Kdo je nejlepším libertariánem? Tři-dva-jedna-teď!

Mises.cz: 30. května 2015, Urza, komentářů: 99

Téma na tento článek nosím v hlavě už nějakou dobou, ale k jeho sepsání mě rozhoupaly až reakce na můj nedávný text o Liberlandu, kterému jsem vyjádřil svou podporu. Nemluvím teď o reakcích nejrůznějších etatistů, případně zesměšňovačů daného projektu, nýbrž o komentářích a mailech, které jsem obdržel od nejdrsnějšího „anarcho-core“, kterému na Liberlandu nevadí ani tak jeho nízká šance na úspěch, ani se na něj nedívají jako na nesmyslně liberální nesmysl, který „nikdy nemůže fungovat“, nýbrž je popuzuje fakt, že se jedná o stát, který je přece kořenem všeho zla, takže je rozumné všechny státy odsuzovat. V souvislosti s tím vyjádřili někteří dokonce pochybnosti, zda je autor onoho článku (tedy já) vůbec anarchistou.

Jakožto autora snad stovky protistátních článků, tvůrce možná nejkomplexnějšího českého pojednání o anarchokapitalismu, dlouholetého přispěvatele Ludwig von Mises Institutu a D-FENSova weblogu, kde vytrvale po řadu let hájím NAP v nesčetných diskusích, mě tato otázka trochu překvapila, zejména s ohledem na to, že i v rozhovorech s jinými anarchisty v tématech trošku sporných (například dobrovolné otroctví, možná i duševní vlastnictví) bývám spíše ten trochu extrémnější zastánce čistých vlastnických práv a svobody. Když jsem se však zamýšlel nad tím, z čeho tyto pochybnosti pramení, vzpomněl jsem si, že minimálně jeden z kritiků mnoho mých článků četl; v tu chvíli mi došlo, že asi nejde tak úplně o reálné pochyby jako spíše o určité vymezení se vůči domnělému pošpinění té správné a čisté linie dokonalého NAPu (tuto formulaci berte s nadsázkou).

Nebojte se, vážení čtenáři, tento článek se nebude o mém egu či místopřísežném prohlášení, že jsem skutečně anarchista nejanarchističtější, nýbrž o určité rivalitě mezi libertariány všech možných směrů; ať už jde o anarchokapitalisty nadávající minarchistům do socanů, minarchisty obviňující anarchisty z přílišného sluníčkářství a kavárenských tlachů, objektivistickou kritiku věřících libertariánů, desítky let starý spor Rothbard vs. Rand a následný shitstorm mezi jejich příznivci trvající místy až do dnešní doby (OK, přiznávám, naposledy jsem se takového sám účastnil před pár měsíci, ale co naplat, Rothbard je bůh, takže vše, co napsal o objektivistech, musí být pravda – toto berte s nadsázkou ad absurdum), veřejné facebookové flamewars členů Svobodných a vůbec každý pissing contest na téma, kdo je lepším a uvědomělejším libertariánem.

Osobně za libertariána považuji každého, pro koho mají vlastnická práva a individuální svoboda větší hodnotu než ochrana lidí před jimi samými, případně než teze, že potřeby většiny převažují nad potřebami menšiny (sorry, Spocku); rozdíl mezi zastánci tohoto přesvědčení pak spatřuji zejména v tom, kde který z nich spatřuje možnost realizace maximální míry svobody a ochrany vlastnických práv. My anarchisté jsme z tohoto pohledu pak „optimisty“ ve smyslu víry v něco, co se blíží absolutní svobodě; minarchisty vnímám spíše jako „pesimisty“, kteří sice též chtějí maximální možnou míru svobody, avšak domnívají se, že tímto vrcholem jest minimální stát, zatímco soukromé subjekty v anarchii by porušovaly NAP ještě více, než jak by činila vláda „osekaného“ státu. V podstatě by se dalo říci, že anarchisté i minarchisté mají více či méně stejné cíle, avšak neshodují se v metodách k jejich dosažení.

Cesta, kterou se ku svobodě vydat, by byl bezesporu důvod k ostrým sporům a půtkám… tedy za předpokladu, že by naše společnost stála na křižovatce, kde se tyto cesty rozcházejí. Takže do zbraně? Oh, wait… ta křižovatka je světelné roky daleko. Představme si, že by bylo možné míru svobody ve společnosti znázornit na stupnici od jedné do deseti. Jednička budiž absolutní totalita, ve které jsou veškeré aspekty životů jednotlivců řízeny centrální vládou, a této kontrole není možné nijak uniknout, zatímco desítkou označme ideální (reálně nedosažitelný) stav volného trhu, kde nikdy nikdo neporušuje NAP (tedy se tam ani nekrade). Řekněme, že anarchisté doufají v možnost dosažení devítky s odřenýma ušima v rámci bezstátní společnosti, zatímco minarchisté jsou toho názoru, že minimální stát dokáže zajistit hezkou osmičku (a anarchokapitalistům tu devítku nevěří ani za mák). Kde se však nyní nachází naše společnost? Po chvíli cucání z prstů mi vypadne třeba číslo čtyři (a jestli někdo řekne tři či pět, hádat se s ním nebudu, v rámci mého sdělení je to irelevantní).

O co se tedy v dnešních dnech vede boj mezi anarchisty a minarchisty? Co budeme dělat ve chvíli, kdy se naše společnost ocitne na osmičce. Je to vážně tak důležité, když všichni, kdo čtou tento článek, budou rádi, pokud se dožijí šestky? A zcela vyloučit nelze ani to, že za pár desítek let skončíme v nějakém lágru pod modrou vlajkou se žlutými hvězdami a budeme toužit po útěku za ostnatý drát do společnosti na slabé dvojce. Otázky typu zrušení armády, soudů a policie, ve kterých se anarchisté a minarchisty nejvíce neshodují, stojí zcela mimo současnou realitu; zatímco na společenské problémy dnešních dnů, jakými jsou třeba zákaz kouření v restauracích, biopaliva, eurodotace či buzerace řidičů městskou policí, snad nahlíží každý anarchista i minarchista stejně.

Netvrdím, že nemá smysl o otázkách samotné oprávněnosti či obhajitelnosti státu diskutovat, to rozhodně má, témata jsou to velice důležitá, jen si nemyslím, že je rozumné se kvůli tomu do krve hádat, vzájemně urážet, dehonestovat a válčit; rozhodně ne ve chvíli, kdy tam venku zuří krutý socialismus. Myslím, že kdyby libertariáni přesměrovali část energie, kterou nyní vydávají na hádky mezi sebou, jiným směrem, mohl by se svět stát o něco lepším místem. Dobrovolně přiznávám, že se občas nechám v tomto směru také unést, čemuž se snažím vyvarovat, neboť takové jednání považuji za hloupé. Podobně jako zpochybňování toho, zda je ten, kdo podporuje Liberland, vážně anarchistou, když Liberland je přece stát, a tedy ideologický nepřítel; ano, stát to vážně je, ale s ústavou mnohem rozumnější než ten, ve kterém žijeme, takže proč takovou aktivitu nepodpořit? Liberland samozřejmě berte jen jako pouhý příklad; obecně mluvím o tom, že mi nepřipadá rozumné distancovat se od někoho, jehož názory na změny v daleké budoucnosti (patrně tak daleké, že se jí ani nedožijeme) se sice liší, avšak otázkách aktuálních mezi námi panuje shoda.

Závěr pro anarchisty: Věřím, že si podobně jako já pamatujete na úžas, který jste pocítili poté, kdy jste poprvé přečetli a pochopili nějaké z významnějších děl Misese, ve kterém tento píše o nemožnosti ekonomické kalkulace v socialismu a nade vší pochybnost dokazuje, že v centrálním plánování prostě není možné zajišťovat potřeby jednotlivců jako na volném trhu. Nejsou to „jen“ úvahy, spekulace či dobré argumenty, Ludwig von Mises přišel s důkazem. Když jste se pak začetli do Rothbarda, přišel úžas možná ještě větší, když jste pochopili, že vše, co Vás do té doby všichni učili, stojí absolutně na vodě a dává to smysl pouze tehdy, když si nepoložíte určité úplně základní etické otázky; Murray Newton Rothbard tyto otázky pokládá, odpovídá si na ně, aby z těchto základních kamenů pomocí bezchybné logiky (tedy téměř bezchybné; kdo by však tomuto géniovi neodpustil drobné nekonzistence kolem duševního vlastnictví) odvodil teorie, jež prakticky stavějí na hlavu celé naše vnímání společenské morálky. A teď ruku na srdce: kdo z nás už někdy v zápalu debaty na chvilku zapomněl na to, že Rothbard (a totéž platí pro ostatní anarchokapitalistické autory) sice přinesl mraky skvělých a logických argumentů, ale nikdy ne důkaz –na rozdíl od Misese, který nemožnost ekonomické kalkulace dokazuje– většího respektu k vlastnickým právům v bezstátní společnosti než ve společnosti řízené minimálním státem? Ano, jistě, jeho argumenty jsou velmi přesvědčivé, takže mu věříme; na druhou stranu důkaz nemáme, ergo stále existuje možnost, že se mýlíme a minarchisté mají pravdu. Přesvědčujme je, to jistě, ale nebuďme nadřazení, možnost našeho omylu doposud nikdo nevyloučil.

Závěr pro minarchisty: Rozumím tomu, že považujete bezstátní společnost za utopii, k zajištění vlastnických práv je podle Vás nějaký minimální stát potřeba, abychom svou svobodu neodevzdali místním warlordům či vnějším agresorům. Rothbard Vás o své pravdě nepřesvědčil, žádný jiný anarchokapitalistický autor také ne, bezstátní společnost prostě nemůže fungovat; a když náhodou chvíli ano, bude záhy zabrána nějakým státem. Dobrá, chápu Váš postoj. Do jaké míry jste si tím však jistí? A z čeho Vaše jistota pramení? Můžete na sto procent vědět, že se řídíte čistě racionálními argumenty? Od útlého dětství jsme vystaveni státní propagandě: ve škole, v médiích, drtivá většina lidí kolem nás považuje stát za nezbytnost a jen málo z nich to nějak aktivně hluboce zkoumá, typicky jim to bylo prostě řečeno a oni nikdy nestrávili moc času vážným úvahám o opaku. Víte určitě, že nic z toho na Vás ani trochu nepoznamenalo a že jste schopni své racionální úvahy beze zbytku oddělit od těch částí Vašich mozků, do kterých byl zakódován stát a vláda jako norma a nezbytnost? Pokud tuto jistotu nemáte, prosím, nenazývejte anarchisty utopickými blázny.