně pociťovaným „přebytkem“ komodit, které se neprodané hromadí ve skladech (neprodané domy zůstavají bez obyvatel atp.).

Pokud bychom egyptský příklad vzali doslovně, pak si představme vládu, která v době hojnosti 20. let 20. století vytvoří ve svých sýpkách velké rezervy obilí a pak je uvolní v době krize v 30. letech. Nebo si představme vládu, která v letech hojnosti výstavby 2000-2007 nechá do rezervy postavit rozsáhlé bytové a administrativní komplexy, které pak uvolní na trh nemovitostí v roce 2008. Přispělo by takové jednání vlády spíše k vyhlazení cyklu nebo k jeho prohloubení?

Samozřejmě – Tomáš Sedláček nemyslel tento příměr takto doslovně. Přeneseno do moderní doby měl na mysli to, že vláda by měla hromadit v dobách boomu peníze a uvolňovat je potom v dobách propadu.

Tím se dostáváme k samotnému jádru keynesiánské doktríny. Totiž k tomu, jestli fiskální politika může nebo nemůže fungovat pro vyhlazování hospodářského cyklu. Tomáš Sedláček má pravděpodobně za nesporné, že kdyby taková politika byla správně prováděna, tak fungovat bude. Rozhodně on sám se nenamáhá svým posluchačům (a ani čtenářům své knihy) poskytnout v tomto bodě jakýkoliv argument (pokud za něj nebudeme pokládat nešťastný biblický příměr). Přitom přehlíží několik závažných otázek.   

Úroda a neúroda ve starověkém Egyptě závisela z největší části na počasí a přírodních silách, které člověk neměl pod kontrolou. Příčina tehdejší krize tedy ležela zcela mimo lidskou kontrolu. Platí totéž pro moderní hospodářský cyklus? Tomáš Sedláček naznačuje, že platí, když říká: „Ekonomika se chová jako pacient s manio-depresivní poruchou“. Je to inherentní vlastnost ekonomiky (a z jakých příčin plyne?) a je vztah vlády k ekonomice skutečně vztahem lékař-pacient? Tohle bohužel Sedláček nikde nerozebírá.

Vytvářet si v dobách dostatku rezervy na doby nedostatku je jistě rozumnou strategií chování jednotlivců, rodin nebo soukromých podniků. Ti musejí udělat řadu rozhodnutí – především jakou část ze svého příjmu budou šetřit a jakou formu budou jejich úspory mít. Prováděním fiskální politiky, kdy stát v době hojnosti vezme lidem více zdrojů (aby je „ušetřil“), než by potřeboval k provádění svých funkcí, tak snižuje možnost jednotlivých lidí, rodin a firem vytvářet si své vlastní rezervy a centralizuje rozhodování o podobě, velikosti a využití těchto rezerv do jednoho místa. A když se v tomto místě stane chyba, tak všichni budou trpět. To si můžeme demonstrovat právě na egyptském příkladu, když rozvineme dva možné scénáře.

Faraon se zachová jako typický autokrat v centrálně řízené ekonomice a všechen přebytek nechá svážet do své ústřední sýpky. Tím se vystavuje řadě rizik. Hromada je to velká a láká různé faraonovy úředníky, aby si část z ní zpronevěřili pro sebe (na tak velké hromadě jeden malý úbytek nikdo nepozná). Sýpku může postihnout požár, vniknou do ní krysy, hmyz nebo vlhkost a velká část centrálně nahromaděných zásob přijde vniveč. A když pak udeří léta nedostatku, kdo bude z centrálně nashromážděných zásob jíst přednostně? Pochopitelně faraon a jeho rodina, pak jeho nejbližší suita, pak jejich kamarádi a kamarádi jejich kamarádů a na ty, kteří se lopotili, aby tyto zásoby vytvořili, už pak nezbude vůbec nic. Jistě, v průměru je na tom populace lépe, než by byla, kdyby se žádné zásoby v letech hojnosti nevytvářela (takže si z makroekonomického hlediska můžeme gratulovat ke zmírnění „hospodářského“ cyklu), ale tento průměr zvedá především jedna určitá část populace, které jsou zásoby z faraonových sýpek přidělovány přednostně a zbytek je na tom možná tak bídně, jako kdyby žádné zásoby nebyly.

Oproti tomu si můžeme představit liberálního faraona (v biblických časech samozřejmě nereálná představa), který veřejně vystoupí a svým poddaným oznámí: „Čeká nás sedm let hojnosti a sedm let neúrody. Zařiďte se podle toho, jak nejlépe dovedete“. Lidé se pak začnou připravovat a shromáždí svoje zásoby decentralizovaně na tisících různých míst v jednotlivých sídlech, takže i když se stane nějaké neštěstí s jednou sýpkou, tak to neznamená neštěstí pro všechny. Každý pak bude na čas neúrody zásoben tak dobře, kolik odhadne, že pro něho bude dostatečné a zásoby budou k dispozici především jemu a jeho vlastní rodině.

Já osobně tedy vidím jasnou výhodnost druhého scénáře a nevýhodnost prvního scénáře (pro všechny s výjimkou faraona a jeho suity). Pokračujme ale dále.

Úspory nestačí pouze vytvořit – tedy neutratit všechny svoje současné příjmy za současnou spotřebu – ale neméně důležité je také rozhodnutí, jakou mají mít úspory podobu. Má to být peněžní hotovost, kterou zavřeme do nějakého velkého trezoru v podzemí? Bude ta hotovost v naší měně nebo v některé cizí (eura, dolary, švýcarské franky?). Nebo zásoby nějakých komodit? Nebo za to nakoupíme něčí dluhopisy? (Několik zemí, které vytvářejí rozpočtové přebytky, jako např. Finsko, většinu uložilo do „bezrizikových“ státních dluhopisů Německa a USA. Už dnes je otázka, jestli USA byla zrovna dobrá volba, a je jasné, že ani dluhopisy nemusejí být to pravé ořechové, když dojde na krizi na dluhopisovém trhu. Také je to další úsměvný moment v páně Sedláčkově příměru – nezodpovědně hospodařící země měly sýpky prázdné a jsou to „zodpovědně“ hospodařící země, které si naplnily svoje sýpky dluhopisy. Tím nejkřiklavějším příkladem je asi Čína.) Navíc s dluhopisy by byl problém - pokud by se velká část zemí začala řídit tou „rozumnou“ keynesiánskou strategií, tak by při globálním ekonomickém cyklu v jednu chvíli všichni vytvářeli rozpočtové přebytky a tudíž by nikdo nevydával dluhopisy, které by se daly koupit, a v druhém momentu by zase vydávali dluhopisy všichni najednou.

Nějaké optimální vyvážení mezi riziky a výnosy by vyžadovalo ze strany hospodáře se státním přebytkem nadprůměrnou předvídavost (než má většina obchodníků na trhu) a to (i kdyby toto rozhodnutí nedělala politická vláda, ale nějaká nezávislá instituce) není zrovna pravděpodobná možnost.

Dejme tomu, že tedy stát nahromadil nějakou výraznou rezervu v dobách prosperity, dokázal ji rozumně investovat tak, aby neztratila na ceně, uděřila krize, stát převedl svou rezervu do likvidní podoby a stojí teď před úkolem, jak ty peníze co nejlépe využít, aby dopady krize zmírnil. Stovky lobistů se již tísní na chodbách instituce, která o využití těchto peněz bude rozhodovat. „Dejte je nám,“ křičí jedni. „My jsme byli krizí zasaženi nejhůře.“ „Ne, dejte je nám,“ křičí druzí. „Když zkrachujeme my, spustí se dominový efekt a všichni ostatní půjdou pod vodu s námi.“ Třetí kontrují „My jsme tu krizi nezavinili, tak proč máme trpět?“ „My jsme na ty peníze přispěli nejvíc,“ říkají čtvrtí, „takže bude spravedlivé, když se nám vrátí největší díl.“

Ať už bude rozhodnuto jakkoliv a peníze rozděleny v jakémkoliv poměru (a i kdyby to nakonec nedopadlo tak, že nejlepší část dostane faraon a jeho kamarádi), vždy zde zůstanou velké skupiny, které takové rozdělení budou pokládat za nespravedlivé. A vždy se pomůže určité části populace více než jiné. Tlaky na rozdělování jsou silné a téměř nezvládnutelné i v dnešní situaci, kdy státy pomalu už nemají z čeho brát. Jak by to asi vypadalo, kdyby se všeobecně vědělo, že stát ty prostředky má a může a bude je rozdávat?

S fiskální a monetární politikou je to skutečně tak jako s Tolkienovým prstenem moci – cokoliv bylo jejich prostřednictvím vykonáno, byť s tím nejlepším úmyslem, vždy se nakonec obrátilo ke zlému. A představují příliš velké pokušení, aby mohly být bezpečně svěřeny jakémukoliv člověku. Tento příměr Tomáše Sedláčka je patrně trefnější, než si sám jeho autor uvědomil. Skutečně v bezpečí můžeme být jenom tehdy, pokud tyto „prsteny moci“ budou definitivně zničeny – což nebyly. Prsten monetární politiky byl odebrán z rukou politiků a svěřen do opatrování radě „moudrých čarodějů“ oddělených od světa ve věži centrální banky s tím, že ti ho budou opatrovat a umět ho užívat jen ke „všeobecnému prospěchu“. Zmizelo tak na čas bezprostřední riziko. Ale zlo přetrvalo a dnes je jeho hrozba opět patrnější a velmi aktuální.

Zničení prstenu monetární politiky by znamenalo přejít k peněžnímu systému, ve kterém žádný člověk nemá nad penězi kontrolu (tzn. ke komoditním penězům).

Obdobně zničení prstenu fiskální politiky by znamenalo přejít k systému, ve kterém se stát nemůže zadlužovat.

Jako znalec Tolkiena, který sám použil tento příměr, by měl právě Tomáš Sedláček nejlépe chápat, že žádné polovičaté řešení nemůže být nikdy natrvalo úspěšné, chce-li se vypořádat s hrozbou, jakou představuje prsten moci. Nakonec jediná cesta, která zbude, bude cesta vedoucí k jeho trvalému zničení.