Fatální ekonomické omyly - část I.

Mises.cz: 22. prosince 2010, František Vilím, komentářů: 3

Novináři, politici, ale i většina lidí (včetně lidí 'vzdělaných' jako např. ekonomové na školách, v novinách a úřadech či ve firmách) neustále staví své názory na společnost na několika základních omylech. Otevřou-li ústa a mluví o solidaritě, nadměrných ziscích, prodeji pod (optimální) cenou a tak dále. Nelze je po chvíli hovoru rozlišit od komunistů, socialistů dalších intervencionalistů. A ve prospěch svých názorů žádně rozumné argumenty neuvedou.

Abych nemusel pořád dokola formulovat totéž, pokusím se zde popsat, jaké předpoklady jejich úvah jsou chybné.

Omyly plynou z neznalosti principů ekonomie. Ty se zřejmě neučí ani v ekonomických školách. Díla, která napsali pánové Jacques Turgot, Destutt de Tracy, Jean-Baptiste Say, John Rae (1796 - 1872), Carl Menger, Eugen von Böhm-Bawerk, Philipp H. Wicksteed, Frank A. Fetter, Ludwig von Mises, Friedrich Hayek a Murray Rothbard a další asi nejsou běžnou četbou ani profesorů vyučující ekonomii a právo. Je to znát na stavu našeho uvažování.

1) Trh je anarchie a 'stát' jej musí regulovat

Předně, trh má svůj vnitřní rád, který není nadiktovaný konstruktivní myslí člověka (legislativou). Má svůj řád, který pocítí každý, kdo na trh vstoupí.

Tržní řád je z pohledu analýzy výsledkem tří řádů nezávislých na lidské vůli: řádu osob, řádu lidského jednání a řádu norem a pravidel. Profesor práv Frank van Dun označuje zákon jako řád osob, který je odlišný od řádu norem a pravidel, jak popisují profesoři H. Kelsen a H.L.A Hart a je také odlišný od řádu jednání jak popisuje profesor Fridrich Hayek a právník Bruno Leoni.

Nelze jen tak zaměňovat osoby, normy a pravidla a jednání a vytvářet řád bez ohledu na tyto okolnosti naší situace. Legislativa jako taková se týká jen řádu norem a pravidel a nemůže být ve shodě s řádem osob i lidského jednání. Tvrdit, že zákon je produkt legislativy, je důsledkem zaměnění mírové společnosti spolupracujících lidí se státní organizací, kde vládne suverén. Ve společnosti lidí, kde je důležitý řád mezi osobami navzájem, které, pokud chtějí delší dobu prosperovat a přežívat, se dříve nebo později musí podřídit neúprosné vzácnosti prostředků v přírodě tím, že přijmou i řád lidského jednání. Pro dosažení úspěšného jednání musí být sladěny všechny tyto řády.

Začněme tedy cenou, kterou nemůžeme nařizovat a určovat z pozice řádu norem a pravidel – legislativou či vydáváním směrnic, neřízení a cenových výměrů.

Všechny 'faktory' - dějinné, politické a přírodní události, které způsobují větší či menší vzácnost ekonomických statků, určují jejich cenu, protože mění nabídku. Cena je jen směnný poměr uskutečněný mezi svobodnými jednotlivci. Trh je úžasný společenský proces, který umí tyto změny stavu nejlépe vyřešit. A ten účastník na trhu, který umí tyto události lépe odhadnout a je připraven sloužit lépe zákazníkům, je zákazníky odměněn ziskem. To je silná motivace snažit se rozumět budoucímu přání spotřebitelů. O zisku více v bodu 8)

Jak to funguje? Vzroste vzácnost spotřebního statku SP1 při stejné poptávce. Tedy vzroste cena, budou ho poptávat lidé, kteří statek SP1 naléhavěji potřebují než ostatní, a přeplatí je. Lidé si často myslí, že by morální dodavatel neměl zvyšovat cenu. Ale jednající, a tedy nutně vždy spekulující, lidé statek SP1 stejně přesunou k lidem s největší potřebou získat ho. Tedy morální podnikatel předá část svého zisku jiným a ohrozí vlastní produkci statku SP1 kvůli nedostatku úspor. Chudým nakonec stejně nepomůže. Statek SP1 nakonec vždy skončí u toho, kdo ho nejvíce potřebuje. Vzácnost statku se neodstraní morálními přáními, ale produkcí. Často se poptávka navíc zvedne díky davové psychóze a potom cena vzroste více díky zvýšené poptávce. To je komplikace navíc. Zisky dodavatelů SP1 a jejich subdodavatelů vzrostou tak, že přilákají další investory. To vede k větší poptávce po potřebných výrobních prostředcích včetně práce nutných k produkci statku SP1. Tyto výrobní prostředky se zdražují, protože výrobci statku SP1 ostatní výrobce přeplatí a to způsobuje ztráty jiných výrobců, kterým se zvyšují náklady a zároveň klesají příjmy a zároveň cena statku SP1 se s jeho výrobou a zvyšující se zásobou snižuje. Zákon mezního užitku toto vysvětluje až na úroveň jednotlivců. Zisky z výroby statku SP1 klesají, až dosáhnou nějaké hodnoty, kdy už investory nelákají. Jejich úspory jsou k dispozici pro řešení další nejnaléhavější potřeby lidí ve společnosti. Vše se děje mírovými společenskými prostředky optimálně pro všechny spolupracující zúčastněné. Je jasné, za předpokladu, že se nemění poptávka po penězích ani jejich nabídka, že pokud lidé utratí více peněz za statek SP1, nemohou současné utrácet za ostatní statky a jejich cena musí klesat.

Běda ale, když vláda podporována hloupým lidem začne do každého tohoto kroku zasahovat. Cenu SP1 začne regulovat. Tím odláká investora a zároveň 'podfinancuje' výrobu SP1. Disproporce na trhu se zvětšuje. Lidé stojí fronty. Cena je vyhání do ulic na bezhlavé nákupy. Ale pulty jsou prázdné. Tak vláda pokračuje. Začne dotovat výrobu SP1 z peněz odebraných od jiných a hůře z nově (jen kvůli tomu) emitovaných peněz. Nyní už způsobila více problémů, které se navzájem proplétají v turbulencích, kdy nikdo už nezjistí, co je příčinou a co následkem. A anarchie plánovité výroby propuká. Zdaněním a hlavně úvěrovou expanzí a následnou dotací subvencuje, a tedy způsobuje, další disproporce. A začíná reglementace ve všech oblastech ekonomie. Svoboda zaniká a zůstává chudé plánovité hospodářství. K tomu všemu začne pomocí celníků poškozovat jiné. Nenávist mezi lidmi a národy vzrůstá. Hrozí světová válka. Navíc se zhroutí důležitý měnový systém, lidé už pochopili, že vláda zničila i jejich peníze. Společnost se nakonec zhroutí do stavu biologické soutěže za velkého povraždění většiny obyvatel. Vláda či její ozbrojené zbytky je neuživí a část zlikviduje sama. Zbytek provede lůza potulujících se krajinou. A začalo to jen 'malou a správnou' regulací výroby výrobku SP1 pro 'sociálně slabé'.

Jediní, kdo ve společnosti tvoří anarchii, jsou přisluhovači 'státu'. Zákony se mění rychle, vlastní smlouvy stát skrze ně nedodržuje, používá násilí, ale ne na ochranu společnosti před podvodníky, vrahy, zloději a lupiči, poškozují velké skupiny jednotlivců na úkor vyvolených, vytváří kalkulační chaos v klíčových oblastech společnosti, bídu krádežemi v podobě cel a daní a nenávist mezi lidmi, ničí morálku, odpovědnost a solidaritu, ničí úspory mnohých lidí manipulací s 'platidly' násilně lidem vnucených ve svůj prospěch.

Krásný stručný popis fungování trhu jsem našel v knize Byrokracie od Ludwiga von Misese. Ve zkratce obsahuje vše důležité pro dobrou znalost ekonomie, kterou by měl znát každý, kdo chce využívat trh jako výborný prostředek pro řešení svých vlastních problémů. V překladu vydání Liberálního institutu na straně 60 zní takto:

Na celý trh výrobních faktorů a práce můžeme nahlížet jako na veřejnou dražbu. Podnikatele jsou nabízejícími. Nejvyšší nabídky jsou omezeny cenami, u nichž očekávají, že je spotřebitelé budou ochotni za výrobky zaplatit. Spolunabízející soupeřící s těmi, jež musí přelicitovat, jestliže nechtějí odejít s prázdnýma rukama, jsou ve stejné situaci. Všichni tito nabízející jednají jako zástupci spotřebitelů. Každý z nich ale reprezentuje odlišný aspekt spotřebitelských potřeb, buď nějaký výrobek, nebo určitý způsob výroby stejné komodity. Konkurence mezi různými podnikateli je v podstatě soutěží mezi různými možnostmi, které jedincům slouží ke zvýšení jejich uspokojení. To se děje prostřednictvím získávání spotřebních statků. Rozhodnutí určitého člověka o koupi ledničky a o odložení nákupu nového auta je určujícím faktorem při formování cen automobilů a ledniček. Konkurence mezi podnikateli odráží tyto ceny spotřebního zboží při tvorbě cen výrobních faktorů. Různé potřeby jedince, které jsou mezi sebou z důvodu nevyhnutelné vzácnosti výrobních faktorů v rozporu, jsou reprezentovány na trhu různými soutěžícími podnikateli. Tato skutečnost má za následek vznik cen faktorů, které činí ekonomickou kalkulaci nejenom proveditelnou, ale i nezbytnou. Podnikatelé, kteří nekalkulují nebo neberou výsledky kalkulace v úvahu, by velmi brzo zbankrotovali a ze své manažerské funkce by byli odstraněni.

2) Společenská soutěž a konkurence

Jak je to s teorií o monopolech a nutnosti státem regulovat hospodářskou soutěž?

Soutěž dodavatelů a tedy konkurence může být jen na svobodném trhu. I kdyby byl dodavatel statku A jen jeden na světě, nelze mluvit o monopolu, pokud není nikomu bráněno vstoupit na trh. To, že nefunguje konkurence a nesnižuje ceny, může tvrdit jen úředník či nepřítel kapitalismu, který se nikdy v životě nesnažil získat zákazníka k dobrovolné koupi svého zboží nebo ekonomický diletant. A navíc na svobodném trhu bez hranic, cel a regulací, a bez svévolné manipulace s penězi by se ceny vyrovnaly jednáním spekulujících jednotlivců v prostoru s tím, že by se projevily rozdíly cen jen v důsledku dopravy a rozdílného hodnocení lidí v dané oblasti a také v čase díky úrokové míře způsobené časovými preferencemi jednotlivců zohledňující podnikatelská rizika.

Antimonopolní zákony jen ničí inovační 'monopoly', ale skutečné, ty státem chráněné a privilegované, nechává být. Jen někdy se inkvizitoři tohoto zákona spletou a potrestají státní či polostátní podnik, neboť úředníci úřadu pro hospodářskou soutěž (nesmyslný název pro nesmyslný úřad) si chtějí užít své moci. Ničením inovace a objevování rozsahu výroby zbídačují lidí a dělají z nich 'socky' (spolu se snižováním kupní síly, zdaněním, proclíváním apod.).

Hlavní je vědět a chápat, že monopoly nevzniknou tam, kde je volný vstup všech do všech odvětví hospodářství. Jinak vznikají skutečné, škodlivé monopoly jako výsledek státních privilegií v neprospěch většiny obyvatel - spotřebitelů. Teorie dokonalé konkurence je velký omyl. Vychází z nereálných předpokladů jako nekonečně velký počet dodavatelů a odběratelů, předběžná znalost optimální a efektivní technologie, standardizované produkty či lidi dokonale ekonomicky myslící, kteří dokonce ví, co neznají, a ví, jaké náklady je třeba na odstranění této neznalosti.

Kartely, které neschválí zákazníci, se brzy rozpadají (každý člen, jakmile uvidí ziskovější příležitost, kartel opustí) a přítomnost trvalých kartelů dokazuje to, že objevily nejlepší a požadovaný poměr mezi diferenciací a homogenizací ekonomických statků - služeb. Z hlediska jednotlivců je nalezeno optimální řešení mezi růzností a jednotou. Technické normy, měna a různá pravidla musí být objevena svobodnými účastníky a nikoliv nařízením někoho, kdo si jen myslí, co je optimální. Určitě různé služby mají různé požadavky na optimální rozsah a homogenitu. Proč by se tyto optimální oblasti měly shodovat zrovna s územím jednotlivých států? To je další důvod, proč oprávněně pochybovat a zavádění různých harmonizací na úrovni státům superstátu jako EU či celosvětově.

3) Náklady se automaticky promítají do ceny 

Další mylná představa je, že ceny jsou určovány náklady. Náklady se chápou jako něco objektivního. Cena je určena nabídkou a poptávkou. Pokud se nemění ani nabídka ani poptávka, tak např. změna DPH či jakékoliv břímě, které někdo nařídí výrobci bez ohledu na vlastní přání zákazníků, těžko prosadí změny ceny. Ztrátu zvýšených nákladů nese dodavatel služby a je to jen další útok na úspory, prosperitu společnosti a celé civilizace ze strany státu a pomýleného obyvatelstva.

Je možné promyslet, že všechny daně jsou útokem na produkci.

Náklady jsou subjektivní, protože vždy jen jednotlivec může hodnotit, co obětuje, aby získal něco, co ho učiní šťastnějším. V obecném smyslu je nákladem rozhodnutí realizovat dosažení naléhavějšího cílů dle důležitosti C1, C2, vzdání se cíle Cn, který už nemůžeme uskutečnit proto, že realizujeme cíle C1 až Cn-1. Nákladem rozhodnutí dosáhnout cíle C1 je první nejdůležitější cíl neuskutečněný kvůli realizaci C1, jehož náklady sledujeme. Subjektivní ztrátou je, když se snažíme dosáhnout cíle C2 před C1. Jednáním jsme se dostali do horší situace než před jednáním. Náklad byl větší než subjektivní zisk. Náklad je vždy subjektivní.

Jak to vypadá v praxi? Proč může být dražší zboží na Václavském náměstí v Praze než 'stejné' zboží např. v Plzni či v Liberci? Protože jsou větší náklady? Vůbec ne. Proč by tam jinak prodavači prodávali? Je to úplně opačně, než jak se tvrdí. Hodnocení finálního - spotřebního - statku se imputuje přes ceny do hodnocení výrobních prostředků. Jinak obrátíme smysl jednání. Produkovali bychom nikoliv pro uspokojení našich potřeb, ale pro samotnou produkci. A tak to není. Náklady na Václavském náměstí v Praze se zvyšují tak dlouho, až se zisky obchodníka vyrovnají se zisky v ostatních odvětvích hospodářství. Podobně je to s cenou pozemků např. ve vinařských oblastech s různě hodnoceným vínem. Dražší víno není dražší kvůli drahým pozemkům, ale kvůli touhám chtivějších zákazníku přeplatit své konkurenty, víno je hodnoceno spotřebiteli výše bez ohledu na cenu půdy. Ale cena půdy v dané oblasti se odvíjí od poptávky po žádaném vínu s určitou značkou. Příkladů bychom našli velmi mnoho všude, kde lidé směňují své zboží a služby. Hodnocení cíle Cn jednotlivce, který má své místo na jeho hodnotové škále, se promítá - imputuje - do hodnocení prostředků nutných k dosažení. Proces směny trhu postupně při ustáleném stavu vede ke stejné ziskovosti různých činností. Podnikatelům zisky postupně klesají k nule kvůli stoupajícím nákladům, takže jedinému, komu se zvedají příjmy , jsou zaměstnanci a majitelé původních přírodních prostředků (např. prostoru na Václavském náměstí). Nesmíme zapomenout, že ale majitelé pozemků mají velký zisk jen tehdy, pokud koupí pozemek v době, kdy málo vynáší a potom začne po něm poptávka. Pokud ale kupuje pozemek už drahý díky poskytované službě, dosahuje obvyklého zisku jako při jiné činnosti. Investoři toto dobře znají.

Otázka vzniku cen je pro ekonomii jako vědu klíčová otázka. Je to prubířský kámen cele teoretické ekonomie. Moderní teorie hodnoty a cen dovršená v knize Lidské jednání od Ludwiga von Misese ukazuje, jak volby jednotlivců (to, že dávají přednost některým věcem a jiné věci odsouvají stranou) mají v oblasti meziosobní směny za následek vznik tržních cen.

V knize Lidské jednání Mises napsal:

Opakování jednotlivých aktů směny vytváří ve společnosti založené na soukromém vlastnictví krok za krokem trh spolu s rozvojem dělby práce. Jak se postupně stává pravidlem vyrábět pro spotřebu jiných lidí, musí členové společnosti prodávat a kupovat. Mnohonásobně opakovaná realizace směny a nárůst počtu lidí, kteří požadují tytéž statky, zužují rozpětí mezi hodnocením stranami těchto obchodů. Dělitelnost peněz, která je pro všechny praktické účely neomezená, umožňuje stanovit velice přesně směnné poměry. Směnnými poměry jsou nyní zpravidla peněžní ceny. Jsou stanoveny v mimořádně úzkých hranicích: na jedné straně hodnocení mezním kupcem a těmi mezními nabízejícími, kteří se zdrží prodeje, a na druhé straně hodnocení mezním prodávajícím a těmi mezními potencionálními kupci, kteří se zdrží nákupu.

4) Rovnost hodnot statků při směně

Závažný omyl, který je zatrvzele ekonomy přímo či nepřímo zastáván, je v předpokladu, že při směně její účastníci směnili ekonomické statky stejné hodnoty. Jelikož je ale hodnocení prostředků všech lidí subjektivní, nelze z vnějšího pohledu určit žádnou rovnost či nerovnost hodnot. Člověk hodnotí prostředek, který chce použít pro odstranění své nespokojenosti, podle toho, jak tento prostředek přispívá k dosažení spokojenosti. Když něco získá, použije to pro vyřešení nejnaléhavější nespokojenosti či potřeby. Když se něčeho vzdává, vzdá se toho, co potřebuje na nejméně naléhavou potřebu. A toto se při směně projeví tím, že každý směňuje prostředek A s nižší hodnotou za prostředek B s vyšší hodnotou a musí najít partnera směny, který tyto prostředky hodnotí opačně, tedy A hodnotí výše než prostředek B. Pokud toto nenastane, směna se neprovede, neboť oba dva jsou svobodní a nikdo z nich nemůže být nucen násilím ke směně. Potom už jen závisí, za jakého poměru - ceně - směnu provedou. A tento poměr se po směně stane historickým faktem. O tom, že dva lidé v dané chvíli hodnotili každý zvlášť užitek statků A a B a v nějakém poměru je směnili.

Nesmí nás mást role peněz v této transakci. Jsou 'jen' dalším prostředkem C, který díky své lepší směnitelnosti ulehčí či vůbec umožní směnu. Peníze nejsou nic záhadného, co musí politici regulovat a násilně přivlastňovat si pod záminkou, že nikdo jiný s nimi neumí lépe zacházet. Jednotlivec s ním zachází stejně jako s prostředky A a B co se týče hodnocení, a tedy je po nich poptávka a jejich nabídka. Nesmíme nikdy zapomenout, že pří peněžní směně nakonec nešlo o peníze C, ale o A a B a účastníci jen navíc musí hodnotit i C vůči A i B. A pokud neznají poměry mezi A a C a B a C z předchozích uskutečněných směn, pak je prostředek C ke směně nepoužijí. V každém případě pro ně taky platí, že nesměňují prostředky, jež hodnotí stejně.

Pokud prostředky A a B hodnotím stejně, nebudu je směňovat i kvůli transakčním nákladům na směny. Můj stav po směně je po takovéto směně horší než před směnou. Utrpěl jsem ztrátu.

Proto každý, kdo má tendenci hodnotit bohatství národa, třídy apod. a počítá HDP, vychází z mylného názoru, že to, co sčítá v cenách, je něco objektivně stejného a počitatelného. Ale jelikož záleží na hodnocení každého jednotlivce, tato čísla jsou nesmyslná. Makroekonomie jako 'věda' je nesmysl i z tohoto pohledu.

5) Neutralita peněz

Peníze nejsou neutrální v tom smyslu, že při změně množství peněz z M1 na M2 se okamžitě změní ceny statků v poměru M2/M1. Ale při změně množství peněz nenastává k okamžité přesně poměrné změně peněžních cen . Peníze jsou vždy vlastněny jednotlivci, a pokud někdo zvětší výrobu peněz a dodává jí na trhu, pak se všechny směnné poměry mění od jednotlivé směny k další v čase a směnné poměry mezi různými statky se nepředvídatelně mění. Jisté je jen to, že poměr bohatství ve společnosti nebude takový, jaký byl před změnou (i jednorázovou) množství peněz. Totéž podobně s jinými důsledky se stane, pokud někdo své peníze začne ničit.

Pokud vláda s monopolem na emisi tvrdí, že se nic neděje negativního, když 'tiskne' peníze, tak lže, i když 'vědecky' pomocí chybného tvrzení o neutralitě peněz. Stejné důvody má padělatel pro padělání peněz. Dokud mu lidi věří, že jsou to 'pravé' peníze, pak má úžasné zisky. Na rozdíl od lidí kolem centrální banky mu ale hrozilo kvůli zlobě lidí platící penězi ve středověku usmažení v oleji a dnes těžký trestní postih, hlavně protože zastupitelé státu nenávidí konkurenci - ochrana lidí před podvody je pro stát vždy druhořadá.

Stát pomocí 'nezávislé' (nezávislé hlavně od potřeb lidi, společenských zákonů a mimo spravedlnost a zodpovědnost) centrální banky jen skrytě zdaňuje své nechápavé nevolníky ve svůj prospěch. Objevuje se velice 'tajemný' jev - inflace - na které politici a jim přisluhující novináři svedou různé zdražování potravin a benzínu. Dokonce tvrdí těžko uvěřitelnou věc, a to že zdražování alkoholu apod. způsobuje inflaci. Přitom je to jen změna kupní síly - 'ceny' - peněz, která je způsobena změnou zásoby peněz a to je dílo centrálních bank s monopolem na emisi platidel či jimi vyvolanou úvěrovou expanzí.

Druhou část článku Fatální ekonomické omyly naleznete zde. Článek původně vyšel na blogu autora.