Mýtus Zlaté střední cesty

Mises.cz: 22. února 2013, Josef Tětek, komentářů: 26

Každý konzistentní obhájce svobody se patrně dřív nebo později setká s následujícím výrokem: „Ale nemůžeš přeci privatizovat vše a úplně zrušit daně a stát, to je extrémní! Já vyznávám zlatou střední cestu. Všeho s mírou. Nějaký stát musí být.“

Zlatá střední cesta je v lidském životě výborným vodítkem. Je vhodné jej využívat například v přístupu k přijímání potravy či k životosprávě obecně. Většina lidí (samozřejmě kromě mých oblíbených breathariánů) se shodne na tom, že není dobré nejíst vůbec, ani se přejídat. Pokud nebudete jíst, zemřete na nedostatek živin. Pokud budete jíst jako nezavřený či budete jíst pouze jeden typ potravy, uškodíte svému zdraví. Budete-li se řídit Zlatou střední cestou a jíst pestrou stravu v rozumném množství, budete odměněni vyšší pravděpodobností pevného zdraví.

Háček Zlaté střední cesty ovšem spočívá v tom, že vhodnost její aplikace nezávisí na všelidové shodě, nýbrž na souladu s přírodními zákony. Je klidně možné, že se v určitém období a na určitém místě většina lidí shodla v tom, že je správné se nemístně přejídat; to však nic nezměnilo na faktu, že lidé řídící se maximem přejídání v souladu s přírodními zákony ztloustli a přivodili si zažívací potíže.

Zlatou střední cestu naopak není možné aplikovat na takové typy jednání, které i v nejmenší možné míře škodí. Žádný příčetný jedinec nikdy neprohlásí, že s popíjením čisté kyseliny sírové by se to nemělo přehánět, ale sklenička denně zdraví jen prospěje. Žádná zlatá střední cesta v takovém případě neexistuje, ideální přístup je prostě kyselinu sírovou nepít ani v tom nejmenším množství. Zlatá střední cesta je zkrátka aplikovatelná pouze na takové jednání, které je alespoň v minimální míře přirozeně žádoucí.

Pojďme se s tímto poznáním podívat na údajnou samozřejmost aplikace Zlaté střední cesty na problematiku státních zásahů. Jsou státní intervence ve společnosti žádoucí?

Murray Rothbard v knize Ekonomie státních zásahů vypracoval – jak již název napovídá – podrobnou analýzu této kategorie lidského jednání, přičemž dochází k poznání, že veškeré státní zásahy lze rozdělit na zásahy autistické, binární a triangulární. Intervence autistické zahrnují nařízení, která svým dopadem zasáhnou pouze jeden subjekt – příkladem může být zákaz nošení burek ve Francii. Binární intervence dále zahrnují subjekty dva: stranu zasahující a stranu zasaženou. Příkladem budiž fenomén zdanění, kdy stát vydává příkaz, aby mu občan vydal část svého jmění. Triangulární intervence konečně zahrnuje strany tři, kdy stát upravuje, za jakých podmínek spolu mohou dva subjekty vstoupit do určitého vztahu; nejčastěji obchodního, ale výjimkou není ani úprava vztahů osobních, jako je regulace podmínek manželského svazku.

Rothbard v dané knize poukazuje na fakt, že typologie státních intervencí může být stejně dobře využita k analýze zločinného jednání, jako je krádež, vybírání výpalného či obchod s lidmi. Důvodem je skutečnost, že státní intervence, stejně jako zločinné jednání, jsou kategoricky stejným typem lidského jednání – jednání založeného na donucení pod hrozbou násilí.

Násilnou podstatu státního zásahu nijak nemění kontext, ve kterém je vykonáván. Zcizení části občanova majetku proti jeho vůli je stejně násilné, odehrává-li se v rámci totalitního státu či za demokratickém režimu. Krádež je krádeží vždy, když s ní okradený nesouhlasí; zhola nezáleží na tom, zda s ní souhlasí všichni ostatní.

Jak jsme viděli výše, Zlatou střední cestu nelze aplikovat tehdy, je-li určité jednání škodlivé i v té nejmenší možné míře. Násilí již z definice vždy někomu škodí; každý jedinec zasažený násilím trpí tělesnou či duševní újmou. Jelikož je každý státní zásah ze své podstaty násilným aktem, je třeba tuto kategorii lidského jednání zcela odmítnout.

Stejně tak jako ve společnosti neexistuje optimální počet vražd a znásilnění, neexistuje ani optimální míra státních zásahů. Zlatá střední cesta je totiž vskutku výborným vodítkem, ale musí být sama užívána s mírou.