T. G. Masaryk, Ludwig von Mises a klasický liberalismus - část I.

Mises.cz: 28. prosince 2010, HynekRk, komentářů: 2

Jméno prvního československého prezidenta bývá někdy spojováno s liberalismem či naopak s jeho kritikou, a to je zřejmě důvod, proč na téma Masaryk a liberalismus vznikl už nejeden článek (Dokulil, Znoj aj.). V dnešní době je ovšem pojem liberalismus chápan velmi široce, jak na to správně poukazuje třeba ve své stati Masaryk a liberalismus M. Dokulil.[1] Proto jsou i výše zmíněné články pojaty poměrně široce. V tomto trojdílném příspěvku proto prozkoumáme Masarykovy názory a postoje jen z pohledu klasického liberalismu. Budeme se snažit určit nakolik byl nebo nebyl Masaryk klasický liberál. Takto můžeme také zároveň zjistit, nakolik byl nebo nebyl socialista (případně intervencionista). Podkladem pro srovnání nám bude převážně kniha Liberalismus od Ludwiga von Misese. Misesův Liberalismus není jediné relevantní dílo na téma klasický liberalismus. Výhodou však je, že Mises se narodil (roku 1881 a Masaryk roku 1850) ve stejném státě jako Masaryk (dualismus pomíjíme) a ovlivnily ho a zabýval se podobnými problémy. Navíc Misesův Liberalismus se (dle Wikipedie) dočkal již 5 anglických a 2 německých vydání. Před tím než postoupíme dále, je nutné upozornit na jedno možné úskalí. Masaryk žil velmi dlouho a byl publikačně velmi činný. Jeho názory a postoje se tak mohly (musely) v čase vyvíjet a měnit, a to i přesto, že jeho zásady zůstávaly dost pevné. Je proto možné, že níže uvedené názory a postoje mohly projít časem změnou, která je autorovi neznámá. Většinou zde budeme prezentovat názory a postoje z druhé poloviny Masarykova života. V tomto příspěvku se nebudeme zabývat tím, zda je klasický liberalismus dobrý nebo špatný. Kdykoliv bude níže v textu uvedeno slovo liberalismus bez přívlastku, budeme mít na mysli liberalismus klasický.

Liberalismus, svoboda myšlení a tisku

Masaryk se několikrát přímo vyjadřoval k liberalismu. Již před 1. světovou válkou se mu tento ideový a sociálně-politický směr jevil jako zcela překonaný.[2] Masaryk však na liberalismu kritizoval především jeho náboženský indiferentismus. Liberalismus měl popírat náboženství a etiku, smysl životní a kulturní a spolu (v různé míře) se socialismem a anarchismem měl hlásat svévoli a egoismus člověka, vyústěním pak měl být nihilismus.[3] Krátce řečeno: 'Liberalismus měl a má také nechuť k morálce.'[4] Ve srovnání s tímto tvrdí Mises následující: 'Liberalismus hlásá snášenlivost vůči každé víře…, nikoliv z lhostejnosti k těmto 'vyšším' věcem, ale z přesvědčení, že nade vším a nad všemi musí stát zajištění míru uvnitř společnosti.' Dle Misese však má být liberalismus nesnášenlivý vůči nesnášenlivosti každého druhu - tedy i nesnášenlivosti náboženské.[5]

Masaryk byl podobně jako klasičtí liberálové pro svobodu myšlení.[6] To byl také důvod, proč byl pro odluku státu a církve[7] a podobně jako klasičtí liberálové se zastával nekonfesijních škol.[8] Masaryk také tvrdil, že společnost je složena z individuí, která nelze rozpustit v pojmu kolektiv. Neuznával kolektivní vědomí, univerzální či obecnou vůli atd.[9] Byl přesvědčen, že: 'Žádná a sebevětší masa nezaručuje samo sebou pravdy a jistoty, posud žádná masa nedovedla myslit,...'[10] Při této příležitosti ještě dodejme, že Masaryk se stavěl proti zákazu komunistické strany v ČSR.[11] Poněkud jinak to bylo u Masaryka se svobodou tisku. Právník a historik R. Hain uvádí, že Masaryk kladl hranici svobody tisku co nejdále, ale například v roce 1930 se přimlouval za zostření cenzury tisku.  Později pak podepisoval zmocňovací zákony, které omezovaly mimo jiné tiskoviny podvratného či mládež ohrožujícího obsahu.[12]

Násilí a právo  

Z pohledu klasického liberalismu je samozřejmě přípustné maximálně defenzivní (obranné) násilí.[13] Tentýž názor měl i Masaryk. Obranu se zbraní v ruce pokládal za krajní prostředek, pakliže všechny ostatní prostředky selžou.[14] V novém státě měla armáda významné místo a je doloženo, že Masaryk v případě odpírání vojenské služby odmítl udělit odpírači amnestii.[15] V době první světové války se nebál uvažovat i nad řešeními, které se pojily s kolatelárními škodami - do svého diáře si tehdy zapsal i návrh na obilní teror, aby Němci neměli dostatek obilí.[16] Co se týká práva, tak Masaryk se distancoval od právně pozitivistické teorie, podle níž je pozitivní právo závazné samo o sobě. Nedistancoval se však úplně, ale domníval se, že přirozené právo má sloužit právu pozitivnímu za základ.[17] V případě neslučitelnosti pozitivního práva s právem přirozeným, se má toto (dle Masaryka) nelegitimní právo tolerovat, respektive se má na něj dočasně přistoupit, dokud nebude možné takové právo revidovat.[18] Pozoruhodné ovšem je, že Masaryk zahrnoval do přirozeného práva i práva sociální - jako právo na práci a na existenční minimum![19] Na druhou stranu soukromý majetek nebyl pro Masaryka svátostí. Posuzoval různé formy vlastnictví a jejich vývoj především utilitárně – jako prostředek k dosažení cíle.[20]

Právo na sebeurčení a změna státních hranic a autonomie

Francouzský historik A. Soubigou ve svém Masarykově životopisu poměrně přesvědčivě ukazuje, že Masaryk nebyl velký nacionalista (zastávání se žida L. Hilsnera, sňatek s Američankou, odpor proti Rukopisům, snaha o odvrácení 1. světové války atd.).[21] Stát Masaryk považoval za nutný - rozumově a eticky oprávněný.[22] Existuje-li tedy nějaký stát, tak má své geografické hranice. Masaryk sám se podílel na založení jednoho státu, jaký byl tedy jeho názor na právo na sebeurčení a na změnu státních hranic? V roce 1896 ve svém článku 'Dohodnutí Čechů s Němci' (pozn.: spor mezi Němci a Čechy byl největším problémem ohledně sebeurčení v ČSR, proto se budeme zabývat převážně jím) trval na nedělitelnosti českých zemí.[23] A to i přesto, že se klonil k přirozenému právu – viz výše.[24] Za první světové války doporučoval pro české země historické hranice.[25] Ve svém projevu k Národnímu shromáždění ze dne 1. ledna 1919 uvedl, že: „… o hranicích českých zemí nemůže být sporu, protože tyto země jsou, jak vždy byly, svou historickou individualitou,…”[26] (Tyto hranice však úplně dodrženy nebyly: k českým zemím bylo připojeno Hlučínsko, Valticko a část Vitorazska a odpojena část Těšínského Slezska). Zároveň však prohlásil, že uznává právo na sebeurčení - díky kterému vlastně Československo vzniklo. Právu českých Němců na sebeurčení však bránilo promísení národů, jež vylučovalo přímočaré rozhraničení.[27] Promísením národů a nemožností rozhraničení argumentoval Masaryk i v případě Maďarů na nově vzniklém Slovensku.[28] Někde tomu tak skutečně bylo, ale jinde byla skutečnost jiná (je nepravděpodobné, že by toto Masaryk nevěděl) - například pro rok 1930 jsou uváděny pro tehdejší politické okresy následující procentní podíly Němců (následující výčet není úplný - okresů s podobně vysokými podíly Němců bylo více): okres Kraslice 98.88%, Aš 98,65%, Tachov 97.85%, Mariánské Lázně 96.31%, Karlovy Vary 95.88%, Děčín 91.74%, Chomutov 86.47%, Liberec 83.2%.[29]

Na podporu požadavku nedělitelnosti českých zemí uváděl Masaryk jinde také, že: '… zájem malého národa Čechů, aby pokud možno nemusel postoupit žádné své příslušníky jiným státům, prý převažuje nad zájmem nesrovnatelně početnějších Němců.'[30] A operoval i s tím, že Němci věděli, že přicházejí při kolonizaci do Čech.[31] Na nedělitelnosti českých zemí trval Masaryk i v pozdějších letech: 'Stát je… náš, je náš podle historického práva,…'[32] Vedle těchto argumentů uváděl Masaryk pro nedělitelnost českých zemí i hospodářské argumenty a oháněl se i zájmy samotných Němců - oddělení od českých zemí by samotným Němcům neprospělo.[33] Paradoxně jde vesměs o argumenty, které by šlo použít i pro obhajobu zachování Rakouska-Uherska. Masaryk by se zřekl okrajových území osídlených převážně Němci jen v případě politické nevyhnutelnosti.[34] Misesův názor byl jiný (Mises znal spory mezi Čechy a Němci), přiznává právo na sebeurčení skoro všem (zejména z důvodu zachování míru): 'Právo na sebeurčení, ... , není právem národů na sebeurčení, ale právem na sebeurčení obyvatel každého území dosti velkého, aby tvořilo samostatný správní okres.'[35] (pozn.: dle Misese měly být jediným limitem sebeurčení technicko-administrativní ohledy, tam kde by byly tyto zvlášť příznivé, mohla o svém sebeurčení rozhodnout i vesnice nebo i jednotlivec.) O sebeurčení se pak mělo rozhodnout v plebiscitu.[36]

Někomu by se mohl zdát tento Misesův názor příliš radikální, a proto se zmíníme ještě o Masarykových názorech na teritoriální autonomii. Po první světové válce připouštěl možnost autonomie, ale pak ji přechodně zavrhl: 'O teritoriální autonomii nemůže a nebude se jednat,…'[37] Později se však opět k teritoriální autonomii vrátil, byť s upozorněním, že moderní stát se nemůže vzdát organizačního centralismu.[38] Podporoval i zákon o zřízení žup, který by vedl k tomu, že by Němci získali ve dvou župách většinu (samosprávy by se však domohla jen asi 1/3 českých Němců).[39] Tento zákon však nebyl v českých zemích realizován. Místo toho vznikly (byly obnoveny země), jejich legislativní pravomoci však byly restriktivně omezené a 1/3 členů zemských zastupitelstev jmenovala vláda. Nerealizovala se ani personální autonomie. Situace z autonomistického hlediska tak byla v ČSR v lecčems horší než v bývalém Předlitavsku.[40] Je pravdou, že Masaryk se snažil využívat své pravomoci a autoritu ve prospěch Němců.[41] Co se týká slovenských požadavků na autonomii, nepřekvapí, že je země s omezenými pravomocemi nemohly příliš uspokojit. Masaryk však neviděl v tomto problém a dokonce i jednou prohlásil, že: 'Slováci jsou Češi, přestože užívají vlastního nářečí jako literárního jazyka.'[42]  

V příštím díle se podíváme na Masarykovy názory a postoje k sociálním otázkám, vzdělávání a k socialismu.

Reference:

[1] Dokulil, s. 179
[2] Soubigou, s. 101
[3] Znoj, s. 51-2  
[4] Masaryk-Ideály, s. 21  
[5] Mises, s. 53  
[6] Soubigou, s. 87 a Masaryk-Cesta III, s. 26  
[7] Masaryk-Cesta I, s. 193  
[8] Soubigou, s. 82  
[9] Srovnal, s. 9  
[10] Masaryk-Otázka, sv. I s. 175  
[11] Soubigou, s. 190 a 340  
[12] Hain, s. 168 a 174 a Masaryk-Cesta IV, s. 177  
[13] srovnej s Mises, s. 31-2  
[14] Hain, s. 97, srovnej s Masaryk-Otázka, sv. I s. 151 n. 196  
[15] Soubigou, s. 243  
[16] Ibid, s. 190  
[17] Hain, s. 85  
[18] Ibid, s. 86  
[19] Ibid, s. 165-6  
[20] Masaryk-Otázka, sv. II s. 66  
[21] Soubigou, s. 72-3  
[22] Hain, s. 44  
[23] Ibid, s. 196  
[24] Ibid, s. 201  
[25] Soubigou, s. 208  
[26] Masaryk-Cesta I, s. 61 podobně i s. 76 a 84  
[27] Ibid, s. 63  
[28] Masaryk-Cesta III, s. 344  
[29] Mertová, s. 165  
[30] Hain, s. 226  
[31] Masaryk-Cesta I, s. 91  
[32] Hain, s. 185 a podobně i Masaryk-Cesta IV, s. 156  
[33] Masaryk-Cesta IV, s. 154 a Masaryk-Cesta III, s. 25  
[34] Hain, s. 223  
[35] Mises, s. 92  
[36] Ibid, s. 98  
[37] Hain, s. 205 a Masaryk-Cesta II, s. 212  
[38] Masaryk-Cesta III, s. 328 a Hain, s. 206  
[39] Hain, s. 207
[40] Ibid, s. 206-8
[41] Ibid, s. 149 a 182, podobně Soubigou, s. 291-2  
[42] Soubigou, s. 178