O tom, jak vznikají peníze na (svobodném) trhu, jsem již několikrát více či méně podrobně popisoval (viz blog autora - pozn. redakce). Jedna nebo více směnovaných komodit začne být poptávána více jako prostředek směny než pro spotřebu či produkci. V průběhu tohoto procesu začnou účastníci ekonomické spolupráce (trhu) kótovat své prodejní a nákupní ceny směnným poměrem k této komoditě. To dále posiluje pozici této komodity jako prostředku směny a umožňuje rychlé a jednoduché srovnání cen napříč ekonomickým systémem a ekonomickou kalkulaci.

Ve všech vyspělejších společnostech zaujaly v průběhu společenské evoluce výsadní místo prostředků směny vzácné kovy, zejména zlato a stříbro. Předurčují je pro to jejich v tomto ohledu až překvapivě dokonalé vlastnosti – relativní vzácnost, homogenita a ryzost, snadná dělitelnost až na atomickou úroveň a trvanlivost daleko přesahující běžné lidské obzory. Prostě peníze „bohem stvořené“.

Dnes je penězi něco jiného. Něco, co nevybrali sami lidé metodou pokusu, omylu a učení se v miliardách dobrovolných transakcí. Bylo jim to nařízeno vládami pod pohrůžkou trestu při odmítnutí. Bylo jim to vnuceno. Dnešní peníze se tedy nazývají vynucené peníze (fiat money). Samotný průběh vnucení, jeho důvody a historii proberu v jiném článku. Jen zmíním, že vlády se v průběhu historie vždy pokoušeli nutit občanům bezcenné věci jakožto peníze a vždy se snažili zvýšit svou kontrolu nad trhem - s penězi a finančním systémem na prvním místě.

Proč a jak v tomto vnucení vlády ve 20. století uspěly, zatím nechám stranou, včetně jeho důsledků. Dnešní článek se však stane startovacím bodem pro několik dalších, které budou zevrubnou kritikou současného finančního systému z hlediska ekonomického, právního a morálního a nenechají na něm nit suchou. Aktuální krize zejména v USA bude vhodným pomocným materiálem. Vše bych rád zakončil článkem „Svět zasahuje proti krizi aneb propaganda finančního socialismu“.

Co je tedy penězi dnes? Všichni to vědí. Zčásti barevné papírky s čísly beze smyslu a „hrdiny národa“, zčásti účetní zápisy v účetních knihách finančních institucí, zejména bank. První se nazývá oběživo, druhé elektronické peníze. Souhrnně poté hotovost. Hotovostí se běžně nazývají všechny vklady splatné na požádání nebo do 24 hodin plus oběživo (mince a bankovky). Tolik k fyzické podobě.

Z hlediska ekonomického jsou peníze zboží a výsadní právo produkovat toto zboží na území určité politické jednotky má bankovní systém. Nad tímto systémem produkujícím peníze dohlíží instituce pověřená státem – centrální banka. Peníze jsou zbožím, jehož nepřijetí v transakci na území dané politické jednotky je trestáno státním aparátem. Peníze různých států jsou tedy různým zbožím, stejně jako jablka a hrušky. Stejně jako jablka a hrušky se také obchodují na měnových trzích, čímž se mezi nimi vytvářejí směnné poměry – měnové kurzy.

Měnové kurzy jsou ceny jako všechny ostatní ceny na trhu. Obyvatelé daného území jsou zvyklí vyjadřovat ceny všech ostatních statků vzhledem ke svým penězům a stejně to dělají s cizími měnami. Kilo jablek za 40 Kč, 1 euro za 25 Kč.

V čele finančního a bankovního systému neodmyslitelně stojí centrální banka. Každá obchodní banka ji musí poslouchat a musí s ní spolupracovat. Má u ní založeny minimálně dva účty. Jeden se nazývá účet rezerv a druhý běžný účet. Účet rezerv slouží k uchovávání povinných minimálních rezerv (PMR) a k vypořádávání platebního styku. Běžný účet slouží k výběru či skládání oběživa z nebo do centrální banky.

Prostředky obchodních bank uložené na účtech centrální banky se nazývají likvidita. Likviditu banky používají k udržování PMR, platebnímu styku, výběru oběživa, obchodům s centrální bankou a mezi sebou. Množství mezibankovní likvidity mimo jiné ovlivňuje celkovou schopnost bankovního systému úvěrovat své klienty. Všechny operace, které vedou ke změně množství mezibankovní likvidity, též nepřímo ovlivňují schopnost bankovního systému poskytovat úvěry a tím i peněžní nabídku, protože:

Zdaleka největší množství peněz dnes vzniká při poskytování úvěrů obchodními bankami a většina peněz v ekonomice je tohoto úvěrového původu.

Při poskytování úvěru obchodní banky vytvářejí peníze, nepůjčují peníze, jež do nich někdo předtím vložil. Z účetního hlediska banka v aktivech zvyšuje pohledávky za klienty - úvěry a v pasivech zvyšuje závazky za klienty – běžné účty. Navyšuje svou bilanční sumu o výši poskytnutého úvěry neboli vytváří majetek. Peníze vkladatelů se stávají součástí mezibankovní likvidity.

Jakýkoliv subjekt, který není bankou, při poskytování úvěru nevytváří peníze. Pokud někomu půjčíte 1000 Kč, z účetního hlediska si v aktivech snížíte stav pokladny a zvýšíte stav pohledávek. Vaše bilanční suma zůstává nezměněna. Při poskytnutí úvěru jste nevyprodukovali nové peníze. Obchodní banka ano. Úplně obecně:

Peníze vznikají při každé operaci, kdy obchodní banka kredituje účet nějakého klienta, aniž by zároveň s tím došlo ke snížení stavu účtu jiného klienta v bankovním systému o stejnou částku.

Do toho mimo poskytování úvěrů spadá i výplata mezd zaměstnancům banky, připisování úroků na účty klientů, koupě aktiv od nebankovního subjektu. Stejný vztah platí mezi centrální bankou a jejími klienty, obchodními bankami. Mezibankovní likvidita vzniká pokaždé, když centrální banka kredituje účet obchodní banky, aniž by ve stejné výši snížila účet jiné.

Při opačné operaci peníze samozřejmě zanikají. Při splácení úvěru zanikají peníze ve výši poskytnuté jistiny. Úroky končí na účtu rezerv, stávají se součástí mezibankovní likvidity a výnosů banky. Obecně peníze zanikají při každém snížení účtu klienta banky, jež není doprovázeno stejným zvýšením účtu jiného klienta v bankovním systému. No není dnes produkce peněz opravdu hezký byznys?

Centrální banka ovlivňuje množství mezibankovní likvidity „operacemi na volném trhu“. Pokud se domnívá, že likvidity je příliš, provádí stahovací repo obchody (reverzní repa), v opačném případě dodává likviditu. ČNB běžně stahuje likviditu prostřednictvím repo tendrů. Řekne bankám: Uložte si u mne likviditu za dvoutýdenní repo sazbu (nyní 0,75% - v době psaní článku 3,75%), dám vám za ni jako zástavu bezrizikové cenné papíry (státní dluhopisy, poukázky ČNB) ve výši 98% hodnoty uložené likvidity. Poté si to vyměníme zpět a vy dostanete navíc úroky.

Banky takto mají možnost generovat bezrizikové zisky a budou to dělat tím více, čím bude repo sazba vyšší. Zároveň s tím budou snižovat svou schopnost úvěrovat své klienty, vytvářet tak peníze a dále zvyšovat peněžní nabídku.

Likviditu také banky intenzivně obchodují mezi sebou za mezibankovní úrokové míry (např. PRIBOR – Prague InterBank Offered Rate). Likvidita se v důsledku vypořádávání platebního styku mezi klienty různých bank neustále přelévá mezi rezervními účty jednotlivých bank. Protože banky na svých rezervních účtech musí udržovat PMR, banky s nedostatkem likvidity si půjčují od bank s jejím přebytkem. PMR jsou dnes předepsány jako 2% z výše vkladů, jejichž splatnost nepřevyšuje 2 roky.

Další brzdou zvyšování peněžní nabídky prostřednictvím úvěrové expanze kromě PMR (které jsou v některých zemích nulové) jsou kapitálové požadavky kladené na banky a finanční instituce. Banky musí udržovat vlastní kapitál ve výši určitého procenta z rizikově vážených aktiv. Protože běžné úvěry společnostem či jedincům mají rizikovou váhu 100%, musí banka každý takový úvěr zčásti pokrýt vlastním kapitálem. Zatímco likviditu k udržování PMR si banka vždy může půjčit, vlastní kapitál si z definice půjčit nemůže. Kapitálové požadavky kladené na banky jsou dnes určitě lepším hlídacím psem úvěrové expanze než PMR.

1. Peníze různých států jsou dnes různým zbožím. Lidé mají povinnost přijímat toto zboží v transakcích pod pohrůžkou trestu.
2. Monopolní právo produkovat toto zboží (emitovat zákonné platidlo) na území určité politické jednotky má bankovní systém.
3. Banky vytvářejí peníze při každém navýšení účtu klienta, pokud toto navýšení není zároveň doprovázeno odpovídajícím snížením účtu jiného klienta v bankovním systému. Peníze jsou vytvářeny „ze vzduchu“, „jediným tahem tužkou“.
4. Nad bankovním systémem dohlíží centrální banka, jíž jsou obchodní banky ze zákona podřízeny a spolupracují s ní sítí jak vynucených, tak dobrovolných vztahů.
5. Centrální banka ovlivňuje celkovou schopnost bankovního systému úvěrovat své klienty a tím i výši peněžní nabídky. Nejedná se však o nějaké „exaktní řízení“, centrální banka nemá perfektní a přímou kontrolu nad výší peněžní nabídky.
6. Banky musí splňovat jisté kapitálové požadavky, tj. pokrývat riziková aktiva vlastním kapitálem. Kapitálové požadavky kladené na banky jsou poslední kotvou úvěrové expanze. Pokud z nějakého důvodu banka musí nečekaně odepisovat velké částky do nákladů a snižovat tak svůj kapitál, celá úvěrová pyramida se začne hroutit.  

Pokud by problematika někoho hlouběji zajímala, nelze mu než vřele doporučit knihy profesora Jílka Peníze a měnová politika a Účetnictví bank a finančních institucí. Profesor Jílek je expertem ČNB na finanční trhy, absolvoval odborné pobyty v mnoha centrálních bankách a externě přednáší na VŠE v Praze. Nejedná se o akademického pisálka trpícího posvátným obdivem k akademickým ekonomickým autoritám, jež by nekriticky papouškoval vše původně z Ruska a nyní z Ameriky. Z tohoto důvodu by jeho kapitoly o měnové politice mohly zklamat všechny příznivce „chybných matematických modelů, jimiž je bankovnictví zcela přesyceno“ (J.J.).

Článek původně vyšel na blogu autora.