Předpokládejme, že nebe je červené

Mises.cz: 16. května 2012, Mises.org (přidal Petr Málek), komentářů: 69

Pokud navštěvujete nebo jste navštěvovali nějaké typický kurz ekonomie, možná jste se sami sebe ptali na otázku typu: Když ekonomické modely nejsou takové, jaký je reálný svět, proč bychom měli výsledkům takových modelů věřit? Jedna z odpovědí, kterou jsem dostával při položení takové otázky, zněla zhruba takto: Samozřejmě, že modely nejsou takové, jaká je realita, ony takové ani nemají být. Kdyby byly, nejednalo by se o model!

Taková odpověď může navést pocit intelektuální podřadnosti nebo neschopnosti abstraktního myšlení. Člověk může získat dojem, že je zde něco očividného, co mu uniká. Někdy odpověď pokračuje tvrzením, že modely jsou zjednodušeným popisem reality, který používáme, abychom realitu lépe pochopili. Taková odpověď je o něco více zdvořilá, ale stále nám neříká, jak určit ty vlastnosti reality, které jsou příliš málo důležité na to, aby byly do modelu zahrnuty. Vytváření modelu tímto způsobem předpokládá, že už jednotlivým aspektům reality rozumíme, stejně tak jako tomu, jak jsou propojeny.

Pokud ve vás žádná z těchto odpovědí nevzbudila náklonnost vůči dnešnímu dominantnímu walrasovskému přístupu k ekonomii, zkuste se podívat na některá díla rakouských ekonomů. Ludwig von Mises, Friedrich Hayek a Murray Rothbard byli hlavními představiteli tohoto ekonomického směru ve 20. století. Badatelé jako Mises, Hayek a Rothbard ukázali, že s pravděpodobností hraničící s jistotou existují robustnější popisy trhů než ty, které jsou obsaženy v matematických modelech všeobecné rovnováhy.

Základní principy rakouské ekonomie

Walrasovský a rakouský přístup často dochází k podobným závěrům, pokud jde o výhody trhu, ale docházejí k nim odlišnými cestami. Výhoda rakouského přístupu spočívá právě v tom, jakou cestou ke svým závěrům dochází – drží se několika klíčových principů, se kterými by asi většina lidí těžko nesouhlasila:

• Hodnota existuje jen v mysli každého člověka. Je tedy z logiky věci subjektivní a není přímo pozorovatelná ostatními lidmi.
• Hodnota není fyzikální veličina. Tedy, porovnání užitku nebo hodnoty napříč lidmi není možné.
• Všechna ekonomická aktivita je důsledkem toho, že jednotliví lidé jednají na základě svých hodnot.

Walrasovský přístup se často zbavuje těchto principů tím, že předpokládá jejich neexistenci, v zájmu umožnění použití matematiky. A zde vzniká ten základní problém. Do jaké míry můžeme věřit závěrům modelu, který předpokládá neexistenci fundamentálních vlastností reality, tak jak jí rozumíme? Toto je nejčastější kritika neoklasických argumentů ve prospěch svobodného trhu.

Asi jste slyšeli hodně lidí obviňovat „tržní selhání“ ze současné hospodářské krize. Někteří by řekli, že trhy „selhaly“, protože skutečné trhy jsou odlišné od „dokonalých“ modelů, které používají ekonomové. Logika je následující: protože nemůžeme věřit těmto modelům, nemůžeme věřit ani trhu. Taková logika je ale chybná.

Kdybychom například měli teorii, která říká, že 2+2=5, a pak bychom vzali dvě jablka a další dvě jablka a zjistili, že máme čtyři jablka a nikoliv pět, výsledný rozpor mezi naší teorií sčítání a empirickým pozorováním reality by nebyl žádným argumentem proti používání matematické operace sčítání v našem každodenním životě. Namísto toho bychom se vrátili k naší teorii sčítání, abychom zjistili, kde jsme v teorii udělali chybu. Stejně tak zjištění, že trhy nefungují přesně jako modely všeobecné rovnováhy, neznamená, že bychom měli myšlenku trhu opustit. Ve skutečnosti se totiž mohlo stát, že jsme prostě měli model, který byl nevhodný k pochopení fungování trhu. Možná existují další vlivy, které nejsou výsledkem trhu, které přispěly k tomu, co jsme označili za „tržní selhání“.

A zde přichází chvíle, kdy může rakouský přístup pomoci. Rakouští ekonomové argumentují, že přesně ty vlastnosti reality, které naše modely přeskakují, jsou tím, co odlišuje skutečné trhy od těch modelů. Přesněji řečeno, trhy jsou přesně tím prostředkem k vyrovnání se s „nepořádnými“ vlastnostmi reality, které dobře nezapadají do matematického jazyka ekonomických modelů.

Efektivní trhy versus trhy jakožto nepostradatelný prostředek společenské spolupráce

Typický neoklasický příběh o efektivních a dokonale konkurenčních trzích vypráví, že když platí určité předpoklady, můžeme očekávat, že trhy budou alokačně efektivní. Tato alokační efektivita je interpretována jako množina hodnot výstupu a ceny, která maximalizuje společenský užitek. Toto je často reprezentováno jako užitkové trojúhelníky.

Užitkové trojúhelníky jsou geometrickou reprezentací výhod plynoucích ze směny. Obrázek 1 ukazuje příklad. Bledě modrý trojúhelník reprezentuje společenský přebytek. Říká se, že rovnovážná konkurenční cena a hladina výstupu učiní tento trojúhelník největším možným.

Obrázek 1

Konkurenční rovnováha a společenský užitek v neoklasickém modelu

Předpoklady, které musí pro tento výsledek platit, jsou často dávány v mnoha formách, nicméně následující seznam by měl být schopen poskytnout víceméně kompletní přehled:

• Každý má všechny relevantní informace o všech ostatních aktérech ve společnosti.
• Všichni výrobci v daném sektoru jsou malí v porovnání s velikostí toho sektoru.
• Spotřebitelské preference jsou popsatelné nějakou známou a „pěknou“ užitkovou funkcí.
• Neexistují žádné transakční náklady.
• Neexistují žádné externality.

Rakouský ekonom tak hned na začátku vidí svítit řadu červených kontrolek. Nejsou to ale jen rakouští ekonomové, kdo vznáší kritiku proti takové formulaci. Většina státních zásahů je založena na tvrzení, že některé z výše uvedených předpokladů nejsou splněny, čímž se skutečné tržní uspořádání stává neefektivním a je nutné ho spravit.

Ovšem rakouští ekonomové vznáší kritiku jiného druhu. Tvrdí, že tato teorie není adekvátním popisem trhu. Ukažme si analogii: Když postavíte teorii na předpokladu, že nebe je červené, potom taková teorie asi nebude moc užitečná v porozumění logických důsledků faktu, že nebe je ve skutečnosti modré.

Rakouští ekonomové okamžitě vyškrtnou z výše uvedeného seznamu ten první předpoklad dokonalé informace. To s sebou nese další důsledky pro ty ostatní předpoklady jako transakční náklady a externality, to je ale záležitost dostatečně obsáhlá na to, aby byla předmětem samostatné analýzy.

Hayek postavil většinu svého díla na odvozování logických důsledků skutečnosti, že většina z nás ví o většině ostatních lidí velmi málo. Jeho mentor, Mises, se odráží od faktu, že individuální hodnotové škály nejsou přímo pozorovatelné z pozice cizího člověka, a dovozuje, že pouze skrz směnné poměry (neboli ceny) je možné tyto subjektivní hodnoty objektivně pozorovat. Tím pádem, pouze ve společnosti, kde dochází mezi jednotlivci ke směně soukromého majetku, může být alokace zdrojů vedena lidskými hodnotami a preferencemi.

Hayek používá tuto myšlenku, aby ilustroval, jak tržní ceny slouží jako signály časově a místně specifických okolností, které jsou známy pouze nějakým jednotlivcům a jen v podobě kousků rozptýlených znalostí. Například, když ceny stoupají, spotřebitelé vědí, že je načase poohlédnout se po alternativách, a výrobci jsou motivováni vyrábět více toho relativně dražšího zboží, aniž by museli znát všechny konkrétní důvody toho cenového nárůstu. Tím pádem, rostoucí ceny dávají jak informace, tak motivaci všem možným jednotlivcům, aby jednali tak, že výhledově učiní to dražší zboží relativně dostupnějším a tedy levnějším. Zde můžeme vidět, že namísto zakotvení své argumentace ve prospěch trhu v předpokladu dokonalé informace rakouští ekonomové začnou uznáním reality nedokonalé informace.

Náhledy na konkurenci a výrobní alokaci

Druhý předpoklad walrasovského popisu efektivních trhů je, že všichni výrobci v daném tržním segmentu jsou malí v porovnání s velikostí tohoto segmentu. Nebo také, když jsou někteří výrobci neporovnatelně větší než ostatní, dojde k odchýlení od konkurenční rovnováhy a tím nastane alokační neefektivita. V extrémním případě, když na trhu působí jen jeden výrobce, máme monopol. Monopoly jsou údajně problémem, protože cena, kterou účtují, je příliš vysoká, a množství produktů, které vyrábí, je příliš nízké.

Hayek ale ukazuje, že ve světě téměř nekonečné rozmanitosti mezi jednotlivci je vysoce nepravděpodobné, aby jedna firma mohla z trhu vytlačit ostatní dodavatele pouhým snížením ceny svých produktů. Navíc, jak namítnul Rothbard, všechny firmy soutěží o peníze spotřebitelů. V tomto smyslu tedy i monopol musí stále konkurovat ostatním výrobcům jiných výrobků. Například když poskytovatel zdravotní péče uvalí na spotřebitele příliš vysoké náklady (peněžní, byrokratické nebo jakékoliv jiné), spotřebitel dost možná přestane čerpat lékařskou péči, aby byl vůbec schopen si dovolit urgentnější zboží a služby v dostatečném množství. Já osobně jsem už více než dva roky nenavštívil doktora jednoduše proto, že to na můj vkus stojí příliš mnoho času a starostí.

V neposlední řadě, pokud jsou hodnotové škály jednotlivců skutečně subjektivní a nepozorovatelné ostatními lidmi, potom tvrzení, že cena, kterou nabízí monopol, je příliš velká, odporuje subjektivní povaze hodnoty. Stejně jako jakýkoliv jiný jednající člověk, i výrobce se rozhoduje na základě svého mezního užitku (nebo mezní hodnoty). Protože jsou hodnotové škály každého neznámé pro všechny ostatní, vyslovování jakýchkoliv tvrzení o oprávněnosti někým stanovené ceny není objektivní – pouze odhaluje náš osobní názor na tuto cenu.

Dále, když se podíváte kolem sebe, můžete si všimnout, že výrobci podobající se monopolům obvykle vznikají na základě státem uvalených zákonných opatření, které omezují schopnost ostatních výrobců na daný trh vstoupit. Stačí si vzít příklad dodavatelů silnic, zdravotní péče, děl podléhajících copyrightu a do jisté míry i dodavatelů zemědělských produktů a podívat se na konkrétní zákonná opatření, které omezují konkurenci.

Jako jednu ze státem uvalených restrikcí v zemědělství si můžeme vzít primární zásobování mlékem, drůbeží a vejci v Kanadě. Dodávky těchto komodit jsou omezeny produkčními kvótami na národní, provinciální i individuální úrovni. Jen registrovaní držitelé povolení mohou vyrábět a prodávat mléko, drůbež a vejce, a to pouze v množstvích a za ceny stanované provinciálními úřady. Tento systém je podpořen řadou zákonů a regulací. Je zajímavé, že v jednom stěžejním zákoně, zákoně o úřadech zemědělských produktů (Farm Products Agencies Act), je klauzule, která požaduje, aby úřady, které regulují dodávky zemědělských produktů, při přidělování produkčních kvót v provinciích braly v úvahu princip komparativní výhody ve výrobě.

Princip komparativní výhody, stručně řečeno, říká, že celková produktivita se zvýší, když se každý specializuje na to, v čem má největší relativní převahu v porovnání s ostatními. Jak ale můžete vědět, v čem jste lepší než ostatní, když jste dobří v mnoha věcech a zároveň nevíte, jak dobří jsou v nich ostatní? Zde se opět hodí rakouské poznatky.

Například můžeme použít některé Misesovy a Hayekovy argumenty, abychom ukázali, že bez trhů (nebo, lépe řečeno, bez tržních cen) toho nemohou ekonomové moc říci o tom, jak alokovat produkci způsobem, který bere v potaz princip komparativní výhody. Jednoduše řečeno, je to proto, že ekonomové, tak jako kdokoliv jiný, nemají přístup ke znalostem lidí o jejich možnostech a hodnotách, které se navíc neustále mění. Jak říká jeden z výše uvedených rakouských principů, hodnota existuje pouze v mysli jednotlivce. Je tedy z logiky věci subjektivní a nepozorovatelná z pohledu ostatních lidí.

Když se ale člověk podívá na ty typicky používané neoklasické modely, získá dojem, že „správná“ místní alokace výroby může být určena na základě objektivně měřitelných veličin (například regionálními vstupními poměry, technologií atd.), bez ohledu na to, jestli máme tržní proces, nebo ne. Například některé populární modely klasifikují zboží podle jejich objektivně měřitelné náročnosti na práci a kapitál a následně se dívají na agregovaná množství kapitálu a pracovní síly v nějaké zemi nebo oblasti. Země a oblasti s vysokým poměrem kapitálu k pracovní síle pak údajně mají komparativní výhodu v kapitálově náročných produktech a ty s vysokým poměrem pracovní síly ke kapitálu mají komparativní výhodu v produktech náročných na pracovní sílu.

Ovšem ve skutečnosti tyto objektivně měřitelné vstupní náročnosti a vstupní poměry existují pouze v přítomnosti funkčního trhu. Zkuste si například spočítat agregovaný poměr všeho kapitálu vůči veškeré pracovní síle v zemi, ve které je směna soukromého majetku zakázána – tedy bez použití tržních cen. Tyto tržní ceny, podle Misese a Hayeka, transformují subjektivní hodnotu v naší mysli v objektivní informace dostupné ostatním. Když toto není explicitně vysloveno, je snadné špatně interpretovat naše modely a zapomenout na podstatu ekonomického problému, který řešíme.

Toto je důvodem, proč se rakouští ekonomové dívají na komparativní výhodu jinak. Za prvé, přisuzují ji jednotlivci. Jen jednotlivci znají své schopnosti, talenty, plány a potenciální náklady příležitosti. Jednotlivci používají tyto znalosti, aby si určili, jestli se specializovat například v produkci počítačů nebo pomerančů. Za druhé, protože nikdo nemá přímý přístup k vědomostem ostatních, každý potřebuje nějaký způsob, jak nepřímo tyto vědomosti vyhodnotit. Zde přicházejí na scénu směna a směnné poměry (neboli ceny) – tedy jednoduše trh.

Trh je nástrojem, který umožňuje jednotlivci určit, jestli je lepší se specializovat v produkci jablek, počítačů nebo tisících dalších produktů. Já osobně můžu mít slušný potenciál v mnoha zaměstnáních, ale na základě tržních cen si mohu vybrat. Tržní ceny mě nepřímo informují o tom, jak by mé služby hodnotili ostatní, kdybych si vybral jednu profesi namísto jiné. V rakouské teorii je tedy trh tím nástrojem pro zjištění komparativních výhod jednotlivců v rozvinuté ekonomice.

Na základě těchto poznatků je kontext, ve kterém bychom používali ekonomické modely, značně odlišný od typického walrasovského přístupu. V tomto případě bychom řekli, že protože trhy existují, můžeme pro účel ilustrace předpokládat, že jednotlivci znají relevantní ekonomické vlastnosti ostatních jedinců ve společnosti. V typickém walrasovském přístupu je dokonalá informace předpokladem existence efektivních trhů, zatímco v rakouském přístupu je existence trhů předpokladem existence cen, které transformují subjektivní a jinak nepozorovatelná ohodnocení komodit vyrobených a vlastněných mnoha jednotlivci do objektivních a měřitelných veličin.

Pro mnoho neoklasických ekonomů je trh jedním nástrojem (pouze jedním z nástrojů) pro efektivní alokování výroby a spotřeby. Efektivita je zde chápána jako stav, kdy jakákoliv další změna by aktuální stav zhoršila. V této teorii může být toto „optimální“ řešení dosaženo i jinými prostředky než trhem, kvůli laxním předpokladům o hodnotách a znalostech. Přesněji řečeno, aby člověk mohl určit optimální alokaci zdrojů v ekonomice bez použití tržního procesu, musel by u všech ostatních lidí znát jejich hodnoty, schopnosti, potenciál atd. Proto v takovém modelu je nutné předpokládat, že tyto vlastnosti existují ve formě objektivně měřitelných a zjistitelných čísel.

Rakouští ekonomové naopak netvrdí, že existuje nějaké takové „optimální“ uspořádání zdrojů, ať už v trhu nebo mimo něj. Tvrdí ale, že pokud je cílem vyvinout moderní ekonomiku, trh je tou cestou k dosažení takového cíle. Cesta k úspěšnému vyvinutí takové ekonomiky vede skrz neustálou orientaci uspořádání zdrojů na hodnotové škály lidí odražené v tržních cenách. I na trhu budou lidé neustále s něčím nespokojeni, což ale není nic špatného. Nespokojenost je motivem jednání a zlepšení své životní úrovně. Je hnací silou ekonomiky.

Závěr

Znalost rakouské ekonomické teorie přináší důležité výhody. Tato teorie umožňuje každému, aby nezapomínal na fundamentální principy, jako je subjektivita hodnoty a nedokonalost informací, které jsou základem lidského jednání. Tento přístup usnadňuje uvědomit si chyby ve vlastním ekonomickém uvažování. Jedna obvyklá chyba je považovat ekonomické modely za normativní standardy reality namísto hrubých metafor a ilustrací logických závěrů, ke kterým jsme došli předchozí teoretickou analýzou. Tato chyba vytváří pokušení „opravit“ realitu, aby odpovídala modelu. Často takové opravování pouze učiní věci ještě horšími, protože to nebyla realita, která potřebovala spravit. Ve skutečnosti to byl ekonomův model, který nedokázal zachytit klíčové vlastnosti reality.

Článek byl převzat z Mises.org.