U rudého snědeného krámu - II.díl

Mises.cz: 12. března 2013, HynekRk, komentářů: 6

[Tento článek navazuje na předchozí část.]

Brno-Komín: Jedna restaurace na dva a půl tisíce obyvatel

V Brně-Komíně v půli 70. let minulého století sloužil jediný hostinec „U Dvořáků“. Roku 1970 měla tato městská část 2 579 obyvatel. Ve druhé polovině 70. let se situace zlepšila a na budovaném sídlišti vznikly dvě nové restaurace [29]. Ovšem zároveň došlo k nárůstu počtu obyvatel. Dnes uvádí zdroj restaurace.net v Komíně 11 restaurací [30] při 7 457 obyvatelích [31]. Bezesporu stejný, ba i větší boom zažily i nejrůznější obchody, centrum (nejen) této městské části je jich dnes plné.

Vinařský Čejč (okr. Hodonín): Maso jenom o šabatu a fenomén nákupních horeček

Pro „zlaté“ období panování prezidenta Antonína Novotného nám citovaná kniha k obecnému vývoji sděluje, že „Novotného éra budování socialismu zápasila s krátícím se dechem ekonomiky, který se v životech obyvatel projevil zvyšováním cen a problémy se zásobováním.“ [32] Přičemž pro padesátá léta uvádí ještě snižování cen (a vzestup životní úrovně), ale i pravidelné nedostatky některých výrobků a surovin. Třeba: „V roce 1954 nastal například nedostatek masa, které se prodávalo pouze v sobotu.“ Problémy byly i s dodávkou elektrického proudu. Úsporný týden v březnu roku 1953 například znamenal, že se elektřina zapínala až o půl třetí odpoledne [33]. Součástí života v socialistickém hospodářství byly i nákupní horečky. Počátky lze klást do roku 1953, kdy proběhla měnová reforma, kterou si lidé, zdá se, nějakou dobu pamatovali. A v Čejči ji někteří lidé dle značného nárůstu útrat (víc jak desetinásobný růst) v místní prodejně „Slovácké svépomoci“ i správně očekávali. Horečnaté skupování pak provázelo rok 1956 (sovětská invaze do Maďarska), v následujícím roce se rozšířily zprávy o údajném dalším pádu měny, poplach způsobila i karibská krize roku 1962. Obavy z měnové reformy a návratu 50. let se objevily po sovětské invazi, a to v roce 1969 [34].

Břeclav: Elektřina, toaletní papír a dámské vložky jako luxus

Po celý rok 1969 bylo zásobování obyvatelstva nadále nepříznivé, chybělo hlavně maso a byl velký nedostatek uhlí [35]. No dobře, po sovětské invazi panovaly jisté turbulence, co se tu píše tedy dále? Srpen roku 1977: „… velká nakupovací horečka obyvatelstva – příčina – hrozící zdražení potravin, které skutečně následovalo, a to o 50 %.“ Je tedy patrné, že část lidí byla informována předem. Dostáváme se k výše zmíněné zimě z kraje roku 1979. Dle autorů byly tehdejší mrazy poměrně průměrnými zimními mrazy [36], přesto měly pro celé národní hospodářství katastrofální následky. „Během prvních dnů se projevil v tepelných elektrárnách naprostý nedostatek uhlí, proto byla omezena výroba elektrické energie na minimum, mnohé závody musely zastavit výrobu… pouliční osvětlení bylo zcela vypnuto, v domácnostech, ve školství i v úřadech byl každodenně vypínán elektrický proud na dobu 1 hodiny a pak byla dodávka znovu obnovena na 2 hodiny, načež zase na jednu hodinu vypnuta…“ [37] Co je však důležitější, až teprve 12. února byla postupně obnovena dodávka elektrické energie všem uživatelům. A pro jistotu v létě došlo k úpravě v cenách energií a paliv až o 50 % nahoru. To vše vedlo k další nakupovací horečce potravin, zvláště cukru [38]. Dle mého na vině nebyly ani tak mrazy, jako špatný stav hospodářství, mrazy tento stav spíše jen odhalily. To jasně ukazuje tvrdší zima roku 1985, kdy se dle daného pramene problémy v dodávkách elektrické energie opět opakovaly [39].

Únor 1980 přinesl další problém v zásobování potravinami, zase to maso. Vepřové na dlouhou dobu zmizelo a hovězího masa bylo málo. „Také před papírnictvím se tvořily dlouhé fronty kupujících – toaletní papír zcela zmizel z pultů.“ [40] Ještě že bylo k dispozici Rudé právo. V lednu roku 1982 opět zmizelo maso z obchodů a očekávalo se jeho zdražení. 30. ledna bylo oznámeno výrazné zdražení masa o 40 až 100 %, i když 1. února bylo oznámeno zvýšení důchodů o 30 Kč měsíčně. V listopadu roku 1983 „kromě nedostatku jižního ovoce zmizely z drogistických obchodů prací prášky do praček, a co bylo horší, velmi často chyběly i hygienické potřeby pro ženy; zásobování zcela vázlo.“ [41] V říjnu roku 1984 bylo oznámeno zdražení piva a minerální vody. Všeobecný rozklad hospodářství pokračoval dále, 26. července 1988: „… znovu nekonečná fronta čekajících občanů před papírnictvím, všichni doufali, že konečně si budou moci koupit toaletní papír, který již 3 týdny nebyl k dostání.“ V říjnu téhož roku jsou uváděny obrovské problémy v zásobování obchodů, zase chyběl toaletní papír, dámské vložky a prací prášky do praček [42]. Opravdu jsou často vzpomínané nedostatky toaletního papíru a dámských vložek pouze pravicovým mýtem? Je pravdou, jak uvádí dokonce i J. Kabát na straně 275 citované knihy, že od 70. let se dá hovořit již o dostatku základních věcí?

Starobylá Olomouc: Byt dostanete už za 15 let

Už asi nepřekvapí, že i v dějinách Olomouce (největším ze zde probíraných měst) se píše: „Každodenní život olomouckého občana šedesátých let se potýkal s běžnými nedostatky oné doby, zaviněnými úrovní služeb a obchodu. Až do roku 1965 vázly dodávky potravin, především masných výrobků, přidělovaných do maloobchodní sítě podle direktivního rozpisu. To samozřejmě přinášelo nezbytné fronty, nákupní horečky či bezmasé dny ve veřejném stravování. Nedostatečný sortiment průmyslového zboží pak patřil k samozřejmému koloritu tohoto období.“ Ve zlatých šedesátých letech se město potýkalo s nedostatkem pitné vody, nízkou bytovou výstavbou, chátráním bytového fondu a rozpadajícím se jádrem města. „Počet žadatelů o byt se pohyboval kolem tří tisíc a prakticky se neměnil – 800 registrovaných zájemců o byt figurovalo v příslušném pořadníku více než patnáct let.“ Tato kniha odhaluje i fakt, že u státních a obecních bytů byla zaostávající údržba kryta z nájmů jen přibližně ze dvou třetin a zbytek hradil stát z centrálních prostředků. Náklady na bydlení v družstevních bytech pak nejméně dvakrát převyšovaly obdobné platby ve státních bytech [43]. To nezní moc rovnostářsky. Pokračujme dále: „V zastaralé a nekvalitní vodovodní trakci ztráty vody dosahovaly enormních hodnot; na začátku druhé poloviny sedmdesátých let se tyto roční ztráty takřka vyrovnaly roční spotřebě olomouckých domácností.“ [44] Nemusíme však zoufat, protože i dnes se o vodu často stará veřejný sektor. Pro situaci po letech 1968-1969 pramen obecně uvádí jistý růst životní úrovně, ale i nízký stupeň pracovního výkonu, všeobecnou akceptaci korupce, klientelismus, soustavu navzájem výhodných známostí obhospodařujících „úzké profily“ ve spotřebě a nebývale bující stínovou ekonomiku [45].

Město vína Mělník: Máme republiku rudou, mrznu, mrzneš, mrznou

Dát si kafíčko někde po práci, přečíst si noviny? Někdy ano, ale někdy také ne. V historii Mělníka se uvádí, že „život občanů byl také protkán pravidelnými brigádami v zemědělství a v akcích Z, bezplatné práci na zvelebování města…“ V Mělníku se nepodařilo ani během zlatých 60. let vyřešit problémy s nedostatkem bydlení. Problémem zde byl zastaralý horkovod z cukrovaru, kvůli němuž lidé byli v zimě často bez tepla, a elektrické spotřebiče, které nefungovaly kvůli nízkému napětí. Částečně tyto problémy vyřešila plynofikace z roku 1962. Definitivní řešení přinesl o zhruba „pouhých“ 20 let později zřízený horkovod z elektrárny Mělník [46]. „Významným problémem bylo zásobování, přetrvával nedostatek masa i jiných produktů. Přestože Mělník byl stále převážně zemědělským okresem, nejprve musel splnit dodávky pro okresy průmyslové a jeho obchody zely prázdnotou.“ Částečným řešením bylo povolení prodávat zemědělské přebytky na trzích a vánoční trh [47]. Ani za mocnáře doktora Gustáva Husáka, mimochodem milovníka kvalitních západních cigaret a alkoholu, se zde nevedlo o mnoho lépe: „Ani v 70. a 80. letech nepřestaly mělnické obyvatelstvo trápit problémy se zásobováním, špatná obchodní a dopravní síť a trvalý nedostatek bytů. Na sídlišti Rusovice stále vypadávaly dodávky tepla, na sídlišti Střed netekla teplá voda a celkový nedostatek kvalitní pitné vody upravil až vodovod z Vrutice, dokončený v roce 1972. Bytovou otázku měla vyřešit masivní výstavba nových sídlišť: každý rok totiž zůstávalo nevyřešených 400-600 nových žádostí o byt, přičemž ještě v 80. letech zůstávaly nevyřízené i žádosti více než dvacet let staré.“ [48]

Beroun: Co s volným časem po práci? Makat „dobrovolně“ v akci Zet! Masařky. A Rudá šlechta stavěla rychleji.

Asi nejzajímavější a nejpodrobnější pojednání o sledovaném období jsem našel v historii středočeského Berouna. Co se týkalo brigád, „obzvláštní aktivitu vyžadoval národní výbor a stranické orgány od občanů před sjezdy KSČ, kdy se na počest těchto monstrózních akcí uzavíraly závazky, pořádaly mimořádné dobrovolné národní směny v podnicích i v ulicích při zvelebování města.“ [49] Akce Z (zvelebení – tj. budování samoobsluh, hřišť, úprava ulic apod.) plánovalo samo město, zajistilo stavební kapacity, od státu obdrželo účelové dotace a pomocné práce pak provedli sami občané zdarma: „Někdy skutečně dobrovolně, někdy z donucení. Chtěl-li například někdo umístit svou ratolest do mateřské školky, musel odpracovat určitý počet hodin na její stavbě. V druhé polovině osmdesátých let se velká část plánovaných Akcí Z v Berouně již vůbec nerealizovala kvůli stále slábnoucímu proudu dotací z rychle se vyprazdňující státní pokladny.“ [50] Jak je z tohoto a podobných předchozích příkladů patrné, tak při hodnocení pracovní doby za bývalého režimu je nutné se zabývat i mnohdy nedobrovolnou prací na akcích Z a podobných podnicích.

Co dále se zde můžeme dočíst, třeba následující: „Soukromá bytová výstavba se již od počátku padesátých let záměrně zadržovala kvůli sídlišti. Stavbu rodinného domku povoloval stavební úřad zájemcům jen tehdy, pokud stavebník prokázal, že na stavbu sehnal dostatek tehdy zcela nedostatkového materiálu, což se nepodařilo každému.“ Situace se poněkud napravila v 60. letech. Naopak, „velká zanedbanost staršího bytového fondu ostatně trápila i jiná města v období socialismu. Památky chátraly stejně jako velké části jádra města. Jen ojediněle se počítalo s opravami.“ Až do stavby přivaděče pitné vody z nádrže Želivky se město potýkalo s chronickými problémy s nedostatkem a kvalitou pitné vody [51].

V 50. a 60. letech trpěli berounští obyvatelé nedostatkem zboží. „Malé skladové prostory způsobovaly časté uzavírání prodejen při přejímkách zboží nebo inventurách, nezřídka v důsledku manka, a kupující museli přetrpět dlouhé fronty, většinou v pracovní době, aby jim v mnoha případech prodejce sdělil ono typické: Nemáme!“ [52] Dnes zde má Ahold na Husově náměstí otevřeno v pondělí až sobotu do 20 hodin, Ahold na Plzeňské ulici v pondělí až neděli do 22 hodin a Lidl na stejné ulici má v pondělí až neděli do 20 hodin, Penny Market na Třídě míru v pondělí až neděli do 20 hodin atd. [53] Pokračujme však dále: „V padesátých a v první polovině šedesátých let se zdejší obchody potýkaly i s nedostatkem potravin, zčásti způsobeným vadnou distribucí centrálního plánování, zčásti neschopností kolektivizovaného zemědělství vyrobit dostatek potravin.“ Dle autorů je paradoxní (kdo zná argument nemožnosti ekonomické kalkulace za socialismu, nebude vůbec považovat situaci za paradoxní), ale typické, že největší zásobovací krize postihla Československo právě po dokončení kolektivizace v letech 1961 až 1964, kdy se zhroutila třetí pětiletka. Od února 1962 se nedostávalo masných výrobků, hospodyňky čekající ve frontách na maso byly obdařeny přezdívkou „masařky“, čili frontové bojovnice za maso. Režim vyhlásil v červenci 1963 čtvrtky za bezmasé dny a roku 1964 de facto kapituloval a maso výrazně zdražil. Tropické ovoce se schovávalo na vánoční trhy, 1. máj a podobné události, aby se zvýšila jejich návštěvnost. Situace nedostatečné obchodní sítě prodejen s potravinami se zde vyřešila až v období normalizace [54]. Opět je patrné, že dnešní ceny nelze jednoduše porovnávat s tehdejšími cenami, získání zboží tehdy bylo mnohem nákladnější, než by se dle cen zdálo.

Obchod s průmyslovým a dalším (nepotravinářským) zbožím se v Berouně sice od hubených 50. a 60. let rozšířil, ale i tak zůstal dle knihy nejbolestivějším místem socialistického obchodu: „Seznam nedostatkového zboží byl dlouhý, ale na prvním místě zde, jako v jiných městech, figuroval stavební materiál. Opravdu tristní bylo, že ještě koncem osmdesátých let byl přechodně omezen prodej pracích prášků, ubrousků, a dokonce i toaletního papíru či dámských hygienických vložek.” Situaci alespoň částečně vylepšovaly trhy na hlavním náměstí, a to přesto, že prodejci platili 20 % přirážku [55].

Katastrofální zde byla situace ve službách. Test redaktorů krajského deníku „Svoboda“ u organizací zajišťujících služby z března roku 1985 ukázal, že oprava kapajícího kohoutku potrvá asi 4 až 6 týdnů, umýt auto si mohli nechat až v Praze, v provozovnách okresního podniku služeb měli buď zamčeno, nebo by museli čekat na opravu rovněž několik týdnů a oprava zatékající střechy nebyla až do konce roku možná z důvodu nedostatku kapacit. Finanční pozornosti a melouchaření (již od 50. let) se staly nutnými. Melouchaření: „Režimu se je nedařilo likvidovat, protože stávající systém vytvářel dokonalé podhoubí pro rozvoj šedé ekonomiky. Nakonec tento marný boj vzdal a pokusil se melouchaření fakticky zlegalizovat.“ [56] Šlo opět o kapitulaci. Na druhou stranu dnešní systém současného veřejného školství a regulace práce nám dává možnost alespoň částečného návratu do časů, kdy sehnat řemeslníka bylo kumštem.

V době budování světlých zítřků se ve městě stavělo několik větších budov. Poliklinika byla stavěná Průmstavem od roku 1974 do roku 1983 a jedna z jejích vedlejších budov se ani nerealizovala. Hotel Litava se budoval od roku 1980 a první hosty přijmul až v prosinci 1987. Zato okresní straničtí funkcionáři si nechali v 70. letech po vynucené změně územního plánu a velkým nákladem postavit reprezentativní sídlo nazývané berounský Kreml. „Komunisté zajistili této stavbě prioritu, takže postupovala na svou dobu neskutečně rekordním tempem. Staveniště převzal Průmstav v červnu 1975 a 29. června 1978 přestříhávali zdejší funkcionáři pásku sedmipodlažního komplexu…“ [57]

Slovensko: Syntéza místo příkladů

Pro Slovensko použijeme pouze „Dejiny Slovenska“ od D. Kováče, i když se zde některé věci vztahují v podstatě k celému Československu. Již pro 50. léta se zde uvádí, že podle statistik byl hospodářský růst vysoký, ale životní úroveň zaostávala za tímto rozvojem a v letech 1951 až 1956 dokonce stagnovala [58]. Pětiletka z let 1961 až 1965 celkem zkrachovala, což přiznalo i vedení KSČ a státu. Výsledkem plánování bylo: „… ve výrobních závodech se kupily neprodané zásoby zboží, zatímco na trhu chyběly mnohé, často i základní produkty.“ Tyto problémy se rozebíraly i na sjezdu KSS v listopadu roku 1962, všechny nedostatky se však připisovaly nízké úrovni řídící práce [59]. Pro období normalizace autor již hovoří o ekonomické a technologické stagnaci. Zemědělství, těžba uhlí, hutnictví a strojírenství se udržovalo pomocí státních dotací [60]. Od konce 70. let došlo k postupnému poklesu životní úrovně. Normalizátorští ekonomové a politici se rozhodli sáhnout na všechny rezervy a udržovali ekonomiku a sociální situaci na přijatelné úrovni za cenu rezignace na budoucí vývoj. „Ekonomika a státní rozpočet šly úplně na doraz [srovnej s berounskými Akcemi Zet, pozn. autora], komunistické sny o budoucnosti se přeměnily na úpornou snahu přežít z roku na rok.“ [61]

Na Slovensku proto došlo k extenzivnímu rozvoji [62]: industrializovalo se, stavěly se velké továrny a výroba stoupala, odbyt na světových trzích byl však minimální. Odbyt některých výrobků se zabezpečil ve východním bloku. „Vyrábělo se zastaralou technologií, často pro přeplněné sklady, ale zaměstnanost byla stále stoprocentní. Celý východní blok ekonomicky závisel na SSSR, který byl jednak největším odběratelem výrobků a jednak dodavatelem surovin… Stagnaci se vládnoucí komunistické garnituře speciálně na Slovensku dařilo kompenzovat tak, že se neinvestovalo do technologie a modernizace výroby, ale všechno, co se vyprodukovalo, se spotřebovalo. I přesto životní úroveň nestoupala.“ [63]

Závěr

Nyní je již patrné, že v obchodech chyběly běžně, a někdy i dlouhodobě, i takové věci jako toaletní papír, dámské vložky, prášky na praní a hlavně maso. Dále zejména průmyslové výrobky a stavební materiály, uhlí, ale i žárovky a hřebíky, ořechy, luštěniny, punčochy atp. Ne tedy pouze káva, kakao anebo tropické ovoce, které se dovážely z nepřátelské ciziny. Většina zde uvedených věcí se dokonce vyráběla přímo v Československu, jiné v sovětském bloku. Chyběla i elektrická energie a problémem byla i pitná voda. Nedostávalo se bydlení a někteří lidé neměli na nájmy. Stavební fond chátral a lidé bydlící v družstevním dotovali ty, co bydleli ve státním. Nabídka služeb byla slabá. Kvetla šedá ekonomika, melouchaření, zvláštní kontakty a korupce. Běžné bylo zdražování, a to i razantní. Pracovní doba byla díky „dobrovolným“ brigádám ve skutečnosti delší. Volný čas redukovaly i nedostatky a nutnost trávit čas sháněním, což pravděpodobně dopadalo více na ženstvo a pracující lidi, kteří žili sami (někdo se však mohl i v práci docela dobře flákat). Součástí tehdejšího života byly nákupní horečky a paniky. Zdá se, že s ubíhajícím se časem se situace i přes jistý počáteční růst hospodářství neustále zhoršovala. Těmito skutečnostmi se zdá být zasažen i jazyk, což plyne z přezdívky masařky pro ženy stojící fronty na maso, termínu úzkoprofilové zboží anebo prodej nedostatkového zboží 50 na 50. Bylo by samozřejmě vhodné se zaměřit i na největší města - zejména Prahu, to ale třeba někdy příště.

[29] Jan-Komín, s. 268, 272 a 275.
[30] Restaurace.net. Na ulici Hlavní 112 a 112a jde o jeden a ten samý podnik. Odkaz evidentně nezahrnuje všechny pohostinské podniky, které dnes v této čtvrti působí. Není zde uvedena restaurace Orion na Řezáčově ulici, hospůdka na ulici Závist či pivnice Magnet na ulici Chaloupky a restaurace Green umístěná hned vedle anebo kafé bar Schoorsteen na Hlavní ulici a možná i další podniky.
[31] Česká Wikipedie, heslo „Brno-Komín“.
[32] Jan-Čejč, s. 311.
[33] Ibid, s. 306-307.
[34] Ibid, s. 306.
[35] Kordiovský, s. 400.
[36] Bylo třeba -10 nebo -13 stupňů C, srovnej s kratší, ale tuhou zimou roku 2012.
[37] Ibid, s. 402-403.
[38] Ibid, s. 403.
[39] Ibid, s. 403.
[40] Ibid, s. 403.
[41] Ibid, s. 403.
[42] Ibid, s. 403 a 404.
[43] Schulz, s. 308. Obecně na korupci ohledně bydlení upozorňuje J. Kabát: „Poměrně brzy se šedivá a nudná práce v této administrativě stala zlatým dolem. Protože získat zdarma krásný byt v době tak strašné nouze o bydlení bylo možné jen skrze známost a určitý úplatek.“ (Kabát, s. 427).
[44] Ibid, s. 310.
[45] Ibid, s. 318.
[46] Kilián, s. 320.
[47] Ibid, s. 321.
[48] Ibid, s. 323.
[49] Tošnerová, s. 331.
[50] Ibid, s. 340-341.
[51] Ibid, s. 339 a 341.
[52] Ibid, s. 350.
[53] Převzato z www.mapy.cz.
[54] Ibid, s. 350.
[55] Ibid, s. 351.
[56] Ibid, s. 351. J. Kabát uvádí, že řemeslníci dokonale zneužívali situaci ve svůj prospěch. Mzda byla vyděračská, byla vyžadována asistence, řemeslníci lidem nadávali a diktovali si podmínky ohledně piva i jídla apod. (Kabát, s. 412).
[57] Ibid, s. 340.
[58] Kováč, s. 277. Srovnej se zdrojem v poznámce 2.
[59] Ibid, s. 278-279.
[60] Veřejně vlastněné podniky hospodařily často formálně s vlastními prostředky.
[61] Ibid, s. 302-303.
[62] Otázka je, zda to nesouviselo i s tím, že vládní garnitura normalizace se ve značné míře skládala ze Slováků. Socialistům se velmi často nevyhýbá, jak si povšiml F. A. von Hayek, nacionalismus.
[63] Ibid, s. 303-4. Autor má zřejmě na mysli, že se neinvestovalo do nových prodloužení výrobního cyklu, protože ne vše, co se vyrobilo, se také spotřebovalo, ale docházelo, jak sám autor sděluje, k neprodaným přebytkům a zavaleným skladům.

Literatura:

1. BLÁHOVÁ, Marie a KŘEČEK, Karel. Netín s osadou Záseka: vlastivědná kronika. Tišnov: Sursum, 2007, ISBN 978-80-7323-151-4.
2. BLUCHA, Vladimír. Město mezi dvěma řekami - Krnov: čtení o pozoruhodné historii města zvaného Kyrnow, Jegerdorf, Carnovia, Jägerndorf, Karniów. Vyd. 1. Krnov: Město Krnov, 2007, ISBN 978-80-239-5542-2.
3. DRDA, Adam, aj. Mýty o socialistických časech: Jeden svět na školách: Příběhy bezpráví. Praha: Člověk v tísni, 2010, ISBN 978-80-86961-98-9.
4. HODEČEK, Dalibor aj. Miroslavské Knínice 1262-2012. Vyd. 1. V Brně: Muzejní a vlastivědná společnost pro obec Miroslavské Knínice, 2012, ISBN 978-80-7275-093-1.
5. CHRÁSTECKÝ, Metoděj a KLADIWA, Pavel. Hlučín 1256-2006: 750 let města. Hlučín: Muzeum Hlučínska, 2006, ISBN 80-239-7008-9.
6. JAN, Libor. Komín v historii: 1240-2006. Vyd. 1. Brno-Komín: Městská část Brno-Komín, 2006, ISBN 80-239-7486-6.
7. JAN, Libor aj. Čejč: dějiny slovácké obce. Vyd. 1. Čejč: Obecní úřad v Čejči v nakl. Albert, 2006, ISBN 80-7326-089-1.
8. JUROK, Jiří aj. Nový Jičín. Vyd. 1. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2011, ISBN 978-80-7422-078-4.
9. KABÁT, Jindřich. Psychologie komunismu. Vyd. 1. Praha: Práh, 2011, ISBN 978-80-7252-347-4.
10. KILIÁN, Jan aj. Mělník. Vyd. 1. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2010, ISBN 978-80-7422-029-6.
11. KORDIOVSKÝ, Emil a KLANICOVÁ, Evženie. Město Břeclav. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost, 2001, ISBN 80-7275-025-9.
12. MADDISON, Angus. The Wolrd Economy: A Millennial Perspective. Paris: OECD Publications 2001, ISBN 92-64-18608-5 – No. 51519 2001.
13. PISKOVÁ, Renata aj. Jihlava. Vyd. 1. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2009, ISBN 978-80-7106-551-7.
14. PLAČEK, Miroslav aj. Veselí nad Moravou: město na řece času. Vyd. 1. Veselí nad Moravou: Město Veselí nad Moravou, 2011, ISBN 978-80-260-0252-9.
15. SCHULZ, Jindřich. Olomouc: malé dějiny města. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2002, ISBN 80-244-0493-1.
16. TOŠNEROVÁ, Marie aj. Beroun. Vyd. 1. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2008, ISBN 978-80-7106-964-5.
17. VRBKA, Svatopluk. Povídání o Mikulově, aneb, O čem městské kroniky hovoří a o čem mlčí. 1. vyd. Mikulov: Muzejní spolek v Mikulově, 2009, ISBN 978-80-254-6108-2.
18. ZŘÍDKAVESELÝ, František aj. Lysice 1308-2008: dějiny obce. Vyd. 1. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost v Brně ve spolupráci s městysem Lysice, 2008, ISBN 978-80-7275-077-1.
19. Paměti Dolních Dunajovic. Dolní Dunajovice: OÚ Dolní Dunajovice, 2008.
20. Restaurace.net [online]. Dostupný z (přístup I/2013): http://restaurace.net/s/brno-komin/.
21. Česká wikipedie.
22. Mapy.cz