Chronická podspotřeba je myšlenka nejčastěji spojovaná s Maynardem Keynesem. Ale zatímco tento neslavný anglický ekonom publikoval svoji General Theory v roce 1936, Hayekův článek „'Paradox' úspor“ z roku 1929 analyzuje podobnou teorii, kterou propagovali dva Američané již o dekádu předtím. [1] Zatímco tito dva autoři téměř vymizeli z historie, pohled obsažený v tomto Hayekově téměř zapomenutém článku je dnes potřebnější víc, než kdy jindy.

Těmito dvěma protagonisty byli prezident vysoké školy William Trulant Foster a byznysmen Waddill Catchings. Oba se snažili ukázat, že může vzrůst produkce statků bez korespondujícího růstu kupní síly spotřebitelů. Za těchto podmínek nemůže být prodáno všechno vyprodukované zboží nad cenou nákladů producentů. Trhy by selhaly ve vyčišťování, nebo by výrobci tratili při každém prodeji; ekonomika by se obrátila směrem dolů do deprese.[2]

V roce 1920 tito dva vytvořili ekonomickou výzkumnou nadaci, aby šířili své myšlenky skrz knihy, články a soutěž, které se účastnilo 435 lidí - většinou profesionálních ekonomů, účetních, bankéřů a dalších vysoce postavených lidí. Byla nabídnuta cena 5.000 dolarů (na tu dobu hodně peněz) tomu, kdo jejich teorii vyvrátí. Ale jak Hayek líčí:

Poznámka stranou – finanční media dneška by stěží uspěla o něco lépe. Média zdůrazňují spotřebu jako hnací motor ekonomického růstu a často znevažují úspory. [3] Abychom citovali pár příkladů, média podávají zprávy, že maloobchodní tržby rostou/klesají, že snížení daní „bohatým“ nepomůže ekonomice, protože tyto peníze budou spíše uspořené než spotřebované, a že „podpora poptávky“ je potřeba, abychom vyvedli ekonomiku z recese.

Níže shrnu mechanismus, který Foster a Catching popisují ve své teorii, a poté vysvětlím Hayekovu odpověď. „Paradox“ je údajný konflikt mezi snahou jedince zvýšit své bohatství spořením a schopností systému jako celku zaměstnat své úspory produktivně. Ve své knize  Business without a Buyer se Foster a Catchings snaží ukázat, že zatímco nárůst celkových úspor zvýší nabídku zboží na prodej, nezvýší odpovídajícím způsobem poptávku spotřebitelů, ekonomika se propadne, a tak bude snaha spořitelů zvýšit své bohatství nakonec zmařena [4]. Hayek shrnuje jejich argument takto:

Dnes někteří jedinci mohou spořit na účet ostatních jedinců; jisté korporace mohou spořit na účet jiných korporací; a z pohledu těchto jedinců a korporací jsou tyto úspory skutečné. Ale společnost jako celek nemůže uspořit nic, co má smysl spořit, na účet spotřebitelů jako celku, protože objem spotřebitelů, kteří mají mít z úspory prospěch, je jediným testem této hodnoty. [5]

Foster a Catchings začínají z pozice equilibria, kde jsou firmy schopny prodávat své produkty za ceny převyšující jejich náklady. Všechen profit se pak vyplácí ve formě dividend vlastníkům. Nyní předpokládejme, že nějaká firma začne držet své zisky, aby je interně investovala do nových kapitálových statků – například továrny – s úmyslem zvýšit kapacitu své produkce. [6] Ve chvíli, kdy se továrna staví, neexistuje žádný problém. Nabídka zboží a poptávka po něm se nemění. Příjem z dividend, o který akcionáři přišli (díky ponechaným ziskům společnosti), je na platech vyplacen stejným (nebo rozdílným) stavitelům továrny.  

Ale jakmile je továrna otevřena a další zboží začne sjíždět z linky, „krize začíná“. Hayek píše:

V The Dilema of Thrift pánové Foster a Catchings poskytují následující popis událostí, které vedou ke krizi: „Předpokládejme nicméně, že [korporace] použije zbývající milion dolarů ze zisků na sestavení dalších automobilů tak, že všechny tyto peníze půjdou přímo nebo nepřímo ke spotřebitelům. Společnost nyní vyplatí právě dostatek peněz, aby pokryla plnou prodejní cenu automobilů, které již prodala. Ale kde vezmou spotřebitelé peníze, aby získali další auta? Společnost jim nedala nic, za co by si mohli tato auta koupit.“ [7]

a

Peníze v rukou spotřebitelů dále nerostou … a jelikož se předpokládá, že ceny nebudou klesat, část zvýšené produkce musí tedy zůstat neprodána.

Zatímco peníze uspořené a následně investované nakonec dosáhnou spotřebitelů ve formě mezd, argumentují tito dva autoři, tak by se stalo i bez toho, že by došlo ke úsporám a investicím. Pokud by zisky společnosti nebyly uspořeny, ale byly vyplaceny jako dividendy, zdroje by jednoduše byly distribuovány jiným lidem. Problém je, že firmy produkují více zboží, ale celkový monetární příjem spotřebitele je stejný, takže si může koupit stejně zboží, jako si mohl koupit předtím. Existuje zde deficit kupní síly, jelikož nová investice neposkytuje spotřebitelům další zvýšenou kupní sílu, aby si mohli koupit nové (dodatečné) zboží.

Pokud dovolíme cenám klesnout – což by přesně v reakci na zvýšenou nabídku dělaly – náš problém se nevyřeší, pouze se zrychlí pád do insolvence, jelikož firmy budou nuceny prodávat své výstupy pod cenou nákladů. 

Navzdory selhání 435 soutěžících najít v této teorii vážnou chybu, Hayek neakceptoval její platnost. Místo toho poskytl detailní – rakouskou – kritiku, která ukazovala na chyby v jejich analýze. Hayek argumentoval, že když byly dodatečné úspory investovány, potom produkce, spotřeba a agregovaný zisk by vzrostly komplementárním pohybem tak, že by dovedly ekonomiku do nového, ziskového equilibria na vyšší úrovni nabídky a poptávky.

Hayekovo vysvětlení se opírá o Rakouský koncept kapitálu. Kapitál je řetězec zboží a procesů, které se používají k vytváření spotřebních statků. Spadají do něj doly, elektrárny, věda a výzkum, základní materiály, továrny, sklady, přeprava, rozvodné sítě a maloobchody. Ve vyspělé ekonomice je kapitál organizován spletitou do sebe zapadající strukturou, která se v reakci na zisk a ztráty neustále mění. Podnikatelé konstantně kombinují, propouštějí a najímají a znovu kombinují práci a kapitál na základně svých očekávání nejvyššího zisku. Ziskoví podnikatelé si udržují úspěšnou kombinaci práce a kapitálu, zatímco ti podnikatelé, kteří utrpí ztrátu, jsou zlikvidováni, a tak dávají práci a kapitál zpět na trh.

Hayek kritizoval Fostera a Catchingse za „jejich naprostý nedostatek jakéhokoliv chápání funkce kapitálu a úroku.“[8] Analyzováním efektu spoření na strukturu kapitálu v ekonomice Hayek ukázal, že nové investice by umožnily firmám snížit své produkční náklady o více, než o kolik klesnou ceny, což umožňuje firmám vytvářet zisk na (nových) nižších cenách. A reálné mzdy by tak vzrostly, což by poskytovalo „chybějící“ kupní sílu.

Hayek poznamenal, že oba autoři „předpokládají, že zvýšený objem produkce způsobený novou investicí musí být vykonán [bez jakékoliv změny v organizaci kapitálu] naprosto stejně jako nižší objem produkce před uskutečněnou investicí.“ [9] Foster a Catchings modelují proces investice jako jednoduchou replikaci (jako umožňuje formička na cukroví) existující kapitálové struktury. Například 50% zvýšení investic by znamenalo novou továrnu na každé dvě existující továrny, nový sklad na každé dva existující sklady, a tak dále. V tomto modelu by existoval rovný růst v monetárních investicích, v nabídce každého druhu kapitálových statků, celkových nákladu a výstupu. Cena za jednotku by zůstala beze změny.

Hayek ukázal, že ekonomický růst se nemůže objevovat v souladu s tímto modelem. Zatímco jedna firma je schopna rozšířit svoji kapitálovou strukturu proporcionálně přesně s náklady a zisky plynoucími ze stejného poměru, celá ekonomika to nedokáže. Abychom pochopili proč, uvažujme malou firmu, která provozuje tři kavárny. Majitel plánuje zvýšit investice o 25 %. To odpovídá jedné nové kavárně. Majitel bude pravděpodobně schopen pronajmout si další prodejní místo a najmout tři další zaměstnance a jednoho manažera za zhruba stejné mzdy, které platí ve svých existujících kavárnách. A pokud nové místo není nasyceno kavárnami, potom mohou být jeho prodeje zhruba stejné, jako jsou v existujících kavárnách. Může ve všech směrech expandovat přesně o 25 % : kapitál, práce, zisky a prodeje.

Firma může expandovat proporcionálně bez zvýšených nákladů, protože vytlačuje existující kavárny, existující pracovníky a existující prodeje z alternativních firem v tom samém městě. [10] Ve městě nedojde k žádným novým čistým úsporám, protože další úspory vlastníka kavárny se přesně rovnají neúsporám (záporným úsporám) osoby, která mu prodala prodejní místo. Město zaznamená růst prodeje kávy na úkor snížení nějakého jiného byznysu, který předtím zaměstnával stejný kapitál a práci, např. knihkupectví nebo kadeřnictví. Pracovníci firem, které byly zavřeny, jsou propuštěni.

V předchozím příkladu jsou čisté dodatečné úspory nula, protože nové úspory majitele obchodu jsou přesně vyváženy neúsporami bývalého majitele obchodu. Hayek poukazuje na to, že tento příklad nepomáhá pochopit, jak funguje čistý růst úspor. Zatímco jedna malá firma může expandovat přes zánik dalších malých firem, veškerá produkce v ekonomice nemůže, protože odkud by přicházely nové jednotky kapitálu, pokud bychom vyloučili lepší zapojení existujícího kapitálu? A odkud by pocházeli dodateční pracovníci, aby pracovali v nových továrnách, pokud bychom vyloučili, že budou současní pracovníci měnit zaměstnání? [11][12] Teorie těchto dvou autorů obsahuje omyl skládání (něco, co platí pro jednoho ve vztahu ke zbytku, nemusí nezbytně platit pro celek).

Oba autoři ukázali pouze to, že více pracovníků dokáže vyprodukovat více statků se stejným objemem kapitálu na jednoho pracovníka. Ale jak Hayek vysvětluje, skutečná otázka (a otázka, kterou nemohli zodpovědět) zní, jak může stejný počet pracovníků vyprodukovat více statků? Odpovědí je, že objem kapitálu na jednoho pracovníka musí vzrůst. Zvýšený kapitál v proporci k práci je jediný způsob produkování většího množství bez navyšování počtu zaměstnanců.

Dodatečné úspory musí být použity k vytvoření více kapitálu. Jak Hayek vysvětluje, zpočátku dojde k vyšší produkci na účet nižší spotřeby. Hayek píše: „Jelikož pro průmysl jako celek růst dostupné nabídky kapitálu vždy vyžaduje změnu v metodách produkce ve smyslu transformace ke kapitálovějším, „obšírnějším“ procesům. [13]

Podnikatelé musí reorganizovat a transformovat celou strukturu kapitálu v ekonomice, aby přizpůsobili nový, produktivnější kapitál existující struktuře. Kapitálově náročnější sektory ekonomiky rostou v proporci k méně kapitálově náročným sektorům. Nová továrna je postavena na úkor (například) několika knihkupectví nebo kaváren.

Hayekova ukázka této myšlenky je víceméně technická, a tak se ji v zájmu ušetření místa nebudu snažit detailně vysvětlit. Důsledkem kapitálové reorganizace je, že reálné náklady produkce se pro většinu firem sníží. Hayekova diskuse byla založena na modelu kapitálu jako posloupnosti fází od výroby ke spotřebě, kde výstup jedné fáze je vstupem pro druhou fázi. Zisky z jedné fáze představují náklady pro druhou fázi. Firmy jsou v každé fázi výroby schopny vytvářet zisk, i když ceny padají, protože kapitálově náročnější fáze expandují na úkor méně kapitálově náročných fází. Pokles cen v každé fázi je vyšší pro vstupy než výstupy. Jelikož více statků je prodáno při stejném množství peněz, ceny klesají a kupní síla každé peněžní jednotky roste. Zatímco nominální mzdy by mohly v některých odvětví klesnout, reálné mzdy obecně porostou. 

Hayek upozorňoval na další problém v modelu Fostera a Catchingse. Jejich model předpokládal, že ceny se nemění, dokud finální statek nepřijde na trh a že pouze ceny finálních statků klesají. Ve skutečné decentralizované ekonomice, vysvětloval Hayek, by podnikatelé bláznivě neutrpěli vyhnutelné ztráty, místo toho by se snažili upravit ceny skrz své předpovídající schopnosti:

Pokud podnikatelé předpokládají – a pokud by objem peněz zůstával konstantní, měli by to ze svých zkušeností předpokládat – že ceny produktů budou absolutně klesat, pak budou od počátku rozšiřovat produkci pouze v takové proporci, aby si zajistili profitabilitu, i když relativní ceny produktů (oproti prostředkům produkce) klesají. [14] 

Hayek demonstroval, že Fosterova a Catchingsova katastrofa podspotřeby ve skutečnosti nenastává. „Chybějící“ kupní síla pochází z nárůstu nabídky statků, které jsou pracovníci schopni vyprodukovat. Čím více produkují, tím více mohou poptávat. Místo kolapsu k depresi dosáhne celý systém nového equilibria na vyšší úrovni úspor tak, že dojde k přizpůsobení všude jinde: v práci a kapitálu, v cenách a množstvích, v produkci a spotřebě.

[1] The Paradox of Thrift byl poprvé publikován v Německém ekonomickém žurnálu, potom později v anglicko-jazyčném žurnálu a nakonec jako apendix v Hayekově Prices and Production. Citace v tomto článku jsou stránky v této poslední verzi. A anglickém jazyce si ji můžete přečíst zde.
[2] Hayek, str. 199.
[3] Mark Skousen: 'Which Drives the Economy: Consumer Spending or Saving/Investment?' 
[4] Není zřejmé, že by toto kdy byl skutečný problém. Zatímco Spojené státy vesele spořily, akumulovaly kapitál a zvyšovaly produkci spolu se spotřebou po desetiletí (možná staletí) před vydáním této práce, oba autoři viděli líhnoucí se obrovskou krizi. Jejich grandiózní nároky jsou zaznamenány: „V skutky je pochybné, zda jakákoliv další pomoc lidstvu [než vyřešení problému podspotřeby] znamená takové obrovské okamžité možnosti (str. 212)
[5] Hayek, str. 209.
[6] Tento odstavec parafrázuje a někdy cituje Hayekovo vysvětlení ze strany 206. 
[7] Hayek, str. 207.
[8] Hayek, str. 254.
[9] Hayek, str. 221.
[10] Hayek, str. 234.
[11] Viz str. 222 pozn. 1 a str. 224.
[12] Hayek píše: „Foster a Catchings, zdá se, využívají předpoklad „industriální záložní armády“ … ze které je možno kdykoliv čerpat práci (tj. vykouzlit pracovníky z ničeho – pozn. překladatele). Mimo nekompatibilitu tohoto předpokladu se známými fakty je teoreticky nepřípustné používat toto za startovní bod teorie, které se - tak jako páni Foster a Catchings – snaží ukázat příčiny krize a tedy i nezaměstnanosti na bázi moderní „teorie equilibria“ determinace ceny“ (str. 222 pozn. 1)
[13] Hayek, str. 222.
[14] Hayek, str. 245.