Kdy, když ne teď? Problém časových preferencí

Mises.cz: 30. listopadu 2015, Josef Tětek, komentářů: 10

(Vyšlo původně na http://finmag.penize.cz/ekonomika/304176-kdy-kdyz-ne-ted-problem-casovych-preferenci)

„Čím dřív, tím líp“, nebo radši „kdo si počká, ten si dočká“? Pojďme prozkoumat, proč vlastně požadujeme u investic pozitivní výnos a jak to, že vysoký trest nemusí odradit zločince od činu.

Čas od času se každý z nás zamyslí nad banalitou. Mám radši pátek, nebo sobotu? Jaro, nebo léto? Jelikož jsem poměrně normální člověk, preferuji volný čas a slunné počasí – z toho zdánlivě vyplývá, že z uvedených možností volím sobotu a léto. Na druhou stranu: v pátek odpoledne sice ještě dřepím v práci, celý víkend mám ale ještě před sebou; v sobotu už je kus za mnou. Obdobně je to i s létem – sice je krásně, ale za rohem číhá podzim.

Proč si někdy nemůžeme naplno vychutnat aktuální moment, na který jsme se ještě před chvílí tak těšili? Nebyli bychom spokojenější, kdybychom hodili starosti o budoucnost za hlavu a „žili každý den, jako ten poslední“? Nebyli. Jsme totiž bytosti obdařené časovými preferencemi. A čím jsou tyto preference nižší, tím spíše hledáme uspokojení svých tužeb v budoucnosti.

Co jsou časové preference

Každý člověk je smrtelný. Většina lidí si tento fakt dokonce i uvědomuje (čest výjimkám). Čas je vzácný statek, proto lidé preferují uspokojení svých potřeb pokud možno co nejdřív. Za jinak neměnných okolností vždy radši utratím tisíc korun dnes než tisíc korun za rok. Jelikož je budoucnost nejistá, nelze považovat tisíc korun za rok za hodnotu rovnou tisíci korunám dnes. Nabídněte mi ale úrok pět procent, a už své rozhodnutí můžu přehodnotit. Padesát korun navíc mi adekvátně kompenzuje roční čekání na uspokojení potřeb.

Lidé jsou ale různí. Pro někoho je pět procent dostatečných, jiný nepočká ani za padesát. První případ je příklad nízkých časových preferencí (časové různorodosti v uspokojení potřeb nepřikládám vysokou váhu), druhý je zástupcem vysokých časových preferencí.

Jedinci s nízkými časovými preferencemi budou vždycky inklinovat k chování, které lze souhrnně označit za investiční. Jelikož budoucí uspokojení příliš nediskontují, nemají problém s kontinuálním vzděláváním, plánováním osobních příjmů a výdajů, starostí o své zdraví a konečně i obdobnou výchovou vlastních dětí.

Jedinci s vysokými časovými preferencemi jsou přesným opakem – žijí pro daný moment, vzdělávání chápou jako promarněný čas, pro půjčku nejdou daleko, a když jde do tuhého, řeknou si „nějak bylo, nějak bude“. Drogová závislost, hazard či kriminalita vycházejí právě z touhy po okamžitém uspokojení a z opomíjení dlouhodobých důsledků. Právě proto je zcela scestná představa, že prohibice nebo vyšší tresty budou mít výraznější dopad na stranu poptávky v oblasti patologického jednání (nemluvě pak o straně nabídky, kdy nižší konkurence v „oboru“ zvyšuje ziskové marže).

Jsou časové preference neměnné?

Na základě uvedeného se může zdát, že někteří jsou zkrátka předurčeni k životu „z ruky do huby“, protože se takoví už narodili. V žádném případě! Jako veškeré lidské preference, i ty časové lze ovlivňovat.

Současný politicko-ekonomický systém bohužel časové preference velmi zvyšuje – prostředí krátkých mocenských mandátů, proměnlivé legislativy, zvyšujících se daní a povinných odvodů, nejistých důchodů, inflační měnové politiky a postupující uzurpace svobod dlouhodobému plánování příliš nenahrává. Jak poznamenává Hans-Herman Hoppe, demokracie je pro svůj vliv na časové preference poslem civilizačního úpadku.

Jelikož je nepravděpodobné, že by demokraticky zvolení politici kdy prováděli politiku v souladu s nižšími časovými preferencemi, musí případný trend ve snižování těchto preferencí přijít odspodu – nejlépe od sebe sama. Kde ale začít? Recept na snižování časových preferencí je starý jako západní civilizace sama. Antičtí filozofové považovali za stavební kameny kvalitního života několik základních ctností, jako byly střídmost, obezřetnost či pracovitost.

Ctnostný život zaměřený na snížení vlastních časových preferencí nevyžaduje vyloženě radikální zásahy, jako spíše pozvolné kroky: opravdu budu mít ze šestého piva takový užitek, aby mi kompenzoval zítřejší kocovinu? Postupem času se z takové introspekce může člověk dobrat k tomu, že namísto pravidelné hospody bude trávit páteční večery v posilovně; finančně to vyjde nastejno (ne-li levněji), dopad na dlouhodobé duševní a fyzické zdraví je však nesrovnatelný.