Soukromé právo na Smaragdovém ostrově

Mises.cz: 25. června 2012, Mises.org (přidal Jakub Skala), komentářů: 19

Proti anarchii se za staletí nashromáždila spousta námitek, totéž platí pro soukromou produkci ochrany a spravedlnosti. Dokonce i Ludwig von Mises otevřeně odmítl soukromou produkci práva. Přesto existují nesčetné případy soukromé produkce práva a nejedná se tak pouze o koncept, který by existoval pouze teoreticky, ale o koncept, který existoval a fungoval i v realitě. V tomto článku se budeme zabývat pouze jedním z nich: Brehonem neboli Raným irským právem.

Brehon byl dávný irský právní systém, který přežil až do počátku 17. století. Tento domorodý právní systém byl plně vyvinutý již před křesťanskou, dánskou a anglo-normanskou invazí do Irska a jeho existence pokračovala i navzdory nim, pokaždé byl však těmito událostmi mírně narušen.

Ačkoliv přesné datum vzniku tohoto právního systému je neznámé, existující důkazy naznačují, že se vyvinul během doby bronzové (2300 – 900 př. n. l.). Existují také důkazy, které naznačují, že hlavní vývoj přinejmenším nejzákladnější formy tohoto práva se odehrál mezi 18. a 13. stoletím př. n. l.

Právo se týkalo spíše občanského než trestního kodexu; zabývalo se platbami kompenzací za škodu a regulací majetku, dědictví a smluv. Koncept státem spravovaného trestu za zločin byl irským raným znalcům práva cizí.

Kodex Brehon tvořil obrovské tělo občanského, válečného a trestního práva. Reguloval lidi rozličného společenského postavení, od „krále“ až po otroka, a vyjmenovával jejich individuální práva a výsady. Existovala pravidla pro spravování majetku, pro různá ekonomická odvětví – stavebnictví, pivovarnictví, mlynářství, správu vodních toků, rybaření a včelaření, pro neoprávněné zabavení majetku, desátky, neoprávněný vstup na pozemek a pro důkazy v soudních sporech. Stejně tak byly pečlivě regulovány vztahy majitele budov a jeho nájemníků, poplatky specialistům – doktorům, soudcům, učitelům, stavitelům a řemeslníkům, vzájemné vztahy otce a syna, nevlastních rodičů a nevlastních dětí a pánů a služebníků. Z toho, co dnes nazýváme trestním právem, rozlišoval kodex různé přečiny – vraždu, zabití, útok, poranění, krádež a další různé druhy úmyslného poškození, náhodná zranění od cepů, kladiv, zařízení a zbraní všech druhů. Dále byla stanovena hodnota kompenzace detailně pro každou možnost zranění.

Brehon dokázal zůstat irským právem až do Cromwelova útoku v 17. století. Přežití tohoto práva po téměř tři tisíciletí je svědectvím smyslu pro čest u lidí, které toto právo řídilo. Zákony byly zákony jeho uživatelů. To znamená, že zákony získávaly svoji autoritu z názoru veřejnosti. Byly vyjádřením morální síly, kterou měli lidé, jimž vládly. Morální síla byla kodexem cti reflektovaným skrz dávné zákony a texty moudrosti. Slovo jedince byl jeho závazek.

Jelikož zákony byly vytvářeny uživateli práva, nemohly být změněny bez veřejného souhlasu. A tedy k jakékoli úpravě existujících zákonů nebo tvorbě nových mohlo dojít jen na otevřeném fóru shromážděných lidí. Ačkoliv tedy někteří lidé mohli prosazovat specifický zákon, k jeho odhlasování byla potřeba většina „svobodných“ lidí. Právo Brehon bylo vskutku právem lidí, stvořeným lidmi a pro lidi.

Vynucovat právo byla historická role Túath – irských politických uskupení, které se skládaly ze všech svobodných občanů, kteří vlastnili půdu, specialistů a řemeslníků. Každoročně se konala shromáždění všech členů Túath, kteří rozhodovali o společných politikách, deklarovali válku nebo mír vzhledem k ostatním Túath a volili nebo sesazovali své „krále“. Také stojí za poznamenání, že nikdo nebyl nucen nebo svázán s jedním Túath a mohl volně vystoupit z jednoho Túath a stát se členem jiného (k čemuž také často docházelo). Túath tedy byly dobrovolné asociace, které sestávaly z územního majetku svých dobrovolných členů. Túath byly schopny zaručit právo a pořádek skrz komplexní systém záruk.

Jelikož vynucování práva nenáleželo v Túath ani státu ani králi, bylo zcela závislé na každé straně sporu, aby za sebe našla ručitele, který zaručí, že rozhodnutí soudu bude respektováno.

Ohodnocení majetku jedince – jeho charakter a cena – bylo zásadním aspektem právního systém. Pokud se měl jedinec účastnit propracovaného systému záruk, které byly základním mechanismem, kterým se vynucovalo veškeré právo, bylo také nezbytné ohodnotit cenu cti daného jedince, která byla další zásadní částí irského právního systému.

Cena cti byl poplatek splatný kterémukoliv svobodnému občanovi, pokud byla jeho čest jakýmkoliv způsobem poškozena nebo zpochybněna někým jiným. Tohoto poplatku se jedinci mohli dovolávat v případě porušení jakékoliv smlouvy, v případě násilí spáchaného na jedinci nebo jeho rodinných příslušníků, při neoprávněném užití jeho majetku, nebo dokonce i při zlomyslném užití „satiry“, která bezdůvodně poškozovala jeho reputaci. Cena cti teda byla také zásadním prvkem v systému záruk, s jehož pomocí byla vynucována všechna soudní rozhodnutí.

Brehoné, ačkoliv často nesprávně popisováni jako soudci, byli ve skutečnosti arbitři a právní poradci vládce. Původně, v dobách před příchodem Normanů, to byl Rí (král nebo královna), kdo vynášel rozsudky (pokud to bylo nezbytné), poté co si vyslechl aplikovatelné zákony a radu od Brehona. Až během pozdního 12. století začali být právní experti jmenováni jako soudci. Nicméně i poté probíhalo jmenování soudců pouze na území, které ovládali Normané. Domorodí Irové zatvrzele odmítali vzdát se starých zvyků. Vydrželo jim to až do 17. století, kdy bylo právo Brehon nakonec svrženo.

Jelikož bylo právo velmi často komplikované a bylo třeba zvažovat mnoho možností, outsider nemohl doufat v ovládnutí všech spletitostí práva. Nicméně i přesto, že bylo právní pole omezené, Brehoné museli být extrémně opatrní, protože kdyby byli shledáni vinnými z dávání falešných právních názorů, propadl by jejich poplatek a byli by zodpovědni za škody, které způsobili.

Trvalost tohoto práva je poměrně ohromující. Začínajíc dlouhou dobu před naším letopočtem, zůstal tento systém preferovaný shodně Iry i Normany až do 17. století a vlády královny Alžběty I. A to navzdory skutečnosti, že angličtí spisovatelé byli vždy ve svém zatracování práva Brehon neúprosní a řada výnosů (anglického) parlamentu směřovala proti němu. Parlament dokonce došel tak daleko, že vyhlásil používání tohoto práva anglickými osadníky za vlastizradu. V rozporu s těmito zákazy Angličané, kteří žili mimo hranice vlasti, adaptovali právo Brehon jako své vlastní.

Důvodem trvalosti práva Brehon byli sami lidé. Veškerá dostupná irská literatura ukazuje obrovský respekt, který měli Irové pro spravedlnost a právo a odpor k nespravedlivým rozhodnutím. Jak napsal jeden z předních odborníků na irské právo: „Neexistovala legislatura, soudní vykonavatelé, policie ani veřejné vynucování spravedlnosti … Neexistovaly žádné stopy po státem vykonávané spravedlnosti.“ [1] A na začátku 17. století řekl Sir John Davies, nejvyšší státní zástupce Jamese I., že „Pod sluncem není žádný jiný národ, který by miloval rovnost před zákonem tak jako Irové.“ [2]

Nicméně ačkoliv byl tento systém provozován soukromě, člověk by se mohl zajímat, zda byl tento systém libertariánský nebo alespoň sympatizoval s principy kapitalismu. Odpověď na tuto otázku je zcela jistě ano.

Vlastnictví majetku bylo v Irsku obecně absolutní kromě několika zanedbatelných omezení.

Fakt, že vlastnická práva byla nadřazená, byl reflektován ve skutečnosti, že jedinci se lišili třídním systémem založeným na velikosti nashromážděného majetku a jediným způsobem, jak se mohl jedinec pohybovat napříč třídami, bylo díky nashromáždění dalšího majetku.

Ačkoliv byli v irské společnosti pod právem Brehon dominantní muži, ženy měly větší svobodu, nezávislost a vlastnická práva než v ostatních evropských státech té doby. Po svatbě měli muž a žena svoje vlastnictví oddělené.

Je zcela zřejmé, že ženy byly v záležitosti vlastnických práv rovny mužům. Žena se mohla vdát, za kohokoliv chtěla. Ani manžel ani manželka nemohli prodávat, směňovat nebo zastavovat majetek svého partnera. Oba se mohli rozvést s tím druhým. Po rozvodu byl majetek rozdělen stejným poměrem, jaký manželé měli v době svatby.

Uvážíme-li všechna tato fakta, můžeme se ptát: „Proč se v Irsku nikdy neodehrála průmyslová revoluce?“ Odpověď na tuto otázku je celkem komplexní a do velké míry neznámá. Ačkoliv máme bohaté znalosti o faktorech, které ovlivňovaly ekonomiku před a následně po kolapsu systému Brehon, máme vážný nedostatek vědomostí o faktorech, které ovlivňovaly irskou ekonomiku před průmyslovou revolucí. To nejlepší, co teď můžeme udělat, je vysvětlit, proč irská ekonomika selhávala po 16. století.

Těchto důvodu je samozřejmě mnoho a jdou za rámec tohoto článku, ale některé hlavní důvody můžeme krátce nastínit.

Zaprvé, je důležité poznamenat, že tento ostrov byl téměř neustále ve válce od vzpoury Silkina Thomase v roce 1534. Mezi lety 1534 a 1919 došlo k 15ti vzpourám. Tyto války byly často devastující a samotná Irská konfederační válka mezi lety 1641 a 1653 znamenala podle některých odhadů snížení populace o téměř 50 procent. Bylo to právě po této válce, kdy začal právní systém Brehon kolabovat. Vlastnická práva byla vymazána a majetek domorodých Irů byl zkonfiskován a vlastnictví bylo předáno britským osadníkům a sympatizantům.

Jako by to nebylo dost, v roce 1695 zavedla v Irsku britská vláda sadu striktních zákonů – známých jako Penal laws – a nezrušila je až do 20. let 19. století. Tyto zákony měly za cíl donutit irské katolíky, aby konvertovali k protestantismu, nicméně jejich efekty se neomezovaly pouze na náboženství, ale měly také silné ekonomické dopady.

Tyto zákony zakazovaly katolíkům (a) vlastnit zbraň, (b) vykonávat profese (kromě zdravotních), (c) zapojovat se do politiky, (d) vlastnit půdu, (e) získávat vzdělání (kromě vzdělání v protestantské víře) a (f) vlastnit koně v hodnotě vyšší než pět liber. O těchto zákonech se říkalo, že jsou

soukolím chytrých a důmyslných výmyslů, které se skvěle hodí k útisku, ožebračení a ponižování lidí, a jejich znehodnocování samotné lidské povahy je projevem zvrhlé důmyslnosti člověka. [3]

Ve světle těchto skutečností může být jen těžko překvapivé, že se irská ekonomika nedokázala rozvíjet a vzkvétat stejným tempem jako zbytek Evropy v těchto dobách. Nicméně člověk se stále musí ptát, proč Irsko nezažilo fenomenální ekonomický růst před těmito událostmi. Existovaly nějaké překážky, které zabraňovaly lidem v masivní akumulaci kapitálu? Tato záležitost je předmětem dalšího výzkumu.

Reference:

[1] Joseph R. Peden, "Property Rights in Celtic Irish Law," Journal of Libertarian Studies, I (jaro 1977), str. 83;
[2] Michael Ragan, "The Brehon Law," 1999.
[3] Edmund Burke, citován v John Savage: Fenian Heroes and Martyrs (1869).

Článek původně vyšel na mises.org.

Pozorný čtenář si jistě všiml řady podobností mezi irským soukromým právním systémem a tím islandským. Ani jeden z těchto systému nebyl dokonalý z dnešního pohledu. Přesto se optikou doby, ve které fungovaly, jedná o skvělé a trvalé právní systémy, které byly mnohem lepší alternativou těch soudobých státních.