Keynesiánský recept na hladomor: jíst více

Mises.cz: 14. května 2012, Richard W. Fulmer (přidal Jakub Skala), komentářů: 79

Sylvia Nasar, autorka bestselleru A Beautiful Mind vydává novou knihu Grand Pursuit: The Story of Economic Genius, která přezkoumává životy a myšlenky řady ekonomů od Marxe ke Keynesovi a od Hayeka k Amartyaovi Senovi. Začíná popisem života Anglie Jane Austen (1775-1817). Ve zkratce, byl to malthusiánský svět, ve kterém byl jakýkoliv nárůst životní úrovně rychle následován nárůstem populace, což vedlo k pádu životní úrovně zpět k jakémusi existenčnímu minimu – na úroveň, kde devět desetin populace neustále čelilo riziku smrti z důvodu nemocí nebo hladu. Nasar nás ujišťuje, že jakkoliv pochmurný tento svět byl, život na evropském kontinentu byl ještě mnohem horší.

Nicméně kolem roku 1870, nějakých padesát let po smrti Austen, se věci enormně zlepšily. Reálné mzdy byly výrazně vyšší a rostly. Většina lidí si nyní mohla dovolit více než jednu sadu oblečení, očekávaná délka života rostla a Londýn byl mnohem zdravějším místem k životu. Co se stalo, že se životní úděl typického Angličana tak dramaticky zlepšil během pouhých dvou generací? Nasar vysvětluje:

Ekonomický historik Harold Perkin argumentuje, že „spotřebitelská poptávka byla tím nejdůležitějším klíčem k průmyslové revoluci,“ když poskytovala mnohem silnější impuls než vynález parního stroje nebo tkalcovského stavu. Potřeby Londýňanů, touha po objevování a rostoucí výdajové schopnosti nabízely podnikatelům zajímavou motivaci adaptovat nové technologie a vytvořit nová odvětví.

Tak tady to máte. Po tisíce let lidé hladověli k smrti a řešení bylo přímo před nimi: Spotřebovávat více. Obdobně ti, kteří na pouštích umírali žizní, mohli být zachráněni, kdyby jen pili více vody.

Mým cílem není zesměšňovat Nasar, ale ukázat, že Keynes měl v něčem pravdu, když vtipně prohodil že „i ti nepraktičtější lidé (nebo nejlepší historikové) jsou obvykle v područí myšlenek nějakého dlouho mrtvého ekonoma.“ Pasáž, která následuje recitál hrozivé chudoby, která byla běžným lidským údělem po téměř celou lidskou historii, perfektně ilustruje prázdnotu a absurditu populárního keynesiáctví. Dílo, které Nasar cituje – The Origins of Modern English Society 1780-1880 – bylo publikováno v roce 1969 v dobách nejvyšší popularity Keynese: za prezidenta Richarda „všichni jsme keynesiánci“ Nixona a před stagflací sedmdesátých let.

Poslední věta nicméně obsahuje důležitou pravdu skrytou ve frázi „rostoucí výdajové schopnosti“. Termín výdajové schopnosti (spending power) implikuje efektivní poptávku, což znamená nejen potřebu či touhu, ale i finanční prostředky potřebné k naplnění těchto potřeb a přání. Finanční prostředky potom implikují předchozí produkci a úspory (odloženou spotřebu).

Co člověk vyprodukuje, je to, co může nabízet za produkci ostatních. Hodnota toho, co vytváří – tj. hodnota pro ostatní – reprezentuje jeho efektivní poptávku na trhu. Pokud neprodukuje nic, pokud to, co produkuje, má nulovou hodnotu, pokud to, co produkuje, ztrácí svoji hodnotu (jako třeba kamenné nože v době bronzové), nebo pokud produkuje více, než může být spotřebováno (třeba domy po splasknutí realitní bubliny), nemá žádnou efektivní poptávku, ačkoliv jeho potřeby zůstaly beze změny.

To je přeformulovaný Sayův zákon, který Keynes ve své General Theory populárně, ačkoliv mylně formuloval jako: Nabídka vytváří svoji vlastní poptávku. Toto tvrzení je chybné, jelikož nabídka zboží s nulovou hodnotou nepřináší žádnou efektivní poptávku a protože nabídka, která má pro ostatní hodnotu, nevytváří efektivní poptávku, ale je efektivní poptávkou.

Co Keynesiánci nechápu, je, že pokud je člověk najatý k tomu, aby kopal jámy a pak je zahazoval, pak je sice zaměstnaný, ale neprodukuje žádnou hodnotu; efektivní poptávka jeho snahou nevzroste. Stejně tak když mu dáme peníze nebo zboží výměnou za jeho zbytečnou práci, nevytvoříme efektivní poptávku, pouze ji přesouváme od lidí, kteří vyprodukovali to, co mu bylo dáno (zaplaceno).

Pouze produkce tvoří efektivní poptávku a pouze poté, co je to, co bylo vyprodukováno, prodáno, může být další zboží zakoupeno a zkonzumováno. To, co změnilo Anglii, nebyla zvýšená spotřeba, ale zvýšená produkce; produkce, která umožnila vyšší spotřebu. A ano, tato vyšší produkce byla z velké části způsobena podnikatelským užitím parního stroje a tkalcovského stavu, vynálezů, které Nasar přezíravě zavrhuje.

Článek původně vyšel na fee.org.