Švédsko: chudší, než si myslíte

Mises.cz: 11. července 2012, William L. Anderson (přidal Josef Tětek), komentářů: 76

Jedním z přetrvávajících mýtů ohledně tzv. státu blahobytu „třetí cesty“ je, že národ jako celek si může udržet vysokou úroveň života – i když nikdo skutečně nepracuje – po tu dobu, co vláda provádí masivní transfery bohatství směrem od těch, kteří jsou na tom relativně dobře, k těm, kteří jsou na tom relativně špatně. Během posledních čtyř desetiletí jsme byli zaplavováni novinovými články, studiemi a veřejnými prohlášeními, které nás nabádaly být více jako Švédsko.

Švédové, bylo nám řečeno, si užívají lékařské péče zdarma, štědrých sociálních dávek, úlev z pracovní doby a dotací snad na všechno představitelné. Když někdo poukáže na to, že Švédové platí enormně vysoké daně, standardní odpovědí je, že „to je sice pravda, ale podívejte, co vše za ně dostávají.“

Podle nedávné studie je však situace poněkud méně růžová. Při srovnání příjmů mezi Švédskem a USA jsou na tom švédské domácnosti znatelně hůře. Závěrem studie ve skutečnosti je, že průměrný příjem Švédů je menší než průměrný příjem černých Američanů, kteří v USA tvoří sociální skupinu s nejnižším příjmem.

Studie pochází ze švédského Institute of Trade, který podle agentury Reuters „porovnal oficiální americké a švédské statistiky ohledně příjmů domácností, hrubého domácího produktu, soukromé spotřeby a maloobchodních výdajů na hlavu v letech 1980 až 1999.“

Ve studii byly při porovnávání použita data přepočtená podle parity kupní síly, přičemž bylo zjištěno, že „mediánový příjem domácnosti ve Švédsku byl na konci devadesátých let ekvivalentem 26 800 USD, zatímco v amerických domácnostech byl mediánový příjem ve stejném období na úrovni 39 400 USD.“ Studie nadále poukazuje na to, že švédská produktivita na hlavu se oproti produktivitě americké rapidně snížila.

Na obranu Švédů je třeba podotknout, že jednoduché srovnávání příjmů může být zavádějící. Ačkoliv jsem nikdy Švédsko nenavštívil (i když tam žijí moji příbuzní), předpokládám, že i ty nejchudší oblasti Stockholmu a jiných švédských měst jsou obyvatelnější a atraktivnější než některé oblasti mnoha amerických měst. I navzdory vysokým daním bych zřejmě raději žil v centru Stockholmu než v centru Detroitu či Newarku.

Studie nás však varuje před něčím mnohem důležitějším, a to že evropské státy blahobytu nečiní své občany bohatší. Během doby se praskliny v ekonomikách těchto relativně bohatých národů rozšiřují a pokud se proti této chorobě nezakročí, upadne většina Evropy v blízké budoucnosti do opravdové chudoby. Evropané – a jak se zdá, tak i Američané – si zřejmě musí vyzkoušet na vlastní kůži, že ony velké a zdánlivě nedotknutelné sociální státy zabíjejí slepice, které jim snášejí zlatá vejce.

Ačkoliv mohou lidé debatovat nad současnou životní úrovní Švédů ve Stockholmu a černochů v Harlemu, zdá se, že při tom zapomínají na jeden základní problém týkající se států blahobytu: ve svých základech představují destruktivní model. Obhájci sociálního státu se soustředí pouze na přerozdělování při současném opovrhování produkcí. Takové poměry ovšem nemohou trvat věčně, protože poté dochází k tomu, že vlády jsou přinuceny dlouhodobě kanibalizovat na vlastní kapitálové struktuře, jen aby udržely systém v chodu.

Předpoklady státu blahobytu jsou následující: (1) volné trhy, nejsou-li regulovány státem, vedou k pokračující nerovnosti s tím, jak se bohatství stále více koncentruje v rukou několika málo jedinců, zatímco většina ostatních je stále chudší; (2) jediný způsob, jak bojovat s tímto problémem, je ten, že se stát ujme velké části příjmů bohatých a přerozdělí je mezi ostatní; a (3) takové přerozdělení ve skutečnosti umožní ekonomice růst, protože rostoucí koncentrace bohatství v rukou malé skupiny lidí znamená, že stále méně lidí bude mít možnost spotřebovávat zboží vyrobené v rámci volného trhu.

Karel Marx vyslovil první předpoklad v rámci svých teorií, a označil jej za „vnitřní rozpor“ kapitalismu. Samotný výrok však obsahuje vlastní vnitřní rozpory, protože předpokládá nereálnou situaci.

Jak poukázali Ludwig von Mises a Murray Rothbard, ve společnosti volného trhu nemohou jedinci získat bohatství, aniž by vyráběli statky, které jsou poptávány velkým množstvím lidí. Abychom si uvedli příklad – byl to Henry Ford, který zbohatnul výrobou aut, nikoliv výrobci prvních luxusních automobilů, které byly dostupné jen těm nejbohatším Američanům. Ford vyvinul metodu, která mu umožnila vyrábět auta, která si mohla dovolit většina lidí, přičemž udržel výrobní náklady na tak nízké úrovni, že stále dosahoval zisků. Nejúspěšnějšími výrobci v ekonomice jsou ti lidé, kteří umožnili přístupnost zboží lidem ze všech socioekonomických vrstev.

Wal-Mart, další podobný příklad, se stal největší společností v této zemi – a také jednou z nejúspěšnějších – proto, že vytvořil maloobchodní systém umožňující masám lidí pohodlně nakupovat. Wal-Mart ve skutečnosti započal svou cestu za úspěchem budováním diskontních obchodů v zemědělských oblastech, kterým se stranily větší obchodní domy, jako třeba dnes zkrachovalý Kmart.

Zdá se tedy, že bohatnou-li výrobci, může tomu tak být pouze v případě, kupují-li od nich spotřebitelé jejich výrobky ve velkém množství. První výrok ospravedlňující stát blahobytu tak nemá dostatečný příčinný mechanismus, protože nevysvětluje, jak takový převod bohatství od chudých k bohatým probíhá, obzvláště když je v tomto výroku obsažen implicitní předpoklad, že tento převod ve skutečnosti představuje dobrovolný nákup zboží. Takový výrok staví klasickou teorii směny – tedy že ekonomická směna je výhodná pro obě strany – na hlavu.

Dá-li se něco prohlásit ohledně přerozdělování bohatství, pak to, že zamezuje ekonomickému růstu. Přerozdělování především trestá podnikatele za to, že jsou úspěšní. Zastánci státu blahobytu si nevidí do úst, když obviňují lidi stojící za tvorbou bohatství z jeho ničení. Je-li dostatek lidí trestán za tvorbu bohatství, pak bude v budoucnu vytvořeno bohatství méně. Čím více brání vláda tvorbě a šíření bohatství, tím méně ho bude tvořeno; to znamená, že lidé, kteří jsou na hranici efektivní produkce – tedy ti, kteří jsou oproti jiným lidem méně produktivní – budou nejvíce poškozeni. Stát blahobytu tedy dlouhodobě poškozuje chudé.

Představa, že stát blahobytu „pomáhá“ ekonomice, je rovněž klamná. Jak jsem uvedl výše, producenti nemohou sklízet odměny, aniž by spotřebitelé užívali jejich výrobků. Stát blahobytu útočící na podnikatelskou iniciativu tedy zároveň brání budoucí tvorbě kapitálu.

Tato skutečnost se mi ukázala v celé své zřejmosti v roce 1982 při cestě do východní Evropy, včetně návštěvy tehdejšího východního Berlína, hlavního města bývalého komunistického východního Německa. Ačkoliv byl východní Berlín označován za „Paříž komunistického světa“, jednalo se spíše o časový skok zpět do roku 1948. Celé město bylo ošumělé a těch pár nově postavených budov připomínalo svým vzhledem a atraktivitou typický americký projekt veřejné výstavby.

Zatímco západní část Německa byla udržovanější a modernější než její východní protějšek, stále měl člověk dojem, že je zpět v šedesátých letech. Západní Německo bylo a dodnes je státem blahobytu; již se vzdalo svého dřívějšího modelu založeného na volném trhu. Situaci mi nastínil blízký přítel, povoláním zubař.

Stejně jako veškerá lékařská péče, funguje i zubní péče v Německu na socialistických principech. To znamená, že jedinci neplatí přímo za zubní (či lékařskou) péči, která je poskytována státem. Moji přátelé, kteří byli v Německu na dovolené a navštívili několik zubních ordinací, zjistili, že vypadaly jako zubní ordinace ve Spojených státech v době před čtyřmi desetiletími. Jinými slovy, němečtí zubaři jsou stále závislí na starém kapitálu.

Jedním z nejhorších aspektů socialismu je, uvažujeme-li v ekonomických termínech, ona perverzní tendence učinit z nového kapitálu coby aktiva – kterým je v případě ekonomiky volného trhu – pasivum. Němečtí zubaři nemají žádnou motivaci pořizovat moderní vybavení, protože je drahé a o pacienty beztak nepřijdou, protože ti nemají možnost jít jinam. Je skutečností, že kdekoliv je socialistická lékařská péče praktikována po dostatečně dlouhou dobu, tam lze zaznamenat úpadek kapitálové vybavenosti.

Švédsko, stejně jako jeho evropské protějšky, svou kapitálovou vybavenost  po mnoho let spotřebovávalo, neobměňovalo. Některé vysoce profilované švédské firmy, jako je Volvo, byly schopny si svou kapitálovou vybavenost udržet, avšak nyní již i tyto společnosti shledávají jako atraktivnější alternativu přemístění do jiných zemí, kde nebudou jejich zisky tak pohotově konfiskovány.

Švédové a jiní severní Evropané mají se svým relativně vysokým životním standardem poměrně štěstí. Lidé jihoevropských národů, jako je Itálie či Španělsko – s vysokými daněmi a četnými regulačními úřady – jsou celkově mnohem chudší a mají mizivé vyhlídky na hmatatelné zlepšení.

Bohužel mnoho Evropanů (stejně jako naši kanadští sousedé) věří, že rozsáhlý aparát sociálního státu je řadí morálně výše než národy, které jej nemají. (Spojené státy mají rovněž rozsáhlou byrokracii tohoto typu, ačkoliv se zde neposkytují tak štědré a dlouhodobé dávky jako v Evropě.) Zatímco však Evropané tlachají o vlastní morální nadřazenosti a rovnostářství, odehrává se něco za jejich zády. Postupně se stávají chudšími a chudšími a stát blahobytu jim v tom nemůže pomoci. Ten může jejich úpadek do chudoby pouze urychlit.

Původní článek zde.