Jaká je cena členství v EU?

Mises.cz: 13. května 2014, Vladimír Krupa, komentářů: 12

Zeptejte se na otázku „Kolik je 2+2?“ postupně inženýra, matematika a makroekonoma. Ekonom na vás mrkne a zašeptá „Tak kolik chcete, aby to vyšlo?“ Bohužel opět vzniknul materiál, který potvrzuje pravdivost tohoto starého vtipu.

Mezi nejrůznějšími částmi ekonomické vědy má makroekonomická analýza obzvláště nešťastné postavení. Je technická, nudná, prosté věci umí zabalit do naprosto nesrozumitelného hávu nebo naopak složité věci zjednoduší tak, že ztratí jakýkoliv kontakt s realitou, které mají být její modely popisem. Zkrátka je to ten nejvhodnější nástroj k tomu, aby se různým šarlatánským tvrzením dodal punc „vědeckosti“.

Přesně to reprezentují výroky státního tajemníka Tomáše Prouzy. Můžeme Evropskou unii mít rádi nebo naopak nesnášet, ale udělejme si „makroekonomickou studii“ a najednou prý nemluvíme o svých dojmech a emocích, ale o číslech a tvrdých faktech!

Může i člověk, co neprošel studiem makroekonomické analýzy, přijít na to, že tu něco smrdí? Ano, může, stačí zapojit trochu „zdravého“ rozumu, aniž by takovou studii vůbec viděl. Stačí si uvědomit několik základních věcí.

Vrcholem makroekonomického modelování je pravděpodobně to, co používají centrální banky. Ty se v zásadě snaží modelovat, co s ekonomikou udělá, když zahýbou s jedním jediným parametrem – svou úrokovou sazbou. Jak jim to jde? Sami centrální bankéři uznávají, že je hodně co zlepšovat a své postupy hájí tím, že tohle je zatím ten vrchol, co makroekonomická věda dovede.

Takže v tom, jak by se ekonomika vyvíjela, kdyby centrální banka neposouvala svou úrokovou míru tak, jak jí posouvala, ale nějak jinak, není rozhodně jasno a nejsou k tomu žádná nezpochybnitelná data.

A nyní vám někdo začne tvrdit, že dovede spočítat, jaký byl dopad takové komplexní události, jakou byl vstup do Evropské unie, a vydává to dokonce za „tvrdá fakta“. To musí vzbudit apriori nedůvěru ještě před tím, aniž byste věděli, jaké byly vůbec závěry té studie a s jakou metodikou pracovala. Udělat model, který predikuje dopady změn v jednom parametru je problém a velká alchymie. Udělat něco, co nám spočítá dopady změn desítek a stovek parametrů – od daňových sazeb po různé normy a předpisy, energetiku, dopravu a další a další – že by z toho vypadla nesporná čísla?

Jestli tomu Tomáš Prouza skutečně věří, tak se obávám, že klame sám sebe.

Z toho, co zatím vyšlo v rozhovoru pro Echo24, lze už vidět jeden problém, nad kterým se pozastavil i Daniel Kalser. Jestli jsou v oné studii peníze z dotací přičteny k HDP nejen v roce, kdy přišly, ale poté i v každém dalším roce, tak se prostou extrapolací (a reductio ad absurdum) můžeme dopočítat i k tomu, že za několik let bez EU bychom měli HDP o 100 % nižší. Ta studie v podstatě říká, že bez EU a jejích dotací by na našem území během několika let zanikl život.

Proč tomu tak je? Jak píše Marek Hudík, v modelech vyčíslujících „přínosnost“ eurodotací, které vznikají pro potřeby Evropské komise, je hodně omezená kontrafaktická analýza. Zkrátka se předpokládá, že kdyby peníze nebyly vynaloženy na dotace, tak by vůbec neexistovaly. To je samozřejmě evidentní omyl rozbitého okna, na což často upozorňují sami autoři podobných studií, ale tyhle výhrady bývají v oficiálních dokumentech smeteny pod koberec. Hrdě se pak hlásá, že kdyby nebylo dotací, tak jsme o tu danou částku chudší. 

Lze tedy o EU debatovat věcně a bez emocí? Možná ano, ale podobné studie k tomu určitě nepřispějí.