For a New Liberty: Svoboda slova

Mises.cz: 20. května 2012, Murray N. Rothbard (přidal Jan Zvěřina), komentářů: 15

Toto je další díl z překladu knihy For a New Liberty od Murrayho Rothbarda. Všechny články, které postupně budou tvořit kapitoly knihy, naleznete i v sekci Literatura.

ČÁST DRUHÁ
Aplikace libertariánství na současné problémy

6
Osobní svobody

Svoboda slova

Samozřejmě existuje mnoho oblastí osobní svobody, které nelze začlenit do kategorie „nevolnictví“. Svoboda slova a tisku byla dlouhou dobu střežena těmi, co se vymezují jako civilní libertariáni – civilní znamená, že ekonomická svoboda a práva k soukromému majetku jsou v rovnici vynechány. Jenže jak jsem již ukázal, „svobodu slova“ nelze zastávat absolutně, není-li brána jako součást obecných vlastnických práv jednotlivce (s důrazem na zahrnutí majetkového práva k vlastnímu tělu). Proto člověk, který zakřičí „hoří“ v zaplněném divadle, nemá sebemenší právo tak činit, neboť je takové jednání aktem agrese proti smluvním majetkovým právům vlastníka divadla a návštěvníků představení.

Vyjma případů, kdy se jedná o zásah do soukromého majetku, svobodu slova bude hájit až do extrému každý libertarián. Svoboda vyslovit, vytisknout a prodat jakýkoli jazykový projev se stává absolutním právem, a to nezávisle na tom, jaké oblasti se dotýká. V tomto ohledu mají civilní libertariáni obecně dobrou minulost. Nedávno zesnulý soudce Hugo Black byl obzvláště význačný hájením svobody slova před vládními omezeními, přičemž odkazoval na První dodatek Ústavy.

Existují však oblasti, ve kterých jsou bohužel i ti nejvášnivější civilní libertariáni vágní. Co například takové „podněcování k výtržnostem“, kdy je řečník obžalován za zburcování davu, který následně tropí výtržnosti a páchá nejrůznější činy a zločiny proti lidem a jejich majetku? Dle mého názoru je možné považovat „podněcování“ za zločin jedině v případě, kdy je člověku upřena svobodná vůle a svobodná volba. Civilní libertariáni předpokládají, že pokud A přikáže B a C: „Ty a ty jděte a rozbíjejte výlohy!“, tito lidé jsou pak bezmocně předurčení k tomu, aby šli a jednali protiprávně. Ale libertarián, který věří ve svobodnou vůli, musí trvat na tom, že ačkoliv může být pro A nemorální či nešťastné, aby ostatní naváděl k násilí, jeho konání je pevně usazené v říši agitace, a proto by neměl čelit trestnímu stíhání. Samozřejmě jestliže se A výtržností osobně zúčastní, stává se výtržníkem a stejně jako ostatní se vystavuje postihu. Navíc, jestliže je A hlavou zločineckého spolku a jako součást zločinu přikáže svým nohsledům: „Ty a ty jděte a přepadněte tu a tu banku“, pak se samozřejmě A, na základě zákona o spolupachatelství, stává sám účastníkem, případně přímo vůdcem kriminální organizace.

Jestliže by agitace nikdy neměla být zločinem, pak by nemělo být zločinem ani „spolčování se za účelem agitace“, protože v kontrastu s neblahým vývojem konspiračního práva, spolčování se (tj. dohodnutí se) s úmyslem něco učinit by nikdy nemělo být o nic víc protiprávní než samotný čin. (Jak jinak může být vlastně „spolčování“ definováno, než jako dohoda dvou a více osob, že udělají něco, co se vám, jakožto tomu, kdo tento termín definuje, příčí?) (1)

Další svízelnou oblastí práva jsou urážky a pomluvy. Obecně se považuje za legitimní omezit svobodu slova, jestliže daný projev lživě nebo zlomyslně poškozuje dobré jméno druhého člověka. Zákony postihující urážky a pomluvy zkrátka tvrdí, že člověk má „majetkové právo“ na vlastní reputaci. Jenže nikdo nemůže svou reputaci „vlastnit“, neboť se jedná čistě o funkci subjektivních pocitů a názorů ostatních lidí. A protože nikdo nemůže opravdu „vlastnit“ mysl a názory jiného člověka, jednoznačně z toho vyplývá, že nikdo nemůže mít majetkové právo na své „dobré jméno“. Reputace člověka neustále kolísá, a to v souladu s úsudky a názory zbytku společnosti. Právě proto nemůže být slovní útok považován za narušení vlastnických práv, a tudíž by neměl být předmětem omezení ani právního postihu.

Je samozřejmě nemorální vznášet falešná obvinění na druhého člověka, ale znovu připomínám, že morální a legální jsou pro libertariána dvě zcela odlišné kategorie. Krom toho, z pragmatického hlediska, kdyby neexistovaly zákony o urážkách a pomluvách, lidé by byli daleko méně ochotni obviněním nepodloženým přesvědčivými důkazy uvěřit. V dnešní době, pokud je někdo obviněn ze špatnosti nebo špatného skutku, většina lidí tomu věří, protože přece kdyby to obvinění bylo falešné, tak „proč ho nezažaluje za pomluvu?“ Zákony o pomluvách pochopitelně tímto způsobem diskriminují chudé, neboť nemajetná osoba je asi těžko připravena vést nákladný soudní spor, na rozdíl od člověka, který penězi oplývá. Bohatí lidé teď navíc mohou tyto zákony používat jako klacek na chudinu a bránit jim ve zveřejňování naprosto pravdivých obvinění a výpovědí pod pohrůžkou, že budou své chudší nepřátele žalovat za pomluvu. Člověk s omezenými zdroji je tedy v současném systému paradoxně mnohem náchylnější k tomu, aby trpěl pomluvami – a měl svůj vlastní projev omezen – než by tomu bylo ve světě, kde by neexistovaly zákony proti klevetám a očerňování.

V posledních letech byly zákony proti pomluvám naštěstí výrazně oslabeny, takže nyní může člověk vznést ostrou a štiplavou kritiku vůči veřejným činitelům a lidem, kteří jsou pod drobnohledem veřejnosti, aniž by měl strach z toho, že bude muset podstoupit nákladné právní tahanice nebo bude předmětem soudního postihu.

Dalším jednáním, které by mělo být úplně osvobozeno od jakýchkoliv omezení, je bojkot. Podstatou bojkotu je, že jedna nebo více osob využijí své právo na svobodný projev k tomu, aby z jakéhokoliv důvodu – vážného nebo malicherného – vyzvali ostatní, aby přestali kupovat výrobek někoho jiného. Zorganizuje-li například skupinka lidí kampaň – z libovolného důvodu – ve které vyzve zákazníky k tomu, aby přestali kupovat pivo XYZ, opět se jedná čistě o pouhou agitaci, a navíc agitaci naprosto legitimního činu – nekupovat určitou značku piva. Úspěšný bojkot sice může mít neblahé následky pro výrobce piva XYZ, jenže znovu opakuji, že toto jednání se nachází ryze v říši svobody slova a právům k soukromému majetku. Pivovar XYZ pokouší štěstí se svobodnou volbou zákazníků a ti mají nárok poslechnout nebo se nechat strhnout kýmkoli, koho si vyberou. Přesto náš zákoník práce pošlapuje právo odborových svazů organizovat bojkoty proti firmám. Bankovní zákony rovněž zapovídají šířit zvěsti o insolvenci banky – což je jednoznačná ukázka toho, jak vláda poskytuje bankám zvláštní privilegia tím, že staví mimo zákon svobodné projevy, které jsou v rozporu s jejich zájmy.

Obzvláště ožehavou oblastí je vše, co se týká protestů a demonstrací. Ze svobody slova samozřejmě vyplývá také svoboda shromažďování – svoboda sejít se a společně s ostatními vyjádřit svůj názor. Celá situace je však mnohem složitější, pokud se akce koná na ulici. Je zřejmé, že protest není legitimní v případě, že je zorganizován tak – jak tomu bývá – aby bylo zabráněno vstupu do soukromé budovy nebo továrny (picketing), nebo pokud protestující vyhrožují násilím tomu, kdo překročí vyznačenou čáru (picket line). Evidentní je také to, že takzvaný „protest v sedě“ (sit-in) je nelegitimním narušením soukromého majetku. Avšak ani „mírumilovný protest“ nemusí být dočista legitimní, jelikož je součástí rozsáhlejšího problému: Kdo rozhoduje o způsobu užívání ulic? Tento problém pramení ze skutečnosti, že téměř veškeré ulice jsou vlastněny (místní) vládou. Jenže vláda, jelikož není soukromým vlastníkem, postrádá jakékoliv kritérium, na základě kterého by alokovala užívání ulic, takže jakékoliv její rozhodnutí bude arbitrární.

Představte si, pro ilustraci, že Sdružení přátel Wisterie má v úmyslu uspořádat demonstraci a průvod na veřejném prostranství na podporu Wisterie. Policie tuto demonstraci zakáže s odůvodněním, že by ucpala silnice a narušila dopravu. Civilní libertariáni budou automaticky protestovat s tvrzením, že svoboda projevu wisteriánských demonstrantů je neoprávněně potlačena. Argument policie může být však také naprosto legitimní: hrozí zacpání ulic a je odpovědností vlády, aby zabezpečila plynulou dopravu. Na čí stranu se přiklonit? Jakkoli se vláda rozhodne, jedna skupina daňových poplatníků bude rozhodnutím dotčena. Jestliže vláda demonstraci umožní, řidiči a chodci budou poškozeni; v opačném případě utrpí škodu přátelé Wisterie. V každém případě samotná skutečnost, že vláda stojí před nějakým rozhodnutím, vytváří nevyhnutelný konflikt ohledně toho, kteří daňoví poplatníci mohou použít státní majetek a kteří nemohou.

Pouze samotný fakt, že stát vlastní a spravuje silnice, činí tento problém neřešitelný a zamlžuje jeho opravdové řešení. Pointou je, že ať už danou věc vlastní kdokoli, je to právě on, kdo rozhodne, jak s ní bude naloženo. Majitel tiskárny rozhodne o tom, co bude vytištěno. A majitel ulice určí, jakým způsobem bude alokovat její užití. Stručně řečeno, kdyby byly ulice vlastněny soukromě a přátelé Wisterie projevili zájem uspořádat demonstraci na Páté avenue, bylo by na majiteli Páté avenue, aby se rozhodl, zda jim ulici pronajme, nebo ji ponechá volnou, aby umožnil plynulou dopravu. V čistě libertariánském světě, kde jsou všechny silnice soukromé, různí majitelé v jakoukoli chvíli rozhodnou, zda ulici k demonstraci pronajmou, komu ji pronajmou a jakou cenu budou požadovat. Pak by tedy bylo zřejmé, že tato pře není vůbec otázkou „svobody projevu“ nebo „svobody shromažďování“, nýbrž otázkou majetkových práv: právem skupiny lidí požádat o pronájem ulice a právem majitele ulice tuto nabídku přijmout či odmítnout.

[36] Pro kritiku kritéria „jednoznačné a bezprostřední nebezpečí“ jako nedostatečného pro vymezení jasné hranice mezi agitací a protiprávním činem viz Alexander Meiklejohn, Political Freedom (New York: Harper and Bros., 1960), pp. 29–50; and O. John Rogge, The First and the Fifth (New York: Thomas Nelson and Sons, 1960), pp. 88ff.