Univerzálně preferované jednání IX: Univerzálně preferované jednání

Mises.cz: 29. dubna 2014, Stefan Molyneux (přidal Přemysl Bosák), komentářů: 6

[Z originálu přeložil Přemysl Bosák, všechny přeložené části naleznete v sekci Literatura.]

Z výše uvedených argumentů lze soudit, že není možné pustit se do žádné debaty, aniž bychom přijali předpoklad, že určitá jednání jsou univerzálně preferovaná.

Používám zde slovo „jednání“ raději než „ideje“, protože je důležité odlišit čistě vnitřní a neverifikovatelné stavy, jako je „přemýšlení“, od objektivních a prokazatelných stavů, jako je „konání“, „psaní“ a „mluvení“.

Je nemožné prokázat, že jsem měl včera sen o slonovi. Je však možné prokázat, že jsem napsal slovo „slon“, což je důvod proč používám slovo „jednání“ a nikoli „ideje“.

Přistoupit v diskuzi na vyšší logiku znamená konat. Kdybych pokaždé, když uznám váš názor, nic neřekl a jen na vás tiše zíral, asi byste debatování se mnou považovali za otravné. Uznat váš názor znamená učinit akt slovního souhlasu.

Vidíme tedy, že nedílnou součástí každého aktu diskuze jsou do ní vnořené předpoklady, které není možné vyvrátit.

Když vás požádám o schůzku na tenisovém kurtu a pak přijdu s loveckou puškou, můžeme skončit provozováním nějakého sportu, určitě to ale nebude tenis. Když vás požádám o schůzku na tenisovém kurtu, abychom si zahráli tenis, bude v tomto požadavku implicitně zahrnuto přijetí pravidel tenisové hry.

Ti, kteří se v historii angažovali v debatách o etice, často selhávali ve schopnosti držet se této základní skutečnosti.

Nemůžu předložit vědeckou práci napsanou ve svém vlastním jazyce, prohlašovat, že byla posouzena mojí vnitřní zlatou rybkou a očekávat, že budu brán vážně. Obdobně nemůžu začít filozofickou debatu o etice, odkazovat se na své osobní hodnoty, tvrdit, že všechny mé argumenty byly potvrzeny vševědoucím a neviditelným skřítkem Trixie, a očekávat, že budu brán vážně.

Samotný akt debatování vyžaduje přijetí univerzálně preferovaného jednání (UPJ). Není způsob, jak racionálně odpovědět na etický argument bez uplatnění UPJ.

Pojďme se nyní věnovat řadě pozitivních důkazů UPJ.

Platnost UPJ

Jednou z hlavních výzev, kterým čelí moderní filozofové, je potřeba dokázat, že morální pravidla jsou jak aplikovatelná, tak univerzální. Dokud nebudou morální pravidla podrobena stejné systematičnosti a logice jako jiné otázky, bude nám navždy stát v cestě subjektivismus, politická předpojatost a pragmatická „argumentace užitkem“.

Nejbližší historickou analogii k dnešní situaci najdeme v 15. a 16. století během vzestupu vědecké metody. Raní průkopníci, kteří obhajovali racionální a empirický přístup k poznání, čelili stejným předsudkům, jakým čelíme dnes – ty samé iracionality, zakořeněné pravomoci církve a státu, mystické a subjektivní „dané pravdy“ a rané bariéry ve vzdělávání. Ti, kteří obhajovali prvořadost racionality a empirického pozorování před fundamentalismem Bible a sekulárními tyraniemi, čelili odhodlané opozici těch, kteří třímali kříž i meč. Mnozí byli umučeni k smrti za svoji intelektuální poctivost; dnes čelíme mnohem menším rizikům a měli bychom být o to odvážnější při obhajování toho, co je pravdivé, proti tomu, čemu se věří.

Abychom mohli zaútočit na falešnou mravnost, musíme začít od začátku, stejně jako to dělali první vědci. Francis Bacon netvrdil, že vědecká metoda je „efektivnější“ než modlitba, biblické texty nebo vidění vyvolaná dlouhým hladověním. On jednoduše prohlásil, že jestli chceme porozumět přírodě, musíme ji pozorovat a teoretizovat logicky – a že k poznání žádná jiná cesta nevede.

Při definování morálky a debatě o ní musíme zvolit stejný přístup. Musíme začít používat sílu a legitimitu vědecké metody k prokázání platnosti a univerzálnosti morálních zákonů. Musíme začít od začátku, postupovat logicky a odmítnout každou iracionální či neempirickou náhražku za pravdu.

Jak něco takového vypadá v praxi? To, co musíme udělat, je stanovit následující axiomy:
1.    Morálka je platný koncept.
2.    Morální pravidla musejí být konzistentní pro celé lidstvo.
3.    Platnost morální teorie je posuzována podle své konzistentnosti.

Tak abychom začali od úplného začátku… Jsou morální pravidla – nebo univerzálně preferované lidské jednání – vůbec platná jako taková?

Co se týká morálních pravidel, existují pouze dvě možnosti, stejně jako v každé jiné logické disciplíně. Buď jsou univerzální morální pravidla platná, nebo nikoli. (Ve fyzice otázka zní: Buď jsou univerzální fyzikální zákony platné, nebo nejsou.)

Pravidlo může být platné, pokud buď empiricky existuje, jako gravitace, nebo protože je pravdivé tak, jako je pravdivá rovnice 2+2 = 4.

Musíme se tedy nyní znovu zeptat: Existují vůbec morální pravidla?

Zcela jistě nikoli v materiální realitě, která neobsahuje žádná morální pravidla, ani se jimi neřídí. Morální pravidla se liší od těch fyzikálních, stejně jako vědecká metoda se liší od gravitace. Hmota se přirozeně řídí zákonem gravitace nebo druhým termodynamickým zákonem, ale pravidlo „nezabiješ“ není nikde v přirozené podstatě věcí obsaženo. Fyzikální zákony popisují chování hmoty, ale neobsahují jediný předpis, jak by se měla chovat. Věda říká, že se hmota chová určitým způsobem – nikdy však, že by se měla chovat určitým způsobem. Teorie gravitace dokazuje, že když strčíte člověka ze skály, tak spadne dolů. Neřekne nám ale, zdali ho máme strčit, nebo ne.

Nemůžeme tedy tvrdit, že morální pravidla existují v materiální realitě, ani že se jimi automaticky řídíme jako zákony fyzikálními. To ale neznamená, že morální pravidla jsou chybná, subjektivní či irelevantní. Ani vědecká metoda neexistuje sama o sobě v realitě (a její užití je dobrovolné), není ale určitě nepravdivá, subjektivní či irelevantní.

Budeme-li schopni prokázat, že morální teorie mohou být objektivní, racionální a ověřitelné, bude to mít pro etiku stejně pozitivní účinky, jako mělo přijetí vědecké metody pro fyzikální teorie.

Před vznikem vědecké metody lidé věřili, že hmota se chová dle nahodilých pravidel a subjektivních rozmarů Bohů a démonů – a to samé si myslí lidé dnes o morálce. Sopky vybuchovaly, protože se bohové zlobili, dobrou sklizeň zajistily lidské nebo zvířecí oběti. Nikdo nevěřil, že by absolutní fyzikální zákony mohly omezit vůli Bohů – a věda se tedy nemohla rozvíjet. Ti, kteří historicky nejvíce profitovali z definování fyzikálních zákonů jako subjektivních – většinou kněží a aristokraté, bojovali proti podřízení fyzikálních teorií vědecké metodě právě tak jako dnes ti, kteří profitují z definování morálky jako subjektivní – většinou kněží a politici, v současnosti bojují proti podřízení morálních teorií objektivním a univerzálním principům.

Jak bylo zmíněno, vědecká metoda je v zásadě metodologie pro oddělení přesných teorií od nepřesných tím, že jsou podrobeny dvěma základním testům: logické konzistence a empirickému pozorování – a vždy podřízení logické konzistence empirickému pozorování. Navrhnu-li naprosto konzistentní a logickou teorii, která bude tvrdit, že kámen vržený ze skály poletí nahoru, pak jakékoli empirické testování musí prokázat moji teorii jako neplatnou, neboť pozorování vždy přebíjí hypotézu.

Dalším aspektem vědecké metody je přesvědčení, že vzhledem k tomu, že hmota je složena z atomů, které mají obecné, stálé a predikovatelné vlastnosti, potom i chování hmoty musí být obecné, stálé a predikovatelné. Experimenty tedy musí být reprodukovatelné na různých místech a časech. Nemohu tvrdit, že má „teorie vznášejícího se kamene“ je správná jen pro určitý kámen nebo jen den prvního pokusu či na určitém místě. Moje teorie musejí popisovat chování hmoty, které je obecné, stálé a predikovatelné.

V neposlední řadě existuje obecně přijímané pravidlo – někdy též nazývané Occamova břitva, které říká, že jestliže máme dvě teorie, které mají stejnou prediktivní sílu, pak preferujeme tu jednodušší z nich. Před Koperníkovou revolucí, kdy ještě Země byla považována za střed vesmíru, představoval zpětný pohyb Marsu při míjení Země na cestě po své orbitě kolem Slunce velký problém pro Ptolemaiovský systém astronomických kalkulací. „Kruhy obsažené v dalších kruzích“ se nekonečně násobily, což bylo jednoduše odstraněno umístěním Slunce do středu solárního systému a přijetím ekliptické povahy planetárních orbit.

Každá platná vědecká teorie, musí být tedy: a) univerzální, b) logická, c) empiricky ověřitelná, d) reprodukovatelná a e) co možná nejjednodušší.

Metodologie pro posouzení a prokázání morální teorie je tedy naprosto stejná jako metodologie pro posouzení a prokázání jakékoli jiné teorie.

Morální pravidla: Definice

První otázkou týkající se morálních pravidel je: Čím jsou?

Jednoduše řečeno, morální zásady jsou souborem pravidel, která postulují, že přesně a konzistentně vymezí univerzálně preferovaná lidská jednání, stejně jako fyzika je souborem pravidel, která postulují, že přesně a konzistentně identifikují univerzální chování hmoty.

Druhou otázkou, kterou si musíme položit, je: Existuje vůbec něco takového jako „univerzálně preferované jednání“? Pokud ano, pak můžeme začít zjišťovat, jaká by taková jednání měla být. Pokud ne, pak zde musíme náš průzkum zastavit – stejně jako Ptolemaiovská astronomie ukončila svůj, poté, co bylo obecně přijato, že skutečným středem solární soustavy je Slunce.

UPJ: Pět důkazů

Jak jsme již probrali, tvrzení, že nic takového jako univerzálně preferované jednání neexistuje, obsahuje nepřekonatelné množství logických a empirických problémů. „Univerzálně preferované jednání“ musí být platným konceptem z pěti hlavních důvodů.

První je logický: jestliže argumentuji proti tezi, že univerzálně preferované jednání jako takové existuje, potom již tímto demonstruji svoji preferenci pravdy před nepravdou – stejně jako preferenci opravení někoho, kdo pronáší chybná tvrzení. Tvrdit, že není nic takového jako univerzálně preferované jednání, je stejné, jako křičet do něčího ucha, že zvuk neexistuje – je to samo o sobě vnitřně rozporné. Jinými slovy, pokud není nic takového jako univerzálně preferované jednání, pak bychom měli oponovat každému kdo tvrdí, že je něco jako univerzálně preferované jednání. Nicméně pokud bychom něco „měli“ udělat, pak jsme právě vytvořili univerzálně preferované jednání. Pak tedy univerzálně preferované jednání – neboli morální pravidla – jsou platným konceptem.

Sylogisticky:
1.    Předpoklad je: koncept „univerzálně preferované jednání“ musí být platný.
2.    Argumentace proti platnosti „univerzálně preferovaného jednání“ představuje univerzálně preferované jednání.
3.    Potom tedy žádná argumentace proti platnosti univerzálně preferovaného jednání nemůže být platná.

Všichni jsme si vědomi toho, že existují subjektivní preference jako mít rád zmrzlinu nebo jazz; takové jsou považovány za preference, které nejsou pro druhé nijak závazné a ani se jich nedotýkají. Na druhé straně jsou jiné preference jako znásilnění nebo vražda, které se evidentně druhých týkají. Pak tu jsou preference logiky, pravdy a důkazů, které se druhých dotýkají a jsou pro ně závazné (i když nejsou obvykle vynucovány násilně), pokud přijmeme, že nelogický výrok musí být nepravdivý nebo neplatný.

Takové preference, které mohou být považovány pro druhé za závazné, můžeme označit termínem „univerzální preference“ nebo „morální pravidla“.

Jak ještě můžeme zjistit, zda je koncept „morálních pravidel“ platným konceptem?

Můžeme prozkoumat tuto otázku jednak z biologického hlediska a jednak ze sylogistického.

Všechna hmotná tělesa například podléhají fyzikálním zákonům – a vše, co je živé, podléhá navíc určitým požadavkům; a jako živé musí dodržovat univerzálně preferované jednání. Pro život je například nezbytný kyslík a živiny. Každá živá vědomá bytost je samozřejmě organickou součástí fyzického světa, a tedy podléhá fyzikálním zákonům a univerzálně preferovaným jednáním.

Argumentovat opačně by vyžadovalo důkaz, že vědomí je nehmotné a neorganické – což je nemožné, neboť je živé a má hmotu a energii. Argumentovat, že vědomí nepodléhá fyzikálním zákonům ani univerzálně preferovanému jednání by bylo stejné, jako tvrdit, že lidé nepodléhají gravitaci a může se jim dařit bez jídla.

Je tedy nemožné, aby kdokoli logicky argumentoval proti univerzálně preferovanému jednání, neboť je-li naživu, aby argumentoval, musí sledovat univerzálně preferovaná jednání, jako jsou příjem potravy a tekutin nebo dýchání.

Sylogisticky:
1.    Všechny organismy potřebují k životu univerzálně preferované jednání.
2.    Člověk je živý organismus.
3.    Všichni žijící lidé jsou tedy živí právě díky tomu, že se řídí univerzálně preferovaným jednáním.
4.    Potom tedy jakýkoli argument proti univerzálně preferovanému jednání vyžaduje přijetí a praktikování univerzálně preferovaného jednání.
5.    Potom tedy žádný argument proti existenci univerzálně preferovaného jednání nemůže být platný.

Vzhledem k tomu, že vědecká metoda vyžaduje empirické potvrzení, musíme také konfrontovat realitu, abychom potvrdili naši hypotézu – a zde je platnost univerzálně preferovaného jednání plně podpořena.

Každý příčetný člověk věří v určitý druh morálních pravidel. O tom, co zakládá morální pravidla, se sice vedou spory, ale každý si je jist, že morální pravidla jsou platný koncept – stejně jako když mnoho vědců vede spory, nikdo z nich ale nepochybuje o platnosti vědecké metody jako takové. Někdo může argumentovat, že Země je kulatá a nikoli plochá – analogické by bylo měnit definici morálky, nikdo ale nemůže argumentovat, že Země neexistuje. To by bylo jako argumentovat, že neexistuje nic takového jako univerzálně preferované jednání.

Neboli:
1.    Aby byla vědecká teorie platná, musí být podpořena empirickým pozorováním.
2.    Je-li koncept „univerzálně preferovaného jednání“ platný, pak by lidstvo mělo věřit v univerzálně preferované jednání.
3.    Všichni lidé věří v univerzálně preferované jednání.
4.   Existuje tedy empirický důkaz podporující platnost univerzálně preferovaného jednání – a existence takového důkazu popírá tvrzení, že univerzálně preferované jednání není platným konceptem.

Čtvrtý argument platnosti univerzálně preferovaného jednání je také empirický. Vzhledem k tomu, že lidé v životě stojí před téměř nekonečným množstvím rozhodnutí, tvrzení, že neexistuje princip univerzálně preferovaného jednání, by znamenalo, že všechny takové volby jsou si rovny. Všechny volby si však rovny nejsou, a to ať už z hlediska logiky nebo empirického pozorování.

Je-li například jídlo dostupné, většina lidí preferuje denně jíst. Když je zima, většina lidí hledá teplo. Téměř všichni rodiče volí, že budou šatit, živit a vzdělávat své děti. Je mnoho příkladů situací, kde lidé volí stejně, což značí, že univerzálně preferované jednání je časté a je součástí lidské povahy.

Jak už jsme zmínili, žádná platná fyzikální teorie nemůže odmítat jednoduchý fakt, že dítě umí chytit letící míč – stejně tak žádná platná etická teorie nemůže odmítnout nekonečné množství důkazů o přijetí UPJ.

Neboli:
1.    Volby jsou téměř nekonečné.
2.    Většina lidí dělá velmi podobné volby.
3.    Všechny volby si tedy nemohou být rovny.
4.    Proto univerzálně preferované jednání musí být platný koncept.

Pátý argument platnosti univerzálně preferovaného jednání je argument evoluční.

Jelikož všechen organický život vyžaduje k přežití univerzálně preferované jednání, lze předpokládat, že organismy, které dělají nejlepší volby, jsou ty nejčastěji vybírané pro přežití.

Vzhledem k tomu, že člověk jako druh je nejúspěšnější a nejvýznamnějším lidským orgánem je jeho mysl, musí to být lidská mysl, která mu nejvíce pomohla při provádění nejúspěšnějších voleb. Mysl jako taková byla vybrána jako úspěšná pro svoji schopnost provádět úspěšné volby. A protože lidská mysl existuje jako výsledek univerzálně preferovaného jednání, musí být univerzálně preferované jednání platným konceptem.

Neboli:
1.    Organismy jsou úspěšné, když konají podle univerzálně preferovaného jednání.
2.    Člověk je nejúspěšnější organismus.
3.    Člověk tedy musel jednat dle univerzálně preferovaného jednání nejúspěšněji.
4.    Lidská mysl je nejvýznamnější orgán člověka.
5.    Lidská mysl musela tedy jednat nejúspěšněji na základě univerzálně preferovaného jednání.
6.    Univerzálně preferované jednání musí být tedy platný koncept.

Mohli bychom přednést mnoho dalších argumentů, které podporují existenci a platnost UPJ, zůstaneme ale u výše uvedeného a posuneme se k prošetření povahy UPJ.

UPJ: Dobrovolné a objektivní

Platnost univerzálně preferovaného jednání jsme již prokázali, otázka morálky se tedy nyní posouvá. Morálka je platným konceptem - jaké teorie ji tedy kvantifikují, klasifikují, vysvětlují a předpovídají?

Nejprve si musíme připomenout, že morálka je čistě volitelná. Každý člověk podléhá gravitaci a potřebuje k životu potravu, žádný člověk ale nemusí jednat morálně. Budu-li znásilňovat, krást nebo zabíjet, žádný blesk z čistého nebe mě nesrazí k zemi. Morální pravidla stejně jako vědecká metoda nebo biologická klasifikace jsou pouze způsoby jak racionálně uspořádat fakta a principy vzhledem k objektivní realitě.

Fakt, že dodržování morálních pravidel je dobrovolné, však mylně dovedlo mnoho myslitelů k závěru, že morálka sama o sobě je subjektivní.

Dále od pravdy už by nemohli být.

Živoucí organismy jsou součástí hmotného světa a hmotný svět je racionální a objektivní. Řídit se morálními teoriemi je dobrovolné, což však neznamená, že všechny morální teorie jsou subjektivní. Vědecká metoda je také dobrovolná, ale nikoli subjektivní. Používání biologické klasifikace je dobrovolné, biologie ale subjektivní není. Volby jsou dobrovolné, jejich důsledky nikoli. Mohu si zvolit přestat jíst, ale nemohu si zvolit žít bez jídla. Mohu si zvolit, že někoho o hlavu zkrátím, nemohu si ale zvolit, zda bude nebo nebude žít bez hlavy. Morálka tedy je volitelná, avšak dopady morálních voleb jsou zároveň měřitelné a objektivní.

Nyní, s vědomím toho, že morálka je platným konceptem, se můžeme přesunout k další otázce: do jakého stupně nebo úrovně je morálka platná?

Jak jsme si již řekli, prvním testem jakékoli vědecké teorie je univerzalita. Stejně jako se fyzikální teorie musí vztahovat na všechnu hmotu, morální teorie, která tvrdí, že popisuje preferované jednání lidí, se musí vztahovat na všechny lidi. Morální teorie nemůže být platná, když bude argumentovat, že určité jednání je správné v Sýrii, ale špatné v San Francisku. Nemůže tvrdit, že osoba A musí dělat X, ale osoba B nikdy nesmí udělat X. Nemůže tvrdit, že to co bylo špatné včera, je dobré dnes, a vice versa. Tvrdí-li to, je chybná a musí být přepracována nebo odmítnuta.

Aby mohla být uznána jako platná, musí morální teorie projít kritériem logické konzistence. Protože je chování hmoty logické, konzistentní a předvídatelné, všechny teorie vztahující se k hmotě – organické i neorganické – musí být také logické, konzistentní a předvídatelné. Teorie relativity nemůže tvrdit, že rychlost světla je konstantní a nekonstantní zároveň nebo že její hodnota je 300 000 kilometrů za sekundu, je pět sáhů hluboká a zároveň zelené barvy.

Nicméně, vzhledem k tomu, že morální teorie se vztahují na všechny lidi a lidé jsou organického původu, stupeň empirické konzistentnosti požadovaný pro morální teorie je nižší než pro teorie týkající se hmoty neorganické. Každý kámen musí padat dolů, ale ne každý kůň se musí narodit s jednou hlavou. Biologie zahrnuje tři typy „nahodilostí“ – prostředí, genetickou mutaci a svobodnou vůli. Pudli jsou například velmi přátelští psi, když ale budou léta biti, budou patrně agresivní. Kůň má zpravidla jednu hlavu a čtyři nohy, avšak zřídka se narodí i dvouhlavý mutant. Stejně tak lidé obvykle preferují jíst – s výjimkou anorektiků. Tyto výjimky ale neznamenají odmítnutí celé biologické vědy. A protože morální teorie popisují lidi, nemohou být vystaveny naprosto stejným požadavkům na konzistentnost jako teorie popisující neorganickou hmotu.

Posledním testem, kterým musí projít každá morální teorie, je kritérium empirického pozorování. Morální teorie musí například vysvětlit univerzální převahu výskytu morálních zásad mezi lidmi, stejně jako rozdílné výsledky lidských morálních „experimentů“, kterým byl fašismus, komunismus, socialismus nebo kapitalismus. Musí také vysvětlit určitá základní fakta o lidské společnosti, jako třeba fakt, že státní moc vždy roste nebo že propaganda vzrůstá s rostoucí mocí státu. Když selže ve vysvětlení historie, pochopení současnosti a predikci budoucnosti, pak musí být odmítnuta jako neplatná.

UPJ: Praxe

Jak to všechno vypadá v praxi? Pojďme se podívat, jak požadavek na univerzalitu ovlivňuje morální teorie. Měli bychom se zde dotknout důkazů a vyvrácení konkrétních morálních stanovisek, kterým se budeme více věnovat v druhé části knihy.
Budu-li tvrdit, že gravitace působí na hmotu, musí působit na všechnu hmotu. I kdyby se jeden oblázek ukázal jako imunní vůči gravitaci, bude má teorie v problémech. Navrhnu-li morální teorii, která tvrdí, že lidé by neměli vraždit, musí být taková teorie použitelná na všechny lidi. Když určití lidé (jako třeba vojáci) budou z takového pravidla vyjmuti, musím potom buď prokázat, že vojáci nejsou lidé, nebo přijmout, že moje morální teorie je neplatná. Není žádná jiná možnost. Na druhou stranu, navrhnu-li morální teorii, která tvrdí, že by všichni lidé měli vraždit, zachráním několik konkrétních vojáků, ale zároveň odsoudím jako zlé ty, kteří zrovna nikoho nevraždí (včetně těch, kteří jsou vražděni!) – což je zjevně chybné.

Když - v zájmu záchrany ctnosti vojáků – upravím svou teorii tak, že je pro člověka morální vraždit, když mu někdo jiný řekne, aby tak činil (například politický vůdce), potom se musím vypořádat s problémem univerzality. Když politik A může nařídit vojákovi zabít Iráčana, potom i Iráčan musí mít možnost nařídit vojákovi zavraždit politika A a voják může také nařídit politikovi A, aby zabil Iráčana. Aplikace takové teorie vede ke všeobecné a amorální paralýze a je tedy prokázána jako neplatná.

Podobně nemohu logicky argumentovat, že pro některé lidi je vražda špatná, ale pro jiné lidi je vražda dobrá. Všichni lidé sdílí stejné společné fyzikální vlastnosti a požadavky, proto navrhovat jedno pravidlo pro jednu osobu a opačné pro druhou je neplatné – je to jako navrhovat fyzikální teorii, kde některé kameny padají dolů a jiné vzhůru. Není to pouze nelogické, také to odporuje pozorovatelnému faktu reality, tedy že lidské bytosti jako druh sdílejí společné charakteristiky a nemohou být podrobeny opačným pravidlům. Biologové nemají problém klasifikovat některé organismy jako „člověka“, protože sdílí společné a jednoduše identifikovatelné charakteristiky – zdá se, že to pouze moralisté vidí takovou úroveň konzistentnosti jako nemožnou.

Navíc, když morální teorie „prokáže“, že ten samý člověk by neměl vraždit v jeden den, ale až ten další (řekněme, když vstoupí na iráckou poušť), pak je moje pozice ještě směšnější. To už bych mohl tvrdit, že jeden den kámen padá dolů a druhý den nahoru! Nazývat toto jakýmkoli druhem konzistentní teorie je jako učinit z šílenství příčetnost.

Platné teorie vyžadují logickou konzistentnost, proto morální teorie nemůže být platná, když bude pravdivá i nepravdivá ve stejný okamžik. Morální teorie, která schvaluje například krádež, má před sebou nepřekonatelný logický problém. Při univerzální aplikaci by žádná morální teorie neměla přímo eliminovat jednání, které popisuje jako morální a současně takové jednání označovat jako nemorální. Pokud by každý měl krást, pak nikdo krást nebude – což znamená, že taková teorie nemůže nikdy v praxi fungovat. A proč by nikdo nekradl? Prostě proto, že člověk bude krást pouze v případě, když si bude moct ponechat majetek, který ukradl. Nebude se obtěžovat krádeží peněženky, když někdo jiný tu peněženku zase ukradne jemu.

Každá morální teorie, která tvrdí, že „krást je dobré“, je také automaticky neplatná, neboť postuluje, že vlastnická práva jsou platná i neplatná zároveň, a tím pádem selhává v testu logické konzistence. Když vám něco ukradnu, říkám tím, že vaše majetková práva jsou neplatná. Já si ale to, co jsem ukradl, chci ponechat – a tím říkám, že moje majetková práva jsou platná. Nicméně majetková práva nemohou být platná i neplatná zároveň, proto takové tvrzení musí být samo o sobě neplatné.

Morální teorie, která obhajuje znásilnění, čelí stejnému rozporu. Znásilnění nemůže nikdy být morální, neboť každý argument, který ho obhajuje, je automaticky vnitřně rozporný. Jestliže je znásilnění obhajováno na principu, že „činit si potěšení je vždy správné“, pak takový princip okamžitě selhává v testu logické konzistence, neboť násilník si možná „činí potěšení“, zcela jistě ale ne tak už jeho oběť. (To stejné platí i pro vraždu nebo přepadení. Vrátíme se k těmto důkazům – a také k dalšímu prozkoumání majetkových práv – v druhé části knihy.)

Podrobení morálních pravidel vědecké metodě nám tedy dává výsledky, které jsou ve shodě s racionalitou, empirickým pozorováním a jednoduše zdravým selským rozumem. Vražda, krádež, žhářství, znásilnění nebo přepadení jsou prokázány jako nemorální. (Univerzální a pozitivní morální pravidla mohou být také prokázána – tj. univerzální platnost majetkových práv a nenásilí – tomu se budeme věnovat v druhé části knihy.)

Následující tabulka vám pomůže strávit velké abstraktní sousto, které jsme si právě naložili. Porovnává teorie fyzikální a biologické s vědeckými teoriemi univerzálně preferovaného (neboli morálního) jednání.

Závěrem můžeme shrnout, že a) morální pravidla jsou platným konceptem a b) morální pravidla musejí podléhat přísné logice a důkazům, stejně jako teorie fyzikální či biologické. Každá morální teorie založená na neuniverzálních nebo vnitřně rozporných principech je prokazatelně chybná.

UPJ: Rámec

Na UPJ může tedy být pohlíženo jako na rámec pro ověřování etických teorií nebo tezí – stejně jako vědecká metoda je rámcem pro ověřování vědeckých teorií či tezí.

Příkladem morální teze je: „Iniciace použití násilí je špatná.“ UPJ je metodologie, která takovou tezi testuje jak pro kritérium vnitřní konzistentnosti, tak pro požadavek empirického potvrzení.

UPJ se tedy nejdříve ptá: Je navrhovaná teze logická a konzistentní? Poté se UPJ ptá: Jaké důkazy existují pro pravdivost takové teze?

Abych udržel tuto knihu v rozumném rozsahu, budeme se povětšinou zabývat prvním kritériem logické konzistentnosti. U druhého kritéria se spolehneme na důkazy univerzálního zákazu ve všech kulturách pro činy jako znásilnění, krádež, vražda nebo přepadení. Mnohem více by mohlo být napsáno o historických důkazech, které podporují nebo odmítají určité morální teze, to si ale necháme na jinou příležitost. Pokud se nám podařilo položit základy platnosti UPJ, pak jsme již nyní dokázali velmi mnoho. Pokud ne, tak nám důkazy sotva pomohou.

Pojďme se nyní podívat na otázku, zda se rámec UPJ zabývá problematikou etiky, estetiky nebo obojího.