Nesmyslnost anarchokomunismu?

Mises.cz: 21. července 2015, Urza, komentářů: 8

Tento článek píši jako reakci na text pana Murrayho Newtona Rothbarda a dodatek, který k němu nedávno napsal náš autor Hynek Řihák; oba předřečníci v zásadě správně vysvětlují, proč by anarchokomunismus nemohl v celospolečenském měřítku fungovat podobně jako třeba anarchokapitalismus. Ačkoliv jejich postoj sdílím, šmahem bych takto nesoudil anarchokomunisty samotné, neboť oni často o anarchii obecně uvažují úplně jinak než anarchokapitalisté; nejen, že si představují bezstátní společnost jinak, ale celkově se jejich přístup k dané problematice liší.

Zatímco anarchokapitalisté typicky vycházejí z určitých axiomů, na kterých pomocí čisté logiky stavějí neprůstřelné teorie o fungování celé společnosti (a ačkoliv tato věta může mít pro některé lidi negativní vyznění, neboť se lze něco takového občas v diskusích doslechnout skoro jako nadávku, já osobně to hodnotím jednoznačně pozitivně a sám k tomu přistupuji naprosto stejně), anarchokomunisté k celé záležitosti mnohdy přistupují úplně jinak; a protože jsem měl tu čest mnoho anarchokomunistů poznat a mluvit s nimi (nebo alespoň číst jejich knihy), rád bych zde obohatil čtenáře o svou zkušenost s jejich postoji.

Anarchokomunismus (či anarchosyndikalismus, chcete-li; v článku budu tato slova používat jako synonyma) je v současné době nejznámější formou anarchie; nevím, jaké jsou vaše zkušenosti, ale já když někomu zcela neznalému řeknu, že jsem anarchista, většinou dojde na vysvětlování, že nejsem ten anarchista se zápalnými lahvemi provolávající smrt kapitalismu, nýbrž naopak „jiný anarchista“, který je anarchistou právě kvůli respektu k vlastnickým právům. A zatímco volnotržní anarchii skoro nikdo nezná, anarchosyndikalismus znají všichni (i když jej mají zařazený většinou negativně) a dávají rovnítko mezi něj a anarchii obecně; to pravděpodobně proto, že anarchokomunistů je nejvíce, což je ale také důvodem, proč tvoří mnoho názorově celkem nekompatibilních skupin, které nejsou zdaleka tak jednotné jako anarchokapitalisté, kteří sice mezi sebou mají určité rozpory (například názor, že člověk může sám sebe v souladu s NAPem prodat do otroctví, se mnou zdaleka nesdílí všichni, dost možná ani polovina), ale myslím, že je to jedna z nejjednotnějších názorových skupin vůbec.

V tomto článku bych rád rozebral paletu mně známých postojů anarchokomunistů, které jsem nasbíral jak z osobních rozhovorů, tak i vyčetl různě po Internetu. Nedělám si iluze o tom, že dokáži podchytit skutečně všechny názorové skupiny, proto budu rád za každého, kdo mě v komentářích doplní a pomůže mi rozšířit si obzory.

Anarchokomunisté ze squatů

Během prvních let svého studia na matfyzu jsem žil na koleji v Tróji, což bylo v těsné blízkosti (pár desítek metrů) od vily Milada, ze které si tehdy udělali domov squatteři (kterým pochopitelně vila nepatřila); ti na střeše dokonce vztyčili červeno-černou vlajku anarchokomunismu (anarchosyndikalismu). Protože mě jejich filosofie zajímala, rozhodl jsem se navštívit je a trochu pohovořit, což mě bezesporu obohatilo. Jejich názory jsem zprvu označoval za nekonzistentní, ale po nějaké době mi došlo, že spíše než o nekonzistenci se jedná o nedomyšlenost. Oni vidí nějaké problémy, poměrně správně na ně poukazují (i když občas zaměňují jejich příčiny, nejčastěji tak, že problém způsobený státem svádění na kapitalismus), odmítají současný „systém“ (to slovo mají velice rádi a po troše vyptávání jsem vyrozuměl, že tím myslí v podstatě stát a jeho zákony), takže sami sebe považují za anarchisty (a já s tím nemám problém), nicméně nějakou „vizi anarchokomunistické společnosti“ prostě nemají, nepřemýšlejí o tom, připadá jim to zbytečné. Dle mého názoru lze tyto lidi označit za anarchisty a ani bych neřekl, že jsou nekonzistentní, protože nekonzistenci vnímám jako zastávání dvou protichůdných názorů současně, zatímco nemít na něco názor žádný a nepřemýšlet o tom je dle mého názoru něco jiného. Podobné anarchisty-squattery lze najít i leckde jinde, nejen v Miladě; většinou jsou zanedbaného vzhledu, často ve skupinkách se psem, přičemž z vlastní zkušenosti (nejen té jedné) mohu říci, že nebývají nepřátelští, lze je oslovit a promluvit si s nimi (času mívají většinou dost).

Političtí anarchokomunisté

Mezi politické „anarchisty“ řadím všemožné příslušníky hnutí jako ANTIFA a podobně. Tito lidé deklarují, že jsou proti totalitním hnutím, zejména jde-li o nacismus a fašismus. Je samozřejmě zajímavé se jich zeptat na komunismus (zejména mají-li při sobě či na sobě viditelné znaky anarchokomunismu); v takovém případě se mi nespočetněkrát dostalo stejné odpovědi: „Je třeba rozlišovat komunismus a bolševismus; komunismus je správný, bolševismus byl zlo.“ Jejich konkrétní cíle se sice liší hnutí od hnutí, může se jednat například o potírání rasismu, případně o čistou přírodu, která je ve špatném stavu kvůli kapitalismu a soukromému vlastnictví, avšak společným prvkem je vždy boj proti sociální a ekonomické nerovnosti. I pro tyto anarchisty je velmi vysoko v žebříčku hodnot svoboda a kupodivu též odpovědnost, leč jejich pojetí obou těchto pojmů se velmi liší od toho, jak jim rozumějí anarchokapitalisté; dle nich má bohatý člověk zodpovědnost vůči svému chudému sousedovi, protože měl v životě „více štěstí“ a měl by být tedy solidární. Když se jich člověk zeptá, jak chtějí svých cílů dosáhnout, odvětí, že nastolením –tentokrát již toho správného– komunismu; a v rámci toho rozhodně uznávají násilí jako legitimní prostředek. Zde spatřuji jednoznačnou nekonzistenci v odmítání totality na jedné straně, avšak jejím prosazováním na straně druhé (vždyť co jiného je nucení lidí k rovnosti). Dotyční jsou si protichůdnosti svých postojů možná do jisté míry vědomi, protože když se člověk v diskusi dostane k tomuto tématu, začínají být agresivní (proto jsem raději dále raději změnil téma, nebo odešel). Svým vzhledem a projevy se podobají skupině předchozí, avšak typicky patří k nějaké organizaci (většinou ANTIFA, ale nejen); diskutovat s nimi doporučuji spíše přes Internet, protože na živo se stávají agresivními, pro nadávku daleko nejdou (a s označením anarchokapitalisty za nácka též problém nemají) a obávám se, že pro ránu také ne (dvakrát jsem v rozhovoru s takovou skupinou –pokaždé jinou– raději spěšně vyklidil pole).

Konzistentně-optimističtí anarchokomunisté

Další skupinou anarchokomunistů jsou tací, kteří věří v podobné hodnoty jako předchozí jmenovaná skupina, avšak s tím velmi podstatným rozdílem, že je nechtějí prosazovat násilím; domnívají se, že se zrušením státu a zákonů budou lidé žít mírumilovně a ve vzájemném respektu, přičemž bohatí budou s chudými solidární dobrovolně. Na otázku, co s těmi, kteří nebudou, odpovídají, že prostě nic, nechat být, aby si k tomu došli sami; podobně jako anarchokapitalisté nepředpokládají, že by v anarchii všichni bez výjimky dodržovali NAP, ani tito anarchosyndikalisté nevěří, že by všichni bohatí dobrovolně rozdali svůj majetek chudým, avšak většina tak dle jejich názoru učiní, nebudou-li nadále v okovech státu. Co se týče existence peněz (a tím pádem i velmi zásadních otázek ohledně problému ekonomické kalkulace), nepanuje v této skupině jednoznačná shoda, neboť toto téma nepovažují za tak důležité; lze se však setkat i s názory, že peníze jako takové mohou i nadále existovat, protože sociální a ekonomické rozdíly budou beztak odstraněny obrovskou mírou dobrovolné solidarity (někteří z nich se domnívají, že peníze časem existovat přestanou, avšak konkrétně na otázku, jak řešit problém ekonomické kalkulace, odpovědět nedokáží, shodují se však na absenci násilného donucení, neboť v něm velmi správně spatřují nějakou formu státu; tento pohled shledávám přijatelným, neboť ani anarchokapitalisté nedokáží zodpovědět všechny otázky etatistů, jak konkrétně bude trh řešit to či ono). Pohled na svět této skupiny anarchokomunistů sice nesdílím, avšak považuji jej za konzistentní; sice mi připadá naprosto nereálné předpokládat, že lidé budou dobrovolně rozdávat až tolik, že prakticky zmizí sociální a ekonomické rozdíly, případně že nebudou tvořit dobrovolné hierarchie (či naprosto minimálně), avšak není to předpoklad, který by sám sobě (či něčemu dalšímu z teorie těchto anarchokomunistů) odporoval. Tito anarchokomunisté se v podstatě od anarchokapitalistů liší jen v odhadu toho, jak bude vypadat bezstátní společnost; jakkoliv se domnívám, že se mýlí, jsou jejich názory kompatibilní s NAPem a v podstatě do jisté míry i s anarchokapitalismem (v tom smyslu, že se shodují, že má být zrušen stát a lidé ponecháni sami sobě, liší se v názoru na to, jak tito lidé se svou svobodou naloží).

Sci-fi anarchokomunisté

Tito anarchosyndikalisté svým způsobem vidí, že ekonomika je buď tržní, nebo řízená státem (ať už jej nazveme jakkoliv), přičemž obojí považují za špatné; stát neuznávají, soukromé vlastnictví také ne, ale rozumějí tomu, že nebude-li stát soukromé vlastnictví regulovat, lidé budou zcela přirozeně vlastnit věci, zatímco naopak jediným způsobem, jak tomu zabránit, je právě regulace z pozice síly. Tento rozpor řeší předpokladem vzniku nějakého „lepšího socialistického člověka“; ten bude žít v komunismu dobrovolně a nebude třeba ho k tomu nutit. Nejznámější propagátor této myšlenky byl Karl Marx, v současnosti pak například Noam Chomsky (a bezpočet dalších před Marxem i po něm). Ti z nich, kteří žili dříve než Ludwig von Mises, nemuseli problém ekonomické kalkulace vůbec řešit; jeho následovníci by jej řešit správně měli, avšak ne všichni tak učinili a ti, kdo ano, se prostě odvolali na „lepšího socialistického člověka“. Tímto lze obecně odpovědět na téměř všechny problémy s nekonzistencí: „lepší socialistický člověk“ ekonomickou kalkulaci prostě zvládne i bez trhu; a totéž lze říct prakticky o čemkoliv. Nekonzistence se pak dopouštějí ti, kdo chtějí závěry odvozené z „lepšího socialistického člověka“ aplikovat na lidi současné, což sice někteří činí, ale zdaleka ne všichni. Ty, kdo se tohoto jednání nedopouštění, můžeme sice kritizovat za to, že jsou jejich teorie naprosto nepoužitelné, protože platí pro nějaký jiný živočišný druh, který navíc neexistuje, ale domnívám se, že vyčítat jim nekonzistenci proto nelze; Ludwig von Mises dokázal nemožnost ekonomického kalkulace v centrálním plánování pro lidi, nikoliv pro „nového socialistického člověka“, ergo jeho argumenty použít též nelze.

Existují ještě další skupiny lidí, kteří mají s leckterými anarchosyndikalisty podobné myšlenky, ergo jsou mezi ně někdy (zejména anarchokapitalisty) řazeni; jedná se například o různé kybersocialisty (kupříkladu Jacque Fresco), zastánce participativní ekonomie (třeba Michael Albert) a mnohé další. Já osobně bych je anarchokomunisty nenazýval, dokud se mezi ně nezačnou řadit oni sami (což například první jmenovaný explicitně odmítá); takže i když ti všichni budou stále narážet na nemožnost ekonomické kalkulace v centrálním plánování, což většinou povede k nekonzistenci v jejich teoriích, osobně bych je mezi anarchokomunisty nepočítal, dokud se tak oni sami nebudou vidět, neboť jsem obecně odpůrcem škatulkování lidí v případě, že buď nemáme onu „škatulku“ jasně definovanou, nebo se do ní sám dotyčný nehlásí.

Jaké závěry tedy mohu ze svého pozorování vyvodit? Na jednu stranu musím konstatovat, že pánové Murray Newton Rothbard i Hynek Řihák mají pravdu ve svých analýzách anarchokomunismu (jako reálné lidské společnosti) z pohledu anarchokapitalistů; na druhou stranu se domnívám, že nelze šmahem prohlásit za nekonzistentní i anarchokomunisty, kteří třeba vůbec nemají žádnou celkovou teorii bezstátní společnosti (a zastavili se u toho, že stát je špatný), případně takové, kteří formulovali své výroky pro „lepšího socialistického člověka“; ne že bych v takových teoriích nacházel nějaké zalíbení (sám jsem jednoznačně anarchokapitalista), ale jsem přesvědčen, že bychom neměli tak rychle soudit a hlavně přehnaně generalizovat. Anarchokomunismus je v porovnání s anarchokapitalismem směr velmi nejednotný a nejednoznačný, slučuje obrovské množství lidí s velmi rozdílnými názory, z nichž mnozí jsou bezesporu nekonzistentní, ale zdaleka to nelze tvrdit bez rozdílu o všech.