Kdo vlastní Amazonský prales?

Mises.cz: 07. srpna 2011, Mises.org (přidal Jan Zvěřina), komentářů: 40

Je Amazonský prales náš? Abychom byli schopni tuto otázku zodpovědět, musíme nejprve stanovit tři věci: kdo přesně jsme „my“, co je to „Amazonský prales“ a co znamená něco „vlastnit“?

Abychom vymezili ono slůvko „my“, nejprve si vyjasníme, co rozumíme pod pojmem Amazonský prales. Amazonský deštný prales je druhý největší biom na světě, který se rozprostírá na území devíti různých států. Abychom to „my“ omezili pouze na Brazilce, budeme pod pojmem Amazonský prales rozumět pouze tu část, která se nachází na brazilském území. Můžeme pak říci, že každý člověk, který se narodil na území Brazílie, vlastní (nebo je spoluvlastníkem) gigantickou oblast tohoto pralesa?

Nyní se vypořádáme se třetím bodem: Jak se staneme vlastníkem nějaké věci? Existují tři možnosti, jak vlastnictví nabýt: (1) když něco koupíme, (2) dostaneme darem, nebo (3) si přivlastníme nikým nevlastněný zdroj (homesteading). Aby si mohl člověk přivlastnit nikým nevlastněnou věc, je nezbytné vytvořit objektivní pouto mezi osobou a daným zdrojem; neboli, slovy Johna Lockeho:

Každý člověk vlastní své tělo. Nikdo jiný na něj nemá právo, jedině on sám. Práce, kterou vykoná jeho tělo a kterou vykonají jeho ruce, můžeme říci, je po právu jeho. Potom tedy cokoliv, co vyjmul ze stavu, ve kterém to příroda poskytla, a v tomto stavu zanechala, a smísil s touto věcí svou práci, a spojil s něčím, co patřilo jemu, tím tuto věc učinil svým majetkem. Tím, že tuto věc odstranil z původního stavu, do kterého ji umístila příroda, touto prací má ona věc k sobě něco připojeného, něco, co vylučuje právo ostatních lidí: neb jelikož je tato práce neoddiskutovatelně majetkem pracujícího, nikdo jiný než on nemůže mít právo na to, s čím byla spojena. [1]

Tudíž, jaké objektivní pouto číšník z Chui, rybář ze Santos, politik z Brazílie nebo obyvatel Manaus vytvořili s celou oblastí Amazonského pralesa na brazilské půdě? Žádné. Krom toho, nejenom že žádný brazilský občan „nesmísil svou práci“ s většinou tohoto zdroje, ale ani žádný jiný obyvatel této planety tak neučinil, neboť ve skutečnosti na velkou část tohoto deštného pralesa dosud nevstoupila lidská noha. Tento prales je rozsáhlá a prázdná demografická oblast, zelená poušť.

Privatizace

Patří tedy Amazonský prales státu Brazílie? Skutečnost je taková, že brazilská vláda ovládá území, na kterém je Amazonský deštný prales umístěn. Vlastní však legitimně tuto oblast? Rozdíl mezi ovládáním věci a jejím vlastnictvím můžeme ilustrovat na příkladu zloděje, který ukradl hodinky a beztrestně utekl. Zloděj sice hodinky ovládá, zůstávají ale ve vlastnictví oběti, která má právo na jejich navrácení v okamžiku, kdy je zloděj dopaden.

O tom, kdo bude ovládat území, které je nyní doménou brazilské vlády, se začalo jednat dokonce ještě před objevením Brazílie – v roce 1494, tedy dva roky poté, co Kryštof Kolumbus objevil Ameriku. Smlouva z Tordesillas stanovila, že neprobádané území planety poblíž Brazílie patří Portugalskému království. Logicky, tato úmluva nebrala v úvahu, které části této oblasti již byly v době jejího uzavření obsazeny. Před rokem 1500 se v Amazonském pralese nacházely urbanistické celky, které obývalo až 50 000 lidí; a i kdyby byl tento kontinent pustý, žádný člověk – dokonce ani král – by si nemohl nárokovat vlastnictví zdroje, který ještě ani nenašel. To je známo jako „kolumbusovský komplex“:

Někteří teoretici tvrdí – což bychom mohli nazvat „kolumbusovský komplex“ – že první objevitel nového, nikým nevlastněného ostrova nebo kontinentu může právoplatně vlastnit celou oblast pouze na základě toho, že se prohlásí za majitele. (V takovém případě by si Kolumbus, pokud by se opravdu vylodil na americkém kontinentu – a pokud by zde nežili indiáni – mohl po právu nárokovat své soukromé „vlastnictví“ celého kontinentu.) Je však přirozenou skutečností, že jelikož by byl Kolumbus schopen opravdu použít, „smísit svou práci s“, nepatrnou část kontinentu, zbytek nadále zůstává nikým nevlastněn, dokud nedorazí další osadníci a neukrojí si svou oprávněnou část kontinentu. [2]

Současné brazilské hranice byly vymezeny podobnými smlouvami uzavřenými s okolními státy.

Je tedy zřejmé, že brazilská vláda není legitimním vlastníkem části pralesa, o které prohlašuje, že je jejím majetkem. Tím pádem, mluví-li někdo o „privatizaci Amazonského pralesa“, obhajuje již zmíněné nelegitimní uspořádání, neboť nikdo nemůže prodat to, co nikdy nebylo vlastněno ani používáno. Privatizace, při níž by státem ovládaný majetek přešel do soukromých rukou, se sice může zdát pro libertariány atraktivní, jenže by umožnila vládě prodat soukromým osobám rozsáhlé neobydlené oblasti – není pochyb, že příbuzným politiků nebo kamarádíčkům – kteří by nikdy nevytvořili, a ani by nikdy nemohli vytvořit, s pozemkem objektivní pouto. [3]

Při kolonizaci Ameriky nastala situace, která je analogická s privatizací Amazonského pralesa. Británie se prohlásila vlastníkem Severní Ameriky a osadníci

museli kupovat půdu za cenu mnohem vyšší než nulovou, které by dosáhli, kdyby se do hry nezapojila vláda a její oblíbenci. Samozřejmě i tak by museli vynaložit peníze za cestování, vyčištění půdy atd., ale alespoň by na ně nebyly uvaleny žádné arbitrární náklady navrch nad tyto. [4]

V důsledku ani vláda, ani soukromí jedinci nemohou prodat nikým netknutou půdu. Stát může v tomto ohledu vykonat jedině to, že se do toho přestane míchat a uzná majetková práva lidí, kteří obývají oblasti, které ovládá stát.

Konzervace

Zdá se, že motto „Amazonský prales je náš“ je odjakživa okolo nás, akorát v odlišných podobách. Během 60. a 70. let dostala armáda, která byla tehdy u moci, nápad, který obsahuje mnoho ze zmíněných prvků. S představou, že neosídlená půda nemá vlastníka, přijali taková opatření, aby stimulovali osidlování amazonské oblasti, stavěli silnice a udělovali daňové výjimky. Jinými slovy, vláda vyhlásila, že kdokoli se odstěhuje doprostřed pralesa, daleko od velkých spotřebních center a exportních kanálů, a založí si firmu, ten bude okraden v menší míře, než kdyby bydlel v jiné části Brazílie.

Manaus, který upadal a jehož osídlení se snižovalo od konce éry kaučukového boomu, se znovu stal centrem migrace díky Manauské volné zóně a dnes zde žije 1,8 milionu lidí. Silnice budované vládou zpřístupnily dříve nehostinné oblasti. To umožnilo těžbu a přivlastnění zdrojů v tomto regionu. Je zajímavé, že přesně proti tomuhle stát v současné době bojuje. [5]

Dříve byla džungle považována za to, čím přesně je: nepřítel k ochočení. Příroda ve svém surovém stavu má hodnotu pouze poté, co ji člověk obsadí a obdělá půdu, tedy přemění nebo vytěží zdroje – což se stane bohatstvím a zlepší životní standard lidí. Dnes se však zdá, že se světa zmocnil ekologický hněv, a lidé – samozřejmě ti, co bydlí v pohodlných domech ve městech – mají ve svých hlavách zafixováno, že vše, čehož se dosud nedotkla lidská ruka, musí být zachováno v původním stavu. Jaký je k tomu důvod? Radši bychom se neměli ptát.

Velmi populární domněnkou minulosti, která je stále brána za posvátnou, je, že Amazonský prales musí být zachován kvůli tomu, že slouží jako „plíce světa“ – z toho vyplývá, že má tento prales na starosti produkci kyslíku v atmosféře, a tudíž je zodpovědný za život na Zemi. Každý, kdo si vybaví hodiny chemie ve škole, ví, že rostliny provádí ve dne fotosyntézu (přijímají oxid uhličitý výměnou za kyslík) a 24 hodin denně dýchají (přijímají kyslík výměnou za oxid uhličitý). Lesy kyslík neprodukují [6], což je báječné, jelikož zvýšená koncentrace kyslíku v atmosféře by mohla znamenat konec života na Zemi. Ve skutečnosti za poslední jeden milion let je koncentrace atmosférických plynů stále stejná: 76,5 % dusíku, 20,5 % kyslíku a 1 % ostatních plynů, zbylá 2 % tvoří vodní pára.

Největším současným strašákem je však globální oteplování – Amazonský deštný prales by zabránil zvýšení teploty naší planety, protože by snížil koncentraci oxidu uhličitého v atmosféře. Nedostalo se nám ale žádného vysvětlení; jak jsme právě zdůraznili, rostliny také produkují oxid uhličitý. Rovněž neexistuje vysvětlení toho, jak může plyn, který tvoří pouhé 0,03 % atmosféry, drasticky zvýšit zemskou teplotu. [7] Nedávno vědci tvrdili, že kdyby Amazonský prales zanikl, svět by čelil nové době ledové. [8]

Krom toho, jestliže mají lesy opravdu takový vliv na zemskou teplotu, proč Země nezažila dramatické změny (nahoru i dolu) v posledních 8 000 letech, kdy se rozloha puvodnich lesu snizila o 75 % a celkova rozloha vsech zalesnenych oblasti snizila o 40 procent? Je těžko uvěřitelné, že by ve zbývajících 25 procentech spočívala zásadní důležitost, jako kdyby život na Zemi závisel na zbylých lesích. Nehledě na to existují studie o tom, že má Amazonský prales antropogenní původ, a nedávná kácení vedla k objevu geoglyfů pocházejících ze 13. století, které naznačují, že před několika staletími mohl být tento region pastvinou podobnou tropickým savanám.

Dalším donkichotským argumentem, který se obvykle vynoří, je to, že amazonská fauna a flora mají vlastnosti, které nám jsou dosud neznámé, a proto musí být zachovány – „lék pro rakovinu může být v Amazonském pralese!“ Pro začátek, něco takového může být argumentem leda pro maximální využití tamních zdrojů, nikoli pro jejich úplnou konzervaci. Ten, kdo takovou víru sdílí, se může okamžitě vydat doprostřed džungle a „tato bohatství“ posbírat. Abychom prokázali, že takový argument existuje, ukážeme si příklad. Nedávný televizní seriál na Discovery Channel, nesoucí název Battle for the Amazon, tento názor ospravedlňoval tvrzením, že „možný lék na Chagasovu chorobu byl nalezen v jedu Bothrops jararaca.“

Tento argument má pouze jedinou trhlinu: tohoto plaza lze najít v pásmu od severního Mexika až po Argentinu! I kdyby se však vyskytoval výhradně v Amazonském pralese, měli bychom důvod k tomu, abychom odchytili každý druh a prozkoumali v ústavu jako například Butantan Institute (pokud možno aby nebyl napojen na vládu), a ne abychom zanechali oblast oceánských rozměrů netknutou.

A jsou to přesně takováto ospravedlnění, která vláda používá k tomu, aby snížila náš životní standard. IBAMA zakazuje kácení v oblasti, která patří vládě na základě „kolumbusovského komplexu“, a federální policie napadá a unáší lidské bytosti za těžbu takzvaného nelegálního dřeva a strká nebohé lidi za mříže za odchyt zvířat v pralese – což je označováno jako „obchodování s divokými zvířaty“.

Lew Rockwell provedl stručnou analýzu tohoto environmentalistického hněvu: „Je to jako kdyby socialisté přišli na to, že jejich plán způsobuje chudobu, a tak se rozhodli přejmenovat se na environmentalisty a učinit chudobu svým cílem.“ Stejně uvažuje i Jeffrey Tucker:

Nevidíte zde určitý vzor? Státní plánování nebylo nikdy dobrým prostředkem k dosažení cíle, alespoň ale bývaly doby, kdy si vytklo za cíl přinést lidstvu pokrok. Bylo špatným prostředkem k dosažení správného cíle. V dnešní době funguje státní plánování jako zákeřně efektivní prostředek k dosažení špatného cíle: tím myslím to, že pokud existuje něco, v čem je vláda dobrá, tak se jedná o ničení věcí.

Slavná filozofická otázka „Spadne-li v lese strom a nikdo není poblíž, vydá to nějaký zvuk?“ může být pro naši diskuzi upravena na „Zůstane-li v lese strom a nikdo není poblíž, opravdu tam ten strom je?“

Závěr

Ne, Amazonský prales nevlastníme my. Kdokoli ho chytí, může si ho nechat. A měl by si ho užít dobře, přeměnit nevyužívané zdroje na statky, které lidé poptávají, ať už se bude jednat o ekologické parky či ozdobné sandály.

Převzato z Mises Brazil.

Reference:

[1] John Locke, Two Treatises of Government (Portuguese edition), V. pp. 409–10, (Martins Fontes, 1998)
[2] Murray N. Rothbard, The Ethics of Liberty, kap. 8, Ludwig von Mises Institute.
[3] Tak tomu bylo v případě Fernanda de Noronha, který dostal v kapitánském systému několik ostrovů, které doposud nosí jeho jméno, ale nikdy se tam ve skutečnosti neusadil. Přesto dědictvím přešlo vlastnictví těchto ostrovů na generace jeho potomků. Po okupaci Francouzi a Nizozemci Portugalsko dobylo zpět svůj ostrov roku 1737 a přeměnilo ho na vězení, které fungovalo do roku 1942. Dnes celé souostroví ovládá Brazílie, povoluje několika lidem provozovat zde hotely a obchody, omezuje počet lidí, kteří mohou ostrov navštívit a účtuje každému návštěvníkovi 40 brazilských realů (cca 440 Kč) za každý den pobytu.
[4] Murray N. Rothbard, Conceived in Liberty, vol. I, p. 150.
[5] Podle environmentální organizace WWF byly silnice hlavní podporou deforestace a 75 % deforestace proběhlo v dlouhých pruzích podél asfaltových cest.
[6] Rostliny sice produkují více kyslíku než oxidu uhličitého, jenže pouze v průběhu svého života. Když strom zahyne a rozkládá se, kyslík, který během svého života vyprodukoval, zkonzumují aerobní bakterie živící se pozůstatky stromu a tím ukončí cyklus, jehož čistý efekt je nula – žádný kyslík vyprodukovaný stromy (nebo jakoukoli fotosyntetickou rostlinou, která je při úmrtí vystavena atmosféře) nezůstává v atmosféře. To znamená, že veškerý uhlík, který strom během svého života pohltil, je znovu přeměněn na oxid uhličitý a vrací se zpět do atmosféry. Mimochodem, nezáleží na tom, zda strom uhyne a shnije přirozeně, nebo je spálen.
Kdo tedy zásobuje atmosféru kyslíkem? Rostliny, které nejsou vystaveny atmosféře při svém úhynu – zejména řasy a další fotosyntetické organismy (zvané fytoplankton), které žijí pod hladinou oceánu a když zahynou, usadí se na dně oceánu, kde jsou rozloženy anaerobními mikroorganismy a pomáhají tvořit sedimentární horninu.
Ve skutečnosti, kdyby bylo v atmosféře více kyslíku, bylo by to pro nás špatné, a kdyby jeho podíl přesáhl 27 %, všichni bychom zahynuli. http://www.projetoockham.org/boatos_pulmao_1.html
[7] Wikipedie uvádí, že příspěvek plynu ke skleníkovému efektu je ovlivněn charakteristikou plynu a jeho hojností. Například, na bázi molekula na molekulu, metan je zhruba 72x silnější skleníkový plyn než oxid uhličitý v rámci 20 let, ale je přítomen v mnohem menších koncentracích, takže jeho příspěvek je menší. Seřadí-li se tyto plyny podle jejich příspěvku ke skleníkovému efektu, nejvýznamnější je vodní pára s příspěvkem 36-72 %. Oxid uhličitý je až druhý s příspěvkem 9-26 %.
[8] Environmentalista a brazilský ministr životního prostředí v letech 1990-92, José A. Lutzenberger, říkával: Dnes máme fantastické nástroje, které nám umožňují vidět zeměkouli ve své úplnosti. Kdybychom zašli do INPE (Národní institut pro vesmírný výzkum) v São José dos Campos, nebo dokonce do NASA, můžeme vidět na monitoru obrázek naší planety jako celku, s Amazonským pralesem uprostřed, a se vším pohybem mohutných oblaků. … Kdybychom se podívali znovu na tyto satelitní snímky, které ukazují proudění vzduchu, které opouští Amazonský prales směrem k jihu a k severu, uvědomíme si, že kdyby zmizely, čelili bychom nové době ledové v Evropě a možná i zde na extrémním jihu. Je proto marné říkat, jak si naši vládci a především armáda přejí, že to, co uděláme s Amazonským pralesem, je pouze naše věc. Je tomu docela naopak, je to vskutku záležitost každého. Je to záležitost Planety, životně důležitého orgánu živé bytosti nazývané Gaia, totiž Země. Nemůžeme nadále ničit Amazonský prales. Musí to přestat. Potřebujeme přehodnotit naše koncepty. Rovněž proto, že z čistě ekonomického hlediska je to drancování.