U rudého snědeného krámu IV: Zastaralá a zpustlá Praha: průmysl, diskoordinace a ekonom. kalkulace

Mises.cz: 07. srpna 2013, HynekRk, komentářů: 9

V první kapitole jsme se zabývali nedostatky zásobování v Československu v době vlády komunistického režimu z pohledu historiků a pramenů, které tito zpracovali. Někde šlo i o záznamy z vesnických a městských kronik, které jsou od doby první republiky oficiální úředním dokumentem. Nevěnovali jsme se tehdy však našemu hlavnímu městu Praze. To nyní napravíme a tentokrát nás budou provázet po Praze představitelé minulého režimu. Půjde o poslance a ministry, kteří se účastnili 16. schůze České národní rady (dále jen ČNR) dne úterý 31. října 1989, která byla zasvěcena četným problémům moderní socialistické Prahy. Na stenoprotokolu dané schůze je patrné, že řečníci si neberou moc servítků a často přichází s kritikou, a to na tom nic nemění ani pravidelný potlesk. Rovněž je patrné, že někteří poslanci si dělali vlastní výzkumy a byli obstojně informováni. I když na druhou stranu řečnil na dané schůzi jen zlomek poslanců ze 150členné rady (ale někteří zřejmě zastupovali více poslanců).

Průmysl, věda a diskoordinace

Jaký byl stav v oblasti průmyslu a vědy v hlavním městě ČSSR? Překvapivě dle představitelů komunistické moci nebyl příliš dobrý. Místopředseda vlády a předseda České komise pro plánování a vědeckotechnický rozvoj Miroslav Toman k tomu uvedl, že došlo především jen ke kvantitativnímu růstu klasických oborů těžkého průmyslu, což vytváří mimořádně silný a stále rostoucí tlak na zvýšený příděl surovin a materiálů, energie a příliv pracovní síly, což vedlo k růstu požadavků na investice, k růstu zatížení dopravy a zhoršení životního prostředí. Také dle něho: „Převážně extenzívní růst průmyslu zpětně odčerpával prostředky na jeho modernizaci a nežádoucně ji zpomaloval. Přestože Praha byla iniciátorem výzvy k urychlenému využití výsledků vědy v praxi, ve skutečnosti jen nepatrně narostl podíl moderních oborů s vysokou účastí vědy na produkci.“ Tento vývoj pražského průmyslu měl i negativní dopady na rozvoj terciární sféry a ve stále citelnějším nedostatku pracovníků v obchodě, službách, zdravotnictví a školství, na úseku údržby a modernizace bytového a domovního fondu, a dokonce zpětně v průmyslových závodech samotných [1]. Místopředsedkyně ČNR komunistka Marie Jarošová uvedla, že „úkoly restrukturalizace pražského průmyslu, jeho intenzifikace a modernizace výrob a vymístění některých nevhodných provozů byly vytyčeny již v 70. letech a postupně opakovány a rozpracovávány až do dneška. A výsledek? Stálé odkládání řešení do dalších let, jen dílčí pokrok v některých podnicích.“ [2]

Z uvedeného je patrný zřejmý nedostatek výrobních faktorů včetně pracovní síly a diskrepance mezi spotřebou a úsporami (investicemi), respektive diskrepance mezi investicemi do kvantitativní a kvalitativní stránky výrobního procesu. Je vcelku logické předpokládat, že investice do kvalitativní stránky výrobního procesu nebyly provedeny v dostatečné míře kvůli tomu, že by to znamenalo omezit investice do kvantitativní stránky výrobního procesu (možnosti rozpočtu a rezerv byly omezené – viz dále), což by vedlo k omezení výroby (či omezení růstu výroby) a snížení nabídky výrobků, a tím by došlo i k dočasnému poklesu růstu životní úrovně občanů a nutnosti restrukturalizace výroby včetně přesunů pracovní síly. Další a ve skutečnosti - kvůli velkému opotřebení strojů, budov, zařízení apod. - jedinou možností by bylo omezení výroby pro koncovou spotřebu (k témuž by se došlo i předchozí metodou) a nasazení uspořených prostředků do oblasti investic, což by si vyžádalo opět dočasný pokles životní úrovně občanů (spotřeby) a nutnost restrukturalizace výroby, a to včetně přesunů pracovní síly. Každopádně bylo nutné, aby si občané utáhli opasky. To se ovšem těžko prosazuje, když si je již utahují díky nedostatkům v zásobování a službách. Tomu nasvědčuje i pokračování řeči M. Jarošové: „Modernizace tradičních závodů nebo změna jejich výrobních programů, zajištění potřebných finančních prostředků, a zejména stavebních kapacit, otázky přeškolení vysoce kvalifikovaných a generacemi zapracovaných dělnických kádrů, zrychlení zavádění vědeckotechnického pokroku do praxe, které se nám ani obecně příliš nedaří, to všechno jsou úkoly nemalé, ale pro další život Prahy nezbytné.“ [3] Další možností by bylo přemístit výrobní faktory z jiných částí země, o čemž se skutečně na uvedené schůzi mluvilo (viz dále).

To, že se jednalo o dlouhodobý problém, dokládá komunistický poslanec Jaromír Plíva, který uvedl na adresu strojírenského a elektrotechnického průmyslu: „Zastaralá výrobní základna tohoto důležitého odvětví způsobila, že nedošlo k plánovanému přesunu pracovníků do terciární sféry. Desítky let odkládaná modernizace pražských podniků vedla k nynějšímu napjatému stavu v pracovních silách. Padlo mnoho slibů stranickým i státním orgánům města, které vyústily v dnešní situaci, kdy se státní podniky musí postarat o modernizaci samy. Stejná situace je při vymisťování závodů, které nemají moderní výrobu a jsou neperspektivní. Ani zde situace za desítky let nepokročila.“ Tentýž upozorňuje na problém modernizace v polygrafickém průmyslu jako celku a považuje jeho stav za kritický [4].

Dále to dokládá komunistický poslanec František Antony, který upozorňuje na to, že otázkami rozvoje hlavního města Prahy se nezabývala ČNR poprvé. Při jednání z 28. června 1983 přijala dle něho tato poměrně rozsáhlé věcné usnesení, které když si znovu vzal k ruce, tak nabyl dojmu, že by mohli prakticky totéž usnesení přijmout i dnes. I jakoby evropsky znějící dokument „Generel sociálně ekonomického rozvoje hlavního města Prahy do roku 2005“ se zabýval výrobní sférou a soustředěním na rozvojové výrobní obory. Avšak „již ve zprávě vlády v roce 1983 bylo konstatováno, že se nám realizace tohoto záměru nedaří. Naopak, skutečný trend byl opačný. Resorty měly zpracovány výhledové programy, podle kterých měla být strukturální přeměna výroby v převažujícím rozsahu ukončena již v roce 1985. Ani letos - a píše se rok 1989 - nemůžeme říci, že bychom se tomuto cíli přiblížili. Opět tedy vyhlašujeme požadavek prosadit v plné šíři zavedení technicky progresivního strojního vybavení a technologií jako prostředku k úspoře živé pracovní síly, zúžení současné pestré oborové struktury, vyšší využívání strojních výrobních kapacit, požadavek vysokého stupně využití vědeckotechnického pokroku a podobně. To vše cituji ze Zásad pro formování ekonomické struktury hlavního města Prahy do roku 2005 tak, jak nám byly dány k dispozici. V těchto zásadách je řada věcných záměrů formulována podobně tak, jako to bylo v podobných minulých dokumentech. Není sporu o tom, že jde o záměry potřebné a správné. Napadá mě však otázka, kdo je zodpovědný za to, že se i v minulosti tyto správné a potřebné záměry nesplnily.“ [5]

Komunistický poslanec Jan Koláčný uvedl na 16. schůzi ČNR k otázce zastaralosti průmyslu: „Dlouhodobě extenzívní přístup spojený s direktivním mechanismem vedl k zastaralosti a nevyhovující struktuře pražského průmyslu. Zastaralá výrobní základna vytváří většinou nevyhovující prostředí nejen pro vlastní pracující, ale i pro všechny obyvatele města. Dosavadní zkušenosti z toho, jak se v praxi realizují opatření k formování ekonomické struktury Prahy, jednoznačně ukazují, že nadále nelze postupovat starými cestami administrativně direktivních metod, ale musí se volit spíše cesta ekonomických nástrojů s uvážlivým centrálním přístupem. Na jednání našeho výboru museli poslanci konstatovat, že žádoucí modernizace a strukturální přesuny jsou sice ze strany resortů naplánovány ve formě odvětvových rozvojových programů, aniž bych se chtěl dotýkat společenské optimalizace těchto plánů, ale jejich realizace se většinou opožďují. Řada věcí zůstává jen na papíře. Jako příklad můžu uvést modernizaci závodu Praga, ČKD Slévárny, Mikrotechny Modřany, Chirany Modřany, Vědeckovýzkumné základny pro Teslu.“ [6] To je bezesporu zajímavý příspěvek, protože odsuzuje klasické direktivní metody plánování. A zřejmě úzce souvisí se zavedením chozrasčotu [7].

Tentýž poslanec zároveň uvedl v té samé řeči k vymístění (tj. přestěhování jinam) některých podniků z Prahy, že „důvody, které podniky uvádějí, spočívají většinou v tom, že po zrušení programů by nebyly odpovídající výrobky, že nemají vhodné prostory, kam by mohly svoji výrobu přenést. Nedovedu sice posoudit, nakolik jsou jejich argumenty objektivní, ale jak ukazují výsledky, tato taktika je zatím z jejich hlediska celkem úspěšná. Nakolik to prospívá Praze, je jiná otázka. Často, aby se v dané lokalitě udržely, žádají NVP o výjimky podpořené změnou orientace výroby na progresivní směry, na zajišťování služeb pro obyvatelstvo, argumentují zaměstnáváním občanů se sníženou pracovní schopností apod. Tento přístup volí ve strojírenském resortu například Chirana Strašnice, Pražská akumulátorka Strašnice, Výzkumný ústav potravinářské a chladicí techniky na Smíchově, administrativní útvary k. p. ČKD Dukla atd. Jistě nejde jenom o strojírenské obory, ale zde je situace nejvýraznější.“ [8] Poslanec zde narazil na potřebu dalších investic a na zajištění komplementárních statků, tak aby výroba mohla pokračovat dále. To však znamenalo další nápor na výrobní faktory a státní rozpočet ČSR, který byl značně napnutý již loni [9]. Koláčný také narazil na to, že nebylo možné ověřit, nakolik jsou výrobky daných podniků pro zásobení spotřebitelů a jiných výrobců důležité. Z uvedeného je také patrné, že prosazování určitých cílů v rámci centralizované moci znamenalo střet různých skupin a klik, které měly často rozdílné názory. Zde zřejmě zvítězila skupina z průmyslu a těch, co se nechtěli stěhovat na „venkov“. Poslanec komunista Jiří Cibelius se také pozastavoval nad tím, že není doceněna v novém generelu Prahy potřebná modernizace potravinářských provozů. A navrhoval v blízkosti Prahy provozy, jako jsou rybárny, mrazírny, drůbežářský průmysl atd., pro pohotovější a operativnější zásobování obyvatel Prahy potravinami [10]. Zásobování totiž, jak později uvidíme, bylo problémem i v Praze. Opět zde však vzniká tlak na úspory, investice a státní rozpočet.

Ekonomická kalkulace

Problém byl tedy jasný a jmenoval se nedostatek investic (úspor) do intenzivního rozvoje pražského průmyslu. Bohužel za existence centrálního plánování neexistuje možnost, jak nasměrovat uvolněné výrobní faktory (kdyby takové byly k dispozici) do těch odvětví produkce, které přinesou v budoucnu největší uspokojení potřeb spotřebitelů. Na trhu se tyto výrobní faktory včetně práce přesunují do míst, kde jejich nasazení slibuje podnikatelům v budoucnosti dosáhnout největšího zisku, tj. kde vznikne největší poptávka spotřebitelů pro uspokojení jejich potřeb. Zisk a snaha rozmnožit majetek motivuje podnikatele (či jejich zástupce) tyto výrobní faktory vyhledávat a nasazovat je do těchto užití, totéž je motivuje vyhýbat se ztrátě, a tím i ztrátě majetku. Jak bylo patrné v předchozí kapitole, pokoušel se minulý režim povolením zisku (a větší samosprávou) v rámci chozraščotu podniky a jejich pracovníky více motivovat k tomu, aby plnili přání spotřebitelů. Ovšem tuto skutečnost zároveň mařil odebíráním zisků z úspěšných podniků a dotováním ztrátových výrob a udržováním zaměstnanosti (jistot pracujících) v těchto ztrátových výrobách. Tj. za ztrátu byl vlastně daný podnik odměněn a za dosažení zisku byl pokutován. To muselo podvazovat motivaci v uspokojování potřeb spotřebitelů, a tedy i motivaci vyhledávat pro investice ty správná odvětví na trhu. Dle Jindřicha Kabáta měla také úspěšnější družstva dotovat ta méně úspěšná [11].

Dále podnikatelé musí mít při svém rozhodování znalost současných cen kapitálových a spotřebních statků, které odrážejí vzácnost těchto kapitálových a spotřebních statků. Pokud je tržní cena jednotky nějakého kapitálového statku 1 000 korun, tak se ho podnikatel bude snažit nasadit do produkce, jejíž produkty přinesou v budoucnosti více než těchto 1 000 korun (zanedbáváme zde ten fakt, že produkce je vždy založena na nějaké kombinaci výrobních faktorů, které všechny mají své ceny, a nikdy na jediném výrobním faktoru, v tomto případě jediném kapitálovém statku, dále zanedbáváme změny kupní síly a existenci odměmy za rozhodování). Jedině tak bude tento statek nejlépe sloužit spotřebitelům. Podnikatelé prostě hledají ziskové příležitosti a „jakmile objeví, že poměr mezi cenami výrobních faktorů a očekávanými cenami výrobku takovou [tj. ziskovou, pozn. autora] příležitost nabízí, pustí se do díla.“ [12] Z uvedeného plyne, že informace v cenách umožňuje vše převést na jedno měřítko, a tak jednoduše porovnat dané možnosti, do kterých daný výrobní statek nasměrovat. Z uvedeného také plyne, že podnikatelé ke své činnosti musí mít motivaci v podobě příjmu, který si budou moci po úspěchu ponechat ve svém soukromém vlastnictví, a musí být také schopni volně nakládat s výrobními faktory.

Zároveň tyto skutečnosti spustí tržní mechanismy, které zapříčiní, že cena tohoto kapitálového statku bude mít tendenci se přibližovat ceně jím produkovaných spotřebních statků upravené o úrokovou míru. K tomu však nikdy nedojde, protože ekonomika je živoucí dynamický organismus, kde jsou podnikateli (v širokém smyslu i včetně zaměstnanců) objevovány a vytvářeny další a další informace, které vedou ke změnám v jednání podnikatelů, což mění ceny výrobních a spotřebních statků a brání pádu do stavu rovnovážné ekonomiky. To vede k tomu, že v reálném světě navíc dochází k neustálým změnám, a proto je nutné, aby podnikatelé přizpůsobovali výrobu neustálým změnám těchto podmínek, přičemž, jak je patrné, oni sami tyto podmínky mění, navíc i samotný reálný svět se mění sám od sebe (viz dále).

Když to shrneme, tak dle L. von Misese v současné vysoce komplexní ekonomice, kdy existuje nespočet druhů materiálních výrobních faktorů (půda a kapitálové statky) s různou lokací, miliardy pracujících s různými schopnostmi a lokací a obrovské množství technologických postupů, je nezbytné rozhodnout, jak s těmito pořád vzácnými prostředky naložit, kterou technologii a plán zvolit [13]. Systém založený na podnikání (u Misese systém ziskového managementu) vede k tomu, že veškeré plánování a projektování je založeno na tržních cenách. Díky tomu pak „tržní ceny samotné mohou odpovědět na otázku, zda realizace projektu P vynese více, než on sám stojí, tj. zda bude užitečnější než realizace jiných možných plánů, které nemohou být uskutečněny, protože požadované výrobní faktory jsou použity na provedení projektu P.“ [14] Tržní ceny totiž umožňují vše stáhnout k jednomu měřítku – k ocenění v penězích.

Funkce podnikatele a informace

Tím se dostáváme k tomu, že funkcí podnikatele je využívat informace o současných cenách statků jako nezbytné vodítko k odhadování vývoje budoucích cen statků. Jan Čmolík [15] napsal k informacím následující důležitý poznatek: „Důležité informace se vztahují vždy ke konkrétnímu místu, konkrétnímu času a konkrétnímu jednotlivci, a jsou tedy vlastněny pouze individuálně. Informovanost se týká osobní situace jednotlivce, který si takto udělá svůj vlastní plán. Tento plán se nemusí slučovat s osobní situací jiné osoby a jejím vlastním plánem. Znalost tedy existuje výhradně v rozptýleném stavu, a proto je nesdělitelná a necentralizovatelná. Nikdo kromě konkrétního jednotlivce není schopen informace sbírat, zpracovat a využívat. Jediný způsob jejich sdílení v pokročilé společnosti je tržní mechanismus, který zajistí, že jednotlivci rozdělení dělbou práce se spojí tržní směnou prostřednictvím cen, které jsou nositeli informací a motivací… Ani superrychlé počítače nedokážou postihnout prchavý okamžik, kdy má cena informační a motivační hodnotu pouze a výhradně v konkrétním místě, konkrétním čase a pro konkrétní osobu. Právě proto, že je pokročilá společnost komplikovaná, tak ji nelze řídit z jednoho centra fenomenálním plánovačem.“ [16] J. Huerta de Soto tvrdí, že podnikání (vrozená schopnost objevovat a vnímat ziskové příležitosti a vědomě jednat za účelem jejich využití) obnáší znalost, která je ve své podstatě implicitní a nesdělitelná (a dynamická). Přenos sociální informace je pak zásadně implicitní a subjektivní, informace není vyjádřena v explicitní podobě a je přenášena ve velice zkrácené podobě. Naopak člověk, který se snaží pomocí institucionálního donucení „zlepšit“ či organizovat jistou oblast života společnosti, bude postrádat ohromné množství praktických rozptýlených informací, které jsou roztroušeny v myslích tisíců jedinců, jež musí snášet jeho příkazy, dále systemtické používání donucení a násilí, jež je podstatou socialismu, brání lidem ve svobodném sledování jejich cílů, a tedy i tomu, aby tyto cíle sloužily pro lidi jako motivace k objevování a vytváření praktických informací nezbytných pro společenský prokrok a koordinaci [17]. Dále zmínění podnikatelé mají jen zlomky informací. Tedy zde nepomůže ani nějaká super obří databáze informací, která se aktualizuje každou vteřinu.

Všimli jsme si, že současné ceny slouží jako vodítko při odhadování budoucích cen. Podnikatelé se tak nesnaží reagovat ani tak na současnou poptávku spotřebitelů, jako spíše na jejich budoucí poptávku. Z toho plyne, že podnikatelská činnost je spojena s nejistotou a znamená, že úspěšnost podnikatelů bude různá, někteří podnikatelé budou v odhadu poptávky spotřebitelů úspěšní a podaří se jim uspokojit přání spotřebitelů a jejich produkty budou hojně nakupovány, a tím tito podnikatelé dosáhnou zisku. Naopak někteří budou v odhadování poptávky spotřebitelů neúspěšní a nepodaří se jim uspokojit poptávku spotřebitelů a jejich produkty nebudou příliš kupovány, a tak tito utrpí ztráty, jejich majetek se zmenší a nebudou schopni nadále zaměstnávat výrobní faktory, které zaměstnávali, a tyto výrobní faktory budou muset směřovat do jiného užití (směrem k úspěšným podnikatelům), což znamená i jejich dočasné nevyužití (nevyužité zdroje) včetně vzniku nezaměstnanosti a v případě velmi specifických kapitálových statků i jejich trvalé opuštění [18]. Prostě, kdo objeví cennější informace a má znalosti, jak je využít, ten dosáhne odměny, a kdo ne, ten musí nabízet jen svoji práci či úspory těm úspěšnějším. To vše má vliv na ceny výrobních faktorů a vede k výše uvedenému generování nových informací, které se podnikatelé toužící po zisku a rozmnožení svého majetku snaží objevit: „Podnikatelská schopnost lidských bytostí nejenže vysvětluje jejich neustálé sledování a vytváření nových informací týkajících se cílů a prostředků, ale je také klíčem k porozumění tendenci směřující ke koordinaci, která neustále a spontáně vzniká na trhu za nepřítomnosti donucovací intervence.“ [19]

Socialistické jistoty jako zkáza ekonomiky

Jenže cílem socialismu bylo zbavit lidi nejistoty a poskytnout jim jistotu trvalé zaměstnanosti, což se vylučuje s nezaměstnaností, a tím i s tržními změnami cen výrobních faktorů a spotřebních statků. Pro podnikatele podnikajícího na své triko a snažícího se rozmnožit svůj majetek zde již není místo. Vylučuje se to i s vyhledáváním nejlepšího možného užití pro výrobní faktory tak, aby tyto umožnily co nejlepší uspokojení budoucích potřeb spotřebitelů. Socialistická plánovací centra a komise tak tedy, jak bylo výše uvedeno, nejenže nemají k dispozici všechny v ekonomice rozptýlené informace, ale těmto informacím je bráněno i v jejich vzniku. Místo nich vzniknou deformované informace, kterým se bude muset přizpůsobovat málo efektivní černý trh (ten obtížně může využít například úspory z rozsahu, reklamy, právních služeb apod.), na kterém operují jiní podnikatelé s volnějšími morálními postoji a kde existuje menší právní jistota.

Pro příklad pro centrálně plánované hospodářství je typické, že ceny kapitálových statků jsou pevně administrativně dány bez ohledu na jejich vzácnost a totéž se často týká spotřebních statků. To se týkalo i hospodaření v ČSSR. Navíc některé spotřební statky jsou přidělovány spotřebitelům zcela zdarma (viz dále). Producentům jsou přidělovány za dané administrativní ceny i kapitálové statky a je někdy i určeno, co se s daným statkem má vyrábět. Pokud tedy podniku výše uvedený kapitálový statek někdo přidělil za 800 korun a cena produkce byla stanovena na 950 korun, tak podnik mohl vyrábět a dosáhnout v chozrasčotovém hospodaření zisku. Je však jasné, že cena tohoto kapitálového statku byla v našem modelovém příkladu ve skutečnosti 1 000 korun a cena jím vyrobené produkce měla být více jak 1 000 korun. Buď tedy došlo k tomu, že místo na výrobu nejvíce požadovaných produktů byl uvedený kapitálový statek použit na výrobu jiných produktů a někde jinde tedy vznikl nedostatek tohoto kapitálového statku a jím vyrobených produktů, což vedlo k neuspokojení potřeb spotřebitelů a vzniku nedostatku a vyplýtvání vzácného kapitálového statku na méně hodnotné užití. A tedy došlo i ke zchudnutí společnosti. Anebo byl kapitálový statek použit náhodně (!) ve správném odvětví a na výrobu správných produktů, ale cena produktů byla příliš nízká, a tím pádem byla poptávka po nich příliš vysoká a opět vzniká nedostatek koncových produktů, a tím i nedostatek daného kapitálového statku. Za takové situace by ceny koncových produktů měly stoupnout na úroveň odpovídající poptávce, a tím by se měla upravit i na tomuto odpovídající úroveň cena daného kapitálového statku. Změny těchto cen by měly určit změny v objemu výroby koncových produktů a změny v nasazení daného kapitálového statku, respektive v jeho využití či objednání anebo neobjednání další jeho jednotky (v realitě půjde o tutéž otázku v případě komplementárních kapitálových statků a jiných výrobních faktorů). Ale to jde jen tehdy, pokud bude cenám umožněno se měnit a budou zde podnikatelé, kteří se mohou pokusit, na základě svých vlastních odhadů budoucí poptávky spotřebitelů, legálně tyto nedostatky odstranit [20]. Pokud tomu tak není, pak nejsme schopni říci, zda v socialistickém hospodářství naplánovaný a provedený projekt, provedený na úkor nespočetně mnoha jiných myslitelných projektů, se nejlépe hodil k uspokojení nejnaléhavějších potřeb občanů. Dle Misese: „Úspěch a nezdar zůstávají nerozeznány ve tmě.“ [21] A to přece nebylo žádoucí.

To, že výroba podle úrovně dosaženého zisku nebyla v ČSSR žádoucí, dokládá také komunistický poslanec Bohumil Ladislav, který na 16. schůzi ČNR prohlásil, že „je zde ještě jeden moment. Protože stanovení velkoobchodních cen pro stavební práce nemůže být tak dokonalé, aby byla dosažena shodná míra zisku pro všechny práce, je nebezpečí, že si podniky při snaze podnikat budou vybírat ty zakázky, které z hlediska pracnosti a míry zisku pro ně budou nejvýhodnější a nejsnáze dosažitelné.“ [22]

Protože úspěch a nezdar zůstávají v socialistickém hospodářství nerozeznány ve tmě, tak výsledkem budou někde nedostatky některého potřebného zboží a služeb, jinde přebytky jiného čili nepotřebného zboží a služeb. Dojde tak k plýtvání vzácnými výrobními faktory a ztrátě bohatství a lidé budou o to chudší. Masové diskoordinace v dodávkách komplementárních statků apod. A o tom právě je 16. schůze ČNR. Přirozeně to platí, pokud chce centrální autorita dosáhnout uspokojení potřeb občanů, což částečně musí dělat každá autorita, která se chce déle udržet u moci. Toto bylo alespoň podle některých řečníků cílem tehdejší vládnoucí vrstvy v ČSSR – viz třeba výše zmíněný poslanec Cibelius anebo soudruh Miroslav Štěpán v druhé části této kapitoly [23]. Dokonce tehdy, pokud bude vláda úplně ignorovat potřeby občanů, tak její vlastní projekty postihnou problémy vyvolané diskoordinacemi ve výrobě a výpadky jediného muže.

Dějiny Prahy II. z nakladatelství Paseka uvádí k postavení pražského průmyslu za komunismu, že některé provozy byly sice modernizovány (třeba Tesla Hloubětín, ČKD atd.), ale jinak „měla zvítězit intenzivita nad extenzivitou. Bylo nezbytné redukovat výrobní programy a soustředit se jen na ty podstatné. Pražské podniky však byly handicapovány zastaralým strojovým parkem.“ [24]

[1] Stenoprotokoly 16. schůze, Místopředseda vlády a předseda České komise pro plánování a vědeckotechnický rozvoj Miroslav Toman, list s016003, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/016schuz/s016003.htm.
[2] ] Stenoprotokoly 16. schůze, Místopředsedkyně ČNR a předsedkyně výboru pro národní výbory a národnosti poslankyně Marie Jarošová, list s016006, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/016schuz/s016006.htm.
[3] Ibid.
[4] Stenoprotokoly 16. schůze, Poslanec Jaromír Plíva, list s016007,
http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/016schuz/s016007.htm. Pražský polygrafický průmysl se podílel na celkové hrubé výrobě tohoto průmyslu v ČSR roku 1975 53,1 % (Bělina, s. 461).
[5] Stenoprotokoly 16. schůze, Poslanec František Antony, list s016009, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/016schuz/s016009.htm.
[6] Stenoprotokoly 16. schůze, Poslanec Jan Koláčný, list s016009, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/016schuz/s016009.htm.
[7] K chozrasčotu viz dále a i předchozí kapitola.
[8] Ibid. NPV = Národní výbor hlavního města Prahy, k. p. = krajský podnik. Dějiny Prahy II. z nakladatelství Paseka uvádí, že „vzhledem k náročným investicím nebylo prakticky možné vysídlit průmyslové závody z centra, snížit tak jeho dopravní zatížení a kvalitu ovzduší.“ (Bělina, s. 462)
[9] Stenoprotokoly 15. schůze, Ministr financí, cen a mezd ČSR Jiří Nikodým, list s015001, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/015schuz/s015001.htm. Doslova: „Přes tento relativně dobrý výsledek nutno konstatovat, že stále převažující extenzívní rozvoj při zaostávání kvalitativní stránky výroby a reprodukčního procesu byl spojen se zvýšením napětí v ekonomice i ve státním rozpočtu. Ani v uplynulém roce se nepodařilo výrazněji pokročit v obnově rovnováhy. Zvláště citlivě se tento problém projevil na vnitřním trhu, takže vláda byla nucena přijmout některá mimořádná opatření k jeho stabilizaci.“
[10] Stenoprotokoly 16. schůze, Poslanec Jiří Cibelius, list s016011, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/016schuz/s016011.htm.
[11] Kabát, s. 315.
[12] Mises-Byrokracie, s. 60.
[13] Ibid, s. 55.
[14] Ibid, s. 44-5.
[15] Pseudonym Modrý pták.
[16] Čmolík, s. 88 a 90-91.
[17] Huerta de Soto, s. 24-25 a 27 a 109.
[18] Práce jako taková je nespecifická v tom smyslu, že kvalifikovaný pracovník může vykonávat některé málo kvalifikované práce.
[19] Ibid, s. 90.
[20] Viz i Málek.
[21] Mises-Byrokracie, s. 61, podobně i s. 151.
[22] Stenoprotokoly 16. schůze, Poslanec Bohumil Ladislav, list s016015, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/016schuz/s016015.htm. Poněkud sebevědomé prohlášení poslance Ladislava: „Již v minulosti byla komplexní bytová výstavba z hlediska rozpočtové soustavy tak propracována, že byl prakticky spočítán každý hřebík,“ kazí nedostatky uvedené ve druhé části této kapitoly, v řeči poslance Jaromíra Plívy.
[23] „Myslím, že při přihlédnutí i k těmto připomínkám je i podmínka toho, aby se u nás v Praze cítili spokojeni nejen devizoví cizinci, ale i všichni její obyvatelé, i hosté - naši občané a její ostatní návštěvníci.“ – viz Stenoprotokoly 16. schůze, Poslanec Jiří Cibelius, list s016011, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/016schuz/s016011.htm.
[24] Bělina, s. 460.