Recenze: Mýty o socialistických časech

Mises.cz: 20. ledna 2012, HynekRk, komentářů: 11

Na konci minulého roku vyšla kniha „Mýty o socialistických časech“, která byla vydána v rámci projektu Příběhy bezpráví společnosti Člověk v tísni. Nejde o odbornou historickou práci (v knize není poznámkový aparát) a kniha je určena především žákům základních a středních škol. Kniha mapuje každodenní život v socialistickém Československu, a to především v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století. V knize se rozebírá celkem 12 mýtů o socialistických časech. Na některé z nich se nyní podíváme.

Socialistická škola = kvalitní učitelé, vzdělání a ukáznění žáci

V prvním mýtu si autoři všímají, že škola sloužila ke zpracování dětí v oddané, věrné, anebo alespoň tiché soudruhy. Výuka humanitních předmětů byla ovlivněna a deformována komunistickou ideologií [1]. To má svůj důvod. Ve své knize „Cesta do otroctví“ konstatuje F. A. von Hayek, že ve vědeckých oborech, které se nejbezprostředněji zabývají lidskými záležitostmi - jako jsou například historie, právo a ekonomie - nemůže být umožněno nezaujaté hledání pravdy [2]. „Pravda“ se pak „stává něčím, co je určováno vládnoucí mocí, čemu je v zájmu jednoty organizovaného úsilí věřit…“ [3] Za komunismu byli ovšem děti kontrolovány a zpracovávány i mimo výuku v pionýrských organizacích. V šedesátých, sedmdesátých a částečně i osmdesátých letech (rodiče autora příspěvku však byli zděšeni ještě pár měsíců před listopadem 1989, když tento opustil pionýrskou organizaci) musel mít člověk pro studium na lepší střední škole, gymnáziu nebo vysoké škole vedle zvládnutých přijímaček i doporučení od pionýrské organizace nebo Svazu socialistické mládeže (SSM) [4]. V „raném“ komunismu se pak sledoval i původ žadatelů o studium, ovšem ne rasový, ale společenský (dělník, rolník, živnostník, buržoa atd.). Autoři věnovali pozornost i školní jídelně, v které se podávalo jen jedno jídlo složené mimo jiné i z nepříliš chutné univerzální hnědé omáčky (tzv. UHO). Toto jídlo pak bylo dítě mnohdy nuceno pod dozorem učitelky a hrozbou trestu do sebe naládovat [5]. Mimochodem, ve škole, do které chodil autor tohoto příspěvku, dostávali učitelé často jiné jídlo než děti. Děti se pak dokázaly nepopulárnímu dojídání někdy vyhnout spontánní kolektivní akcí - hromadné vracení nepoživatelného jídla - tehdy byli kantoři zcela bezmocní.

Dnes je na školách zpravidla větší výběr jídla a děti a mladí lidé nemusí chodit do pionýra (případně jiskřiček), SSM nebo podobných organizací. Na druhou stranu i dnes je školství doménou státu nebo obcí. Většina škol je veřejně vlastněných anebo veřejně financovaných a i těch několik čistě soukromých škol je státem kontrolováno. Učitelé a profesoři vyučující mladé lidi jsou tak buď přímo zaměstnanci státu, nebo jsou jím placeni, anebo přinejmenším kontrolováni [6]. Proč pak máme věřit, že současní vládci nebudou děti a mladé lidi zpracovávat podle svých představ (demokracie na tom nic nemění), tak jako komunisté v minulosti? Kvalitě učitelů a jejich výuky se autoři moc nevěnují. Dnes je stejně jako tehdy vzdělávání poskytováno odděleně od jeho placení. Neexistuje tak způsob, jak zjistit, který učitel (potažmo škola) je kvalitní a který není (ani oblíbenost učitele neznamená, že dokáže kvalitně učit). Kvalitní učitel (škola) by na trhu inkasoval vysokou odměnu, která by ho motivovala kvalitu výuky dále zvyšovat, případně učit více, a zároveň by motivovala další školy, učitele a zájemce o tuto profesi, aby přicházeli také s kvalitnější výukou (jistě nelze plně vyloučit, že by některé školy nepřicházely s nabídkou vzdělání zaměřenou jen na získání určitého vysvědčení nebo diplomu - např. díky poptávce státních úředníků, kteří jsou odměňováni mimo jiné dle dosažené výše vzdělání, ovšem takové školy by neměly u soukromých zaměstnavatelů dobrý zvuk). Špatní učitelé, kteří dnes často berou stejné platy jako ti dobří, by si museli hledat jinou práci, protože by jejich odměna byla nízká nebo žádná. Jak je vidno, ani dnes neexistují motivy pro poskytování kvalitního vzdělávání. Záleží tak především na tom, do jaké míry je kantor pro svůj obor zapálen anebo není. Tímto však nekončí, protože ani sebekvalitnější výuka v oboru, pro který není na trhu práce místo (nebo míst je málo), znamená plýtvání vzácnými výrobními faktory, které tak nemohly být použity na důležitější potřeby lidí. Málo lidí dnes studuje kvůli svému koníčku, a pokud by si museli vzdělávání hradit sami přímo, tak by jich bylo ještě méně.

Nezaměstnanost není, práce dost pro všechny

Ve druhém mýtu se autoři věnují práci za socialismu. Práce byla za socialismu povinná, kdo by pracovat odmítl (třeba si dát po letech práce volno, dát přednost vzdělávání, lenošit atd.), tomu hrozilo vězení za příživu [7]. Dle F. A. von Hayeka zavedení socialismu znamená centrální řízení veškeré legální ekonomické aktivity podle daného plánu, který určuje, kam nasměrovat výrobní faktory tak, aby byly splněny vládci stanovené cíle [8]. Přirozeně se to týká i výrobního faktoru práce. Výběr a svoboda při uzavírání práce tak bude v socialismu pro pracující vždy omezená. V případě většího zájmu pracovníků o změnu pracovního místa (třeba jen z důvodu nevyhovujících pracovních podmínek, neshod na pracovišti, nudné práce, špatného vedení atd.) by se totiž vyhovění požadavkům rovnalo konci plánování! Je pravdou, že ne vždy se plán podařilo splnit, a tudíž určitý prostor přece jen existoval, nicméně tendence směrem k plnění plánů zde byla. Autoři knihy uvádí, že v zákoníku práce stálo: „Práce ve prospěch společnosti a podle jejích potřeb je … přední povinností a současně předním právem i věcí cti každého občana.“ [9] Druh práce navíc mohl být pracovníkům bez jejich souhlasu změněn [10]. Celý systém tak poněkud připomínal dobu před rokem 1848, či dokonce spíše před rokem 1781. Autoři na konci této kapitoly poznamenávají, že socialismus za kapitalismem (přesněji sociálně tržním hospodářstvím) hospodářsky zaostával [11]. Nemožnost podnikat a provádět ekonomickou kalkulaci, a tím i co nejlépe uspokojovat potřeby občanů, nemohla a nemůže být prostě vyvážena nucením lidí do práce a ani ničím jiným [12].

Všechno bylo levnější

Třetím probíraným mýtem je mýtus o levném zboží. Autoři uvádí, že průměrný plat k roku 2009 stoupl „...ve srovnání s rokem 1988 asi osmkrát." [13] Důchody vzrostly za tutéž dobu 6,3krát. Zatímco ceny (přesněji nějaký cenový index koše vybraného spotřebního zboží a služeb) vzrostly 4,9krát. To je tedy úspěch. Sledování cenového indexu nějakého koše spotřebního zboží a služeb je však spojeno s celou řadou úskalí a může být jen orientační. Za prvé se v průběhu času u každého člověka mění druh a váha kupovaného zboží a služeb. Za druhé každý člověk má unikátní koš spotřebního zboží a služeb, který se liší od druhých lidí. Zřejmě proto autoři srovnávají i konkrétní ceny vybraných druhů zboží (většinou k roku 1988 nebo 1965). Například másla, kávy a automobilů. Toto zboží bylo za minulého režimu oproti současnosti (rok 2009) velmi drahé. Dražší však byla i elektronika, chleba, sýr eidam atd. [14] Vše tedy rozhodně levnější nebylo, a navíc řada produktů byla oproti západní produkci zastaralá - třeba zrovna zmiňovaná elektronika a automobily. Jistě by se dalo najít zboží a služby, které naopak byly za komunismu levnější. Věc má však jeden podstatný háček. Srovnáváme-li dnešní ceny na relativně svobodném trhu s „cenami“ za komunismu, tak srovnáváme příslovečné koše s baňami. Srovnáváme ceny, které odrážejí (v sociálně tržním hospodářství relativně odrážejí) vzácnost daného zboží a služeb, s cenami vytvořenými ad hoc plánovací komisí (v lepším případě okopírovanými ze Západu), které ve skutečnosti nepředstavují ceny, protože neodrážejí vůbec vzácnost! Takováto srovnávání jsou z ekonomického hlediska nesprávná. Pokud ceny neodrážejí vzácnost, je nasnadě, že musí docházet k přebytkům a nedostatkům zboží a služeb. Autoři se přebytky - tj. plýtváním vzácnými výrobními faktory - vůbec nezabývají, a to přesto, že zbytečné vynaložení výrobních faktorů znamená snížení produkce nějakého jiného zboží nebo služeb, a tím i menší uspokojení potřeb spotřebitelů. Nedostatkům naopak svoji pozornost věnují. Tyto totiž zvyšují ztráty (náklady) spotřebitelů, narozdíl od přebytků, viditelně. Nedostatky se jednak projevovaly tím, že lidé museli stát na zboží ve frontách s tím, že se na některé nedostalo, anebo museli čekat, protože zboží v obchodech zcela chybělo. Nedostatkové nebylo jen subtropické ovoce (většinou dováženo z tzv. Západu), ale i takové běžné věci (vyráběné v ČSSR nebo Sovětském bloku!) jako toaletní papír, dámské vložky, cukr, dětské boty, luštěniny, textilní zboží atd. [15] A třeba také jízdní kola, jak si autor vzpomíná.

Za druhé se nedostatky projevovaly v nedostatečných investicích do obnovy stávající kapitálové struktury ekonomiky. Nedostatečné investice do kapitálové struktury pak ohrožovaly i stávající úroveň spotřeby. Jako příklad lze z knihy uvést bydlení - což je jedna z věcí, která byla za komunismu „levnější“ než dnes (nájem byl v Praze 400 Kčs/měsíc za třípokojový byt) - a tuto problematiku lze rozšířit na budovy jako celek. Šedé neopravené fasády většiny tehdejších měst si pamatuje asi každý. Tím se zároveň dostáváme i ke čtvrtému mýtu – „žádní bezdomovci, každý měl kde bydlet“, který se věnuje bydlení podrobněji. Autoři k tomu píší: „Nízké nájmy a ceny bydlení zase způsobovaly, že státní podniky a družstva neměly peníze na opravy domů, věčně v nich nic nefungovalo, stovky krásných, historicky cenných budov ... chátraly a pustly.“ [16] Budovy byly doslova spotřebovávány. Dodejme, že na byt se čekalo mnoho let [17].

Stálo by za to do knihy doplnit třináctý mýtus, a to sice, že u nás byl vybudován socialismus - tj. odstraněn kapitalismus. Kapitalismus však byl přítomen (byť značně zdeformovaný) i za socialismu, a to v podobě černého trhu (mimo to však byl přítomen i v podobě „opisování“ cen ze Západu plánovácími komisemi). Centrální plánování a z něho plynoucí nedostatková ekonomika byla vodou na mlýn černého trhu. Díky černému trhu byl socialismus o něco snesitelnější. Jsme-li u bydlení, tak autoři uvádí: „Ke konci osmdesátých let bylo možné koupit v Praze byt za pár desítek tisíc korun (dle velikosti a místa), ovšem byt vám pochopitelně nepatřil, pouze jste podvodem mohli získat tzv. dekret [vlastně právo na podnájem, pozn. autora].“ [18] Trh nelze nikdy zcela potlačit, i když bude režim zvlášť tuhý. Čím bude postup brutálnější, tím vyšší bude riziková přirážka, a tím větší motivaci budou mít lidé ochotní podstupovat riziko.

Špičková a každému dostupná zdravotní péče

Jsme-li u černého trhu a uplácení, je vhodné se podívat na mýtus číslo 8, který pojednává o socialistickém zdravotnictví. Před nástupem komunismu v roce 1948 bylo Československo 12. zemí na světě dle střední délky života, v roce 1989 už to bylo jen 27. místo (u tak závažných dat by to chtělo přímo uvést zdroj) [19]. Zdravotnictví bylo za minulého režimu samozřejmě státní. Placení tak bylo odděleno od poskytování zdravotnických služeb. Zdravotnické služby patří mezi statky, které jsou předmětem lidského jednání, protože jsou vzácné. Oddělené placení znamená, že stát (kraj, obec) má své peníze za poskytování služeb (to platí obecně pro poskytování čehokoliv vzácného) jisté a nic ho nenutí dále své služby zlevňovat a zlepšovat. Konkurence, a s ní možnost výběru pro spotřebitele, neexistuje a stát je v pozici monopolu. Dále to znamená, že dané služby budou nadměrně poptávány, protože lidé neplatí za poskytované služby přímo. Tak se stanou tyto služby ještě vzácnější. Díky neexistenci trhu s danými službami neexistují ani relevantní ceny a stát není schopen určit, které služby poskytnout. V případě zdravotnictví (toto však samo o sobě soupeří s jinými službami a zbožím – např. vzděláním, obranou, produkcí potravin atd.) tak budou některé čekárny přeplněné, lidé budou čekat (a někteří při tomto čekání i umírat) měsíce na operace atp. Jinde budou čekárny skoro prázdné a lékaři, sestry a přístroje budou často v nečinnosti. Na scénu tak může vkročit uplácení a černý trh, aby napravil alespoň některé nedostatky socialistického zdravotnictví – srovnej se s. 62. Jen v takovémto systému se lze setkat s lékaři typu „bonapart“ - obstarej bony (tuzexové poukázky k nákupu zboží ze Západu), anebo si chystej parte [20]. Autoři citují profesora doktora Josefa Marka, který uvádí, že tehdejší socialistické zdravotnictví trpělo nedostatkem financí, přístrojů a zahraničních léků, i když si u nás medicína udržela západní ráz [21].

Ovšem dnešní zdravotnictví je ve své většině financováno také z veřejných rozpočtů, i když mechanismy financování jsou dnes jiné (horší?). Nabízí se tak otázka, v čem je tedy oproti minulosti výrazný rozdíl? Jistě i medicína za ty roky učinila pokrok a dnes lidé za zdraví vydávají více finančních prostředků. Čekárny však pořád někde zejí prázdnotou a jinde jsou přeplněné, pořadníky na operace pořád existují, stejně tak jako stesky na nedostatek financí, a samozřejmě se uplácí. Mýtus byl díky větší svobodě projevu demaskován, a to je tak všechno.

Sociálně spravedlivá společnost

K mýtu číslo 10 můžeme přejít již na konci kapitoly o socialistickém zdravotnictví. Zde je připomenuto zvláštní zdravotnické zařízení pro komunistické papaláše a prominenty, tzv. Sanopz, kde byla poskytována zásadně lepší zdravotnická péče [22]. Srdcem požadavků na sociálně spravedlivou společnost je především požadavek rovnosti. Ekonom M. N. Rothbard ve své knize „Ekonomie státních zásahů“ prokázal, že dosažení rovnosti je nesmyslný a nemožný cíl a že pouhé přibližování k „rovnosti“ má za následek hospodářský úpadek [23]. Přesto se podívejme, jak vypadala „rovnost“ za socialismu u nás.  Generální tajemník UV KSČ Milouš Jakeš (v knize je nesprávně uvedeno Miloš) bral oficiální měsíční plat ve výši 18 000 Kčs hrubého + 8 000 Kčs v nezdanitelných náhradách, u krajského tajemníka KSČ to bylo 10 000 Kčs + 3 000 až 5 000 Kčs. Tito lidé však disponovali prakticky celou ekonomikou. Platy některých herců a zpěváků dosahovaly pak výše vpravdě astronomické. V té době byl v Československu průměrný měsíční plat 3 170 Kčs [24]. I tehdy ovšem platilo, že výše příjmu byla ovlivněna malou skupinou lidí s vysokými příjmy. Co se týká důchodů, tak v roce 1978 činil dle Charty 77 pokles příjmů při přechodu do důchodu 43% [25]. Dodejme, že možnost oficiálně si k důchodu přivydělat byla nízká.

Na okraj

Zmíníme se ještě o dvou mýtech. O mýtech, které jsou docela diskutabilní. Je otázkou, zda měly být vůbec do knihy zařazeny. Šestý mýtus „Vojna dělá z chlapců chlapi“ sice popisuje šikanu na vojně za minulého režimu (včetně toho, že některé dohnala k sebevraždě, dezerci a někdy i k šílenství) [26]. Na druhou stranu k témuž docházelo i po revoluci. Tzv. modrá knížka byla velmi ceněna tehdy [27] a i po revoluci. Navíc novému režimu trvalo 15 let (!), než byla u nás po skoro 140 letech povinná vojenská služba zrušena [28]. Nejednalo se tedy o nějaké komunistické specifikum.

Mýtus číslo 11 „Milujeme Karla Gotta“ uvádí, že režim používal zábavu pro svoji propagandu, že fungovala cenzura a vystupovat mohli jen ti lidé, kteří to měli úředně povoleno [29]. Nebylo prostě možné, aby si někdo pronajal sál, přinesl si aparaturu, pozval veřejnost, informoval hasiče, dodržel noční klid a začal zpívat nebo třeba hrát (to není úplně možné ani dnes). Díky tomu, že stát obchodoval i s hudbou, bylo prakticky nemožné, aby se mohly legálně prodávat gramofonové desky a kazety neschválených autorů [30]. Stát také vlastnil nakladatelství, divadla, filmové ateliéry atd. Jak to říkal F. A. von Hayek? Se ztrátou ekonomické svobody padají i ostatní svobody. Problém je, že toto skoro každý věděl. Uvedená fakta stojí za připomenutí, ale nejde zde o žádný mýtus. To však není vše. Jaký smysl má následující tvrzení: „Zpěváci pějí sentimentální písně s příšernými texty, jako třeba...“ [31] Konkrétní texty následují. Do textu knihy tak byly vpašovány hodnotové soudy autora. Téměř každé umělecké dílo má své obdivovatele a odpůrce. Řada tehdejších písní (stejně tak filmů, seriálů atp.) se ostatně dodnes hraje na komerčních rozhlasových stanicích. Jiné se naopak nehrají. Argumentace pomocí vlastních hodnotových soudů nemá žádný smysl a nemá mít v knize, která má být nezaujaté, žádné místo.

K dalším v knize uvedeným mýtům patří: „Levné rekreace pro všechny pracující“, „Socialistickým hospodářstvím k čistému vzduchu“, „Kádrování v zájmu nás všech“ a „Sovětský svaz – náš osvoboditel, dobrodinec a ochránce“.

Dobrého nebylo vůbec nic?

V úvodu knihy autoři píší, že výroky typu „Předlistopadový režim měl i své dobré stránky a není možné se na něj dívat černobíle,“ jsou čirou demagogií, a že na husákovském socialismu nebylo dobrého vůbec nic [32]. Je tomu skutečně tak? Podívejme se na toto tvrzení z hlediska svobody jednotlivce. Uvedeme pouze jeden příklad, čtenáři možná vymyslí další. Případ „Městské památkové zóny“. V případě této zóny mohou orgány „Státní památkové péče“ stanovit podmínky, které omezují stavební a jiné úpravy v zóně. Jinými slovy omezují svobodu vlastníků nemovitostí nakládat se svým majetkem. Nyní je takových zón 253, před rokem 1989 byla jediná. Předpokládáme-li určitou setrvačnost vývoje (některá rozhodnutí mohla mít svůj původ za minulého režimu), tak v roce 1990 bylo těchto zón 86 [33]. Přibylo i staveb evidovaných jako kulturní památky, dvě nové „Městské památkové rezervace“, z 1 na 61 stoupl počet „Vesnických památkových rezervací“ atp. Svoboda jednotlivce se tak v této oblasti oproti minulému režimu zmenšila. Černobílé vidění opravdu neobstojí.

Závěr

Kniha „Mýty o socialistických časech“ míří správným směrem. Je jistě nutné přibližovat lidem běžný život za dob komunistické diktatury. „Mýty o socialistických časech“ však místy postrádají nezaujatost a některé ze zařazených mýtů jsou diskutabilní. Nicméně řada jiných věcí v knize stojí za přečtení. Knihu lze doporučit lidem, kteří probíranou dobu nezažili. A také těm, kteří ji zažili, protože lidská paměť má často sklon k falešnému vzpomínkovému optimismu.

[1] Drda, s. 16
[2] Hayek, s. 138
[3] Ibid, s. 140
[4] Drda, s. 17-8
[5] Ibid, s. 18
[6] Mises-Byrokracie, s. 113
[7] Ibid, s. 23-4
[8] Hayek, s. 47
[9] Drda, s. 23 Ibid, s. 24
[10] Ibid, s. 24
[11] Ibid, s. 26
[12] Mises-Liberalismus, s. 64-8
[13] Drda, s. 29
[14] Ibid, s. 29-30
[15] Ibid, s. 31
[16] Ibid, s. 30, podobně s. 39
[17] Ibid, s. 30
[18] Ibid, s. 30, podobně s. 38
[19] Ibid, s. 61
[20] Ibid, s. 11
[21] Ibid, s. 63
[22] Ibid, s. 64
[23] Rothbard, s. 340-4
[24] Drda, s. 74
[25] Ibid, s. 75
[26] Ibid, s. 50-1
[27] Ibid, s. 52
[28] Ibid, s. 49
[29] Ibid, s. 79, podobně s. 80-1, k propagandu i s. 82
[30] Ibid, s. 80
[31] Ibid, s. 79
[32] Ibid, s. 5
[33] Monument

Literatura:

1) Drda A. aj. Mýty o socialistických časech. Praha: Člověk v tísni 2010, ISBN 978-80-86961-98-9.
2) Hayek, F. A. Cesta do otroctví. Brno: Barrister & Principal 2010, 2. vyd. dotisk, ISBN 978-80-87029-32-9.
3) Mises, v. L. Byrokracie. Praha: Liberální institut 2002, ISBN 80-86389-22-7.
4) Mises, v. L. Liberalismus. Praha: Liberální institut 1998, ISBN 80-86119-08-4.
5) Rothbard, M. N. Ekonomie státních zásahů. Praha: Liberální institut 2001, ISBN 80-86389-10-3.
6) Monumnet [online, 2013-11]. Dostupný z (přístup 06/2011): http://monumnet.npu.cz/chruzemi/list.php?KrOk=&Typy%

Původně vyšlo na webu Liberálního institutu.