Homesteading oceánů

Mises.cz: 04. dubna 2011, Josef Tětek, komentářů: 0

Problematika oceánů jako obecní pastviny je do značné míry podobná analogické situaci na souši. Stejně jako na pevnině vede absence vlastnických práv v rámci oceánů k odlišnému přístupu ze strany podnikatelů využívajících vzácný zdroj, což ústí v jeho nadměrné čerpání a plýtvání. Podobně jako v případě pevniny je možným řešením tragédie obecné pastviny buď regulace, či vymezení soukromých vlastnických práv. Obojí přístup (ač druhý v poměrně malém zastoupení) je dobře zdokumentován, což umožňuje jejich komparaci.

Stávající stav

1. Regulace

Vládní či nadvládní regulace má nejčastěji formu omezení objemu či velikosti úlovku, omezení délky lovné sezony, restrikce používaných technologií apod. Efekt takové regulace je dle amerického ekonoma Donalda Leala (2002) přinejmenším sporný. Tento autor uvádí příklady, kdy došlo k téměř úplnému vylovení lovišť i za přítomnosti regulace. 

Ilustrativní je příklad lovu platýzů na Aljašce. Leal (2002) uvádí, že nejprve zde regulace spočívala pouze v omezení objemu vylovených ryb na jednu loď, bez omezení počtu rybářů a lodí. Počet lodí se tedy zvyšoval a s tím i riziko přílišného lovu. Regulátoři reagovali zkrácením lovné sezony. Rybáři odpověděli investicí do větších a silnějších lodí a lepších technologií umožňujících větší úlovek v kratším čase. „Zanedlouho sezona, která dříve trvala několik měsíců, činila pouhých několik čtyřiadvacetihodinových úseků ročně.“ [1] 

Tato situace měla dopad i na konečné spotřebitele – během těchto krátkých úseků byla na trhu přebytečná nabídka čerstvých ryb srážející prodejní cenu na minimum, zatímco po zbytek roku se spotřebitelé museli spokojit s dražšími mraženými rybami. Samotný výlov byl pro rybáře značně riskantní, protože museli využít krátký časový úsek na maximum, ať už bylo počasí jakékoli. Dalšími následky bylo značné plýtvání kapitálem i vzácným zdrojem – nebyl čas zpomalovat pro uvázlé či ztracené rybářské vybavení (do kterého se ovšem nadále chytaly ryby) a veliká část úlovku přišla nazmar.

2. Tržní přístup

Za tržní přístup ve stávajícím vztahu k oceánským lovištím lze označit takový přístup, který spíše než na administrativní nařízení klade důraz na alokační schopnost trhu. Sem patří zejména tzv. individuální převoditelné kvóty (ITQ či IFQ) , které držiteli přisuzují právo vylovit určité procento celkového povoleného výlovu za danou sezonu, přičemž celkový výlov je definován správci rybářské oblasti. Tato práva jsou obchodovatelná. ITQ vedou dle Donalda Leala (2002) k odstranění destruktivních rybářských závodů a k selekci nejefektivnějších rybářů (díky obchodovatelnosti). Jako příklad úspěšné aplikace ITQ uvádí autor případ platýzů v Britské Kolumbii, kdy díky tomuto konceptu mohla být prodloužena sezona z dřívějších šesti na 245 dní, následkem čehož se, kromě zajištění udržitelnosti zdroje, na trh dostávaly ryby po většinu roku v čerstvé podobě.

Mezi negativa konceptu ITQ patří, že příliš neřeší problém vedlejších úlovků. Dalším problémem je, že správcem území, na kterém je aplikován systém ITQ, bývá většinou vláda, která nemá přímý finanční zájem na efektivním nastavení systému. Nejasný je rovněž optimální přístup k prvotnímu rozdělení těchto kvót.

Homesteading oceánů

Princip zvaný homesteading, neboli prvotní přivlastnění, znamená  alokaci vlastnických práv na základě smíšení přírodního zdroje a lidské práce. Homesteading, jak jej chápal John Locke, je mírovým způsobem vzniku vlastnického práva v případě dříve nevlastněných přírodních zdrojů. Princip prvotního přivlastnění se historicky týkal spíše souše [2], není však důvod, proč by nemohl být aplikován rovněž na oceán.

Vymezení plných vlastnických práv k cenným oblastem oceánu touto formou by mělo za následek odstranění tragédie obecní pastviny, a to zejména z důvodu zachycení kapitálové hodnoty podnikatelem. „Vlastník zdroje staví proti sobě zachování kapitálové hodnoty zdroje jako celku a příjmy, jež může v současnosti z jeho užívání získat. O výsledku tohoto porovnávání je rozhodnuto, ceteris paribus, pomocí časových a ostatních preferencí jednotlivců na trhu.“ [3]  V případě pouhého nájmu či užívání nikým nevlastněného zdroje je naproti tomu podnikatel motivován pouze současnými příjmy.

Dvěma nejpravděpodobnějšími scénáři vzniku soukromého vlastnictví jsou státem organizovaná privatizace (jako tomu bylo v postsocialistických zemích) a zde navrhovaný způsob prvotního přivlastnění. Argumentace ve prospěch soukromého přivlastnění formou smíšení práce s přírodním zdrojem může být založena na dvou rozdílných přístupech:

1. Utilitaristický argument

První, nazvěme jej utilitaristický, porovnává ekonomickou efektivnost různých způsobů převedení do soukromého vlastnictví. Privatizace formou prodeje pozemkových vlastnických práv politickou institucí může vést ke vzniku pozemkových monopolů. Dle ekonomů rakouské školy je jedinou smysluplnou definicí monopolu udělení vládního privilegia, které může mít například formu vládou vytvořených kartelů či konzervačních zákonů.  Státy si pod svou správu v současnosti vyhrazují obrovské plochy moří a oceánů, v případě Spojených států je to 200 mil od pobřeží. Mezinárodní vody jsou pak pod správou nadnárodních institucí typu UNESCO  či OSN. Privatizace takových obřích rozměrů organizovaná politickou institucí by byla náchylná k manipulaci politicky vlivnými skupinami.

Pro představu o dopadech státní privatizace oceánů můžeme nahlédnout na příklady ze souše. Repetto popisuje v knize Forest for the Trees? Government policies and the Misuse of Forest Resources analogické případy státního prodeje a pronájmu rozsáhlých lesních ploch a poukazuje na to, že bývají doprovázeny obrovským plýtváním kapitálem a přírodními zdroji. Dalším rizikem je, že politická instituce bude území prodávat za podmínky splnění politických nároků, které mohou být překážkou ekonomické efektivnosti (jako tomu je v případě privatizací velkých státních podniků v ČR). Homesteading naproti tomu povede k tomu, že se majetek dostane do rukou těch, kdo jej budou chtít opravdu využívat, nehledě na to, jaké mají politické kontakty. V mnohých případech by takový způsob vymezení vlastnických práv znamenal pouhé potvrzení nároků stávajících rybářských komunit, které jsou nyní místními vládami ignorovány.

Leal (1996) ostatně popisuje případy z celého světa, kdy k prvotnímu přivlastnění de facto došlo a takto vymezená vlastnická práva byla členy místní společnosti respektována, nebyla však respektována vládou. Tento autor demonstruje na příkladu tradiční brazilské rybářské oblasti skutečnost, že intervence politické instituce může způsobit nenávratné škody: „Po dekádách, během kterých tento systém úspěšně fungoval, se brazilská vláda rozhodla „modernizovat“ rybářství ve Valensa. Vláda učinila přístupnými nové nylonové sítě každému, kdo prokázal kvalifikaci pro přijetí vládou zprostředkovaných úvěrů. Místní rybáři však podmínky nesplňovali a neměli dostatek kapitálu pro zakoupení sítí na vlastní pěst. Několik bohatých jedinců z okolí Valensy splnilo kvalifikaci pro půjčky a zakoupilo nylonové sítě. Najali muže, kteří nikdy předtím v dané zátoce nerybařili. Správa místních rybářů se zhroutila s tím, jak staří a noví rybáři zápasili o místa k rybaření. Nakonec byla oblast vylovena a opuštěna.“ [4]

2. Etický argument

Druhý přístup argumentace ve prospěch prvotního přivlastnění lze nazvat etický. Vycházeje z konceptu přirozeného práva, Rothbard (1998) vysvětluje, že jediným legitimním způsobem vzniku vlastnického práva je smíšení lidské práce s nevlastněným přírodním zdrojem a případný následný obchod s takto přivlastněným a přetvořeným majetkem. Ilustrativním příkladem takového procesu je například těžba mramoru, jeho následný prodej a přetvoření do podoby sochy – každý z účastníků (těžař, obchodník, sochař) je z hlediska přirozeného práva legitimním vlastníkem, protože přírodní zdroj byl nejprve prvotně přivlastněn smíšením práce s nevlastněným zdrojem a následně takovým legitimním vlastníkem prodán. Pouhé prohlášení sebe sama za vlastníka legitimní způsob vzniku vlastnických práv na druhou stranu nepředstavuje. Pouhé vztyčení vlajky na dně arktického oceánu legitimním prvotním přivlastněním například není. Legitimní poté není ani následný obchod s takovým vlastnictvím, protože se z daného pohledu o žádné skutečné vlastnictví nejedná.

Technická stránka

Podobně jako umožnil vynález ostnatého drátu v 19. století levné a efektivní ohraničení rozsáhlých pozemků na americkém kontinentě, může být  vymezení vlastnických práv v rámci oceánu značně zjednodušeno moderními technologiemi v podobě podmořských klecí, GPS, implantovaných čipů, či radiových vln. Je pravděpodobné, že by byl používán různý mix těchto a jiných technologií, podle typu obhospodařovaného zdroje. Živočichové pohybující se po dně například přílišné ohraničení nepotřebují [5], velká zvířata typu velryb mohou být sledována pomocí implantátů a hejna ryb mohou být uzavřena stěnami z radiových vln a chráněna tak od predátorů. Kay et al. (1989) popisují například užívání radiových obojků ke kontrole pohybu domácích koz. Vzdálí-li se koza od vysílače, dostane mírný elektrický šok. Je pravděpodobné, že obdobná technologie by mohla být vyvinuta i pro aplikaci ve vodním prostředí.

Dohady o tom, která technologie by byla užívána na vymezení vlastnických práv ke kterému živočišnému druhu či nerostnému bohatství, jsou však čistě teoretické a zřejmě i zbytečné. „Pokud by lidské bytosti měli moudrost a duševní kapacitu umožňující jim popsat, jakým způsobem bude volný trh pracovat, byl by to nejsilnější argument pro centrální plánování.“[6] Jinými slovy těmi, kdo vždy měli a budou mít rozhodující slovo v případě nejefektivnějšího vymezení vlastnických práv, jsou podnikatelé, konkrétně podnikatelé na poli vlastnických práv.

Výhody plně vymezených vlastnických práv

Plná vlastnická práva ve vztahu k oceánům by, obdobně jako v případě pevniny, motivovala vlastníky k péči o majetek a podněcovala investice. Investice s delší dobou návratnosti je nesmyslným počinem v případě, kdy si nemůže být investor jistý tím, že bude moci inkasovat budoucí příjmy. Je velmi nepravděpodobné, že by farmáři na pevnině pěstovali jakékoli plodiny, pokud by si plody jejich práce mohl vzít kdokoli. Farmář, má-li investovat do půdy formou jejího obdělávání, musí čelit motivaci v podobě právního nároku k budoucím výnosům plynoucích z takové investice.

Naprosto stejná zásada platí i v případě oceánů. Teoretické poznatky, praktické zkušenosti a technologie k tzv. aquafarmingu již existují, k jeho většímu rozšíření však chybí výše uvedená motivace. Publikace Charting the Future of Ocean Farming se zaměřuje na stávající a budoucí aplikace užívání podmořských klecí. Daná práce se zabývá možnostmi farmaření na otevřeném oceánu, přičemž využívá poznatků ze stávajících pobřežních farem a konstatuje, že v rámci otevřeného oceánu se „(…) nové provozní technologie v oblastech přepravy ryb, krmení, čištění klece, odstraňování úhynu a sklizně rozvinou na základě ekonomické realizovatelnosti.“  Problém je právě s ekonomickou realizovatelností, na kterou naráží i firma, která je ve svém plánu na hnojení oceánu železem odrazována skutečností, že návratnost takové investice je za stávajícího institucionálního prostředí značně nejistá.

Závěr

Oceán pokrývá větší část zemského povrchu než pevnina. Téměř celá tato plocha je však člověkem neužívaná, či je užívaná pouze pasivně, ke sběru a lovu. Na jednu stranu je toto zapříčiněno technickými překážkami, na druhé straně je však třeba brát ohled na nevyhovující institucionální prostředí v podobě neexistujících či nejistých vlastnických práv. K zajištění vymezení vlastnických práv je třeba jediné věci – aby byl odstraněn politický element, zabraňující prvotnímu přivlastnění či takové stávající přivlastnění nerespektující. Samotný proces prvotního přivlastnění by neměl být organizován politickým elementem kvůli riziku vzniku pozemkových monopolů či pochybností o samotné legitimitě takového přístupu.

To, že o možnosti využití oceánu roste v posledních letech zájem, dokládá kromě široké literatury zabývající se aquafarmingem i existence Seasteading Institute, jehož představitelé mají vizi budovat na oceánech a pod nimi celá města.

Pozn.:

[1] LEAL, Donald R. (2002). Fencing the Fisheries. A Primer on Ending the Race for Fish. PERC, Bozeman, str.5.

[2] Historickým příkladem tohoto principu je zabírání nevlastněných území na americkém Západě. Zde je však třeba dávat pozor na „skutečný“ homesteading, který se týkal opravdových předem nevlastněných území (tj. ne území obývaných indiány), a „falešný“ homesteading, v podobě tzv. Homestead act, tedy vládou organizovaného závodu o zabrání půdy, u které bylo přivlastnění nejdříve zakázáno (viz Šíma (2004): Ekonomie a právo, Liberální institut, Praha, str. 95).

[3] ROTHBARD, Murray Newton (2005). Ekonomie státních zásahů. Liberální institut, Praha, str. 158.

[4] LEAL, Donald R. (1996). Community-Run Fisheries: Avoiding the ‘Tragedy of the Commons.’ PERC Policy Series, PS-7. Bozeman.

[5] Leal (2002) například uvádí případy úspěšné komerční produkce ústřic, které nejsou příliš mobilní a „jediný“ problém tak představuje zajištění respektování vlastnických práv

[6] HASNAS, John (1995). The Myth of the Rule of Law.