Návrat starých časů: Kapitola 33

Mises.cz: 24. října 2014, Henry Hazlitt (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

[Z originálu přeložil Vladimír Krupa.]

Všechny vydané kapitoly a k tomu vždy jednu navíc si můžete poslechnout zde.

„Takže jsme se dohodli na tom,“ řekl Petr při pohledu do svých poznámek, „ že v příštím fiskálním roce zvýšíme výrobu tanků o 20 %, vojenských letadel o 35 % a transportních lodí o 50 %. Další vojenská výroba bude pokračovat přibližně současným tempem s malými změnami, které doporučil ministr obrany. A také jsme se dohodli, oproti námitkám ministra financí“ – dobromyslně pokývl Adamsovým směrem – „že vláda provede tento program skrze objednávky od soukromého průmyslu, než aby stavěla svoje vlastní továrny, jelikož takto získáme maximálně efektivní a úspornou výrobu. Dále se doba vojenského výcviku prodlouží z osmnácti měsíců na dva roky. A nakonec jsme se dohodli na tom, že naléhavě potřebujeme vylepšit svojí rozvědku a kontrarozvědku proti Bolšenkovi podle doporučení, která nám navrhl náčelník štábu. Nějaké připomínky?“

Rozhlédl se zkoumavě po devíti tvářích okolo stolu. „Děkuji, pánové. Můžete jít.“

V tomto zázračném novém tržním systému lidé alespoň věděli, jestli a kde plýtvají zdroji při výrobě věcí, které lidé nechtěli, nebo při výrobě příliš velkého množství jedné věci a příliš malého množství jiné věci. Mohli to zjistit díky porovnání směnných hodnot či cen – a existenci zisků a ztrát. Byla to redukce hodnoty každé komodity a služby na společného jmenovatele, na peněžní cenu, která to všechno umožnila.

Objevila se nová skupina lidí, známá jako „podnikatelé“. To byli lidé dobrodružnější povahy, kteří přišli na to, že mohou dosáhnout velkého zisku, pokud dokáží přijít na trh s nějakou komoditou, která uspokojí potřeby lidí, jenž dosud uspokojovány nebyly, nebo pokud dokáže vyrábět některou existující komoditu úspornějším a efektivnějším způsobem, než jak dosud byla vyráběna. Zjistili, že největší odměnu získá ten, kdo dokáže nejlépe posloužit zákazníkům.

Takže si podnikatel půjčil peníze (pokud nalezl dost lidí, kteří by měli v jeho projekt důvěru), najal si budovu, stroje a služby pracovníků, aby mohl vyrábět svůj produkt.

Podnikatel přispíval k produkci v celkové bilanci natolik, nakolik velikost hodnoty jeho konečného výstupu převyšovala hodnotu jeho vstupů. Jeho vstupy byly měřeny množstvím vynásobeným cenou nebo sazbami, které platil; jeho výstup byl měřen množstvím vynásobeným cenou, za kterou ho mohl prodat.

Množství, o kolik jeho výstup převyšoval vstupy, patřilo jemu. To byl jeho „zisk“. Někdy byl velmi vysoký. Kdykoliv k tomu došlo, spousta lidí si stěžovala, že takový zisk je „neférový“, „nerozumný“, nebo „nadměrný“. Čeho si ale titíž lidé zřídka kdy všimli, bylo velké množství každodenních ztrát. Více než polovina podnikatelů ztrácela peníze a nevydělávala je. Když podnikatel přišel o peníze, tak obvykle jako podnikatel skončil. Neměl prostředky, aby začal další podnik a zřídka mohl sehnat někoho, kdo by mu znovu půjčil.

Ale ačkoliv téměř všichni s nižšími příjmy mluvili o neobvykle vysokém zisku jako o nadměrném, nerozumném či nespravedlivém, nikdo (kromě přímo dotčených) nemluvil o obchodní ztrátě jako o nadměrné nebo nespravedlivé. Ztráta byla jednoduše připsána na vrub podnikatelově nekompetentnosti. Jenom relativně málo lidí se zdálo natolik konzistentních či velkorysých, aby obdivovali mimořádnou kompetentnost, chytrost a dobrodružnost mimořádně úspěšných podnikatelů.
To vše, podle Petrova názoru, ale nehrálo velkou roli. Závist a žárlivost a tendence neúspěšných připisovat výsledky úspěšných protekci či nezaslouženému štěstí, je zkrátka stálým prvkem lidské povahy. V komunistickém systému, jak věděl, lidé, kteří nebyli ochránci, často záviděli a i nenáviděli ty, kteří jimi byli, ale netroufli si to vyjádřit otevřeně. Co ovšem Petra fascinovalo nejvíce, byl úžasný způsob, jak tržní systém vyřešil problém ekonomické kalkulace.

To, jak věděl, byl ústřední problém, se kterým si musí každý ekonomický systém poradit.
Ani Petr ani Nejvyšší ekonomická rada Svobodného světa (která vznikla jako ekvivalent ústřední plánovací komise Vítězného světa) nyní nemuseli rozhodovat, co by se mělo vyrábět a kolik by se toho mělo vyrábět. Ceny rozhodovaly. Náklady na výrobu rozhodovaly. Trhy rozhodovaly. Krátce řečeno, rozhodovali spotřebitelé.

Pokud bylo příliš mnoho vepřů, cena vepřového masa klesla tak, že se je nevyplatilo krmit, a tak jich bylo chováno méně. Pokud bylo vyrobeno příliš mnoho košil, jejich cena se snížila pod to, kolik stála bavlněná látka, pronájem továrny a strojů a výplaty dělníkům. Tudíž ti nejméně efektivní výrobci košil museli skončit a počet vyrobených košil se snížil. Pokud na druhé straně existoval mimořádně vysoký zisk při pěstování bavlny, tak bylo na příští sklizeň vysázeno více bavlny.  To způsobilo, že cena bavlny a zisk z jejího pěstování se opět snížil na úroveň ekvivalentní zisku z pěstování jiných věcí. Pokud existoval vysoký zisk ve výrobě obuvi, bylo zakládáno více továren na výrobu bot, dokud relativní vzácnost bot nepominula a jejich cena neklesla. Léčbou na nízkou cenu byla nízká cena. Léčbou vysoké ceny byla vysoká cena.

A toto fungovalo díky jednotlivým rozhodnutím podnikatelů, kteří se neustále snažili omezit své ztráty a maximalizovat zisky. Podnikatel tedy zastavil nebo zredukoval výrobu těch věcí, na nichž ztrácel peníze a zvýšil produkci těch věcí, které mu vynášely. Výsledkem bylo, že místo stovek jednotvárných, šedivých, monotónních spotřebních výrobků produkovaných ve Vítězném světě zde byly nyní tisíce rozličných komodit a služeb, které se neustále zlepšovaly a byly různorodější.

Výsledkem úsilí každého podnikatele maximalizovat svůj zisk byla celková tendence k vyrovnávání zisků. To znamenalo, jak si Petr začínal uvědomovat, že zde existuje neustálá tendence směřující ke správné rovnováze ve výrobě tisíců rozličných komodit. Znamenalo to také, že výrobní zdroje již nemohly zůstat v dlouhodobé nečinnosti a nemohlo jimi být plýtváno při výrobě chybných produktů. Pokud byla vyrobena nějaká zbytečnost, nikdo ji nekoupil. Podnikatel, který ji produkoval, rychle skončil. A pokud něčeho bylo vyrobeno příliš, takže se nezaplatily výrobní náklady, byl objem výroby rychle zredukován. To znamenalo, že zde byla celková tendence, aby tisíce rozličných komodit bylo produkováno přesně v těch proporcích, které poskytovaly největší možné uspokojení potřeb spotřebitelů. Což znamenalo, že výrobní zdroje – suroviny, náčiní a práce – jsou alokovány mezi výrobu tisíce různých věcí v těch poměrech, v nichž poskytují nejvyšší hodnotu.

A to nebylo vše. Toto řešení problému ekonomické kalkulace nejenže přineslo odpověď na otázku, kolik by se mělo produkovat každé z tisíce rozličných komodit, ale (a Petr si myslel, že toto by mohlo být ještě důležitější) také ukazovalo na ekonomičtější způsoby produkce tohoto zboží. A doslova si vynucovalo zavedení nejekonomičtějšího způsobu výroby, jakmile byl objeven.
Například jeden podnikatel zavedl nový typ strojů a novou organizaci práce v továrně, takže byl schopen produkovat bavlněné látky s polovičními náklady než kdokoliv jiný. Podnikatelé, kteří již v tomto odvětví působili, nechtěli žádnou změnu. Měli svoje staré stroje – které byly stále dobré a technicky měly před sebou ještě dlouhou životnost – a byli zvyklí na zavedené metody. Ale podnikatel s novými stroji neustále rozšiřoval svou produkci a prodával laciněji než jeho konkurenti. Výrobci se staršími stroji a méně efektivní organizací byli přinuceni skončit. A další výrobci museli zavést nový typ strojů, aby zůstali konkurenceschopní.

Totéž se dělo každý den a ve všech odvětvích. Nové a ekonomičtější metody byly neustále překonávány ještě novějšími a ekonomičtějšími. Staré výrobky byly vytlačovány novými.

„Nic ani přibližně podobného tomuto procesu by za socialismu nebylo možné, Adamsi,“ řekl Petr, „protože komisaři a byrokrati nejsou pod takovým tlakem. Nemají žádnou konkurenci. Nemají ani způsob jak zjistit, jaké jsou preference a reálné potřeby spotřebitelů. Dávají vyrábět stejný „užitkový“ produkt tím způsobem, jak ho vždycky dávali vyrábět, protože spotřebitelé musí vzít za vděk tím, co jim Stát nabízí – nebo nemají nic.“

Ale Petr musel čelit obtížím i v tomto novém systému. Vlastníci a vedoucí z relativně méně efektivních firem neustále za ním vysílali delegace požadující „zákony“, které by je „ochránili“ před „nečestnými konkurenčními praktikami“ efektivnějších výrobců. Petr nejenže odmítal poskytovat jim takovou „ochranu“, ale byl neustále nucen v soukromí i na veřejnosti vysvětlovat, proč ji odmítá. V delším období penalizace těch nejefektivnějších výrobců, těch s nejvyšším ziskem, neochrání nikoho; jenom budou všichni o to chudší.

Dokonce i Adams byl nějakou dobu na straně neefektivních výrobců.

„Není to plýtvání, šéfe, když by tihle lidé měli dát do šrotu všechny ty textilní stroje, které před sebou mají ještě stále dlouhou živostnost?“

„Ne,“ trval na svém Petr. „Relativní výrobní náklady ukazují, že tyto stroje jsou dnes bezcenné. Zastaraly. Daleko větší hodnota – daleko větší cena – může být vyprodukována s novými stroji.“

O několik týdnů později se Adams vrátil k tomuto tématu s přesně opačnou kritikou.

„Proč by soukromý průmysl měl mít něco jiného než ty nejnovější modely strojů, šéfe? Proč nedá okamžitě sešrotovat veškeré staré stroje a nenakoupí ty nejnovější? Mohli bychom vydat příkaz, jménem nejvyšší ekonomické rady, aby každý podnikatel okamžitě přešel na ty nejnovější modely strojů.“

„Chceš vnutit soukromému průmyslu něco, co by sis v socialistickém průmyslu nikdy nedovolil a na co bys ani nepomyslel,“ odpověděl Petr. „To mi navrhuješ jen několik týdnů poté, co sis stěžoval na to, že je plýtváním nechávat sešrotovat staré stroje!“

„Teď jsem ale změnil názor.“

„A bojím se, že si se v obou případech zmýlil, Adamsi. Zdá se mi, že tržní ekonomika přijala v tomto ohledu přesně tu pravou střední cestu – cestu neustálého, ale postupného pokroku. Nahrazuje staré stroje novými, staré modely lepšími; ale nemůže to udělat v jednom ohromném skoku. To by nebylo ekonomické, i kdyby to šlo.“

„To nechápu, šéfe. Když byl vynalezen nějaký nový stroj, tak snad musíš uznat, že kdyby byl okamžitě všude nainstalován, tak by to ohromně zvýšilo naší produkci. Nejnovější technické zlepšení by mělo být zavedeno vždy, jak se objeví. Přece chceme mít průmysl s tou největší technickou efektivitou!“

„Zdá se, že si neuvědomuješ všechny předpoklady, které jsou ukryty v tvých tvrzeních, Adamsi. Pokud by všechny nejnovější stroje mohly být vyrobeny a zavedeny přes noc, aniž by se spotřebovalo obrovské množství práce a nástrojů pro jejich vlastní výrobu a pokud by náklady na nové stroje u každého výrobce nepřekročily úspory, které přinesou; a pokud by nové stroje skutečně představovaly poslední možné slovo v technickém vývoji, takže bychom si mohli být jistí, že nebudou v krátké době překonány ještě lepším modelem, pak by měli všichni okamžitě zavést nové stroje.“

„Rozumím ti dobře, šéfe? Chceš říct, že nejlepší technická metoda výroby nemusí být nutně tou metodou, která přinese výrobci ten největší zisk, a tak bychom ji neměli použít, ale měli bychom se držet technicky zaostalejších metod kvůli zisku?“

„Možná, že implicitně říkám něco takového, Adamsi. Ale říkám něco důležitějšího a dalekosáhlejšího než jenom to. Říkám, že nejlepší technická metoda produkce jakékoliv komodity nemusí být nezbytně tou nejekonomičtější.“

„Ale nedíváš se na tu záležitost, šéfe, jen z hlediska peněžního zisku jednotlivého podnikatele? A neměli bychom se na to podívat z hlediska největšího užitku pro celou společnost?“

„Přesně proto, že se dívám na tuto záležitost z hlediska celkové produktivity, Adamsi, tak tvrdím to, co tvrdím. Ve skutečnosti jsi to ty, kdo má jen omezený úhel pohledu. Při zvažování toho, co by tebou navrhovaný krok pro ekonomiku znamenal, musíme vzít v úvahu množství práce, náčiní a času, které by bylo potřeba na výrobu nových strojů. Tyto zdroje by musely být přesměrovány od výroby něčeho jiného – něčeho jiného, co by mohlo být ještě daleko naléhavější. Pokud by například byl vynalezen nový spřádací stroj a my bychom veškerý strojní průmysl přesměrovali na výrobu tohoto stroje, pak by nezbyla žádná kapacita na výrobu strojů pro ostatní průmyslová odvětví. Přesto i ta by mohla potřebovat stroje a možná ještě naléhavěji.“

„Myslím, že tomu začínám rozumět, šéfe. Technická efektivita není jediným faktorem, který by se při rozhodování měl brát v úvahu.“

„Správně, Adamsi, ačkoliv já bych dal přednost tomu formulovat to poněkud jinak. Co musíme mít na zřeteli při výběru té nejlepší nebo nejekonomičtější metody výroby, není jen nejefektivnější technická metoda výroby jedné konkrétní komodity v jednom konkrétním průmyslovém odvětví, ale co nejekonomičtější využití veškerých dostupných zdrojů, práce, času a výrobních prostředků pro dosažení té nejlepší celkové produkce uspokojující lidské potřeby. A to neznamená nezbytně užívat to nejdokonalejší technické vybavení v jednom konkrétním bodě, když by toho šlo dosáhnout jenom za cenu oloupení ostatních odvětví a tím i jejich nižší technické efektivity.“
„Takže podle tvého názoru, šéfe, není inženýr nebo technik nezbytně tím, kdo je schopen rozhodnout, jaké jsou nejefektivnější prostředky k vyprodukování nějakého výrobku?“

„Ne. Ten může být schopen zodpovědět pouze technické otázky. Ale podnikatel musí vzít do úvahy, jaká existuje nejekonomičtější metoda výroby onoho produktu.“

„Ze svého vlastního pohledu,“ řekl Adams.

„Ano, ze svého vlastního pohledu,“ souhlasil Petr. „Ale co je nejekonomičtější z jeho pohledu, je také nejekonomičtější z pohledu celé společnosti. Jinými slovy, to, co vypadá na první pohled jako úžasná shoda okolností, je, že jednotlivý podnikatel provádí stejný druh rozhodnutí, jako by se snažil provádět ekonomický diktátor – pokud by dokázal pojmout do své mysli veškeré lidské potřeby a situaci ve všech výrobních odvětvích. Ekonomický diktátor musí rozhodovat, jaké vylepšení strojů a produktivních zdrojů si v každém okamžiku může dovolit. Rozdíl je v tom, že ekonomický diktátor, jak oba víme, by nemohl vědět, jak tento problém vyřešit. Ve skutečnosti by ani nemohl jasně rozpoznat, v čem problém spočívá. A i kdyby to viděl, tak by stejně neměl tržní a cenový systém, který by mu umožnil poměřit náklady na výrobu oproti hodnotě vyrobeného produktu – porovnat hodnotu vstupů s hodnotou výstupů.“

„A on – tedy vlastně ty a já – neměl podvojné účetnictví a kalkulaci nákladů, aby mu v tom pomohla, šéfe.“

„Ne,“ souhlasil Petr. „A musím přiznat, že to byl tvůj skvělý nápad vzít s námi Patelliho a Baronia do Svobodného světa. Patelliho vynálezy podvojného účetnictví a kalkulace nákladů se zapíší do dějin jako dva ohromné triumfy lidské mysli. Takové objevy by nebyly možné v socialistickém systému. Umožnily jednotlivým podnikatelům kalkulovat s ohromnou přehledností, nejen pro jednotlivé organizace jako celek, ale i pro jednotlivá oddělení uvnitř podniků a pro každý jednotlivý produkt a zjistit, jestli nedochází k plýtvání zdroji a jestli jsou využity s maximální efektivitou.“