Interview s Thomasem Szaszem pro Reason

Mises.cz: 20. června 2015, Kolektiv Mises.cz, komentářů: 0

Pro mises.cz přeložil szazsián.

Thomas Szasz (1920-2012), libertarián, lékař, profesor psychiatrie, psychoterapeut a autor desítek knih a stovek textů, je pro nás libertariány významný především jako kritik legitimnosti koercitivní psychiatrie a vědeckosti psychiatrické teorie.

Přináším překlad velmi dobrého interview s Thomasem Szaszem, které pořídil v roce 2000 Jacob Sullum pro libertariánský měsíčník Reason. Sullum interview pojal jako průřez Szaszovým dílem;  Szasz vysvětluje své hlavní myšlenky a mluví taky např. o psychoterapii, Freudovi, antipsychiatrii, medikalizaci, deinstitucionalizaci, ADHD, boji proti drogám nebo eutanázii.

Některé obzvláště důležité termíny, odborné výrazy, slova popisující americkou realitu, pro které nemáme vhodný ekvivalent a též všechna slova či místa, s jejichž překladem nejsem spokojen, zpravidla protože mám pocit, že se překladem něco důležitého ztratilo, jsem uvedl i v originále, vždy kurzívou a v závorce.  

Interview je dostupné na reason.com.

Reason: Říkáte, že skutečné choroby mozku představují pole působnosti pro neurology a ne psychiatry. Já to chápu tak, že to, co lidé nazývají duševní nemoc, a čemu vy říkáte existenciální problémy (problems in living), je něco, čím by se mohli zabývat psychoterapeutové. Je zde nějaká legitimní role pro psychiatry jakožto lékaře specializující se na psychologické problémy?

Thomas Szasz: To zcela závisí na tom, na čem se lidé dohodnou a na ekonomických podmínkách. Není žádný důvod zabraňovat lékařům povídat si s pacienty.

Reason: Je dobré mít titul MUDr., pokud chcete dělat takovou práci?

Szasz: Ano, ale není to podmínka. Jsou dvě oblasti, ve kterých když se nevyznáte, jen stěží můžete radit lidem. Tyto oblasti jsou medicína a právo. Vědět jak tělo funguje je prospěšné pro každého. Může vám to být prospěšné, i pokud jste terapeut, protože lidé si stěžují na všechno možné a člověk, který vás vyhledá, může samozřejmě také trpět nějakou nemocí. Znalost medicíny vám pomáhá stejně, jako vám pomáhá obeznámenost s právem, protože lidi sužují také nejrůznější právní problémy.

Reason: Jak byste popsal váš přístup k terapii?

Szasz: Podstatou psychoanalýzy je dobrovolné setkání dvou lidí, kteří spolu hovoří o klientových problémech a o tom, jak je řešit. Snažil jsem se nepodlehnout představě - mimořádně škodlivé - že terapeut ví o pacientovi víc než sám pacient. To je přece tak urážlivé! Jak můžete něco takového říkat o člověku, kterého znáte několik hodin, několik dní, nebo i několik měsíců. On se zná o tolik déle! 

Nazývat něco takového „terapie“ („therapy“) má jenom špatné následky. Vždy existovala shoda mezi mnou a klientem, že budeme hovořit o tom, co by mohl udělat se svým životem. To samozřejmě vyžaduje osvojit si nějaké nové zásady- týkající se jeho ženy, jeho dětí, jeho práce. Vycházeli jsme z toho, že jediná osoba, která může změnit klienta, je on sám. Já jsem měl působit jako katalyzátor. Něco navrhujete a zkoumáte alternativy - pomáháte tak klientovi, aby se změnil. Nezbytný předpoklad je, že klient zůstává zcela svým vlastním pánem. 

Reason: Máte psychoanalytický výcvik. Změnil se s léty váš názor na Freudovy teorie?

Szasz: Freud měl velmi dobrou myšlenku, která byla velmi rychle zneužita. Bertrand Russel řekl, že křesťanství je báječná myšlenka - takže je škoda, že ji nikdy nikdo nevyzkoušel. Takhle já vidím psychoanalýzu. Freud měl báječnou myšlenku, totiž, že v soukromí, mezi čtyřma očima, povede důvěrnou konverzaci s jinou lidskou bytostí o jeho nebo jejím životě. Pacient bude platit - nebude tam žádný nátlak. Takže přišel s tímhle a okamžitě to zabil tím, že se zpronevěřil ideálu důvěrnosti tím, že vytvořil tréninkovou analýzu (training analysis), dětskou analýzu (child analysis) a tak dále. Najednou z toho byl podnik založený na tom, že terapeut toho ví o pacientovi víc než sám pacient. Najednou se tam dostal prvek manipulace, využívání.

Vždy jsem měl pocit, že na takovém autoritářském přístupu je něco špatně. Zároveň to na mě učinilo ohromný dojem, vždyť se jednalo o zásadní odklon od „psychiatrie“, což bylo něco založené zcela na nedobrovolných vztazích. Dle tradice něco takového jako dobrovolný psychiatrický pacient neexistuje. To je oxymóron. Pokud jste blázen, zavřou vás do psychiatrické léčebny. Takže Freudova úžasná novinka byla to, že jste mohl jít k lékaři a mluvit o svých problémech a nebýt považován za blázna, nebýt uvězněn.

Reason: V 60. letech s vámi lidé jako R. D. Laing a Michel Foucault souhlasili v tom, že psychiatrie je druh sociální kontroly, způsob jak stigmatizovat a trestat nežádoucí chování pod zástěrkou léčení.  Oba dva se ztotožnili s levicí, kdežto vy jste se ztotožnil s klasickým liberalismem (classical liberalism). Jaký je podle vás hlavní rozdíl mezi jejich pohledem na psychiatrii a tím vaším, jak to souvisí s politickou ideologií?

Szasz: Třebaže jsme všichni tři kritizovali tradiční psychiatrii, oni nikdy jasně neřekli, že tělesné nemoci - pneumonie, rakovina, a tak dále - jsou skutečné, kdežto duševní nemoci jsou metaforické nemoci, asi tak, jako je „nemocná“ ekonomika („sick“ joke). Jsou to problémy, ale nejsou to medicínské problémy, protože nemají somatickou, biologickou příčinu ani somatické, biologické řešení. Jejich podstatou je konflikt - ve vašem nitru nebo mezi vámi a ostatními lidmi. Tak to by byl ten první rozdíl.

Za druhé, obzvláště Laing nevěnoval žádnou pozornost právním aspektům, takže nikdy nerozlišoval dobrovolnou a nedobrovolnou psychiatrii. Tady je mé liberální přesvědčení zásadní, protože já pevně věřím, že by nikdo neměl zasahovat do dobrovolných vztahů mezi psychiatry a pacienty. Pokud pacient chce lék, v pořádku. Pokud pacient chce elektrický šok, v pořádku. Pokud pacient chce lobotomii, v pořádku. To neznamená, že se mi to líbí víc, než by se mi líbilo, že pacientka chce potrat, prostě proto, že je nepohodlné mít dítě. Myslím si, že ani jedno není dobrý nápad. Ale nemyslím si, že by se tím měl zabývat zákon.

A naopak - nedobrovolná psychiatrie je podle mě vždy nepřípustná. Ani Laing ani Foucault tohle nikdy jasně neřekli. Nabízeli jakési paušální odsouzení psychiatrie, které zavánělo socialistickou, levicovou obžalobou kapitalismu. Z jejich pohledu je celá ta věc špatná. Ovšem, dá se říct, že celá ta věc je špatná, protože je špatně pochopená, ale to platí i pro náboženství, pokud v něj nevěříte. Přesto ho nechcete zakázat nebo do něj zasahovat.

Reason: Jak se zdá, je život od doby, co vyšel Mýtus jménem duševní nemoc (The Myth of mental Illness), stále víc a víc medikalizován. Ale stejně tak se i zdá, že lidé ochotněji zpochybňují autoritu psychiatrů a obecně lékařů. Sečteno podtrženo - myslíte, že psychiatři a lékaři mají více nebo méně moci, než mívali?

Szasz: Myslím, že moci mají víc, mnohem víc, ale je stále nenápadnější a rafinovanější. Pokud se zaměříte jen na psychiatry, tak ti snad mají méně moci, ale ta moc byla rozptýlena mezi „odborníky na duševní zdraví“ („mental health professionals“): školní psychology, poradce pro zvládání žalu (grief counselors), odborníky na léčbu závislostí (drug treatment specialisty) a tak dále. Šíří se to dál do společnosti. Před šedesáti lety, když jsem studoval medicínu, byl tento druh aktivity omezen pouze na psychiatry.

Takže je možné, že psychiatři teď mají méně moci. Jistě už v dnešních psychiatrických léčebnách nejsou feudálními pány, jak tomu bylo kdysi, pacienti už jim nemyjí auta. To je pryč. Na druhé straně existuje tocquevilleánský druh útisku, jakýsi umírněný totalitarismus.

Reason: V některých ohledech se lidé zdají být skeptičtější než dřív, pokud jde o pokusy psychiatrů medikalizovat chování. Sami psychiatři často přiznávají, že Diagnostický a statistický manuál duševních poruch (Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders) je stále víc nekonzistentní a nevědecký. Také se zdá, že použití termínu porucha (disorder) místo choroba (disease) nebo nemoc (illness) má za cíl vyhnout se otázce, zda tyto stavy mají biologický základ. Navíc novináři si jsou stále víc vědomi kontroverzí ohledně toho, co tvoří skutečnou (bona fide) poruchu, jako v případě mnohočetné poruchy osobnosti (multiple personality disorder), která upadla v nemilost. Je tato skepse jen přechodná?

Szasz: Nechci být přehnaně pesimistický, ale můj názor je, že celý tenhle vývoj nepatrně podporuje ten základní omyl a posiluje hlavní psychiatrické pravomoci. Lidé říkají, že mnohočetná porucha osobnosti a sociální fobie jsou samozřejmě extrémy, ale schizofrenie a deprese a tak dále, to jsou skutečné nemoci a proto ospravedlňují nedobrovolné hospitalizace, soudně nařízenou ambulantní léčbu (outpatient commitment), masové drogování dětí, lidí v domovech důchodců (nursing homes) a tak dále.

Já jsem vždy zpochybňoval „psychózy“. Proč nemáte právo říkat, že jste Ježíš? A proč není správná odpověď na něco takového „gratuluju“?

Reason: Od 60. let, kdy jste kritizoval nedobrovolné hospitalizace, došlo k reformám systému a kritéria pro zavírání lidí do ústavů se změnila. Jak moc jsou tyto změny v souladu s vašimi představami?

Szasz: Jsou s nimi v naprostém rozporu. Celý tenhle deinstitucionalizační proces byl právě tak nedobrovolný jako ten institucionalizační. Nejdřív byli pacienti umístěni do ústavů proti své vůli. Pak tam byli dlouhou dobu drženi a většinou ztratili schopnost žít ve společnosti. Nevěděli jak si vydělat na živobytí, jejich rodiny je nechtěly; neměli kam jít. Místo aby jim bylo umožněno zůstat v léčebně, kterou většina z nich pravděpodobně považovala za svůj domov, byli násilně vykázáni a umístěni do jiných ústavů, taky provozovaných státem, kterým se ale už neříká léčebny. Takže se jedná o obrovský podvod. Počet lidí, kteří jsou jako psychiatričtí pacienti vyživovaní státem, pravděpodobně není nižší než dřív.

Reason: Kde teď jsou?

Szasz: Jsou v azylových domech v tak zvaných domech na půli cesty (transitional living quarters), (group homes), v domovech důchodců (nursing homes), ve vězeních, na ulici, berou sociální dávky (maintained on Social Security). Kdysi jste nedostal žádné peníze za to, že jste schizofrenik. Teď za to dostanete spoustu peněz. Stát se k nim teď chová jako k domácím zvířatům - už jen nejsou zavření v zoo.

Reason: Deinstitucionalizace psychiatrických pacientů byla kritizována. Prý dostala do ulic spoustu bezradných a někdy i nebezpečných lidí. Co byste udělal jinak?

Szasz: Jsou dvě věci, které bych udělal naprosto jinak, a obě souvisí s mým odporem k násilí, a obzvláště zbytečnému násilí, a obzvláště násilí neposvěcenému řádným soudním procesem. První věc, kterou bych udělal je, že bych zakázal všechny další nedobrovolné psychiatrické intervence. To je neslýchaná věc, protože to znamená znemožnit hlavní společenskou funkci psychiatrie, což je hlavně ulevit společenství, rodinám a lékařům od protivných lidí a částečně také „zabránit sebevraždám“. „Být nebezpečný sobě“: Pro mě je tohle vrcholový klenák gotického oblouku (keystone in the Roman arch). Dokud není odstraněn, není možné zničit budovu. Lidé by neměli být násilnými psychiatrickými intervencemi chráněni sami před sebou. V něčem takovém by psychiatři neměli mít jinou roli, než mají kněží. 

Reason: A až by skončila koercitivní psychiatrie, lidé by měli možnost opustit psychiatrické léčebny, ale nebyli by nuceni je opustit?

Szasz: Měli by možnost zůstat a měli by možnost odejít. Prostě by jim nabídli pokoj a stravu. Nikomu z těch lidí nebyla nabídnuta taková možnost volby. Já bych tu možnost poskytl jenom těm, kdo už byli poškozeni. Měla by jim být poskytnuta pomoc, aby mohli odejít - pokud chtějí odejít.

Mimochodem, to nás přivádí zpět ke starému, předválečnému systému, kdy v jedné léčebně bylo až 15 000 pacientů. Nebylo nic jednoduššího, než odtamtud utéct, nebyly obklopeny ostnatým drátem. To, že pacient „byl propuštěn“ běžně znamenalo, že utekl. Personál léčebny po vás nepátral. Ale ta skutečnost, že většina lidí zůstávala, naznačuje, že neměli kam jít a že pro ně léčebna nebyla konec konců až tak strašné místo, obzvláště před tím, než je psychiatři začali léčit.

Reason: Když bezdomovec s diagnózou schizofrenie spáchá zločin, kritici deinstitucionalizace říkají, že je dnes velmi obtížné umístit člověka do ústavu. Říkají, že kritérium nebezpečnosti sobě a druhým je příliš vysoké. Mají pravdu?

Szasz: Ne, nemají pravdu. Ale to nás přivádí k tomu, co bych ještě udělal: Nejenže bych okamžitě zakázal další nedobrovolné psychiatrické hospitalizace - ten samý den bych také zakázal nepříčetnost z důvodu duševní nemoci (insanity defence). Psychiatrům by jednoduše nebylo dovoleno svědčit před soudem, stejně jako není kněžím dovoleno svědčit před soudem o nebi a peklu.

Takže tyto dvě věci (nedobrovolné hospitalizace a nepříčetnost z důvodu duševní nemoci) bych zakázal, výsledkem čehož by 99 procent lidí, kteří dnes páchají zločiny, bylo ve vězení a potrestáno, pravděpodobně odnětím svobody na dlouhou dobu. Protože v každém z těchto případů se dovídáme, že osoba, která spáchala zločin, řekněme ten chlápek, který strčil ženu pod newyorkské metro, má dlouhý záznam nejen psychiatrických hospitalizací, ale i násilí.

Typicky je to tak, že to, co lidé nazývají vážná duševní nemoc, začíná násilným činem v rodině. Sedmnácti nebo osmnácti nebo devatenáctiletý chlapec zaútočí na svou matku kuchyňským nožem. Takže by měl jít do vězení na pět let, okamžitě. Takhle můžete někoho zabít. Ale tyto věci jsou obvykle zameteny pod koberec pomocí diagnózy. A pak se lidé za pět let diví, co se stalo.

Reason: Co s lidmi, kteří vlastně nepáchají násilí, ale prostě se chovají zvláštně a třeba výhrůžně? Minulý rok jsem šel se svou ženou a dcerou po Manhattanu a viděli jsme na ulici chlapa v maskáčových kalhotách. Prostě běžel po ulici, v ruce kus betonové trubky, máchal jí a nadával - nikomu konkrétnímu. Co, pokud něco, byste udělal s někým takovým?

Szasz: To je politická otázka: V relativně otevřené společnosti, jakým způsobem můžou lidé komunikovat, jak verbálně tak nonverbálně? Kolik náušnic si můžete dát do nosu, kolik do uší, kolik do pupíku? Myslím, že toto je problém týkající se kontroly společnosti; nemá to nic společného s medicínou, nic společného s psychiatrií - pokud psychiatrii nechápete jako instituci sociální kontroly. A já na tohle nemám žádnou speciální odpověď, mám jen své preference. Nelíbí se mi to o nic víc než vám, a to je způsob, kterým se lidé segregují. Já se vyhýbám místům, kde jsou takoví lidé. Takhle by to podle mě mělo ve svobodné společnosti fungovat. Pokud město dovolí hodně takových věcí, možná se mu lidé začnou vyhýbat a to povede k jeho ekonomickému úpadku.

Reason: Nemohla by být případně dotyčná osoba zatčena za ohrožování lidí nebo za rušení veřejného pořádku?

Szasz: Nebo za výtržnictví. Cokoliv z toho. Zákon je ukázňující činitel. Je to jako s nesprávným parkováním. Je spousta relativně přípustných věcí, za které jsou lidé trestáni.

Reason: Od doby, co jste začal volat po zákazu nepříčetnosti z důvodu duševní nemoci (insanity defense), se právníci stali velmi kreativními, pokud jde o vymýšlení výmluv majících za cíl zprostit jejich klienty odpovědnosti. Nicméně vzrůstá také skepse ohledně takových výmluv, soudě aspoň podle kritiky a zesměšňování, které slyšíte od komentátorů, komiků i obyčejných lidí. Začali vám lidé konečně naslouchat?

Szasz: To není otázka pro mě, nicméně mám pocit, že rozporuplnost té praktiky nijak nebrání jejímu šíření, jak je vidět na procesech s Johnem Hinckleym a Tedem Katzynskim. Lidé byli skeptičtí, ale ta věc (insanity defence) je tak pohodlná, že nevím o žádném odborníkovi, o někom jako George Will nebo William Safire, který by ji z principu odmítal. Oni třeba řeknou, že v tomto konkrétním případě není správné ji použít, ale v podstatě si myslí, že je to dobrá věc.

Proces s Katzynskim byl báječný příklad. Obžalovaný prosil, aby nebyl označen za duševně nemocného a to bylo interpretováno jako důkaz, že je nemocný. Nechtěl uznat, že má problém! Teď žádá obnovení procesu, aby mohl být popraven. Ale o tom se už nepíše. A samozřejmě to bude interpretováno jako další důkaz, že je duševně nemocný - chce, aby ho zabili.

Reason: Psychiatr E. Fuller Torrey napsal, že „studie používající techniky jako je magnetická rezonance a pozitronová emisní tomografie prokázaly, že schizofrenie a maniodepresivita jsou skutečné poruchy mozku právě tak jako Parkinsonova nemoc nebo roztroušená skleróza“. Je to pravda? Pokud ne, co tyto studie skutečně ukazují?

Szasz: Většina vzdělaných lidí určitě ví, jak se diagnostikuje skutečná nemoc. Například anémie. Pokud k lékaři přijde někdo, kdo je velmi bledý a říká, že je unavený a nemá žádnou energii, může si lékař začít myslet, že je anemický. Ale diagnóza je učiněna až na základě laboratorního nálezu změněného krevního obrazu, snížené úrovně hemoglobinu. Obráceně, laborant může učinit diagnózu poslepu, jen na základě předložené zkumavky s krví, aniž by měl jakoukoliv představu, o čí krev se jedná. Až tohle bude možné provést se schizofrenií, stane se mozkovou chorobou, přesně tak, jako se přišlo na to, že mozková choroba je neurosyfilis.

Reason: Jinými slovy, měl byste být schopen podívat se na snímek a říct: „Tohle je schizofrenik“.

Szasz: Nebo tohle není schizofrenik… Moje skepse je obrovská, protože jsem žil v době, kdy jeden muž dostal Nobelovu cenu, za to, že objevil, že přílišná aktivace elektrických obvodů v čelním laloku způsobuje schizofrenii. Léčilo se to lobotomií. Nebo zvažte léčbu elektrickými šoky: Zdůvodněním bylo, že epileptici neonemocní schizofrenií, což byl naprostý nesmysl. Podobných tvrzení byla celá řada.

A pokud je schizofrenie mozková choroba, nemají nedobrovolné hospitalizace žádné ospravedlnění. Nemoci, které Torrey zmiňuje - Parkinson, roztroušená skleróza - nemůžou být za žádných okolností léčeny bez souhlasu pacienta. Tohle je ve skutečnosti prostě propaganda násilí. Neobstojí to před nejprostšími argumenty. Jenže, jak vidíte, oni nepotřebují mít pravdu, když mají moc.

Reason: Je možné, že někteří z lidí, kteří jsou dnes diagnostikováni jako schizofrenici, ve skutečnosti trpí nějakým neurologickým defektem?

Szasz: Ano, je to možné.

Reason: A pokud by to bylo prokázáno, změnilo by to váš názor na duševní nemoci?

Szasz: Ne, protože by pak prostě měli nemoc, se kterou by museli žít, tak jako Stephen Hawking musí žít s amyotrofickou laterální sklerózou. Jinými slovy, to, že máte nemoc, nedeterminuje celý váš život.

Reason: Ale lidé s některými chorobami mozku, například s Alzheimerovou chorobou, mohou být v takovém stavu, že už nejsou schopni se sami o sebe starat a mohou být soudem prohlášeni za nesvéprávné. Myslíte si, že by se takto mohlo postupovat i pokud jde o některé lidi s diagnózou schizofrenie, za předpokladu, že skutečně trpí nějakou mozkovou chorobou?

Szasz: V principu by bylo možné takto postupovat, ale rozhodnutí, zda se o sebe dokážete starat nebo ne, by mělo být založeno na něčem empirickém a ne na ezoterické psychiatrii. Také zásada starých Římanů cui bono by se měla brát při rozhodování v potaz. Obvinění z právní nezpůsobilosti vznášely na své postarší bohaté rodiče jejich chamtivé děti, obzvláště pokud se otec chtěl oženit s mladou ženou. Obvinění se také vznáší, když někdo zemře, aby se tak zpochybnila jeho poslední vůle. Takže otázka právní způsobilosti souvisí s motivy osoby, která ji zpochybňuje.

Reason: Možná jste viděl televizní reklamy, ve kterých farmaceutické společnosti naléhají na lidi trpící „sociální fobií“ („social anxiety disorder“) nebo „generalizovanou úzkostnou poruchou“ („generalized anxiety disorder“), aby svého lékaře požádali o pilulky jisté značky. Tyhle reklamy posilují představu, že úzkost a další psychologické potíže jsou medicínské problémy a zvýrazňují roli farmakologických vrátných (farmacological gatekeeper), kterou dnes lékaři mají. Ale můžeme je také chápat jako vliv, díky kterému má člověk možnost jasněji sdělit lékaři své požadavky. Sečteno podtrženo, myslíte si, že se jedná o pozitivní nebo negativní vývoj? 

Szasz: Tenhle fenomén je ilustrací toho, čemu já říkám plíživý nástup terapeutického státu (creeping therapeutic state). Podle mě je to zákeřný jev, obzvláště pokud se jedná o spolupráci vlády s médii. Tohle může být v televizi. Ale reklamy na whisky, legální nápoj, tam být nemůžou. Nenápadně to podrývá vládu zákona, zásadu, že pokud je něco legální, pak je to legální a pokud je něco ilegální, pak je to ilegální. Léky na předpis jsou ilegální; lékárník vám je nesmí prodat, pokud nemáte předpis. Jedná se o ilegální drogy, ale nikdo je tak nenazývá. Podle mě je to zhoubné, je to příklad toho, o čem mluvili F. A. Hayek a Ludwig von Mises, že opakem svobody není brutální tyranie ale svévolnost (capriciousness).

Reason: Dejme tomu, že někdo je v depresi a zjistí, že se cítí líp, když užívá Prozac. Nebo, třeba je někdo úzkostný a zjistí, že je klidnější, když bere Xanax. Může ty prášky dostat od svého lékaře. Dělá něco špatného, když užívá tyto léky?

Szasz: Nemyslím si, že dělá něco špatného, jenom si myslím, že by měl mít možnost koupit si tyto léky na trhu, aby je mohl porovnat s opiem, marihuanou a dalšími léky. Dnes není žádná konkurence mezi léky na předpis a mezi tradičními drogami, které lidé užívali, když se cítili špatně. Konec konců, lidé se léčili od nepaměti. Já mám podezření, že užívat malé dávky opia je dlouhodobě bezpečnější než užívat tyhle složité organické sloučeniny.

Reason: V posledních letech se hovoří o tom, že naše země byla zasažena epidemií „poruchy nedostatku pozornosti spojené s hyperaktivitou“ („attention deficit hyperactivity disorder“). Jak tato epidemie vznikla?

Szasz: Nejprve je třeba říct, že tato epidemie neexistuje. Nikdo nikdy nevysvětlil, jak se sem ta choroba dostala, proč neexistovala před padesáti lety. Nikdo není schopen ji diagnostikovat objektivním testem. Je diagnostikována na základě stížností - buď učitelů, nebo rodičů. Lidé se vyjadřují ke skutečnosti, která se jim nelíbí: že děti, většinou chlapci, ve školách zlobí. A diagnóza působí na rodiče a na školství jako sedativum. Poskytuje jim pocit, že s problémem něco dělají, a to racionálním vědeckým způsobem. Je to jakási farmakologická magie.

Reason: Jaké podle vás bude mít předpisování Ritalinu všem těm dětem následky?

Szasz: Všechny medicínské následky se dozvíme možná až za 20 nebo 30 let. Společenské důsledky jsou, že vzniká dojem, že problémy s chováním jsou medicínské problémy a měly by se řešit léky; na dítě to uvaluje určité stigma, a možná i na rodinu. Medikalizuje to problémy týkající se vzdělávání a výchovy dětí a může to způsobit tělesné potíže osobě užívající ty léky. Nevím, kolik z lidí, kteří chodí po Main Street, si uvědomuje, že pokud má třicátník kapsu plnou Ritalinu, může jít na roky do vězení. Říká se tomu „speed“. A to je to, co se dává školákům jako lék, když neexistuje jakýkoliv vědecký nebo medicínský důkaz, že jsou nemocní.

Reason: Nedávno jsme od Tipper Goreové a dalších lidí slyšeli, že zdravotní pojišťovny by měly být přinuceny proplácet psychiatrickou péči, úplně stejně jako proplácejí péči lékařskou. Jaké podle vás bude mít taková „rovnoprávnost“ následky?

Szasz: Mluvíme o situaci, kdy vláda nařizuje, aby zdánlivě soukromé pojišťovny poskytovaly pojištění proti nemocem, které neexistují. K tomu se toho dá říct tolik, že nevím, kde začít. Ti lidé, kteří po tom volají - většinou politici a psychiatři - chtějí rovnoprávnost pro psychiatrické nemoci, ale nechtějí rovnoprávnost pro psychiatrické pacienty, protože normální pacienti můžou odmítnout léčbu.

Nechtějí léčit; chtějí mít víc nedobrovolných pacientů a chtějí ty obrovské mísy peněz od státu a z prodeje psychiatrických drog. Opět, cui bono: Kdo má z toho prospěch? Nakonec se dovídáme, že Eli Lilly mohutně sponzoruje Národní alianci pro péči o duševně nemocné (National Alliance for the Mentally Ill), a že oni tak mají miliony dolarů na šíření svých názorů. Jejich kritici nemají žádné peníze na šíření svých názorů. Jedná se o naprosto jednostranné vládou sponzorované hnutí.

Reason: Alan Leshner, ředitel Národního institutu pro zneužívání drog (National Institute on Drug Abuse), říká: „Drogová závislost je choroba mozku“. Je toto tvrzení podloženo nějakým vědeckým důkazem?

Szasz: Pokud vím, není podloženo ani tím nejmenším důkazečkem. Když lidé berou drogy a stanou se „závislí“ („hooked“), neznamená to nic jiného, než že si na to zvykli, což znamená, že je pro ně obtížnější s tím přestat, než kdyby si na to nikdy nezvykli. Ale to je to samé jako když mluvíte anglicky nebo maďarsky. Jakýkoliv zvyk je těžké změnit. A samozřejmě si můžete také utvořit fyzický návyk, takže máte abstinenční příznaky, když přestanete. Samozřejmě, když berete drogy, můžete onemocnět, ale to samé platí i pro léky. Je to otázka dávkování, co užíváte, a proč to užíváte.

Reason: Na drogové politice jste kritizoval posun od trestně právního přístupu k „lékařskému“ či „hygienickému“ (public health) modelu, který podle vás povede pouze k posílení terapeutického státu. Ale není na tom pachatel drogového přestupku líp, pokud nejde do vězení a namísto toho podstoupí „léčbu“, jak je tomu dnes například v Arizoně, a to dokonce i tehdy, pokud je ta léčba nesmyslná?

Szasz: Možná je na tom líp, stejně jako na tom byl španělský žid v 15. století líp, když konvertoval ke křesťanství, než kdyby nekonvertoval a byl by mučen. Ale já odmítám toto dilema. Jedna z těchto možností může představovat menší trest. Ale vedlejší účinek toho je, že to posiluje legitimnost tohoto druhu lékařské autokracie. 

Reason: Další reforma prosazovaná zastánci „hygienického“ (public health) přístupu jsou programy na výměnu jehel. Co si o tom myslíte?

Szasz: Jsem naprosto proti takovéto polovičaté reformě. Nabízí se zde analogie s otroctvím. Nemůžete přikrášlovat plantáž. Buď vlastníte legálně otroky, anebo ne. Buď máte možnost koupit si prázdné stříkačky, právě tak jako máte možnost koupit si zbraně, anebo takovou možnost nemáte.

Reason: Jednoduchý způsob jak vyřešit tento problém by bylo učinit jehly dostupné bez předpisu a přestat lidi trestat za to, že je vlastní. Není to sice zásadní reforma drogové politiky, je to ale ten druh reformy, který byste podpořil?

Szasz: Myslím si, že by to byla zásadní věc, protože by se tím sdělovalo, že toto je problém, pouze proto, že vláda z toho udělala problém. Američané si neuvědomují, že velká část onemocnění AIDS v Americe je způsobená vládou, protože to byla vláda, kdo zakázal jehly. Lidé mluví o iatrogenních - lékaři způsobených - nemocech. Lidé nikdy nemluví o nemocech způsobených vládou. Není pro to žádné latinské slovo.

Reason: Další z takzvaných škody zmírňujících reforem (harm reduction reform) je učinit metadon dostupnější současným uživatelům opiátů, nebo učinit heroin dostupný na předpis. Dává vám některý z těchto návrhů smysl?

Szasz: Dávají mi dokonalý smysl, v tom smyslu, že posilují establišment, který problém způsobuje. Já ostře oponuji proti všem takovým autokratickým medikalizacím. Všechny velebí paternalistický stát a paternalistické lékaře a degradují občany a svobodnou volbu. Je to úplně prosté.

Reason: Máte podobný pohled, pokud jde o využití marihuany k lékařským účelům, totiž, že to posiluje terapeutický stát, protože lékaři říkají, jestli ji můžete mít anebo ne. Ale z úhlu pohledu nemocného, kterému marihuana zmírní jeho bolesti, jeho nauseu nebo jeho svalové křeče, znamenají opatření jako kalifornský návrh 215 (California's Proposition 215) menší riziko, že bude zatčen a soudně stíhán. Copak to není zlepšení?

Szasz: Vidím zde analogii k opouštění sovětského Ruska. Mohl byste zajít za Stalinem a říct, „Můj otec žije v Americe, a je mu 80. Nedovolil byste mi odejít?“ A Stalin by na to mohl říct, „Dobře. Nechám tě jít, protože tam máš starého otce a hodně ti to pomůže.“ Pacient dostane zvláštní výjimku z obecného pravidla, které považuji za naprosto nepřijatelné.

Reason: Ale ti lidé, kterých se ta výjimka týká, si polepší. Je důsledné vymáhání špatného zákona lepší než udělat výjimku?

Szasz: To je jeden z těch klasických problémů, kdy pokud necháte zákon působit dostatečně dlouho, tak možná bude zrušen, kdežto děláním výjimek prodloužíte jeho trvání. Nejsem samozřejmě proti tomu, učinit humánní gesto a chovat se hezky k určitým skupinám lidí. Pokud se někdo léčí s rakovinou, trpí nauseou a má prospěch z marihuany, bylo by pěkné, kdyby ji dostal. Ale je to jako propašovávat židy z nacistického Německa s pomocí agenta gestapa. Nebylo by lepší je především vůbec nepronásledovat?

Reason: Otázka, zda lidé můžou užívat marihuanu k léčení nejrůznějších symptomů, se zdá být docela malou částí debaty o drogové politice. Nicméně hnutí zasazující se o marihuanu na předpis vyvolalo velmi silnou odezvu od federální vlády. Proč, podle vás, jsou lidé jako drogový car (drug czar) Barry McCaffrey tak znepokojeni pokusy legalizovat užívání marihuany pro léčebné účely? Nenaznačuje taková reakce, že třeba tito aktivisté na něco přišli, že objevili účinný způsob jak oslabit prohibici?

Szasz: Důvod, proč jsou drogoví válečníci tak rozrušeni je pravděpodobně ten, že se domnívají, že nastane něco jako dominový efekt, že je třeba bojovat s nepřítelem zde, nebo že se posune dál. Já si myslím, že se mýlí. Bojovníci s drogami jsou oběťmi své vlastní ideologie. Oni skutečně věří tomu, co říkají. Nemyslím si, že marihuana na předpis je nějak zvlášť oslabí, stejně jako je neoslabuje, že lidé můžou kouřit cigarety a zmírňovat tak svou úzkost. Myslím, že tyto výjimky prohibici posílí. Zdůvodnění bude, „Takže jsme se přestali zabývat těmito relativně neškodnými věcmi. Ale tím spíš musíme udeřit opravdu tvrdě na drogové barony, pokud je odhalíme.“

Reason: Lidé, kteří podporují eutanázii (physician-assisted suicide), tvrdí, že autonomie smrtelně nemocných pacientů bude obohacena, pokud budou mít možnost legálně získat smrtící lék. Vy s tím nesouhlasíte.

Szasz: To je ta samá otázka jako s marihuanou na předpis: Ať už lidé chtějí cokoliv, je to podmíněno souhlasem lékaře.

Reason: Ve Smrtící svobodě (Fatal Freedom) píšete, že v diskuzi o eutanázii je ignorována role drogové prohibice a koercitivní psychiatrie. Proč jsou tyto faktory důležité?

Szasz: Jsou zásadní. Nejdřív je třeba říct, že kdyby nebyly drogové zákony, nebylo by třeba, aby lékaři dávali sebevražedným lidem smrtící léky; konec konců jim nedávají pistole nebo lana. Za druhé, lidé si jak se zdá vůbec neuvědomují, že doktoři, psychiatři, teď mají za úkol sebevraždám jak předcházet, tak je i umožňovat. Pro mě jsou toto symptomy rychle se blížícího terapeutického státu, protože stále víc delegujeme naše existenciální volby a zodpovědnosti na doktory a tudíž na stát, protože tady se nemluví o doktorech jako o lékařích, ale jako o agentech státu.  

Reason: Vy říkáte, že samotný název sebevražda s asistencí lékaře (physician-assisted suicide) je zavádějící. Proč?

Szasz: „Sebevražda s asistencí lékaře“ může znamenat dvě věci. Lékař může dát pacientovi lék, řekněme barbiturát, a potom pacient ten lék sní a zemře. Ale to je obyčejná sebevražda, člověk se zabije sám. Pokud si v obchodě koupíte lano, nemluvíte o „sebevraždě s asistencí prodavače“. Na druhé straně se také může stát, že lékař usnadní člověku smrt, vlastně urychlí jeho smrt nebo ho zabije. Tímto způsobem zemřelo v minulosti mnoho starých lidí a i dnes takto umírají. Mají před sebou ještě několik dnů nebo týdnů života; selhává jim srdce a nemůžou dýchat.  Lékař jim dá o něco víc morfinu a oni dýchat přestanou. Tak zemřel Sigmund Freud. To ale není sebevražda. Jak zdůrazňuju ve své knize, považuju za poměrně významné, že oregonský zákon o eutanázii říká jednoznačně, že tento způsob odchodu ze světa není sebevražda.

Reason: Když se díváte na svou kariéru, co považujete za svůj nejvýznamnější přínos?

Szasz: Jsou to dvě velmi prosté myšlenky: že neexistují žádné duševní nemoci a že pokud jste zavřený v psychiatrické léčebně, jste ve vězení. Nejste ošetřován nebo léčen.

Pokud se jedná o to, co mělo největší dopad, tak bezpochyby „mýtus duševní nemoci“ a myšlenka terapeutického státu. Tyto termíny a koncepty se často používají a často docela jinak, než jsem je používal já. Je zde ještě třetí myšlenka, která se tak moc neujala, třebaže se v některých knihách objevila a to „farmakracie“, kterou jsem použil v Ceremoniální chemii (Ceremonial Chemistry). Znamená to, že medicína postupně přebírá úlohu kontroly společnosti, kterou kdysi plnily právo a náboženství.  Farmakratizujeme všechno, včetně kontroly neukázněných dětí. Porucha nedostatku pozornosti (Attention deficit disorder) je dokonalý příklad farmakratického vyřešení společenského problému: jak vzdělávat dítě. 

Reason: Působíte spíš pesimisticky. Můžete uvést nějaký povzbuzující trend?

Szasz: Já nejsem pesimista. Jako intelektuál jsem velmi pesimistický, ale povahou jsem optimista. Jsem pesimistický, protože mám pocit, že trendem je stále větší zříkání se osobní zodpovědnosti.

Reason: A byl jste tedy svědkem nějakého povzbuzujícího posunu od té doby, co jste začal mluvit o těchto problémech?   

Szasz: Ano. Ten povzbuzující posun je v podstatě vzpoura otroků, stupňující se protesty bývalých psychiatrických pacientů, z nichž mnoho se označuje za oběti. Organizují se a jejich hlas je slyšet jako nikdy předtím. Hlas otroků by měl být slyšen. Psychiatrie byla vždy popisována z úhlu pohledu psychiatrů, teď jsou slyšet také ti utiskovaní, oběti, pacienti. Tohle je podle mě velmi pozitivní vývoj.

Více obecněji - já vidím americký politický systém jako něco nekonečně flexibilního, něco v co lze doufat. A ovšem je tady internet, což je obrovský zdroj informací umožňující lidem dozvědět se to, co establišment nechce, aby se dozvěděli, nejen pokud jde o politiku, ale obzvláště pokud jde o medicínu. Velmi mě zaujalo, když jsem se nedávno dozvěděl, že v jedné knihovně v Indianě byl zablokován můj web. Proč byl zablokován, to ví snad jen Bůh. Ale ohromilo mě to, že někdo si na to stěžoval.