V závěrečném díle se zaměříme na Masarykovy postoje a názory k pozemkové reformě a hospodářské politice státu. Nezapomeneme připsat také závěr.

V ČSR se po první světové válce uskutečnila pozemková reforma. Tato byla uskutečněna ve 13 státech tehdejší Evropy (z celkových 32), v některých však nevedla téměř k ničemu. V ČSR se konfiskovala (dobovou terminologií zabírala) zemědělská půda nad 150 ha a veškerá půda nad 250 ha (ze záboru existovaly však vyjímky). Tato půda patřila většinou šlechtě, církvi a velkostatkářům. Půda se nekonfiskovala bez náhrady, ale vykupovala se. Výkupní cena byla stanovena na základě let 1913-1915 a činila asi třetinu tehdejší tržní ceny. Přijemci konfiskované půdy byli nejčastěji malorolníci, střední zemědělské vrstvy, obce (hlavně lesy) a stát [1]. Celkem změnilo majitele asi 28% veškeré půdy [2].

Z pohledu klasického liberalismu se jedná o porušení soukromého vlastnictví (jak majitelů pozemků, tak daňových poplatníků - ti platí výkupní cenu). Někdo by však mohl namítnout (tato námitka se však nevztahuje na daňové poplatníky a nové majitele půdy), že pozemková reforma mohla být jakýmsi odškodněním za dřívější robotu (robota byla zrušena roku 1848, ale za určitou finanční náhradu, kterou museli platit bývalí robotníci - tato byla alespoň na Moravě splacena většinou do začátku 20. století). Jaké důvody uváděl Masaryk, který pozemkovou reformu podporoval a se zájmem sledoval [3]? V Masarykových očích měla pozemková reforma jednak odčinit mnohem starší událost než byla robota - konfiskaci, které se dopustili Habsburkové po porážce stavovského povstání na Moravě a v Čechách po roce 1620 a při které přišla o majetek zejména šlechta (většinou česká) a některá města. Za druhé tu byl sociální motiv: "Když mluvím o naší pozemkové reformě jako o revolučním postupu a o úspěchu, myslím to v tom smyslu, že tu došlo k zásahu do soukromého vlastnictví, při kterém byla půda přidělena hospodářsky slabším, což také měl být vlastní smysl pozemkové reformy." [4]. Podle Masaryka se touto reformou předešlo sociálním výbuchům a bylo jí také posíleno (!) soukromé vlastnictví: "Jestliže odpůrcové naší reformy se dovolávají svatosti soukromého majetku, tedy nevidí, že pozemkovou reformou na místě několika set velkostatkářů stalo se soukromými majiteli více než půlmiliónu lidí." [5]. Jako negativa pozemkové reformy viděl Masaryk chyby, korupci s ní spojenou, a to že se objevili noví zbohatlíci. Vcelku ovšem reformu považoval za úspěšnou [6].

Na začátku druhého dílu příspěvku o T. G. Masarykovi a klasickém liberalismu jsme uvedli Misesův názor na funkce státu. Stát má zaručovat ochranu života a zdraví, svobody a soukromého vlastnictví proti násilným útokům [7]. Tato definice nedává státu žádný prostor pro zasahování do ekonomiky - tj. doborovolných mezilidských směn (respektive stát pouze vybírá daně na svůj provoz, který plyne z jeho úkolu ochraňovat proti násilí).

Masaryk uvedl, že v národohospodářských otázkách není odborník [8]. Sám nepovažoval hospodářské poměry za jediný základ celého společenského života [9]. Stát však pro něho byl útvar založený na jednotě hospodářství, které sjednocuje občany skrze jejich zájmy [10]. M. Kučera uvádí u Masaryka nedokonalý ponor do ekonomie. Podle téhož však Masaryk sledoval růst vnitřního dluhu Rakouska-Uherska a jeho finanční politiku [11]. F. Vencovský ve své knize "Dějiny českého ekonomického myšlení do roku 1948" zařadil i kapitolu o Masarykovi, s tím že tento ovlivnil a utvrdil svým dílem "Otázka sociální" přesvědčení předních českých ekonomů o podstatě hospodářské hodnoty [12].

V Masarykově knize Otázka sociální, která se zabývá zejména sociologickou a filosofickou kritikou marxismu, se ke slovu dostává i kritika z pohledu ekonomie. Masaryk zde kritizuje Německou historickou ekonomickou školu: „Kdo vidí pravdu jen ve vývoji historickém, může si ovšem takto den ze dne stavět mínění vedle mínění a nemusí ho to zarážet.“ [13]. Kritizoval zde i Marxovu pracovní teorii hodnoty: „Není pochybnosti, že Marxova teorie hodnotní je jednostranná – práce sama hodnoty nevytváří a neurčuje.“ [14]. Ilustroval tuto kritiku na půdě, která není produktem práce, na prodeji svědomí, nemožnosti převést práci na práci jednoduchou - příklad sochaře, nádeníka a myslitele atd. [15]. Sám Masaryk opírá hodnotu o užitek: „Práce sama o sobě přeměňuje přírodniny a věci vůbec; ale je otázka docela jiná, zdali bude ta přeměna někým a kdy uznána jako užitečná a vhodná, bude-li se komu líbit. Tj.: hodnota vzniká tímto uznávajícím úsudkem, ať se úsudek ponese výslovně nebo nevýslovně, pouhým užíváním.“ [16]. Masaryk požadoval dělbu práce a specializaci za nutné a upozorňoval i na význam podnikatelů pro hospodářství [17]. Vedle použití logických argumentů, Masaryk kritizoval Marxe také z pohledu statistiky a hospodářské historie [18]. Naopak s Marxem souhlasil v následujícím: „Ale opakuji: pravda je, že takových [tj. špatných, pozn. autora] kapitalistů, jak je líčí Marx, je také dost a víc, než je společnosti zdrávo. Jsou to všichni ti kapitalisté, kteří právě doslova dělají to, co Marx vytýká – je to všecka ta moderní a nejmodernější lichva, která ve velikém slohu a notabene pod záštitou zákonů provozuje své lupy docela bezohledně a beztrestně.“ [19]. Také uvádí, že Kapitál a zejména jeho první svazek, představují denunciaci vykořisťování a horoucí apel na právo a humanitu [20].

Co se týká ekonomických škol a ekonomů, tak Masaryk pracuje v uvedené knize se slavnými jmény Klasické školy: A. Smith, D. Ricardo, T. R. Malthus, J. S. Mill atd. Vedle toho se najde několik zmínek a odkazů na autory Rakouské školy: C. Meger, E. v. Böhm-Bawerk a F. Wieser. Podobně je tomu u výše zmíněné Německé historické školy. Nechybí také odkaz na W. S. Jevonse anebo A. Marshalla. Na staně 31 a 32 prvního svazku této knihy pak Masaryk uvádí i kratší seznam národohospodářské literatury. Předběžně můžeme tedy soudit, že Masaryk měl nějaké znalosti ekonomie, které nebyly povrchní, ale na druhou stranu zřejmě nepřikládal ekonomii příliš velký význam (viz výše).

Zde ještě uvedeme několik Masarykových konkrétních hospodářských návrhů a postojů z doby jeho prezidentování. Ve svém projevu v plzeňských "Škodových závodech" Masaryk v roce 1919 kladl, co se týká výroby (zřejmě pod vlivem řízeného válečného hospodářství), důraz na státní administraci [21]. V novoročním poselství roku 1922 však na druhou stranu prohlásil před zástupci Národního shromáždění: "Nerovnost do jisté míry znamená individualismus, bez něhož není úspěšné hospodaření a úspěšná společenská činnost vůbec možná." [22]. O rok později se vyslovil pro odstranění různých omezení volnosti obchodu, ovšem s argumentem, že je dnešní doba nevyžaduje [23]. Na druhou stranu v roce 1926 tvrdil, že by obce neměly připouštět předražování stavebních pozemků. V roce 1928 uvedl, že stát musí být na stráži a připraven k pomoci v případě krizí v jednotlivých odvětvích, a že stát má obezřetně stanovovat úrokovou míru [24]. V roce 1930 (snad již vlivem hospodářské krize) se vyslovil pro následující návrh: "...je s prospěchem vytvořit organizaci, která by zvýšila evropskou prosperitu a mohl Evropu i více zabezpečit. Nelze očekávat od žádné země, že se vzdá svého průmyslu, ale mohlo by se dosíci toho, aby se průmysl rozdělil tak, aby se v každé zemi pracovalo jenom v těch odvětvích, pro které jsou příznivé výrobní předpoklady. To by byl už velký krok kupředu, k racionalizované organizaci evropského obchodu." [25].

Pokud došel trpělivý čtenář až sem, nebude pro něj překvapením, když uvedeme, že T. G. Masaryk toho měl s klasickým liberalismem (zejména tak jak ho chápal L. v. Mises) velmi málo společného. Vidíme shodu jen v případě svobody myšlení a defenzivního použití násilí (v případě násilí tato shoda částečně padá, pokud si uvědomíme, co vše Masaryk zahrnoval pod pojem přirozeného práva – viz první díl příspěvku). Většinou se Masaryk také stavěl pozitivně k autonomii. Je také zřejmé, že Masaryk nebyl příliš velkým stoupencem zespolečenštění výrobních prostředků - tj. socialismu. Socializovat chtěl vzdělávání (vzděláváni je ovšem velmi významná oblast) a vyslovil se i pro socializaci dopravních prostředků a energetických zdrojů. Soukromé vlastnictví výrobních prostředků - tj. kapitalismus - nemůže být dle Masaryka celý odstraněn. Můžeme tedy jen souhlasit s výše (druhý díl) uvedenou charakteristikou R. Haina, podle které byl Masaryk pro sociálně tržní hospodářství. K podobnému závěru došel i ve své stati M. Dokulil [26]. Kdybychom hleděli na Masarykovy názory a postoje z Misesova stanoviska, zařadili bychom Masaryka mezi intervencionisty: „Soukromé vlastnictví výrobních prostředků má nadále trvat, jednání vlastníků výrobních prostředků – opatření podnikatelů, kapitalistů a pozemkových vlastníků – se má regulovat, kontrolovat a řídit vrchnostenskými příkazy a vrchnostenskými zákazy.“ [27]. Víceméně se jedná o systém, v kterém dnes žijeme.

Předchozí díl seriálu najdete zde.