Školou k loajálnímu poddanství

Mises.cz: 11. dubna 2012, HynekRk, komentářů: 117

Škola je považována za jeden z významných faktorů, který formuje člověka. Často se vedle rodiny považuje za faktor nejdůležitější [1]. V našem státě je školství prakticky výhradně doménou státu (podobně jako ve většině vyspělých států světa), protože i čistě soukromé školy (za čistě soukromé nepovažuji školy byť jen částečně placené státem z daní) jsou povinny dodržovat státem předepsané vzdělávací obory a programy, musí být zapsány ve školském rejstříku a mohou být státem inspektovány atp. [2] Jistě čistě soukromé školy nemusí toto vše přímo plnit, ale pak může mít jejich absolvent problémy s uznáním dosaženého vzdělání [3]. V rukách vlády, která reprezentuje určitý světový názor nebo jistou směsici světových názorů, je tak uložena moc významně ovlivňovat utváření občanů. Slovy klasika vlády mají moc vychovávat místo vzdělaných poddaných loajální poddané. To je podpořeno existencí povinné školní docházky do určitého věku dítěte nebo tím, že děti vyučované doma se musí podrobovat pravidelným zkouškám ve škole. A také tím, že lidé ze svých příjmů platí daně, a to i za účelem státního financování školství. Lidem tak zbývá méně peněz, možná zrovna na jiné formy vzdělávání svých dětí. Před demokratickou i nedemokratickou vládou tak leží velké pokušení, aby tuto moc zneužila ve svůj prospěch. Pro vládu (a její světový názor) je vzdělávání jedním z pilířů, který ji drží u moci. Existuje tedy silný apriorní důvod, aby si vláda o tento pilíř náležitě pečovala. Takhle nějak soudí velká část lidí, kteří zastávají jiný světový názor než ten, který zrovna panuje. Málokdo z nich si však otevřel nějakou učebnici a podíval se do ní. My to nyní uděláme. Konkrétně se podíváme, co se učí v našich luzích a hájích studenti středních škol. K tomu nám poslouží kniha „Odmaturuj! ze společenských věd“. Ta není přímo učebnicí a zdá se, že není schválena Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy. Autoři tedy měli jistý stupeň volnosti. Na druhou stranu, chce-li nakladatel knihu prodat, musí studentům a jejich rodičům nabídnout něco, co jim pomůže uspět u maturity na více či méně státem reglementovaných, financovaných a ovládaných školách. Těžko předpokládat, že lidé budou kupovat knihu, která jim umožní u maturity propadnout. Vzhledem k rozsahu článku uvedu jen několik bodů převážně z kapitoly politologie a sociologie, a to s krátkým komentářem.

Teorií vzniku státu uvádí kniha několik, ale za nejčastěji uváděnou považuje kontroverzní teorii smluvní, kdy vznikla mezi lidmi smlouva [4]. K té M. N. Rothbard napsal, že je zde historický problém, zda se vůbec taková smlouva někdy uskutečnila. I pokud by se náhodou někdy v minulosti uskutečnila, tak není stejně závazná pro pozdější generace [5]. Dále uvedená teorie násilí mlčky předpokládá vznik státu jiným způsobem než násilím. Malá banda násilníků může terorizovat sotva jednu vesnici. Rothbard jinde doložil, že vzniku státu musel předcházet nutně vznik trhu, který je sám o sobě již formou lidské organizace [6]. Kniha nicméně uvádí i další možnosti vzniku státu.

Jasno má kniha o demokracii. V ní se na správě a řízení státu podílejí všichni občané státu [7]. Problém ovšem je, že některé menšiny se nikdy nestanou většinami anebo součástí většiny. Navíc hodnota hlasu jednoho voliče má váhu blížící se nule. O nedemokratických režimech má kniha také jasno: vládne zde prý jen úzký okruh osob, nebo dokonce jen jedinec (!) [8]. Jak dokáže taková hrstka nebo jedinec ovládat milióny lidí? Nemá snad za sebou taková vláda početný státní aparát a zájmové skupiny? Není taková vláda složena z různých klik? Mají studenti věřit bajkám, že Hitler sám o sobě terorizoval a zpustošil skoro celou Evropu a povraždil vlastní rukou milióny lidí? Tak tomu ovšem není, pokud se chce vláda dlouhodoběji udržet, musí ji podporovat (byť pasivně) většina obyvatel [9]. Z toho však plyne jeden nepříjemný logický důsledek: i diktátorský režim musí být z dlouhodobějšího hlediska v jistém smyslu založen na demokracii. Guru československé demokracie T. G. Masaryk měl pravdu, když tvrdil, že lidé jako Hitler, Mussolini a Stalin potřebují všichni podporu národa, a že v tom je určitý druh demokracie [10]. Autoři knihy dále tvrdí, že v demokratických režimech platí ústavní řád a základní lidská práva a svobody, zatímco nedemokratické režimy lidská práva a svobody potlačují. To je zvláštní, protože na straně 13 se píše, že: „V ČR je propagace rasismu trestná.“  [11] To je však přece jasné omezení svobody projevu [12].

Dle knihy je právní stát „takový, v němž je vztah mezi občanem a státem vymezen pomocí práva. Právní řád stanoví i pravidla chování státních orgánů, aby nemohla být jejich moc zneužita proti občanům…“. Zárukou toho mají být nezávislé soudy [13]. Ty jsou však státní a jsou placeny z daní. Pokud by si soudci postavili hlavu, má na ně vláda páku v podobě jejich výplat. V opačném případě si soudci mohou dělat, co chtějí, pak však díky svým rozhodnutím na sebe strhnou významnou část moci. Tak jako tak jsou nakonec soudy součástí státu - tj. instituce, před kterou mají občany chránit. Je to podobné, jako kdyby soudní spory mezi mnou a vámi řešil „nezávislý“ soudce já. Podobně zavádějící je tvrzení, že: „Příkladem nezávislosti masmédií na státu a politickém zřízení jsou u nás tzv. veřejnoprávní média.“ Prý nedostávají od státu přímo nic a existují jen díky koncesionářským poplatkům a reklamě [14]. Jenomže tyto poplatky jsou určené zákonem a jen parlament může měnit jejich výši (má tak na tato média dobrou páku). Také máme „Radu České televize“ a „Radu Českého rozhlasu“, jejichž členy volí a odvolává poslanecká sněmovna. Dále je tu „Rada pro rozhlasové a televizní vysílání“ [15]. Nezávislost je tedy čistě iluzorní.

Mezi charakteristikami nedemokratických diktátorských režimů mne zaujala následující: „kontrola všech oblastí individuálního i společenského života“ [16]. Takovéto tvrzení vzniká tehdy, pokud zaměňujeme svobodu s demokracií - tj. svobodu s mocí. Odhlasuje-li si 90% lidí, že oloupí 10% lidí, můžeme si o tom myslet cokoliv, ale je to prostě demokratické rozhodnutí. V každé demokracii a i v každém nedemokratickém režimu má svoboda menší či větší prostor. Pravda, empiricky byl tento prostor po druhé světové válce v západních demokraciích zpravidla větší. Do budoucna to tak však být nemusí. Absolutní kontrola je ohromně nákladná a není ani úplně možná. Co tím chci říci? Klidně se může stát, že svoboda jednotlivce v demokratickém režimu může být menší než v nedemokratickém režimu. Například svoboda (nejen) podnikání v Číně může být větší než svoboda podnikání v jiné rozvojové zemi s demokratickou vládou. Ba i v některých ohledech větší než v EU [17]. Nedemokratický Bachův absolutismus se vyznačoval například zvýšením svobody podnikání [18]. A tak se dá pokračovat. Naproti tomu některé vzorové demokratické vlády vyháněly Indiány z jejich domovů, zavíraly Búry do koncentračních táborů anebo masakrovaly neozbrojené Vietnamce a Iráčany [19].

Dle strany 29 je komunismus mimo jiné založen na myšlence sociální rovnosti. Pak: „Rovnosti, spravedlnosti a solidarity lze v komunismu dosáhnout revolucí (revoluční komunismus) nebo sociálními reformami (reformní komunismus).“ [20] Mělo by být jasné, že rovnosti nelze dosáhnout žádnou myslitelnou cestou - rovnost je nedosažitelný cíl [21]. Slovo solidarita pak znamená dobrovolnou vzájemnou podporu (soudržnost) a nikoliv násilnou konfiskaci majetku a jeho následné přerozdělení [22]. Na straně 37 se čtenář dozví o pozitivní roli odborových organizací. Tyto jsou pilířem demokracie a prosazují zlepšování pracovních podmínek, hospodářského a sociálního postavení zaměstnanců atd. [23] Avšak nic se nedozví o jejich stinných stránkách: zvyšování nezaměstnanosti a snižování produkce statků a služeb [24]. Podobné jednostranné informace získá čtenář o nebezpečí skleníkových plynů [25]. O možných pochybnostech se v knize nic nedozví.

Globalizace není líčena jen v negativních barvách. Přesto působí některá negativa dosti zvláštně. Globalizace, zdá se, má nahrávat spíše bohatším a diskvalifikovat chudé, celoplanetární nerovnosti mezi regiony, státy a skupinami se zvyšují [26]. Někde se vývoj prostě zlepšuje více než jinde. Co však na tom má být? Není důležité spíše zlepšování celkové situace? Máme si díky nerovnosti přát, aby ke zlepšování nikdy nedošlo? [27] Ekonom a historik J. Norberg ve své knize „Globalizace“ předložil statistické údaje, které ukazují na to, že ve světě docházelo k poklesu nerovnosti [28]. Navíc na nerovnost má vliv řada jiných věcí: třeba činnost státu nebo vliv náboženství atp. Zvláštní je i tvrzení, že v koexistenci s jinými lidmi si lidé uvědomují, že jejich kultura, normy, zvyky atp. jsou jedny z mnoha, nejsou absolutně platné ani nezpochybnitelné. A tak člověk pozdní moderny začíná žít v jistém kulturním vakuu [29]. Jinými slovy člověk si tedy může vybírat z většího množství kultur, a proto si nakonec žádnou nevybere? Zvláštní to je i s ohledem na to, že na stejné straně se píše i o multikulturalismu [30].

Nechybí ani zmínka o konzumní společnosti, která „je organizována kolem konzumu, nikoliv kolem výroby zboží.“ Vzápětí je dodáno, že výroba a produkce zboží jsou charakteristické pro západní společnost [31]. Toto nepotřebuje žádný komentář. Autoři dále tvrdí, že rozšiřující se poptávka po zboží všeho druhu se stává pro západní ekonomiky nezbytnou podmínkou. Bez konzumu většiny populace nemohou ekonomiky fungovat [32]. Skutečností však je, že za účelem vyšší budoucí konzumace (tj. většího ekonomického rozvoje) je nutné spořit - tj. odložit současnou konzumaci a provést dodatečné investice [33].

Podobně kontroverzních věcí, zmatků, ba přímo nesmyslů je v knize více. Tím ovšem netvrdím, že vše je špatné. Jsou zde jednak věci nekontroverzní, ale i kontroverzní avšak pravdivé. Například je zde uvedeno, že stát oslabil funkci rodiny [34]. Celkově je však kniha dobrým příkladem toho, jak se státní školství snaží „nahustit“ studentům do hlavy určitý světový názor (směs světových názorů). Kniha je tak dobrým důvodem pro požadavek, aby vládci dali od vzdělání ruce pryč [35]. Lidé jsou různí a zastávají různé názory. Jen samotných názorů na velikost úlohy státu (míru etatismu) ve společnosti existuje velmi mnoho. Lidé by měli mít právo učit děti ve školách podle svých představ. Je sice pravdou, že někteří lidé pak mohou preferovat výuku (vyvrácených) nepravd a bludů a děti těchto lidí se pak s tím budou muset v životě vyrovnávat. Na druhou stranu většině rodičů jde o blaho svých dětí, tudíž budou existovat jisté limity (ne však 100%) ve výuce těchto nepravd a bludů. Stěží si lze však představit, že nepravdy a bludy - typu nezávislá veřejnoprávní média, jedinec vládnoucí sám, působení odborů má jen pozitiva - se budou v bezstátním systému vzdělávání učit všechny děti, které chtějí (jako v tomto případě) vystudovat střední školu. Jistě, vládci se budou státního vzdělání držet, protože je to jeden z nejdůležitějších pilířů jejich moci. Špatné finanční zdraví státu zde však dává určitou naději. Zatím je však nutné věnovat výchově a vzdělávání vlastních dětí o něco více času.

[1] Dvořák, s. 31
[2] Pro příklady ze školského zákona č. 561/2004 Sb., §3, odstavec 2: „Pro každý obor vzdělání v základním a středním vzdělávání a pro předškolní, základní umělecké a jazykové vzdělávání se vydávají rámcové vzdělávací programy. Rámcové vzdělávací programy vymezují povinný obsah, rozsah a podmínky vzdělávání; jsou závazné pro tvorbu školních vzdělávacích programů, hodnocení výsledků vzdělávání dětí a žáků, tvorbu a posuzování učebnic a učebních textů a dále závazným základem pro stanovení výše finančních prostředků…“, viz i §4,
- §7 odstavec 6: „Podmínkou výkonu činnosti školy nebo školského zařízení je zápis do školského rejstříku.“,
- k tomu, že jsou do zákona zahrnuty i čistě soukromé školy viz §8 odstavec 6,
- k inspekci viz §12,
- §58 odstavec 5: „Vláda stanoví nařízením obory vzdělání, v nichž lze dosáhnout středního vzdělání, středního vzdělání s výučním listem a středního vzdělání s maturitní zkouškou, jejich návaznost na učební a studijní obory podle předchozích právních předpisů a počet žáků ve skupině na jednoho učitele odborného výcviku.“
[3] Pravdou ovšem je, že i tak dnes působí řada škol a agentur poskytujících různé více či méně známé a spíše krátkodobé typy vzdělání. Nicméně platí, že čím více lidí považuje státní zásahy do školství za dobré, tím více roste pro absolventa význam absolvování státem schválené a dozorované školy. Je to něco na způsob dobrovolného otroctví. Vládci toto však sami významně podporují: propagandou, povinnou školní docházkou, školstvím „zdarma“ a existencí daní.
[4] Dvořák, s. 8
[5] Rothbard, Etika, s. 195
[6] Rothbard, Anatomie, s. 6
[7] Dvořák, s. 10
[8] Ibid, s. 10. Nedemokratickým režimem se v knize a ani v tomto článku nerozumí svobodná společnost.
[9] Rothbard, Anatomie, s. 6
[10] Masaryk, s. 363
[11] Dvořák, s. 10 a 13
[12] A to, i pokud ho definujeme jako majetkové lidské právo a nikoliv jako vágní lidské právo.
[13] Ibid, s. 12
[14] Ibid, s. 129
[15] www.ceskatelevize.cz/rada-ct/, http://www.rozhlas.cz/rada/portal a příslušná hesla na www.wikipedie.cz
[16] Dvořák, s. 21
[17] Vořechovský, viz také Břicháček
[18] Machačová, s. 415 - 6, pronásledování obrozenců?
[19] Zde může někdo namítnout, že hlasovací právo se přiznávalo občanům daného státu zpravidla postupně, zdá se však, že více demokracie nemá příliš vlivu - viz Vietnam, Irák atp.
[20] Ibid, s. 29
[21] Rothbard Ekonomie, s. 340-4
[22] Srovnej s wikipedie.cz
[23] Dvořák, s. 37
[24] Pro detailnější informace viz Hazlitt, s. 135-46
[25] Dvořák, s. 92
[26] Ibid, s. 142 a posobně i s. 90-1
[27] Norberg, s. 37
[28] Ibid, s. 37-40 (tato data končí rokem přibližně 2000)
[29] Dvořák, s. 142
[30] Otázka je, zda je vůbec možné žít bez určité kultury?
[31] Ibid, s. 142
[32] Ibid. s 142
[33] Pro jednoduché pochopení viz Schiff.
[34] Dvořák, s. 138
[35] Nelze popřít, že učitel má při vlastní výuce zpravidla větší volnost než učebnice a knihy jako „Odmaturuj! ze společenských věd“, zde ale závisí na jeho nadšení. Navíc sám učitel je „produktem“ státního vzdělávacího systému.

Literatura:

1) Dvořák, J. aj. Odmaturuj! ze společenských věd. Brno: Didaktis 2008, ISBN 978-80-7358-122-0.
2) Hazlitt, H. Ekonomie v jedné lekci. Praha: Liberální institut 1999, ISBN 80-902701-2-3.
3) Machačová, J. a Matějček, J. Nástin sociálního vývoje českých zemí 1781-1914. Praha: Univerzita Karlova – Nakladatelství Karolinum 2010, ISBN 978-80-246-1679-7.
4) Masaryk, T. G. Cesta demokracie. IV, Projevy, články, rozhovory 1929-1936. Praha: Ústav T. G. Masaryka 1997, ISBN 80-901478-4-4.
5) Norberg, J. Globalizace. Praha: Alfa Publishing – Liberální institut 2006, ISBN 80-86389-44-8.
6) Rothbard, M. N. Anatomie státu. Praha: Ramago.net 2011, ISBN 978-80-904861-2-6.
7) Rothbard, M. N. Ekonomie státních zásahů. Praha: Liberální institut 2001, ISBN 80-86389-10-3.
8) Rothbard, M. N. Etika svobody. Praha: Liberální institut 2009, ISBN 978-80-8638-955-4.
9) Úplné znění zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon). (Dotupné i elektronicky na stránkách MŠMT)

Odkazy:

1) Břicháček, T. Unijní regulace je všude, kam se podíváte [online, Strana svobodných občanů 2011]. Dostupný z (přístup 11/2011): http://www.svobodni.cz/media/clanky/1254-brichacek-unijni-regulace-je-vsude-kam-se-podivate/
2) Shiff, P. Ideologie konzumu [online, blog.aktualne.cz 2010]. Dostupný z (přístup 11/2011): http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/ales-drobek.php?itemid=10649
3) Vořechovský, D. Čína je proti EU tržním rájem [online, Liberální institut 2005]. Dostupný z (přístup 11/2011): http://www.libinst.cz/clanky.php?id=607&highlight=Čína
4) Vořechovský, D. Je EU socialističtější než Čína [online]. Dostupný z (přístup 11/2011): http://offbeat.sweb.cz/docs/Chinasocialism1.pdf
5) http://www.ceskatelevize.cz/rada-ct/
6) http://www.rozhlas.cz/rada/portal
7) www.wikipedie.cz

Článek původně vyšel v časopisu Terra Libera leden-únor/2012.