Ke konečnému ospravedlnění etiky soukromého vlastnictví

Mises.cz: 27. února 2012, Hans-Hermann Hoppe (přidal Dominik Stroukal), komentářů: 64

Ludwig von Mises představil a vysvětlil ve svém mistrovském díle Lidské jednání kompletní ekonomickou teorii, která je implikací a vydedukováním pochopení pojmu jednání (spolu s několika obecnými a explicitně uvedenými předpoklady o světě, ve kterém se jednání odehrává). Tento základní poznatek nazval „axiomem jednání“ a ukázal, proč musíme smysl jednání, ze kterého ekonomická teorie vychází, tj. např. hodnoty, cíle, prostředky, volby, preference, zisk, ztrátu nebo náklady, považovat za a priori známý – není odvozen z počitků, nýbrž z reflexe (člověk nevidí jednání, pouze určité fyzikální jevy interpretuje jako jednání!), a co je důležitější, tento poznatek nemůže být popřen jakoukoliv zkušeností, protože každý pokus o to sám o sobě předpokládá existenci jednání a pochopení kategorií jednání samotným jednajícím (prožívat zkušenost je konec konců také záměrným jednáním!).

Protože je tedy ekonomie až do krajností vybudována na odvozeních z a priori pravdivého tvrzení, může Mises tvrdit, že představil konečný základ ekonomie. Proto ekonomii nazval částí „praxeologie“, logiky jednání, aby zdůraznil, že její základy lze dokázat neoddiskutovatelným axiomem jednání a stejně neoddiskutovatelnými zákony logiky (jako jsou zákony identity a kontradikce) – to vše je úplně nezávislé na jakémkoliv empirickém testování (jako je tomu například ve fyzice). Avšak Mises si neuvědomil, přestože ho idea praxeologie a vybudování celého praxeologického myšlení řadí mezi největší západní myslitele v tradici racionalismu a hledání pevných základů, že může učinit ještě jiný dobrý závěr – tvrzení o pevných základech z etického hlediska. Podle Misese neexistuje žádné konečné ospravedlnění etických základů, na rozdíl od ekonomie. Ekonomie nás jistě může informovat, zdali jsou dané prostředky vhodné k dosažení daných cílů, avšak zdali lze považovat tyto cíle za správné, či nikoliv, nemůže říct ekonomie ani žádná jiná věda. Neexistuje žádné ospravedlnění volby jednoho před volbou druhého cíle. Konec konců, z vědeckého hlediska je arbitrární, jaký cíl si kdo zvolil. Jde o subjektivní rozmar, který nemůže být ospravedlněn žádným jiným způsobem než tím, že se daný cíl někomu líbí.

Mnoho libertariánů (o nelibertariánech nemluvě) v tomto názoru Misese následovalo. Stejně jako Mises vzdali myšlenku racionálně podloženého etického systému. Samozřejmě se stejně jako on snažili udělat co nejvíce pro vysvětlení skutečnosti, že libertariánská etika soukromého vlastnictví vede k vyššímu obecnému životnímu standardu než jakákoliv jiná a protože většina lidí ve skutečnosti preferuje vyšší životní standard před nižším, libertarianismus by měli mít rádi. Avšak jak Mises rozhodně věděl, takové úvahy přesvědčí pouze ty, kteří přijali „utilitarianistický“ cíl maximalizace obecného blaha. Pro ty, kteří s ním nesouhlasí, nemají žádný pádný argument. Nakonec je tedy libertarianismus založen na pouhém arbitrárním aktu víry (přestože líbivém).

V tomto článku navrhnu argument, který demonstruje, proč je takový postoj neudržitelný a jak může být nakonec – v zásadě lockeovská – etika soukromého vlastnictví ospravedlněna. Tento argument nakonec podporuje libertarianismus založený na přirozených právech tak, jak jej představil další velký myslitel současného libertarianismu Murray N. Rothbard – především ve své Etice svobody. Avšak tento argument zakládající konečné ospravedlnění soukromého vlastnictví se od argumentu typického pro tradici přirozených práv liší. Tento model je založen na Misesovi a jeho myšlence praxeologie a praxeologického dokazování.

Chci demonstrovat, že pouze libertariánská etika soukromého vlastnictví může být ospravedlněna argumentací díky praxeologickým předpokladům argumentace samotné. Jakákoliv jiná, nelibertariánská etika musí být založena na porušení demonstrovaných preferencí. Může být pochopitelně navržena, ale její výstupy budou v rozporu s etikou, kterou její zastánce demonstruje samotným aktem jejího navržení, například užíváním argumentace. Jako by někdo řekl „lidé jsou a vždy musí být indiferentní v tom, co dělají“. Takovým výrokem by rozporoval a popíral samotný výrok, protože ten je ve skutečnosti demonstrací subjektivní preference (říct raději něco než něco jiného nebo zvolit mlčení). Proto jsou nelibertariánské etické výroky falzifikovány realitou jejich samotného vyřčení.

K tomuto závěru a ke správnému pochopení jeho důležitosti a logické síly jsou zásadní dva postřehy.

Zaprvé, musí být poznamenáno, že otázka toho, co je spravedlivé a co nespravedlivé – nebo v tomto případě ještě obecnější otázka toho, co je pevným výrokem a co není – existuje, pouze pokud jsme já a ostatní schopni výměny názorů například skrze argumentaci. Tato otázka nebude existovat tváří v tvář kamenu či rybě, protože ti nejsou schopni se účastnit směny a tvorby výroků o správnosti tvrzení. Proto pokud tomu tak je – a nikdo nemůže tvrdit opak, aniž by se popřel, stejně jako nemůže nikdo argumentovat, že nikdo neumí argumentovat – musí jakýkoliv etický i jiný výrok obsahovat implicitně tvrzení o možnosti validace výrokovými či argumentačními prostředky. (Protože Mises formuloval ekonomické výroky, musí také obsahovat toto tvrzení.) Ve skutečnosti každým výrokem, zjevným i samotnou myšlenkou, člověk demonstruje svou preferenci pro ochotu dovolávat se argumentačních prostředků v přesvědčení někoho či ostatních o něčem. Proto je dostatečně triviální, že neexistuje žádný způsob, jak cokoliv ospravedlnit jinak než ospravedlněním pomocí výměny názorů a argumentací. Proto musí být demonstrace logického nesouladu mezi obsahem a tvrzením zastánce, že lze správnost ověřit argumentačními prostředky, považováno za konečnou porážku etického výroku. Demonstrace takového nesouladu by se rovnala důkazu nemožnosti a takový důkaz by byl v intelektuální oblasti smrtícím úderem.

Zadruhé, musí být poznamenáno, že argumentace se nesestává z volně plovoucích výroků, ale jde druh jednání, který vyžaduje zapojení vzácných zdrojů, které člověk ve výměně názorů prokazatelně preferuje – a ty jsou soukromým vlastnictvím. Je zřejmé, že by nikdo nemohl nic navrhnout a nikdo by nemohl být přesvědčen argumentací, pokud by nebylo předpokládáno jeho právo na výhradní použití svého fyzického těla. Právě rozpoznání univerzálně výhradní kontroly vlastních těl vysvětluje distinktivní charakter výměny názorů. Pokud někdo nesouhlasí s tím, co bylo řečeno, je stále možné, že souhlasí alespoň s tím, že existuje v této otázce nesouhlas. A je také zřejmé, že vlastnictví vlastního těla musí být ospravedlněno a priori. Aby vůbec mohl někdo říct „navrhuji to a to“, musí každý, kdo chce ospravedlnit jakoukoliv normu, předpokládat právo na výhradní kontrolu svého vlastního těla. A každý, kdo by takové právo odmítal, by se dostal do praktického rozporu, protože jeho odmítání musí implicitně přijmout samotnou normu, kterou odmítá.

Dále by bylo stejně nemožné udržet argumentaci po jakoukoliv dobu a spolehnout se na sílu výroků vlastní argumentace, pokud by bylo člověku umožněno nabýt vedle vlastního těla také jiné vzácné zdroje, a to skrze prvotní přivlastnění, tj. užitím těchto zdrojů dříve, než tak učiní někdo jiný, a pokud by tyto zdroje a práva na jejich výhradní využití nebyla definována v objektivních, fyzikálních pojmech. Protože pokud by nikdo neměl právo užívat nic jiného než své vlastní tělo, potom bychom všichni přestali existovat a problém ospravedlňování norem – stejně jako všechny ostatní lidské problémy – by jednoduše přestaly existovat. Proto už jen z podstaty skutečnosti bytí naživu musí být předpokládána vlastnická práva k věcem za validní. Nikdo živý nemůže tvrdit nic jiného.

Pokud by někdo nenabyl práva na výhradní kontrolu nad statky skrze akt prvotního přivlastnění, tj. vytvořením objektivního vztahu mezi danou osobou a daným vzácným zdrojem dříve, než tak učinil někdo jiný, ale předpokládali bychom, že vlastnické právo připadá těm, kdo přijdou později, potom bychom doslova nemohli nic s ničím dělat, protože k tomu, abychom učinili, co učinit chceme, bychom museli mít souhlas všech následujících vlastníků. Ani my, ani naši předkové, ani naši potomci by nemohli přežít, pokud by tomu tak bylo. Aby mohl kdokoliv cokoliv tvrdit, je evidentní, že musí přežít, ať již tehdy či nyní. Aby tomu tak mohlo být, vlastnická práva nemohou být uvažována mimo časový rozměr a bez rozdílu v počtu vlastníků. Musí být nezbytně uvažována jako vyplývající z jednání daného člověka v daném čase. Jinak by bylo nemožné v daném čase cokoliv říct a nikdo by nemohl reagovat. Jednoduše řečeno, ignorování či neospravedlnění libertariánského pravidla prvotního přivlastnění implikuje vnitřní rozpor, protože aby mohl kdokoliv takový výrok učinit, musí předpokládat, že jeho existence je nezávislou rozhodovací jednotkou v daném čase.

Konečně, jednání a činění výroků by bylo taktéž nemožné, pokud by věci nabyté skrze prvotní přivlastnění nebyly definovány objektivně ve fyzikálních pojmech (a pokud by, obdobně, nebylo násilí definováno jako narušení fyzické integrity vlastnictví jiného člověka), ale byly definovány jako otázka subjektivních hodnot a hodnocení. Protože na rozdíl od fyzické integrity, o které každý ví, kdy je a kdy není narušena, hodnocení toho, zda jakékoliv jednání postihlo hodnotu něčího majetku, závisí na ostatních lidech a jejich hodnocení. Každý by pak musel vyslechnout celou populaci světa a shodnout se s ní, aby se ujistil, že jím plánované jednání nenaruší hodnotu majetku nikoho jiného. A je zřejmé, že než by se mu to podařilo, byl by dávno mrtev. Navíc je myšlenka ochrany hodnoty majetku argumentačně neobhajitelná, protože pokud by tomu tak bylo, nikdo by ani nemohl takovou myšlenku vyslovit. Může jen díky objektivním hranicím jeho majetku, tj. takovým hranicím, které každý rozezná, aniž by musel nejprve učinit dohodu s každým ohledně jeho systému hodnot a hodnocení.

Bytím naživu a formulováním výroků každý demonstruje, že jakákoliv jiná než libertariánská soukromoprávní etika je neplatná. Pokud by tomu tak nebylo a vlastnictví by připadalo někomu jinému, než tomu, kdo si majetek prvotně přivlastní, anebo pokud by majetek měl být nadefinován subjektivně, nikdo by nemohl přežít jako fyzicky nezávislá osoba činící rozhodnutí v daném čase, tudíž by nikdo nemohl ani učinit žádný výrok o platnosti čehokoliv.

To uzavírá mé a priori ospravedlnění etiky soukromého vlastnictví. Diskuzi uzavře několik komentářů k tématu načatému výše, ke vztahu tohoto „praxeologického“ důkazu libertarianismu k utilitarianistickému a přirozenoprávnímu postoji.

Co se utilitarianistického postoje týče, důkaz obsahuje jeho konečné odmítnutí. Jednoduše ukazuje, že k navrhnutí utilitarianistického postoje musí člověk předpokládat výhradní práva k vlastnímu tělu a prvotně přivlastněnému majetku. Co se týče specifického postoje konsekvencionalistické kritiky libeartarianismu, důkaz ukazuje jeho praxeologickou nemožnost. Přisouzení práv na výhradní kontrolu nemůže být závislé na – „prospěšném“ či jiném – výsledku jednání. Nikdo by nemohl jednat či cokoliv navrhnout, pokud by právo na soukromé vlastnictví neexistovalo před výsledkem tohoto jednání. Konsekvencionalistická etika je praxeologicky absurdní. Jakákoliv etika musí být „aprioristická“ nebo „okamžitá“, aby bylo vůbec možné jednat nyní a tady nebo navrhovat to či ono a nemuselo se čekat a jednání odkládat. Nikdo z vážných obhájců čekání na výsledek jednání by tu ani nebyl, aby mohl cokoliv říct. A protože tu utilitarianističtí obhájci stále jsou, sami demonstrují svým jednáním, že jejich konsekvencionalistická doktrína je a musí být považována za chybnou. Jednání a činění výroků vyžaduje okamžitá vlastnická práva, nelze čekat, až budou přidělena později.

Co se týče pozice přirozenoprávní, praxeologický důkaz má oproti němu minimálně dvě výhody, přestože jde obecně o podpůrný důkaz, jelikož přirozenoprávní pozice se také zabývala možností racionální etiky a plně souhlasí s výsledky této tradice (konkrétně M. N. Rothbard). Zaprvé, tato pozice byla často napadána, i jinak velmi spřízněnými pozorovateli, protože koncept lidské přirozenosti je příliš obšírný, aby umožnil odvození předurčených pravidel chování. Praxeologický přístup vyřešil tento problém poznáním, že to není široký koncept lidské přirozenosti, ale úzký přístup výměny názorů a argumentace, který musí sloužit jako počáteční bod odvození etiky. Navíc, samotná existence a priori ospravedlnění (ať již ve smyslu správného a nesprávného či dobrého a špatného) takové volby nemůže vzniknout jinak než skrze výměnu názorů a nikdo nemůže takový počáteční bod napadnout bez nevyhnutelného rozporu. Nakonec, je to samotná argumentace, která vyžaduje poznání soukromého vlastnictví, a argumentační výpad proti etice soukromého vlastnictví je tedy praxeologicky nemožný.

Zadruhé, existuje logická mezera mezi výroky o tom, co „je“, a o tom, co by „mělo být“, kterou se obhájcům přirozených práv, alespoň podle široce rozšířeného názoru, nepodařilo přemostit – s výjimkou pokroku v poznání některých kritických bodů konečné dichotomie mezi normativním a pozitivním. Praxeologický důkaz libertarianismu zde předkládá kompletně hodnotově neutrální ospravedlnění soukromého vlastnictví. Zůstává bez výjimky ve světě toho, co „je“, a nikde se nesnaží odvodit, co by „mělo být“, z toho, co „je“. Struktura argumentu je následující: a) ospravedlnění je ospravedlněním výrokovým – a priori pravdivé pozitivní tvrzení; b) argumentace předpokládá vlastnictví vlastního těla a princip prvotního přivlastnění – a priori pravdivé pozitivní tvrzení; a c) proto nemůže být žádné odchýlení od této etiky argumentačně ospravedlněno – a priori pravdivé pozitivní tvrzení. Důkaz také poskytuje klíč k pochopení dichotomie mezi normativním a pozitivním. Výroky o tom, co by „mělo být“, nemohou být odvozeny z výroků o tom, co „je“. Patří do odlišných oblastí logiky. Lze si také povšimnout, že bez výměny názorů, která předpokládá správnost etiky soukromého vlastnictví, nemůže nikdo ani tvrdit, že existují na jedné straně fakta a na druhé straně hodnoty. Poznání a hledání pravdy mají samy normativní základ. A tento normativní základ, na kterém poznání a hledání pravdy stojí, je uznání soukromého vlastnictví.

Tento článek je překladem slavného článku Hanse-Hermanna Hoppeho, který vyšel jako kapitola 13 v The Economics and Ethics of Private Property, Second Edition (Auburn, AL: Ludwig von Mises Institute, 2006). Z této knihy byly přeloženy kapitoly 4 (mises.cz), 1, 9 a 15 (libinst.cz).