U rudého snědeného krámu III: Textilní průmysl

Mises.cz: 23. července 2013, HynekRk, komentářů: 2

Po listopadové revoluci se poroučela do historie velká část českého textilního průmyslu. Běžně se soudí, že tato část podlehla tlaku nové konkurence z Asie a nepovedené privatizaci. Na tom pravda nějaká bude, protože za poslední dobu se značně zúžil textilní průmysl i v méně vyspělých státech vyspělé Evropy, které nebyly součástí komunistického bloku. V těch hodně vyspělých zmizel ve prospěch jiných odvětví už relativně před dávnou dobou. V této krátké stati si však ukážeme, že takový pohled není úplný a že ve skutečnosti tento průmysl již značně upadl v době vlády komunismu.

Zastaralé strojní vybavení textilního průmyslu

Když historik L. Fasora psal ve své stati o továrních dělnicích v textilním průmyslu v 19. století, odvolával se při hodnocení tehdejších pracovních podmínek i na měření hlučnosti soudobých strojů při plném výkonu v západosaském textilním museu ve městě Crimmitschau a na vzpomínky dělníků, kteří pracovali v NDR (tj. ve své době nejbohatší socialistické ekonomice) ještě v 60.-70. letech 20. století na strojích vyrobených v letech 1904-1926. Změřená hladina hluku odpovídala bezmála úrovni produkované startujícím nákladním automobilem [1]. Co je však důležité, pracovalo se zde v předním německém textiláckém městě ještě v té době na mnoho desítek let starých textilních strojích.

Z hlediska textilního průmyslu u nás patřil mezi významná města slezský Jeseník. Velkého významu zde mělo textilní podnikání již v 19. století. V jakém stavu se však nalézalo po skončení komunistické vlády? „V roce 1997 začala na tkalcovně v Jeseníku modernizace strojového parku, který byl velmi zastaralý a nezvládl tkaní v požadované kvalitě a výkonu. Stavy STB sovětské výroby (většinou z r. 1956) byly postupně nahrazovány stavy modernějšími.“ [2] V době revoluce tedy tyto stavy měly za sebou službu v délce většinou 33 let. 

Taktéž například velká českotřebovská (parnická) textilka Primona bojovala s nedostatkem peněz na nové technické vybavení [3]. Obecně se ve stejném materiálu píše, že „snad jen k dokreslení situace v celostátním měřítku je možno připomenout, že textilní výroba jako součást tzv. lehkého průmyslu byla v mnoha směrech opomíjena, preferován byl průmysl těžký. To se v praxi projevovalo v přidělování investičních prostředků na modernizaci strojového parku a dalších zařízení. Vybavení textilek zaostávalo, mzdová úroveň byla nízká a nebylo divu, že kvalifikovaní pracovníci přecházeli do jiných průmyslových odvětví. Vezmeme-li v úvahu ještě zásahy nekompetentních funkcionářů, v nichž častokrát převážily nejrůznější partajní a osobní zájmy nad stránkou odbornou, vidíme jako na dlani příčiny neslavného konce parnické textilky a textilního průmyslu v České republice vůbec.“ [4]

V knize „Vlnařská centra Evropy Brno-Jihlava“ se lze dočíst, že během 20. století kdysi proslulý brněnský „textilní průmysl krvácel a ztrácel postupně svoji konkurenceschopnost na evropském a světovém trhu. Mnoho jazykově německých podnikatelů odmítlo po roce 1918 akceptovat vznik Republiky československé a své aktivity přesunulo do zahraničí, podobně reagovali židovští podnikatelé na nacistické ohrožení republiky a znárodnění průmyslu po roce 1945 respektive 1948 zasadilo další těžkou ránu. Výjevy z textilních továren v Crimmitschau v bývalé NDR, kde se na začátku 70. let minulého století ještě pracovalo na strojích vyrobených v letech 1904-1926, byly bohužel běžné i v našem prostředí.“ Pro tentýž průmysl se i na Jihlavsku po únoru 1948 konstatuje také rušení soukenické výroby a úpadek tohoto odvětví [5]. Autoři přičítají další pád průmyslu i privatizaci a levné konkurenci z Asie.

Zastaralé strojní vybavení pohledem komunistů

Ostatně samotný tehdejší ministr průmyslu ČSR (Česká socialstická republika) komunista (dnes manažer hokejového klubu) Petr Hojer na jednání „České národní rady“ dne 11. dubna 1988 prohlásil o textilním a i jiných odvětvích lehkého průmyslu následující: „Zhodnocení produkce na vnitřním a zahraničním trhu mělo v průběhu 7. pětiletky sestupný trend. Byl to především důsledek celkového poklesu cen na světových trzích u některých komodit jako např. dřevařské výrobky, buničina a další. Podílela se na tom i stagnující kvalita a nepřizpůsobení se požadavkům trhu, zejména u výrobků nábytkářského, keramického, textilního, oděvního a kožedělného průmyslu. V letech 1984 a 1985 byly vyčerpány přínosy na nových kapacitách, došlo k výraznému nárůstu cen surovin z dovozu a nepodařilo se plně eliminovat úbytek pracovních sil v lehkém průmyslu. Toto způsobilo zlom v příznivém vývoji příspěvku resortu k tvorbě národního důchodu. Pokles efektivnosti byl od tohoto období výrazným způsobem ovlivňován také některými investicemi, které se nepodařilo uvést do provozu v plánovaných termínech a u dalších nebylo dosaženo projektovaných parametrů. Sníženou mírou investování v sedmdesátých letech a v období 7. pětiletky se prohloubila zastaralost výrobně technické základny. Stupeň opotřebení strojů a zařízení dosáhl v roce 1987 více jak 62 %, přitom více jak jedna pětina strojů byla zcela odepsána. Koncentrace investic na rozvoj palivoenergetické základny zpomaluje postup modernizace a rekonstrukce výrobní základny. V obou prvních letech 8. pětiletky bylo plnění výrobních úkolů dále provázeno relativně vysokými úbytky pracovních sil zejména v některých lokalitách textilního, oděvního a kožedělného průmyslu. Také dosavadní přínosy z investiční výstavby jsou nižší než z kapacit vybudovaných v sedmé pětiletce. Ve značné míře působila i zastaralost výrobně-technické základny, nedostatek a kvalita některých surovin a materiálů.“ [6] Jak je patrné z velmi vysokého procenta opotřebení, tak de facto docházelo ke spotřebovávání kapitálu, což činilo bez mimořádných investic udržení produkce výroby a zásobování obyvatelstva v budoucnosti neudržitelným (viz dále).

Tentýž zde pak uvedl, že „přestože v resortu v letech 1986 a 1987 byly zpracovány programy a přijata opatření, včetně sociálních, nepodařilo se v plné míře dosáhnout úkolů stanovených plánem. Realizace přijatých programů a opatření neovlivnila zásadním způsobem růst výkonnosti resortu. Zastaralost výrobně-technické základny spolu se strukturou výroby jsou jednou z rozhodujících příčin trvalého poklesu zhodnocování produkce na tuzemském a zahraničním trhu a způsobují zaostávání v produktivitě práce v porovnání se světem.“ [7] Jinými slovy: naše investice se minuly účinkem a zaostáváme za západním světem, je totiž dost pravděpodobné, že zde nebyl myšlen rozvojový svět. Této problematice se budeme věnovat i v dalších kapitolách.

Zarážející je také informace o pracovních podmínkách, které v době komunismu měly panovat v některých oborech tzv. lehkého průmyslu; dotyčný ministr je popsal následujícími slovy: „Na celkovém meziročním úbytku pracovníků resortu o 4 600 osob se odvětví textilního, oděvního a kožedělného průmyslu podílela ze tří čtvrtin. Na tento vývoj působil především charakter a podmínky práce, tzn. vysoká intenzita a monotónnost práce při pásové a proudové výrobě, vícestrojová obsluha, pracovní prostředí, zastaralý strojní park apod. Přitom srovnání výdělkové úrovně pracovníků uvedených odvětví s organizacemi ostatních zpracovatelských odvětví národního hospodářství vyznívá pro textilní, oděvní a kožedělný průmysl jednoznačně nepříznivě.“ [8] Místo v té době na „České národní radě“ všude skolnoňovaného intenzivního rozvoje těchto odvětí (a ekonomiky vůbec) došlo k rozvoji extenzivnímu. Ovšem tento rozvoj nevyužívá úspory, investice a technologický pokrok a jeho účinnost a možnosti jsou tedy silně omezené (většinou jde o práci přesčas a vyšší využívání, a tím i opotřebování, strojního a jiného vybavení). Skutečný intenzivní pokrok mohly přinést jen úspory a investice využívající technologický pokrok. Ovšem pouze za předpokladu, že lidé sami o své vůli sníží svoji spotřebu a generují úspory a podnikatelé tyto prostředky investují do odvětví slibujících největší zisk, a tedy do odvětví, která kryjí nejurgentnější potřeby spotřebitelů.

Lidovecký poslanec Václav Anděl uvedl v pondělí 30. března 1987 na 9. schůzi „České národní rady“ následující nelichotivé prohlášení na téma strojního vybavení textilního průmyslu: „Zarážející je skutečnost, že tuzemské nové textilní stroje zabezpečují často i menší produktivitu práce než vyměňované staré stroje z dovozu. Např. k zabezpečení požadovaného objemu výroby v Textilaně na starých soukacích strojích Autoconer z roku 1970 je potřeba jenom 53 pracovníků, ale na nových strojích Autosuk z koncernového podniku Elitex již 94 pracovníků.“ I když, jak je ze zkoumaného matriálu patrné (případ bezvřetenového dopřádacího stroje na hrubé příze, ale ani z toho úspěchu neplyne, že tento stroj byl potřeba), tak to neplatilo vždy.

Tentýž poslanec pak uvedl i následující: „Na druhé straně jsme se však setkali s problémem stále prodlužovaného řešení úkolu „Ověření spolehlivosti a tkacích možností strojů Kontis“. Tento státní významný úkol řešený generálním ředitelstvím Bavlnářský průmysl v závodě Perla Ústí nad Orlicí byl zahájen již v roce 1977, ale ještě po deseti letech není ukončen. Důvodem je to, že poslední z 18 strojů Kontis byly dodány Zbrojovkou Vsetín teprve v listopadu minulého roku. Za tak dlouhou dobu ovšem i špičkový textilní stroj již zastaral a výrobce navíc pro vysokou cenu již dnes další výrobu strojů Kontis odmítá.“ [9] Z toho plyne, že pro zajištění výroby se dodávaly i stroje, které byly horší než starší stroje z dovozu. Také je z této citace patrné, že nedostatečné úspory neumožňovaly vyrábět dostatečné množství nových strojů a že tyto stroje nebyly ani dodávány včas. Stěží si lze představit, že by takto jednal nějaký podnikatel riskující svůj majetek anebo manažer soukromého podniku. Na trhu by takový břídil byl rychle přinucen si hledat novou práci. Ovšem v systému socialistického hospodářství (veřejné vlastnictví výrobních faktorů) není ani zřejmé, zda daný stroj měl být vyroben, anebo neměl být vyroben. Není tu žádný cennový systém, který by odrážel vzácnost, nejsou tu ani zisky a ztráty, úroková míra a ani podnikatelská tvořivost.

Od zmíněného poslance pochází i jedna informace vztahující se k výkladní skříni českého (dříve německého) textilního průmyslu: výše zmíněný podnik Textilana v Liberci (tento národní podnik však měl pobočky i jinde), někdejší textilácké impérium rodiny baronů Liebiegů, se ke konci komunismu potýkal s následujícím: „Textilana n. p. Liberec 2/3 výroby zboží exportuje do nesocialistických zemí. Přitom dle stávajících pravidel nedostávají z tohoto exportu žádný devizový podíl a nemohou tak provádět tolik potřebnou obměnu opotřebovaného výrobního zařízení novým zařízením na vysoké technické úrovni.“ [10] To dokládá, že i u tohoto výkladního podniku textilního průmyslu nebyla prováděna již v té době potřebná modernizace, která by podnik udržela dále konkurenceschopný. A to se v něm zaváděly ještě výše uvedené stroje Autosuk vyžadující více zaměstnanců.

Komunistický poslanec Miroslav Mrázek pak uvedl na 6. schůzi „České národní rady“ dne 30. června 1987 následující: „Projednávání vývoje situace v tomto resortu bylo často na programu jednání výborů ČNR i jejího předsednictva. V této souvislosti se vždy poukazovalo na zastaralost materiálně-technické základny výroby. Je však třeba říci, že to je obecný problém celého průmyslu řízeného vládou ČSR. Jak čísla státního závěrečného účtu ukazují, nepodařilo se dosud zastavit růst opotřebení základních prostředků, jehož stupeň je právě v resortu ministerstva průmyslu ČSR nejvyšší. Existuje zde vysoký podíl plně odepsaných základních prostředků, zejména strojních, roste průměrné stáří strojů a prodlužuje se doba jejich obratu, což je nejhorší u lehkého průmyslu.“ [11]

Projídání kapitálu a tzv. jistot

Z toho je zřejmé, že docházelo ke spotřebování kapitálových statků bez jejich obnovy, a to při situaci, kdy byl rozpočet ČSR mimořádně napnutý, jak dokládá tehdejší ekonom a ministr financí ČSR komunista Jiří Nikodým při stejné příležitosti: „Přetrvávající převaha extenzivních tendencí vývoje ekonomiky, podcenění a nerespektování nové kvality rozvoje národního hospodářství se ve velmi konkrétní podobě odrazilo ve státním finančním hospodaření, a to zejména při zajišťování vlastních příjmů státního rozpočtu. V souhrnu za celý rok jejich tvorba představovala skoro 71 miliard korun, byla však nižší o 3,3 miliardy korun, než uvažoval státní rozpočet. Výdaje činily 152,7 miliardy korun a byly překročeny o 2,2 miliardy korun. Hlavní příčinou byl růst dotací na finančně-ekonomické nástroje v zahraničním obchodě, kde dlouhodobá tendence zvyšování nároků na státní rozpočet je projevem nízké efektivnosti našeho vývozu. Přes nenaplnění plánované tvorby vlastních zdrojů a překročení výdajů přicházíme - a to je třeba zdůraznit - v návrhu státního závěrečného účtu za rok 1986 s vyrovnaným hospodařením. Rozpočtová rovnováha byla zajištěna až v rámci celé rozpočtové soustavy Československé socialistické republiky, třebaže po celý rok jsme usilovali zpřísněním podmínek rozpočtového hospodaření a následně provedeným náročným finančním zúčtováním nevyrovnanost příjmů a výdajů zmírnit. Dotace ze státního rozpočtu Československé federace byla poskytnuta ve výši 81,8 miliard korun a pokryla naše výdaje z více než 53,6 %. Podotýkám, že při sestavování ročního rozpočtu jsme předpokládali tento podíl ve výši 50,7 % a s objemem dotace o 5,5 miliardy korun nižším. Jestliže v předcházející pětiletce se dařilo každoročně překračovat tvorbu vlastních příjmů státního rozpočtu a nadplánované zdroje vkládat v souladu s potřebami ekonomiky ČSR do urychlení jejího dalšího rozvoje, je výsledek minulého roku neuspokojivý a varovný.“ [12] Zahraniční obchod byl důležitý z hlediska zajištění deviz, které následně sloužily k nákupům spotřební i investiční povahy (včetně léků a lékařských přístrojů), které nemoly být zajištěny z domácí výroby nebo výroby RVHP. Mezi socialistickými zeměmi a nesocialistikými zeměmi panoval běžně obchodní ruch.

Přičemž tentýž hned v následujících větách upozorňoval, že: „Upozorňuji na tuto skutečnost proto, že pokud by se obdobná situace v příštích letech opakovala, bylo by zřejmě nezbytné přistoupit k omezování výdajů. A nebylo by jednoduché rozhodnout, kterou oblast postihnout. Vždyť jde o prostředky, které téměř ze 40 % vynakládáme na sociální zabezpečení a dalších 30 % má charakter dotací či subvencí pro národní výbory. V uplynulém roce jsme ještě politiku omezování výdajů neprováděli. Vedli jsme však důsledně všechny resorty a krajské, okresní i místní zastupitelské sbory k tomu, aby se vypořádávaly se svěřenými úkoly v rámci schválených rozpočtů, účelově vynakládaly vyčleněné prostředky a naléhavě nově vznikající potřeby uspokojovaly za pomoci zdrojů a úspor a za zvýšené hospodárnosti. Překročení rozpočtu jsme umožňovali jen při současném zvýšení příjmů.“ [13]

Tudíž nebylo možné zvyšovat investice do výroby, aniž by se omezily některé výdaje, přičemž logicky by nebylo možné omezovat právě investiční výdaje, ale bylo by nutné sáhnout na výdaje na spotřebu, tj. sáhnout na položky jako sociální zabezpečení anebo spotřební statky, což bylo politicky velmi obtížné, protože koneckonců i diktatura musí být částí obyvatel podporována. Jak je patrné, tak zde uvedené citace o stavu strojního vybavení znamenají, že se nedostávalo na investice modernizační, ale nedostávalo se ani na investice, které by udržovaly současné kapitálové statky, a tím i současný rozsah výroby (náhrada, oprava a údržba opotřebovaných strojů, budov, sítí apod.). To znamená, že během nějaké doby by došlo i bez omezení výdajů na spotřebu a bez zvýšení investičních výdajů do stávající kapitálové struktury k poklesu produkce, a tím i k poklesu reálných příjmů obyvatel. Co by stalo pak? Obyvatelé by byli zřejmě nespokojení se stranou a vládou, která jim roky slibovala jistoty, prosperitu a klid.

Komunisté možná ještě mohli provést změny ve struktuře investic a přesunout nové prostředky do odvětví, kde byly více potřeba. Ovšem jak to bez možnosti ekonomické kalkulace provést, když nevíme, co spotřebitelé potřebují? Navíc by si to vyžádalo zastavení ještě nedokončených rozběhnutých investic do těžkého průmyslu a odepsání již vyrobených specifických kapitálových statků v tomto odvětví a zároveň by muselo dojít k zastavení některých provozů (což se již plánovalo), a to i navazujících a pro tento průmysl vyrábějících. To by vedlo k významným hospodářským ztrátám. Spolu s tím by bylo nutné provést změny ve struktuře zaměstnanosti, převést zaměstnance z těžkého průmyslu a navazujících a dodavatelských výrob pro tento průmysl do nových výrob. Přičemž samotné tyto převody by si vyžádaly další a další investice a výdaje na sociální otázky. Dá se předpokládat, že by došlo k růstu (již tak se běžně vyskytující) diskoordinace ve výrobě komplementárních kapitálových statků, a tím i výpadkům ve výrobě spotřebních statků, to by znamenalo další ztráty a vyžádalo si nové investice a omezení spotřeby. Výsledkem by byl pokles výdajů na spotřebu a nutnost redukovat životní úroveň obyvatelstva. Obyvatelé by byli opět nespokojení (jako že už byli nespokojení se stávajícím stavem). Komunistický režim a socialistické hospodářství (datující se ovšem již do dob Edvarda Beneše) tak na sklonku 80. let hleděly v České socialistické republice do tváře rozsáhlým ekonomickým problémům.

Závěr

Jak je patrné, tak textilní průmysl, a vlastně tzv. lehký průmysl, vstupoval do porevoluční doby se zastaralým, opotřebovaným a zaostalým vybavením, úbytkem nejlepších pracovníků a silně omezenou množností konkurence. To si dobře uvědomovali i samotní vysoce postavení komunisté. Byla nutná rozsáhlá modernizace a náhrada těžce opotřebeného vybavení, na kterou se však stěží mohlo v té době výrazněji dostávat prostředků, protože komunistické socialistické hospodářství na ni nenechalo žádné volné prostředky, alespoň ne v rozpočtu ČSR. Na velmi nízké mzdové sazby se zase nedalo úplně spoléhat, protože tyto byly vyšší než v zemích jako Čína, Vietnam, Indie, Bangladéš apod. Dále byly nutné podnikatelské zkušenosti, ty však nemohly být u domácího obyvatelstva k mání, leda tak z černého trhu. Za takové situace je jen logické, že privatizace se nemusela vůbec povést ani tehdy, pokud zde byla skutečná snaha výrobu zachránit (ve skutečnosti některé textilky vydržely řadu let po roce 2000), a nikoliv si nakrást. Dalším problémem je to, že za bývalého režimu se rozhodovalo o tom, co se bude produkovat, v různých plánovacích komisích. Představy těchto komisí (ty musely brát v úvahu i politickou objednávku) nebyly totožné s představami nakupujících lidí. To je patrné zejména na vzniku přebytků a nedostatků. To se mohlo odrazit i na textilním průmyslu v tom smyslu, že ne vše, co se vyrobilo, bylo ve skutečnosti tolik žádané. Nutnost změny výroby po revoluci  a nástupu spotřebitelů samozřejmě představovala další ztráty a znevýhodňovala takovéto podniky.

Nikdo neví, jak by se textilní průmysl na území českých zemí vyvíjel, pokud by nedošlo k poválečnému zestátňování a nástupu komunismu. Možná by byl redukován ještě dříve a byl nahrazen jinými odvětvími. Pokud by tomu tak skutečně bylo, bylo by pak nesmyslné textilní průmysl udržovat v takovém rozsahu, v jakém se udržoval za komunismu.  Nemělo by smysl prodlužovat existenci starých strojů a podniků, protože to znamená plýtvání výrobními prostředky a pracovní silou, které by mohly být nasazeny jinde na uspokojení urgentnějších lidských potřeb. To však nemůžeme vědět. Jisté je jen to, že textilní průmysl a obecně tzv. lehký průmysl vstupoval do porevolučního kvasu ve značně nevýhodné pozici: zastaralý, opotřebovaný, zaostalý, s úbytkem nejlepších pracovníků a silně omezenou množností konkurenceschopnosti. Část z toho nám ostatně pověděli sami vrcholoví představitelé tehdejšího socialistického režimu. To muselo mít a bezesporu mělo podíl na pozdějším pádu textilního průmyslu a v podstatě celého hospodářství. 

[1] Fasora, s. 172.
[2] Vinkler, s. 88.
[3] Šebela, s. 161. Zde šlo o preferenci podniku v Ústí nad Orlicí při přidělování prostředků na modernizaci, na oba podniky totiž nebylo, a navíc v Ústí byli silnější lobbisté (i proto se ostatně stali okresním městem).
[4] Ibid, s. 162. Otázku zastaralosti výrob jsme nakousli už v první kapitole.
[5] Vlnařská centra, s. 90.
[6] Stenoprotokoly 9. schůze České národní rady, Ministr průmyslu ČSR soudruh Petr Hojer, list s009001. Omylem zde uveden rok 1937 na místo roku 1987. Také se zde konstatuje zvýšení pohotové nabídky zboží z netradičních zemí, zřejmě je myšlen nástup asijské konkurence. K Petrovi Hojerovi viz česká Wikipedie, heslo „Petr Hojer“. Poslanec Jaroslav Samek pak uvedl na 6. schůzi „České národní rady“ dne 30. června 1987 k opotřebení vybavení, že „vážným problémem je nízká úroveň výrobně-technické základny, čímž stanovené úkoly se zajišťují obtížně, za cenu značného vypětí, za cenu neúměrné přesčasové práce, nesmírné obětavosti a pracovitosti, převážně našich žen. Takové tendence neodpovídají současným potřebám. Na doložení uvedu některé údaje za průmysl ČSR ve Východočeském kraji, generální ředitelství Bavlna.
- k 31. 12. 1986 činí opotřebení strojů a zařízení 65,3 %
- plně odepsaných strojů a zařízení v provozu přesahuje 35 %
- výrobu ve výši 11,2 miliardy korun zajišťuje 60 939 pracovníků; z tohoto počtu je ale 6 759 důchodců a 3 973 zahraničních pracovníků.“ (Stenoprotokoly 6. schůze České národní rady, Poslanec Jaroslav Samek, list s006005). Přičemž opět šlo o podnik vyrábějící i na export. Jistý prostor pro zaměstnaní důchodců v pozdějších letech tedy byl, ale se souhlasem veřejného sektoru.
[7] Ibid.
[8] Ibid.
[9] Stenoprotokoly 5. schůze České národní rady, Poslanec Václav Anděl, list s005008. V té době pracovaly podniky na základě tehdy zaváděného chozrasčotu (viz česká Wikipedie, heslo „Chozrasčot“). Šlo o snahu do socialistického hospodářství přenést kapitalistické prvky, v tomto případě zisk. Tím se měly zainteresovat podniky na plnění přání spotřebitelů. Z důvodu správného vynakládaní vzácných výrobních faktorů je ovšem důležitá i ztráta. Výrobní faktory (včetně práce) pak mají totiž tendenci se přesunovat ze ztrátového podnikání do tohoto ziskového, pak však nelze dodržovat socialistickou politiku plné zaměstnanosti. Mimo jiné z tohoto důvodu stát v té době ztrátové podniky dotoval a odebíral peníze těm úspěšným, čímž demotivoval úspěšné podniky, a naopak udržoval při životě ty neúspěšné, což mělo negativní dopady na uspokojování spotřebitelů. Na druhou stranu díky masivní diskoordinaci, které se budeme věnovat v některé z dalších kapitol, a politickým objednávkám mnohdy o úspěchu podniků rozhodovala pouze jen náhoda. Také ceny produkce podniků byly určovány často administrativně a ceny výrobních faktorů (neexistoval s nimi trh) nutných pro vypočet zisku byly určeny administrativně a neodrážely vzácnost, šlo tedy o pseudozisk.
[10] Ibid.
[11] Stenoprotokoly 6. schůze České národní rady, Zpravodaj poslanec Miroslav Mrázek, list s006004.
[12] Stenoprotokoly 6. schůze České národní rady, Ministr financí ČSR Jiří Nikodým:, list s006002.
[13] Ibid.

Literatura:

[1] Fasora, L. Tovární dělník v textilním průmyslu – příklad Františka Halase st. In Fasora, L. aj. Člověk na Moravě 19. století. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury 2008, ISBN 978-80-7325-147-5.
[2] Šebela, M. Parnická textilní továrna. Ústí nad Orlicí: Oftis 2010, ISBN 978-80-7405-087-9.
[3] Vinkler, V. Moravolen v dobách slávy a dnes. In.: XI. Svatováclavské mezinárodní setkání v Jeseníku: Historie textilního průmyslu na Jesenicku. Jeseník:  Vlastivědné muzeum Jesenicka – Státní okresní archiv Jeseník 2011, ISBN 978-80-87496-01-5.
[4] Vlnařská centra Evropy: Brno-Jihlava. Od počátků do 20. století. Brno-Jihlava: Archiv města Brna, Moravský zemský archiv v Brně – Státní okresní archiv Jihlava, Matice moravská, Muzeum Vysočiny Jihlava a město Jihlava 2008, ISBN 978-80-86736-08-2.
[5] Česká Wikipedie.
[6] Stenoprotokoly 5. schůze České národní rady: Pondělí 30. března 1987 [online]. Dostupný z (přístup VI/2013): http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/005schuz/s005008.htm.
[7] Stenoprotokoly 6. schůze České národní rady: Úterý 30. června 1987 [online]. Dostupný z (přístup VI/2013): http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/006schuz/s006002.htm a
http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/006schuz/s006004.htm a http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/006schuz/s006005.htm.
[8] Stenoprotokoly 9. schůze České národní rady: Pondělí 11. dubna 1988 [online]. Dostupný z (přístup VI/2013): http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/009schuz/s009001.htm.