Ludwig von Mises Institut

Zv��enie dan� neznamen� zn�enie vl�dnych v�davkov

Mises.cz: 18. května 2012, George Reisman (přidal Peter)

Sobotné (21.11.2010) New York Times obsahovali článok s názvom “Nejasnosť medzi výdavkami a daňami.” Autorom je harvardský professor N. Gregory Mankiw. Hlavnou témou jeho článku je, že vládne výdavky vznikajú aj keď sa vláda vzdá daňových príjmov, ktoré by inak mohla vybrať. Nevybrané daňové príjmy v podobe daňových úľav ako za úroky zo splátok hypoték alebo za charitatívne príspevky a zníženie základu dane napríklad pre ľudí, ktorí si prvýkrát kupujú dom alebo za adopcie, sú dnes skutočne bežne označované za „Daňové výdavky.“ Podľa tejto predstavy vláda míňa tým, že sa rozhodne nevybrať peniaze prostredníctvom daní a umožní daňovým poplatníkom aby si ich nechali.

Základným predpokladom ľudí s takýmto názorom je, že vláda už vlastní uvažované zdroje, či ich už vyzbierala prostredníctvom daní alebo nie. Vláda je údajným vlastníkom zdrojov, ktoré patria daňovým poplatníkom a zdrží sa ich odobratia. Údajne míňa tieto zdroje tým, že umožňuje daňovým poplatníkom si ich ponechať.

Zásadná otázka je kto je vlastníkom zdrojov, ktoré platia daňoví poplatníci prostredníctvom daní? Sú to občania, ktorí si tieto zdroje zarobili a ktorí ich odvádzajú vláde pod hrozbou pokuty alebo väzenia alebo dokonca zabitia, ak by sa fyzicky bránili voči vláde, alebo je to vláda?

Pre zástancov princípu neodňateľných práv jednotlivca a obmedzenej vlády – princípu, na ktorom boli založené Spojené štáty – je samozrejmou odpoveďou, že občania vlastnia výnosy z daní a tým, že ich platia, financujú vládu. Pre zástancov silného štátu vládnuceho občanom, bezprávnym nevoľníkom, je vláda vlastníkom majetku ľudí, ktorý, údajne, je jej len obrazne a v skutočnosti patrí ľuďom. Na základe tohto presvedčenia prichádzajú k záveru, že vláda financuje ľudí tým, že ich majetok nezdaní.

Obhajcovia práv jednotlivca musia pripomínať vláde, že nikomu neplatí ani ho neobohacuje tým, že mu umožní nechať si to, čo už je jeho.

Táto skutočnosť má obrovské dopady na tému daňovej reformy, ktorej bol článok v Times venovaný. Daňová reforma musí pozostávať len zo zníženia vládnych výdavkov a daní. Nemala by byť založená na obrovskom zvýšení daní, ktoré plynie zo zrušenia existujúcich daňových úľav a daňových výnimiek. Sú to skutočné vládne výdavky čo musí byť zredukované, nie to, čo boli ľudia schopní až do teraz nezaplatiť na financovanie týchto výdavkov.

Takáto predstava o daňových výdavkoch poskytuje zámienku na obrovské zvýšenie daní v mene zníženia vládnych výdavkov. Táto predstava musí byť zamietnutá, aby cieľom daňovej reformy bolo zníženie skutočných vládnych výdavkov, ktoré musí byť potom nasledované znížením daní. To je presne to čo sa musí urobiť v obrovskom merítku. Postupne, do takej miery do akej to bude uskutočnené môže byť progresívne znižovaná daň z príjmu, až kým nebude úplne zrušená. Vtedy zmiznú všetky otázky ohľadne daňových úľav a výnimiek.

Tak ako je teraz prezentovaná táto téma, tvrdenie, že absencia zdaňovania predstavuje vládne výdavky, otvára cestu pre absolútne prekrútenie skutočnej daňovej reformy. Je používaná v záujme uvalenia bilión dolárov ročne v nových daniach zamaskovaných za bilión dolárov ročne nižších vládnych výdavkov. Slovami článku z Times

Erskine B. Bowles and Alan K. Simpson, riaditeľ komisie pre zníženie deficitu prezidenta Obamu, urobili hĺbkovú analýzu daňových výdavkov – a nepáčilo sa im čo videli. V ich prvom návrhu, ktorý zverejnili začiatkom tohto mesiaca, navrhli zrušenie daňových výdavkov, ktoré stoja ministerstvo financií spolu viac ako bilión dolárov ročne.

Toto je zhrnutie a podstata návrhu daňovej reformy nie len Obamovej administratívy, ale aj republikánov a konzervatívcov. Simpson bol 18 rokov americkým republikánskym senátor z Wyomingu. Mankiw, autor článku v Times, bol riaditeľom výboru ekonomických poradcov prezidenta Busha od 2003 do 2005.

Existuje teda nebezpečenstvo, že Ľavica a Pravica sa spolčia aby zavŕšili kolosálny politický podvod vo forme obrovského zvýšenia daní, ktorý predali nič netušiacej verejnosti ako zníženie vládnych výdavkov. Američania sa musia vzoprieť a odmietnuť akceptovať akúkoľvek formu takej absurdity, že tým, že ich vláda nezdaní, míňa ich peniaze, a že cesta k nižším výdavkom a daniam je zvýšenie ich daní. Podstatou daňovej reformy musí byť zníženie vládnych výdavkov, nie vyššie dane.

Pôvodný článok tu http://mises.org/daily/4857.

Svoboda u�en� - ��st XIII.

Mises.cz: 17. května 2012, Peter Gray (přidal Jiří Košárek)

[Všechny dosud vydané články seriálu Svoboda učení naleznete v sekci Literatura.]

„Proč studenti nemají rádi školu?“ No, proč asi…

Děti nemají rádi školu, protože milují svobodu.

Nedávno mi někdo doporučil jednu knihu. Byla to kniha z roku 2009 určená učitelům druhého stupně na základních školách, nazvaná Proč nemají studenti rádi školu? Napsal ji kognitivní vědec Daniel T. Willingham a obdržela nadšené recenze od nespočtu lidí ze školního systému. Vyhledejte si název a autora a najdete spousty webových stránek s přímo zbožňujícími recenzemi, z nichž žádná nepíše o tom, že tato kniha naprosto selhává v odpovědi na otázku položenou v jejím názvu.

Willinghamovo tvrzení je, že studenti nemají rádi školu, protože jejich učitelé úplně nechápou určité kognitivní principy a tudíž nevyučují tak dobře, jak by mohli. Neprezentují výuku způsoby, které by se nejlépe studentům zamlouvaly. Podle všeho, kdyby učitelé následovali Willinghamovy rady a používali nejnovější informace kognitivních věd o tom, jak funguje mysl, studenti by školu milovali.

Kdo se tady vyhýbá slonovi v pokoji?!

Zeptejte se jakéhokoliv školáka, proč nemá rád školu, a řekne vám to. „Škola je vězení.“ Nejspíše nepoužijí přesně tato slova, protože jsou příliš slušní nebo protože už mají vymyté mozky, aby věřili tomu, že škola je pro jejich vlastní dobro, a proto to nemůže být vězení. Ale rozluštěte jejich slova a tento překlad všeobecně bude: „Škola je vězení.“

Řeknu to ještě několikrát: Škola je vězení. Škola je vězení. Škola je vězení. Škola je vězení. Škola je vězení.

Willingham zcela jistě ví, že škola je vězení. Nemůže si pomoct to nevědět; každý to ví. Ale zde píše celou knihu nazvanou „Proč nemají studenti rádi školu“ a ani jednou nezmíní, že důvodem, proč nemají školu rádi, bude možná to, že milují svobodu a ve škole svobodní nejsou.

Neměl bych být na Willinghama tak tvrdý. Není jediným, kdo se vyhýbá tomuto určitému slonu v místnosti. Každý, kdo kdy chodil do školy, ví, že škola je vězení, ale téměř nikdo to nevysloví. Není zdvořilé to říkat. Všichni chodíme kolem této pravdy po špičkách, protože tato pravda nás všechny dělá tak krutými. Jak mohou všichni tito dobří lidé posílat své děti do vězení na velkou část jejich prvních 18ti let? Jak může naše demokratická vláda, která je založena na principech svobody a sebeurčení, vytvořit zákony, které vyžadují, aby děti a dospívající strávili značnou část jejich dne ve vězení? Je to nemyslitelné, a proto se tak snažíme tomu vyhnout. A pokud si to myslíme, alespoň o tom nemluvíme. Když se bavíme o tom, co je na školách špatného, předstíráme, že onoho slona nevidíme, a místo toho mluvíme o nepořádku, který je kolem něj nashromážděn.

Ale myslím, že je načase to říci nahlas. Škola je vězení.

Pokud si myslíte, že škola vězení není, vysvětlete prosím rozdíl.

Jediným rozdílem, který mě napadl, je to, že abyste se dostali do vězení, musíte spáchat nějaký zločin, ale do školy vás dají jen kvůli vašemu věku. V ostatních ohledech jsou škola a vězení stejné. V obou jste zbaveni svobody a důstojnosti. Je vám řečeno, co musíte dělat, a jste potrestáni, pokud to nesplníte. Vlastně ve škole musíte strávit více času děláním přesně toho, co je vám řečeno, než ve vězení, takže v tomto smyslu je škola horší než vězení.

Na nějaké úrovni vědomí každý, kdo kdy byl ve škole, ví, že je to vězení. Jak by to nemohli vědět? Ale lidé si to odůvodňují tím, že děti tento určitý typ vězení potřebují, a možná ho dokonce budou mít rádi, pokud bude dobře řízeno. Pokud děti nemají školu rádi, podle tohoto odůvodnění to není proto, že škola je vězení, ale proto, že dozorci nejsou dostatečně milí, zábavní nebo chytří, aby náležitě udrželi dětskou mysl zaneprázdněnou.

Ale kdokoliv, kdo ví něco o dětech a kdo dovolí sám sobě myslet čestně, by měl toto odůvodnění prohlédnout. Děti, stejně jako všechny lidské bytosti, touží po svobodě. Nesnáší, když jim někdo svobodu omezí. Do značné míry používají svoji svobodu právě pro samo-vzdělávání. Biologicky jsou k tomu připraveni. Mnoho z mých předchozích esejí bylo právě o tomto. Děti zkoumají a hrají si volně způsoby, které jsou navrženy pro učení o fyzickém a sociálním světě, ve kterém se vyvíjejí. Ve škole jim je řečeno, že musí přestat následovat své zájmy a místo toho dělat přesně to, co učitel řekne. Právě proto nemají rádi školu.

Z hlediska celé společnosti bychom možná mohli odůvodnit nucení dětí chodit do škol, pokud bychom dokázali, že tento určitý druh vězení potřebují k tomu, aby získaly schopnosti a vědomosti potřebné k tomu, aby se z nich stali dobří občané, aby byly v dospělosti šťastné a aby získaly dobré zaměstnání. Mnoho, možná i většina lidí si myslí, že toto dokázáno bylo, protože vzdělávací establishment o tom tak mluví. Ale pravdou je, že to dokázáno ani v nejmenším nebylo.

Rodiny, které se rozhodly své děti „odškolit“ nebo je poslat do školy Sudbury Valley (což je v podstatě „odškolící“ škola), ve skutečnosti dokazují pravý opak. Děti, kterým jsou poskytnuty prostředky k učení, včetně přístupu k široké škále ostatních lidí, od kterých se mohou učit, se naučí to, co potřebují - a mnohem více - prostřednictvím jejich vlastních her a prozkoumávání. Neexistuje jediný důkaz o tom, že děti, které jsou poslány do vězení, na tom budou lépe než ty, kterým jsou poskytnuty prostředky k učení, které mohou volně používat. Jak poté můžeme pokračovat v ospravedlňování toho, že posíláme děti do vězení?

Myslím, že vzdělávací establishment se záměrně vyhýbá poctivému pohledu na zkušenosti těch, kteří své děti odškolili, protože se bojí toho, co by objevili. Pokud nejsou školy jako vězení nezbytné, co se poté stane s tímto obrovským podnikáním, které zaměstnává tolik lidí a je tak zakořeněno v naší kultuře?

Willinghamova kniha je z dlouhé tradice pokusů přinést „poslední poznatky“ z psychologie do oblasti vzdělávání. Všechny takové pokusy se vyhýbaly slonovi a místo toho se zaměřovaly na uklizení nepořádku. Ale dokud tam ten slon bude, nepořádek nikdy nezmizí.

V budoucí eseji se budu krátce zabývat historií neúspěšných psychologických pokusů vylepšit vzdělávání. Každá nová generace rodičů a čerstvých a dychtivých učitelů slyší nebo čte o nějaké „nové teorii“ nebo „novém poznatku“ z psychologie, díky kterému budou školy konečně zábavnější a které zlepší učení. Ale žádný z nich nikdy nefungoval. A žádný nikdy fungovat nebude, dokud se lidé nepodívají pravdě do tváře: Děti nenávidí školu, protože ve škole nejsou svobodní. Radostné učení vyžaduje svobodu.

Článek v originálním znění naleznete na blogu Petera Graye.

Další články a videa o svobodném vzdělávání naleznete na www.SvobodaUceni.cz.

P�edpokl�dejme, �e nebe je �erven�

Mises.cz: 16. května 2012, Mises.org (přidal Malcik)

Pokud navštěvujete nebo jste navštěvovali nějaké typický kurz ekonomie, možná jste se sami sebe ptali na otázku typu: Když ekonomické modely nejsou takové, jaký je reálný svět, proč bychom měli výsledkům takových modelů věřit? Jedna z odpovědí, kterou jsem dostával při položení takové otázky, zněla zhruba takto: Samozřejmě, že modely nejsou takové, jaká je realita, ony takové ani nemají být. Kdyby byly, nejednalo by se o model!

Taková odpověď může navést pocit intelektuální podřadnosti nebo neschopnosti abstraktního myšlení. Člověk může získat dojem, že je zde něco očividného, co mu uniká. Někdy odpověď pokračuje tvrzením, že modely jsou zjednodušeným popisem reality, který používáme, abychom realitu lépe pochopili. Taková odpověď je o něco více zdvořilá, ale stále nám neříká, jak určit ty vlastnosti reality, které jsou příliš málo důležité na to, aby byly do modelu zahrnuty. Vytváření modelu tímto způsobem předpokládá, že už jednotlivým aspektům reality rozumíme, stejně tak jako tomu, jak jsou propojeny.

Pokud ve vás žádná z těchto odpovědí nevzbudila náklonnost vůči dnešnímu dominantnímu walrasovskému přístupu k ekonomii, zkuste se podívat na některá díla rakouských ekonomů. Ludwig von Mises, Friedrich Hayek a Murray Rothbard byli hlavními představiteli tohoto ekonomického směru ve 20. století. Badatelé jako Mises, Hayek a Rothbard ukázali, že s pravděpodobností hraničící s jistotou existují robustnější popisy trhů než ty, které jsou obsaženy v matematických modelech všeobecné rovnováhy.

Základní principy rakouské ekonomie

Walrasovský a rakouský přístup často dochází k podobným závěrům, pokud jde o výhody trhu, ale docházejí k nim odlišnými cestami. Výhoda rakouského přístupu spočívá právě v tom, jakou cestou ke svým závěrům dochází – drží se několika klíčových principů, se kterými by asi většina lidí těžko nesouhlasila:

Hodnota existuje jen v mysli každého člověka. Je tedy z logiky věci subjektivní a není přímo pozorovatelná ostatními lidmi.
Hodnota není fyzikální veličina. Tedy, porovnání užitku nebo hodnoty napříč lidmi není možné.
Všechna ekonomická aktivita je důsledkem toho, že jednotliví lidé jednají na základě svých hodnot.

Walrasovský přístup se často zbavuje těchto principů tím, že předpokládá jejich neexistenci, v zájmu umožnění použití matematiky. A zde vzniká ten základní problém. Do jaké míry můžeme věřit závěrům modelu, který předpokládá neexistenci fundamentálních vlastností reality, tak jak jí rozumíme? Toto je nejčastější kritika neoklasických argumentů ve prospěch svobodného trhu.

Asi jste slyšeli hodně lidí obviňovat „tržní selhání“ ze současné hospodářské krize. Někteří by řekli, že trhy „selhaly“, protože skutečné trhy jsou odlišné od „dokonalých“ modelů, které používají ekonomové. Logika je následující: protože nemůžeme věřit těmto modelům, nemůžeme věřit ani trhu. Taková logika je ale chybná.

Kdybychom například měli teorii, která říká, že 2+2=5, a pak bychom vzali dvě jablka a další dvě jablka a zjistili, že máme čtyři jablka a nikoliv pět, výsledný rozpor mezi naší teorií sčítání a empirickým pozorováním reality by nebyl žádným argumentem proti používání matematické operace sčítání v našem každodenním životě. Namísto toho bychom se vrátili k naší teorii sčítání, abychom zjistili, kde jsme v teorii udělali chybu. Stejně tak zjištění, že trhy nefungují přesně jako modely všeobecné rovnováhy, neznamená, že bychom měli myšlenku trhu opustit. Ve skutečnosti se totiž mohlo stát, že jsme prostě měli model, který byl nevhodný k pochopení fungování trhu. Možná existují další vlivy, které nejsou výsledkem trhu, které přispěly k tomu, co jsme označili za „tržní selhání“.

A zde přichází chvíle, kdy může rakouský přístup pomoci. Rakouští ekonomové argumentují, že přesně ty vlastnosti reality, které naše modely přeskakují, jsou tím, co odlišuje skutečné trhy od těch modelů. Přesněji řečeno, trhy jsou přesně tím prostředkem k vyrovnání se s „nepořádnými“ vlastnostmi reality, které dobře nezapadají do matematického jazyka ekonomických modelů.

Efektivní trhy versus trhy jakožto nepostradatelný prostředek společenské spolupráce

Typický neoklasický příběh o efektivních a dokonale konkurenčních trzích vypráví, že když platí určité předpoklady, můžeme očekávat, že trhy budou alokačně efektivní. Tato alokační efektivita je interpretována jako množina hodnot výstupu a ceny, která maximalizuje společenský užitek. Toto je často reprezentováno jako užitkové trojúhelníky.

Užitkové trojúhelníky jsou geometrickou reprezentací výhod plynoucích ze směny. Obrázek 1 ukazuje příklad. Bledě modrý trojúhelník reprezentuje společenský přebytek. Říká se, že rovnovážná konkurenční cena a hladina výstupu učiní tento trojúhelník největším možným.

Obrázek 1

Konkurenční rovnováha a společenský užitek v neoklasickém modelu

Předpoklady, které musí pro tento výsledek platit, jsou často dávány v mnoha formách, nicméně následující seznam by měl být schopen poskytnout víceméně kompletní přehled:

Každý má všechny relevantní informace o všech ostatních aktérech ve společnosti.
Všichni výrobci v daném sektoru jsou malí v porovnání s velikostí toho sektoru.
Spotřebitelské preference jsou popsatelné nějakou známou a „pěknou“ užitkovou funkcí.
Neexistují žádné transakční náklady.
Neexistují žádné externality.

Rakouský ekonom tak hned na začátku vidí svítit řadu červených kontrolek. Nejsou to ale jen rakouští ekonomové, kdo vznáší kritiku proti takové formulaci. Většina státních zásahů je založena na tvrzení, že některé z výše uvedených předpokladů nejsou splněny, čímž se skutečné tržní uspořádání stává neefektivním a je nutné ho spravit.

Ovšem rakouští ekonomové vznáší kritiku jiného druhu. Tvrdí, že tato teorie není adekvátním popisem trhu. Ukažme si analogii: Když postavíte teorii na předpokladu, že nebe je červené, potom taková teorie asi nebude moc užitečná v porozumění logických důsledků faktu, že nebe je ve skutečnosti modré.

Rakouští ekonomové okamžitě vyškrtnou z výše uvedeného seznamu ten první předpoklad dokonalé informace. To s sebou nese další důsledky pro ty ostatní předpoklady jako transakční náklady a externality, to je ale záležitost dostatečně obsáhlá na to, aby byla předmětem samostatné analýzy.

Hayek postavil většinu svého díla na odvozování logických důsledků skutečnosti, že většina z nás ví o většině ostatních lidí velmi málo. Jeho mentor, Mises, se odráží od faktu, že individuální hodnotové škály nejsou přímo pozorovatelné z pozice cizího člověka, a dovozuje, že pouze skrz směnné poměry (neboli ceny) je možné tyto subjektivní hodnoty objektivně pozorovat. Tím pádem, pouze ve společnosti, kde dochází mezi jednotlivci ke směně soukromého majetku, může být alokace zdrojů vedena lidskými hodnotami a preferencemi.

Hayek používá tuto myšlenku, aby ilustroval, jak tržní ceny slouží jako signály časově a místně specifických okolností, které jsou známy pouze nějakým jednotlivcům a jen v podobě kousků rozptýlených znalostí. Například, když ceny stoupají, spotřebitelé vědí, že je načase poohlédnout se po alternativách, a výrobci jsou motivováni vyrábět více toho relativně dražšího zboží, aniž by museli znát všechny konkrétní důvody toho cenového nárůstu. Tím pádem, rostoucí ceny dávají jak informace, tak motivaci všem možným jednotlivcům, aby jednali tak, že výhledově učiní to dražší zboží relativně dostupnějším a tedy levnějším. Zde můžeme vidět, že namísto zakotvení své argumentace ve prospěch trhu v předpokladu dokonalé informace rakouští ekonomové začnou uznáním reality nedokonalé informace.

Náhledy na konkurenci a výrobní alokaci

Druhý předpoklad walrasovského popisu efektivních trhů je, že všichni výrobci v daném tržním segmentu jsou malí v porovnání s velikostí tohoto segmentu. Nebo také, když jsou někteří výrobci neporovnatelně větší než ostatní, dojde k odchýlení od konkurenční rovnováhy a tím nastane alokační neefektivita. V extrémním případě, když na trhu působí jen jeden výrobce, máme monopol. Monopoly jsou údajně problémem, protože cena, kterou účtují, je příliš vysoká, a množství produktů, které vyrábí, je příliš nízké.

Hayek ale ukazuje, že ve světě téměř nekonečné rozmanitosti mezi jednotlivci je vysoce nepravděpodobné, aby jedna firma mohla z trhu vytlačit ostatní dodavatele pouhým snížením ceny svých produktů. Navíc, jak namítnul Rothbard, všechny firmy soutěží o peníze spotřebitelů. V tomto smyslu tedy i monopol musí stále konkurovat ostatním výrobcům jiných výrobků. Například když poskytovatel zdravotní péče uvalí na spotřebitele příliš vysoké náklady (peněžní, byrokratické nebo jakékoliv jiné), spotřebitel dost možná přestane čerpat lékařskou péči, aby byl vůbec schopen si dovolit urgentnější zboží a služby v dostatečném množství. Já osobně jsem už více než dva roky nenavštívil doktora jednoduše proto, že to na můj vkus stojí příliš mnoho času a starostí.

V neposlední řadě, pokud jsou hodnotové škály jednotlivců skutečně subjektivní a nepozorovatelné ostatními lidmi, potom tvrzení, že cena, kterou nabízí monopol, je příliš velká, odporuje subjektivní povaze hodnoty. Stejně jako jakýkoliv jiný jednající člověk, i výrobce se rozhoduje na základě svého mezního užitku (nebo mezní hodnoty). Protože jsou hodnotové škály každého neznámé pro všechny ostatní, vyslovování jakýchkoliv tvrzení o oprávněnosti někým stanovené ceny není objektivní – pouze odhaluje náš osobní názor na tuto cenu.

Dále, když se podíváte kolem sebe, můžete si všimnout, že výrobci podobající se monopolům obvykle vznikají na základě státem uvalených zákonných opatření, které omezují schopnost ostatních výrobců na daný trh vstoupit. Stačí si vzít příklad dodavatelů silnic, zdravotní péče, děl podléhajících copyrightu a do jisté míry i dodavatelů zemědělských produktů a podívat se na konkrétní zákonná opatření, které omezují konkurenci.

Jako jednu ze státem uvalených restrikcí v zemědělství si můžeme vzít primární zásobování mlékem, drůbeží a vejci v Kanadě. Dodávky těchto komodit jsou omezeny produkčními kvótami na národní, provinciální i individuální úrovni. Jen registrovaní držitelé povolení mohou vyrábět a prodávat mléko, drůbež a vejce, a to pouze v množstvích a za ceny stanované provinciálními úřady. Tento systém je podpořen řadou zákonů a regulací. Je zajímavé, že v jednom stěžejním zákoně, zákoně o úřadech zemědělských produktů (Farm Products Agencies Act), je klauzule, která požaduje, aby úřady, které regulují dodávky zemědělských produktů, při přidělování produkčních kvót v provinciích braly v úvahu princip komparativní výhody ve výrobě.

Princip komparativní výhody, stručně řečeno, říká, že celková produktivita se zvýší, když se každý specializuje na to, v čem má největší relativní převahu v porovnání s ostatními. Jak ale můžete vědět, v čem jste lepší než ostatní, když jste dobří v mnoha věcech a zároveň nevíte, jak dobří jsou v nich ostatní? Zde se opět hodí rakouské poznatky.

Například můžeme použít některé Misesovy a Hayekovy argumenty, abychom ukázali, že bez trhů (nebo, lépe řečeno, bez tržních cen) toho nemohou ekonomové moc říci o tom, jak alokovat produkci způsobem, který bere v potaz princip komparativní výhody. Jednoduše řečeno, je to proto, že ekonomové, tak jako kdokoliv jiný, nemají přístup ke znalostem lidí o jejich možnostech a hodnotách, které se navíc neustále mění. Jak říká jeden z výše uvedených rakouských principů, hodnota existuje pouze v mysli jednotlivce. Je tedy z logiky věci subjektivní a nepozorovatelná z pohledu ostatních lidí.

Když se ale člověk podívá na ty typicky používané neoklasické modely, získá dojem, že „správná“ místní alokace výroby může být určena na základě objektivně měřitelných veličin (například regionálními vstupními poměry, technologií atd.), bez ohledu na to, jestli máme tržní proces, nebo ne. Například některé populární modely klasifikují zboží podle jejich objektivně měřitelné náročnosti na práci a kapitál a následně se dívají na agregovaná množství kapitálu a pracovní síly v nějaké zemi nebo oblasti. Země a oblasti s vysokým poměrem kapitálu k pracovní síle pak údajně mají komparativní výhodu v kapitálově náročných produktech a ty s vysokým poměrem pracovní síly ke kapitálu mají komparativní výhodu v produktech náročných na pracovní sílu.

Ovšem ve skutečnosti tyto objektivně měřitelné vstupní náročnosti a vstupní poměry existují pouze v přítomnosti funkčního trhu. Zkuste si například spočítat agregovaný poměr všeho kapitálu vůči veškeré pracovní síle v zemi, ve které je směna soukromého majetku zakázána – tedy bez použití tržních cen. Tyto tržní ceny, podle Misese a Hayeka, transformují subjektivní hodnotu v naší mysli v objektivní informace dostupné ostatním. Když toto není explicitně vysloveno, je snadné špatně interpretovat naše modely a zapomenout na podstatu ekonomického problému, který řešíme.

Toto je důvodem, proč se rakouští ekonomové dívají na komparativní výhodu jinak. Za prvé, přisuzují ji jednotlivci. Jen jednotlivci znají své schopnosti, talenty, plány a potenciální náklady příležitosti. Jednotlivci používají tyto znalosti, aby si určili, jestli se specializovat například v produkci počítačů nebo pomerančů. Za druhé, protože nikdo nemá přímý přístup k vědomostem ostatních, každý potřebuje nějaký způsob, jak nepřímo tyto vědomosti vyhodnotit. Zde přicházejí na scénu směna a směnné poměry (neboli ceny) – tedy jednoduše trh.

Trh je nástrojem, který umožňuje jednotlivci určit, jestli je lepší se specializovat v produkci jablek, počítačů nebo tisících dalších produktů. Já osobně můžu mít slušný potenciál v mnoha zaměstnáních, ale na základě tržních cen si mohu vybrat. Tržní ceny mě nepřímo informují o tom, jak by mé služby hodnotili ostatní, kdybych si vybral jednu profesi namísto jiné. V rakouské teorii je tedy trh tím nástrojem pro zjištění komparativních výhod jednotlivců v rozvinuté ekonomice.

Na základě těchto poznatků je kontext, ve kterém bychom používali ekonomické modely, značně odlišný od typického walrasovského přístupu. V tomto případě bychom řekli, že protože trhy existují, můžeme pro účel ilustrace předpokládat, že jednotlivci znají relevantní ekonomické vlastnosti ostatních jedinců ve společnosti. V typickém walrasovském přístupu je dokonalá informace předpokladem existence efektivních trhů, zatímco v rakouském přístupu je existence trhů předpokladem existence cen, které transformují subjektivní a jinak nepozorovatelná ohodnocení komodit vyrobených a vlastněných mnoha jednotlivci do objektivních a měřitelných veličin.

Pro mnoho neoklasických ekonomů je trh jedním nástrojem (pouze jedním z nástrojů) pro efektivní alokování výroby a spotřeby. Efektivita je zde chápána jako stav, kdy jakákoliv další změna by aktuální stav zhoršila. V této teorii může být toto „optimální“ řešení dosaženo i jinými prostředky než trhem, kvůli laxním předpokladům o hodnotách a znalostech. Přesněji řečeno, aby člověk mohl určit optimální alokaci zdrojů v ekonomice bez použití tržního procesu, musel by u všech ostatních lidí znát jejich hodnoty, schopnosti, potenciál atd. Proto v takovém modelu je nutné předpokládat, že tyto vlastnosti existují ve formě objektivně měřitelných a zjistitelných čísel.

Rakouští ekonomové naopak netvrdí, že existuje nějaké takové „optimální“ uspořádání zdrojů, ať už v trhu nebo mimo něj. Tvrdí ale, že pokud je cílem vyvinout moderní ekonomiku, trh je tou cestou k dosažení takového cíle. Cesta k úspěšnému vyvinutí takové ekonomiky vede skrz neustálou orientaci uspořádání zdrojů na hodnotové škály lidí odražené v tržních cenách. I na trhu budou lidé neustále s něčím nespokojeni, což ale není nic špatného. Nespokojenost je motivem jednání a zlepšení své životní úrovně. Je hnací silou ekonomiky.

Závěr

Znalost rakouské ekonomické teorie přináší důležité výhody. Tato teorie umožňuje každému, aby nezapomínal na fundamentální principy, jako je subjektivita hodnoty a nedokonalost informací, které jsou základem lidského jednání. Tento přístup usnadňuje uvědomit si chyby ve vlastním ekonomickém uvažování. Jedna obvyklá chyba je považovat ekonomické modely za normativní standardy reality namísto hrubých metafor a ilustrací logických závěrů, ke kterým jsme došli předchozí teoretickou analýzou. Tato chyba vytváří pokušení „opravit“ realitu, aby odpovídala modelu. Často takové opravování pouze učiní věci ještě horšími, protože to nebyla realita, která potřebovala spravit. Ve skutečnosti to byl ekonomův model, který nedokázal zachytit klíčové vlastnosti reality.

Článek byl převzat z Mises.org.

Sout�: Libertari�nsk� kv�z

Mises.cz: 15. května 2012, Kolektiv Mises.cz

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

připravili jsme si pro vás menší kvíz, který změří vaše znalosti v oboru libertariánství.

Hrajeme o hodnotné ceny! Nejrychlejší vyhrává!

Odpovědi zašlete v jakémkoli srozumitelném formátu do půlnoci 18.5. na e-mail soutez@mises.cz. Ti nejrychlejší a nejchytřejší dostanou, co jim patří - knížku z dílny Ludwig von Mises Institutu!

A nyní už k samotnému kvízu:

1. Kdo je autorem výroku "Moc korumpuje, absolutní moc korumpuje absolutně"?

2. Který pán zastával následující myšlenky:

- Ústava Spojených států amerických nemá nad občany žádnou autoritu („Constitution of no Authority“), jelikož společenská smlouva, kterou má Ústava údajně představovat, byla porušena během Občanské války.

- Vojáci americké Konfederace nespáchali během Občanské války žádnou zradu („No Treason“) vůči Spojeným státům americkým.

3. Henry Hazlitt napsal knížku Ekonomie v jedné lekci. Dílo kterého autora mu bylo vzorem?

4. O koho se jedná:

- Při nedávných protestech „Occupy Wall Street“ se zastával nejbohatšího 1% americké populace, proti kterému byly protesty namířeny.

- Jeho otec Irwin momentálně sedí ve vězení za „daňové úniky“.

5. Autor knihy Kapitalismus a svoboda má vnuka, který založil institut s názvem... (doplňte)

6. Na obálce knihy Ekonomické nepravidelníky jsou dva pánové zobrazeni vzhůru nohama. Jak se tito pánové jmenují?

7. Čím se liší stříbrná investiční mince Maple Leaf od všech jiných stříbrných investičních mincí?

- Nápověda: odpověď lze napsat v procentech či desetinným číslem

1.-2. cena: Knížka Ekonomické nepravidelníky

3.-5. cena: Knížka Nakloněni svobodě

6.-10. cena: Knížka Obžaloba duševního vlastnictví či Anatomie státu (dle výběru) + odznáček dle výběru

Pravidla:

Soutěže se nemůže účastnit nikdo ze sekce Autoři.
Odpovědi zašlete e-mailem do půlnoci 18.5. na e-mail soutez@mises.cz
Výherci budou vybráni na základě pořadí přijatých e-mailů se správnými odpověďmi.
Výsledky budou publikovány v neděli 20.5.2012 na mises.cz.

Keynesi�nsk� recept na hladomor: j�st v�ce

Mises.cz: 14. května 2012, Richard W. Fulmer (přidal Jakub)

Sylvia Nasar, autorka bestselleru A Beautiful Mind vydává novou knihu Grand Pursuit: The Story of Economic Genius, která přezkoumává životy a myšlenky řady ekonomů od Marxe ke Keynesovi a od Hayeka k Amartyaovi Senovi. Začíná popisem života Anglie Jane Austen (1775-1817). Ve zkratce, byl to malthusiánský svět, ve kterém byl jakýkoliv nárůst životní úrovně rychle následován nárůstem populace, což vedlo k pádu životní úrovně zpět k jakémusi existenčnímu minimu – na úroveň, kde devět desetin populace neustále čelilo riziku smrti z důvodu nemocí nebo hladu. Nasar nás ujišťuje, že jakkoliv pochmurný tento svět byl, život na evropském kontinentu byl ještě mnohem horší.

Nicméně kolem roku 1870, nějakých padesát let po smrti Austen, se věci enormně zlepšily. Reálné mzdy byly výrazně vyšší a rostly. Většina lidí si nyní mohla dovolit více než jednu sadu oblečení, očekávaná délka života rostla a Londýn byl mnohem zdravějším místem k životu. Co se stalo, že se životní úděl typického Angličana tak dramaticky zlepšil během pouhých dvou generací? Nasar vysvětluje:

Ekonomický historik Harold Perkin argumentuje, že „spotřebitelská poptávka byla tím nejdůležitějším klíčem k průmyslové revoluci,“ když poskytovala mnohem silnější impuls než vynález parního stroje nebo tkalcovského stavu. Potřeby Londýňanů, touha po objevování a rostoucí výdajové schopnosti nabízely podnikatelům zajímavou motivaci adaptovat nové technologie a vytvořit nová odvětví.

Tak tady to máte. Po tisíce let lidé hladověli k smrti a řešení bylo přímo před nimi: Spotřebovávat více. Obdobně ti, kteří na pouštích umírali žizní, mohli být zachráněni, kdyby jen pili více vody.

Mým cílem není zesměšňovat Nasar, ale ukázat, že Keynes měl v něčem pravdu, když vtipně prohodil že „i ti nepraktičtější lidé (nebo nejlepší historikové) jsou obvykle v područí myšlenek nějakého dlouho mrtvého ekonoma.“ Pasáž, která následuje recitál hrozivé chudoby, která byla běžným lidským údělem po téměř celou lidskou historii, perfektně ilustruje prázdnotu a absurditu populárního keynesiáctví. Dílo, které Nasar cituje – The Origins of Modern English Society 1780-1880 – bylo publikováno v roce 1969 v dobách nejvyšší popularity Keynese: za prezidenta Richarda „všichni jsme keynesiánci“ Nixona a před stagflací sedmdesátých let.

Poslední věta nicméně obsahuje důležitou pravdu skrytou ve frázi „rostoucí výdajové schopnosti“. Termín výdajové schopnosti (spending power) implikuje efektivní poptávku, což znamená nejen potřebu či touhu, ale i finanční prostředky potřebné k naplnění těchto potřeb a přání. Finanční prostředky potom implikují předchozí produkci a úspory (odloženou spotřebu).

Co člověk vyprodukuje, je to, co může nabízet za produkci ostatních. Hodnota toho, co vytváří – tj. hodnota pro ostatní – reprezentuje jeho efektivní poptávku na trhu. Pokud neprodukuje nic, pokud to, co produkuje, má nulovou hodnotu, pokud to, co produkuje, ztrácí svoji hodnotu (jako třeba kamenné nože v době bronzové), nebo pokud produkuje více, než může být spotřebováno (třeba domy po splasknutí realitní bubliny), nemá žádnou efektivní poptávku, ačkoliv jeho potřeby zůstaly beze změny.

To je přeformulovaný Sayův zákon, který Keynes ve své General Theory populárně, ačkoliv mylně formuloval jako: Nabídka vytváří svoji vlastní poptávku. Toto tvrzení je chybné, jelikož nabídka zboží s nulovou hodnotou nepřináší žádnou efektivní poptávku a protože nabídka, která má pro ostatní hodnotu, nevytváří efektivní poptávku, ale je efektivní poptávkou.

Co Keynesiánci nechápu, je, že pokud je člověk najatý k tomu, aby kopal jámy a pak je zahazoval, pak je sice zaměstnaný, ale neprodukuje žádnou hodnotu; efektivní poptávka jeho snahou nevzroste. Stejně tak když mu dáme peníze nebo zboží výměnou za jeho zbytečnou práci, nevytvoříme efektivní poptávku, pouze ji přesouváme od lidí, kteří vyprodukovali to, co mu bylo dáno (zaplaceno).

Pouze produkce tvoří efektivní poptávku a pouze poté, co je to, co bylo vyprodukováno, prodáno, může být další zboží zakoupeno a zkonzumováno. To, co změnilo Anglii, nebyla zvýšená spotřeba, ale zvýšená produkce; produkce, která umožnila vyšší spotřebu. A ano, tato vyšší produkce byla z velké části způsobena podnikatelským užitím parního stroje a tkalcovského stavu, vynálezů, které Nasar přezíravě zavrhuje.

For a New Liberty: V�zen� pro du�evn� chor�

Mises.cz: 13. května 2012, Murray N. Rothbard (přidal Jan Mašek)

Toto je další díl z překladu knihy For a New Liberty od Murrayho Rothbarda. Všechny články, které postupně budou tvořit kapitoly knihy, naleznete i v sekci Literatura.

ČÁST DRUHÁ
Aplikace libertariánství na současné problémy

5
Nevolnictví

Vězení pro duševně choré

Jedním z nejhanebnějších příkladů nevolnictví v naší společnosti je široce rozšířená praxe povinné léčby duševně chorých. V minulosti se toto věznění nevinných celkem upřímně vydávalo za opatření proti duševně chorým, šlo o to je odstranit ze společnosti. Liberalismus dvacátého století byl na první pohled humánnější, ale ve skutečnosti mnohem záludnější: nyní lékaři a psychiatři tyto nebohé lidi vězní „pro jejich vlastní dobro“. Díky rétorice o lidumilství je tato praxe nyní snazší a mimo jiné umožnila lidem se jednoduše zbavit svých příbuzných, aniž by je trápilo černé svědomí.

V posledních deseti letech vede libertariánský psychiatr a psychoanalytik dr. Thomas S. Szasz osamocený boj proti věznění duševně chorých. Nejdříve to byla zdánlivě beznadějná snaha, ale v poslední době mu naslouchá čím dál více kolegů psychiatrů. Dr. Szasz napsal mnoho knih a článků, kde systematicky útočí na tuto praxi. Tvrdí například, že věznění pacientů je závažným porušením lékařské etiky. Místo služby pacientovi zde lékař prokazuje službu jiným lidem – rodině, státu – a jedná proti zájmu a totálně tyranizuje člověka, kterému má pomoci. Kromě toho je mnohem pravděpodobnější, že věznění a povinná „terapie“ spíš než vyléčí, tak údajnou duševní nemoc ještě zhorší a prodlouží. Szasz upozorňuje, že až příliš často je tato praxe způsobem, jak se lidé můžou zbavit svých příbuzných, spíš než opravdovou pomocí pacientovi.

Věznění duševně chorých se často obhajuje tak, že nemocný může být „nebezpečný sobě i svému okolí“. Prvním zásadním problémem v takovéto argumentaci je ten, že policie nebo jiné složky prosazující zákon vstupují do hry ne tehdy, když dojde k agresivnímu činu, ale když někdo jiný usoudí, že k agresi někdy v budoucnu možná může dojít. Ovšem takový přístup otevírá Pandořinu skříňku ničím neomezené tyranie. Že je možné či pravděpodobné, že spáchá zločin – to lze dnes říct prakticky o komkoliv, a proto podle takovéto logiky lze legitimně umístit za mříže kohokoliv – ne jako trest za spáchaný zločin, ale protože se někdo domnívá, že by zločin spáchat mohl. Tento princip by nejen obhájil uvěznění, ale i uvěznění na věky věků kohokoliv podezřelého. Ale jedním ze zásadních pilířů libertariánského kréda je přesvědčení, že každý jednotlivec má svou svobodnou vůli a svobodnou volbu, že u žádného člověka není nevyhnutelné, že spáchá zločin, ať říkají statistiky nebo odborníci cokoliv, a v každém případě že je nemorální věznit někoho, kdo je pouze předpokládaným a nikoliv skutečným zločincem, a že takové věznění je naopak samo projevem invaze a tudíž zločinné.

Nedávno se někdo zeptal dr. Szasze: „Nemyslíte, že společnost má právo a současně povinnost se postarat o ty, o kterých se dá předpokládat, že jsou nebezpeční ostatním a sami sobě?“ Szasz nabídl tuto přesvědčivou odpověď:

Podle mého názoru je celá myšlenka pomoci někomu tím, že jej uvězním a páchám na něm příšerné věci, založena na náboženském konceptu podobně jako „záchrana“ čarodějnic mučením a upalováním. Co se týče „nebezpečný sám sobě“, tak jsem stejného názoru jako John Stuart Mill, a sice že tělo a duše člověka patří jemu samému, ne státu. A navíc, že každý člověk má „právo“ se svým tělem zacházet, jak chce – pokud neubližuje někomu jinému či nezasahuje do jeho práv.

Co se týče „nebezpečný pro ostatní“, tak většina psychiatrů zabývajících se duševně chorými pacienty přiznává, že to je naprosté fantazírování. Dokonce existují statistické studie, podle kterých mentálně postižení dodržují zákony daleko více než normální populace.

A právník Bruce Ennis, který se zabývá občanskými svobodami, dodává:

Ze statistik víme, že 85% jednou trestaných lidí spáchá zločin znovu a že u obyvatelů ghett a u teenagerů je mnohem vyšší pravděpodobnost, že spáchají zločin, než je průměr. Z nedávných studií rovněž víme, že u mentálně postižených je pravděpodobnost zločinu menší než průměr. Takže jestli nám opravdu leží na srdci nebezpečí pro ostatní lidi, tak proč nezavřeme za mříže nejdřív všechny již dříve trestané, potom všechny obyvatele ghett a potom všechny chlapce v pubertálním věku? ... Otázka, kterou pokládá doktor Szasz, je: pokud člověk neporušil žádný zákon, kde bere společnost právo jej zavřít?[8]

Lidi uvězněné proti své vůli můžeme rozdělit na dvě skupiny: ty, kteří nespáchali žádný zločin, a ty, kteří jej spáchali. U těch prvních libertariáni volají po jejich bezpodmínečném a okamžitém propuštění na svobodu. Ale co u těch druhých? Co s lidmi, kteří kvůli prohlášení za nepříčetné údajně unikli z „brutality“ vězení a místo toho od státu dostávají lékařskou péči? I zde doktor Szasz přišel s ráznou a devastující kritikou despocie ve jménu „humanitariánství“. Za prvé je groteskní uvěznění ve státním ústavu pro duševně choré považovat za nějakým způsobem „humánnější“ než obdobné uvěznění v klasickém vězení. Naopak – v blázinci je despocie zřízenců ještě krutější a vězni mají ještě menší možnosti hájit svá práva, jelikož člověk označený za „duševně chorého“ je považován za „nečlověka“ a nikdo jej již nebere vážně. Doktor Szasz z legrace řekl: „V blázinci se zblázní každý!“

Hlavně ale musíme zpochybnit celou tu myšlenku, podle které vůbec lze někoho vyjmout z působnosti objektivního práva. Tato praxe mnohem spíše takového člověka poškodí, než mu pomůže. Předpokládejme například, že dva muži A a B spáchají totožnou loupež a že standardním trestem za takovou loupež je pět let ve vězení. Předpokládejme, že člověka B prohlásí za duševně chorého a ten se „vyhne“ vězení a místo toho půjde do státního ústavu pro duševně nemocné. Liberálové se soustředí na možnost, že člověka B může státní psychiatr po dvou letech označit za „vyléčeného“ či „rehabilitovaného“ a propustit jej. Ale co když jej psychiatr za vyléčeného neoznačí nikdy či jen za velmi dlouhou dobu? V takovém případě člověk B za pouhou krádež čelí nepředstavitelné hrůze doživotního vězení v blázinci. Proto tento „liberální“ koncept neurčitého trestu – odsouzení člověka k délce trestu ne objektivně odpovídající zločinu, který udělal, ale závislé na subjektivním posouzení státu jeho psychiky či míry jeho spolupráce – představuje nelidskou tyranii v její nejkrutější podobě. Je to navíc takový druh tyranie, který nutí vězně podvádět a snažit se oklamat státního psychiatra, kterého správně považuje za svého nepřítele, že je již „vyléčen“, a může tudíž být propuštěn. Nazývat takovýto proces „terapií“ či „rehabilitací“ je směšnou karikaturou těchto pojmů. Je mnohem zásadovější a rovněž i humánnější s každým vězněm zacházet podle toho, co objektivně provedl.

[8] Citováno v Maggie Scarf, “Dr. Thomas Szasz...,” New York Times Magazine (3. října 1971), strany 42, 45. Viz rovněž Thomas S. Szasz, Law, Liberty, and Psychiatry (New York: Macmillan, 1963).

Rozhovor s Israelem Kirznerem

Mises.cz: 12. května 2012, Lukáš Kovanda

Ve svých studiích se často zabýváte otázkou spotřebitelské suverenity. Jaký je váš názor na ekonomy typu Johna Kennetha Galbraitha (viz též článek Dobytek z Českých drah autora), kteří hlásají, že lidé jsou ve skutečnosti firmami a korporacemi manipulováni, aby nakupovali určité druhy zboží.

To říká mnoho ekonomů. Tvrdil to už Thorstein Veblen a jiní. Je samozřejmě pravda, že výrobce má zájem na tom, aby si lidé jeho produkt kupovali. Avšak pokud mohou jiní výrobci do odvětví volně vstupovat a potenciálně nabízet lepší produkty a pokud všichni mohou svůj produkt svobodně inzerovat, neexistuje nic, co by znásilňovalo spotřebitelovu suverenitu. Je ovšem pravda také to, že výrobci jsou silně motivováni přesvědčovat ostatní, aby si jejich produkt pořídili. Předpokládejme ale, že jsem učinil chybu a vyrábím špatný produkt - i tehdy je mým zájmem, aby byl ten produkt kupován. To samo o sobě však mé konkurenty podnítí k tomu, aby spotřebitelům sdělili, že jejich výrobek je lepší než ten můj. Střednědobě až dlouhodobě tak tržní soutěž sama eliminuje ten problém, k němuž se tak upínali Veblen s Galbraithem.

S tím souvisí i vlastní role reklamy. Jste jejím obhájcem, zatímco někteří jiní myslitelé ji kritizují jako manipulativní. Co byste jim vzkázal?

Pochopitelně, že reklama může být falešná a zlá. Přesto soudím, že je omylem reklamu omezovat a regulovat. Fakt, že firmy mají zájem na tom spotřebitele manipulovat, ještě neznamená, že to, co je pak skutečně nakupováno, je opravdu řízeno a určováno výrobci. V reklamní branži se dobře ví, že reklama funguje jen u opravdu dobrých produktů. Vyrábíte-li špatný produkt, budete se snažit to reklamou maskovat, manipulovat tak potenciální zákazníky, ale stejně nebudete příliš úspěšný - konkurence prostě bude inzerovat výrobek, jenž je lepší.

Nebylo by lepší, aby reklama neexistovala? Někteří o takové možnosti spekulují.

Ne. Reklama totiž plní dvě funkce. Za prvé, poskytuje informaci. Samozřejmě, někdy je tato informace lživá, ale dokud existuje svobodná soutěž mezi inzerenty, spotřebitelům bude nakonec předkládána poměrně velmi pravdivá informace. Ale je tu ještě jedna funkce, kterou reklama plní: upozorňuje spotřebitele na informace, jichž si předtím vůbec nebyl vědom. Reklama otvírá oči - to není pouhé informování. To proto si lidé stěžují, že reklama je halasná, dramatická, ryčná, plná provokativních obrazů a póz. Inzerenti tak získávají spotřebitelovu pozornost.

A to je čím dál tím těžší...

Spousta jiných věcí totiž bojuje o jeho čas. Ale vezměte si to takhle: vyrobíte-li výtečný, vynikající produkt, jak hodláte plnit vaše poslání, totiž uspokojování potřeb spotřebitelů, když ani nejste schopni je o jeho výtečnosti zpravit? Takže proto musí být reklamy velké a ryčné, nepřehlédnutelné. Ptáte se, zda by nebylo hezčí žít ve světě, kde bychom takto bombardováni nebyli? Zřejmě. Možná. Ale pak bychom přišli o možnost vybírat z bohaté škály produktů a služeb. Bohatství má i své stinné stránky. Kdysi jste chodívali do jednoho obchodu na rohu, výběr byl omezený, výrobky po jednom druhu. Dnes vkročíte do hypermarketu a můžete trávit hodiny a hodiny rozhodováním, co vlastně koupit. To je daň za bohatství. A reklama je také daní za bohatství, jež můžeme vychutnávat.

Studoval jste u Ludwiga von Misese. Říkáte, že tehdy, v padesátých letech, to bylo „černé znamení“. Změnilo se od té doby něco, nebo je ekonomy hlavního proudu stále považován za radikála? Paul Samuelson (rozhovor autora blogu) například ve své loňské studii označuje za extremistu i umírněnějšího Friedricha Hayeka.

Ti ekonomové hlavního proudu, kteří disciplíně udávali tón v padesátých až sedmdesátých letech minulého století, opravdu považovali Misese, a dokonce Hayeka, za extrémisty a radikály, kteří jsou takříkajíc „mimo mísu“. Myslím však, že jak jde čas, takhle vyhrocený postoj postupně odeznívá. Ekonomové hlavního proudu jsou dnes v daném ohledu otevřenější, jelikož se již necítí bezprostředně ohroženi mysliteli Misesova či Hayekova typu. Souhlasím ovšem s vámi, že něco z těch dřívějších nálad stále přetrvává. Mises se ale dnes dočkává přece jenom vstřícnějšího a srdečnějšího přijetí.

Můžete uvést příklad?

Mises byl po mnoho let zavrhován coby apologet kapitalismu, neboť soustavně razil tezi, že socialistické plánování je nemožné. Jenže koncem dvacátého století byli ekonomové hlavního proudu nuceni uznat, že socialismus skutečně nefunguje. A dokonce i takoví ekonomové jako Robert Heilbroner uznali, že Mises měl pravdu. Proto se Misesova pověst dočkala v posledních desetiletích jisté nápravy.

Vedle toho jste rovněž žákem ortodoxního rabína Isaaca Hutnera, jehož spisy jste i editoval. Ovlivnil nějak vaše ekonomické smýšlení a postoje?

Ne. Má jen málo co společného s mými argumenty v ekonomických diskusích.

Váš náboženský postoj tedy nemá nic společného se zastávanými ekonomickými názory?

Nějaké ovlivnění tam být může, ale ne takové, jež lze zřetelně pojmenovat. Vlastně jsem si jistý, že tam to ovlivnění je, avšak není jednoduše definovatelné a popsatelné.

Rakouská ekonomická škola, jejíž jste vůdčí veličinou, se dělí nejvýrazněji na takzvané „hayekovce“ a „misesovce“. Přestože jste studoval u Misese, působí na mě mnohé vaše práce umírněněji, otevřeněji k ekonomii hlavního proudu, což byla spíše charakteristika Hayekova díla. Musel-li byste volit, nazval byste se „misesovcem“, nebo „hayekovcem“?

Nemyslím si, že by taková volba měla být kýmkoliv vynucována. Nedomnívám se ani, že by mezi Misesem a Hayekem byly tak propastné rozdíly, aby takové dělení bylo obhajitelné. Ty skutečně klíčové myšlenky se u obou myslitelů do značné míry překrývají. Oba chápali tržní proces jako dynamický a vyzdvihovali roli konkurence a podnikatelského úsilí. Možná tu a tam cosi viděli jinak či pro v zásadě totéž užívali jiných pojmenování, ale soudím, že je chybné ptát se, zda jsem „misesovec“, nebo „hayekovec“. Jsem prostě „misesovec-hayekovec“ nebo „hayekovec-misesovec“.

Jiný ekonom rakouské školy, Peter Boettke, napsal v roce 2005 text, v němž vyjmenovává důvody, proč byste měl dostat Nobelovu cenu za ekonomii. Uvažoval jste někdy nad tím? Jaký je váš názor na tu cenu - sdílíte Hayekův rezervovaný postoj k ní?

Myslím, že to vše jsou jen spekulace. Nebudu to komentovat.

A měla by být ta cena ekonomům vůbec udělována? Hayek o tom nebyl plně přesvědčen.

Nikdy jsem nad tím nerozmýšlel.

V jednom rozhovoru, jenž jste poskytl roku 1997, jste se vyjádřil poměrně optimisticky stran dalších vyhlídek rakouské školy. Zůstáváte jím i nadále?

Už si nepamatuji na kontext, v němž jsem to tehdy uvedl. Ale nevidím žádný důvod nebýt optimistou. Být optimistou ovšem neznamená to samé jako činit předpovědi. Nepředpovídám budoucí vývoj jakékoli vědecké disciplíny. Nemyslím si, že vývoj vědy lze předpovídat. Jsem přesvědčen, že existuje otevřený trh intelektuálních idejí, na nějž může každý vstoupit a přispět k dosavadnímu poznání. A jsem rovněž přesvědčen, že přístup rakouské školy je přínosný, a tudíž může velmi dobře sloužit při utváření nových cenných vhledů. Ačkoli nikdo nemůže předpovídat, zda takový přínos nakonec bude, či nebude učiněn.

V témže interview jste sám sebe označil za „spojník“ mezi rakouskou ekonomickou školou a ekonomií hlavního proudu. Domníváte se, že všichni zástupci rakouské školy o takové spojování stojí?

Nevzpomínám si přesně, ale chtěl jsem tím pravděpodobně říci, že jsem byl vzdělán jak v ekonomii hlavního proudu, tak v ekonomii rakouské tradice. Hodně z toho, co dělám, souvisí právě s tím, co jsem se naučil od Misese a co jsem se naučil od ekonomů hlavního proudu. V tomto smyslu lze říci, že nějaká má pojící vlastnost opravdu existuje. Řekl bych to tak, že řadu problémů, jimiž se ekonomie hlavního proudu zabývá, snažím nazírat rakouskou optikou.

Jaký mate názor na extrémnější zástupce rakouské školy, jako je například Hans-Hermann Hoppe (rozhovor)? On by pravděpodobně sám sebe označil jednoznačně za „misesovce“.

Neznám dostatečně Hoppeho dílo, abych je mohl komentovat. Jenom opakuji, že jsem proti užívání těch nálepek typu „misesovec“. Když to totiž někdo o sobě v diskusi prohlásí, automaticky tím říká, že ten druhý „misesovec“ není. Mé názory asi nejsou shodné s těmi Hoppeovými, ale jenom proto bych neříkal, že jsem méně „misesovcem“ než někdo jiný. Mám za to, že chápat Misese znamená chápat ekonomii, a věřím, že mé chápání souzní s tím, co si sám Mises myslel.

Říkáte, že jste nikdy nepochopil keynesovskou ekonomii. Proč je tedy tato škola tak populární mezi ekonomy, ale hlavně mezi politiky? Je to proto, že keynesovské teorie nejlépe vyhovují politickým zájmům?

Do značné míry tomu tak skutečně je. A také je mnoho pravdy na tom, že recepty a vhledy keynesovské ekonomie ohledně toho, jak ekonomiky fungují, se dost dobře trefují do „vědátorských" postojů laické veřejnosti k téže věci. Proto je tak populární. Keynesovská ekonomie podporuje a posiluje přesvědčení laiků o tom, jak se věci mají. Proto je nejen populární, ale i politicky užitečná. Bylo tomu tak ve třicátých letech a je tak tomu zas dnes.

Soudíte, že rakouská teorie hospodářského cyklu není s to vysvětlit všechny cykly a krize. Ale někteří ekonomové - dokonce žádní zapálení „rakušané“ - míní, že zrovna tu nynější krizi lze z perspektivy rakouské školy vysvětlit mnohem lépe než užitím přístupu kterékoli jiné školy.

Myslím, že lze být „rakušanem“, i pokud nepřijímáte rakouskou teorii hospodářského cyklu. Já osobně ji přijímám, nevěřím však, že nutně vysvětluje každý jednotlivý cyklus. Neznám dostatečně data k nynější krizi, abych posoudil, do jaké míry je vysvětlitelná rakouskou teorií cyklu.

Sdílíte jako Misesův žák jeho kritické postoje na centrální bankovnictví a na jím iniciovanou peněžní expanzi?

Ano, obecně jsem přesvědčen, že růst peněžní nabídky iniciovaný centrální banku je nešťastným jevem. Souhlasím též s tím názorem, že centrální banka je zodpovědná za podstatnou část problémů, s nimiž se dnes potýkáme.

Můžete více přiblížit vaše názory na nynější krizi?

Jak jsem řekl, nejsem makroekonom. Ale skutečně mám silné podezření, že mnoho aktuálních problémů neplyne z toho, že bychom snad měli nedostatečné vládní regulace, ale přesně z opačné příčiny - že těch regulací bylo přespříliš.

Ale nyní to vypadá, že výsledkem krize budou ještě tužší regulace.

Ano. A to je nešťastné.

Israel Kirzner (82)

Vůdčí představitel současné rakouské školy ekonomického myšlení, syn významného rabína a talmudisty, se narodil v roce 1930 v Londýně. Po setrvání v Jižní Africe, kde v letech 1947 až 1948 i studoval, nakonec zakotvil ve Spojených státech amerických. Roku 1955 získal doktorát na Newyorské univerzitě. Tam studoval pod vedením Ludwiga von Misese a nyní působí jako emeritní profesor. Je znám zejména pro svoji teorii podnikatele, jež - na rozdíl od Josepha Schumpetera - na něj nenahlíží coby na „kreativního ničitele“, narušitele momentální rovnováhy, nýbrž jako na prvek, jenž objevováním mezer na trhu a nových postupů naopak hospodářský systém k rovnováze přibližuje.

Kole�ko po dochtorech

Mises.cz: 11. května 2012, Jakub

Jednoho krásného dne se probudím a vím, že dneska to prostě nebude ono. Vyrážka. Jenže je sobota a na polikliniku se mi nechce. Stejně musím k dochtorce pro prášky na alergii, tak počkám do pondělí, třeba se to vyléčí samo. Mezitím horečně googluji různé nemoci – vlastní diagnóza začíná někde mezi dýmějovým morem a komářím štípancem. Po pár minutách to vypadá asi na nějaký opar, ale uvidíme. Zde bych rád předeslal, že vzhledem ke svému věku nejsem prakticky vůbec zběhnutý v tom, jak to v českém lékařství chodí (díky bohu). Kromě té zřejmé výhody to má i další, a to že nejsem ještě systémem otupělý, a tak si lecčeho všímám. Ale teď už zpět do pondělního rána.

Samo se to kupodivu nevyléčilo. Praktická lékařka se v ordinaci střídá s manželem – to si ještě pamatuji. Také si pamatuji, že přijít, když je tam zrovna ten druhý, je děsný problém (ohledně tohoto problému si pamatuji akorát slovo pojišťovna)… Kdy je tam kdo, ale nevím, a tak opět googluji. Praha 6 kdysi mívala na svých stránkách seznam všech lékařů v městské části. Jedna z mála dobrých věcí, asi proto taky seznam zmizel. Takže zvedám telefon.

„Nooo…?“ ozve se ze sluchátka na uvítanou. Nad takovou drobnost jako chybějící pozdrav se snadno povznesu a záhy se dozvím, abych přišel dopoledne. Že by se na mě usmálo štěstí? Tak trochu počítám s odesláním na kožní, tak by se to mohlo stihnout celé za dopoledne.

V čekárně stylizované do konce 80tých let čekají čtyři lidé. Odhaduji to s trochou smůly na 40 minut. Za hodinu a půl jsem na řadě, ani nemrknu. Ono není divu, že to trvá, když v ordinaci chybí sestra. Zato se všude povalují papíry.

„Tak ukažte, hmm, to by mohlo bejt něco oparovitýho, no s tím běžte na kožní. Ale když vám napíšu doporučení, tak budete muset zaplatit těch třicet korun, tak jak bychom to udělali.“ Člověk je jednou nohou v hrobě a tady je největší starost 30 korun. „Jo, vy chcete ještě napsat ty prášky na alergii, no tak tomu se nevyhneme.“ Kožní je o dvě patra výš, jenže dneska už mě nevezme, odpoledne jsou jen na objednání, bla bla… přijďte si zítra. Otvíráme v 6:30, doktorka ordinuje od 7, tak tu buďte brzo. Moje nadšení nezná mezí.

V úterý před sedmou ráno jsem na místě, v čekárně je už pět lidí. Netroufám si dělat žádné časové odhady, prozíravě jsem si vzal s sebou Gibsona, krále kyberpunku. Kyberpunk by se k čekárně hodil, kdyby tam bylo alespoň něco kyber, takhle je to jen dost punk. Ale co, nepřišel jsem si tam posedět na pohodlném křesle, že. Nebo alespoň na židli, která by měla čtyři víceméně funkční nohy. Design je tentokrát ze sedmdesátých let, retro u doktorů nějak frčí.

„No, to bude asi nějakej opar.“ No výborně, tak jsem si v úterý potvrdil vlastní diagnózu „asi nějakej opar“ ze soboty. Dostanu mastičku a antibiotika (s těmi souhlasím, protože jsem je neměl x let a prý to léčbu popožene). Prášky poctivě zobu, ale opar nade mnou stále vítězí. Po týdnu začínám vypadat zralý na prodej do freak show, mezi lidi takřka odmítám vycházet. Když už mě léčba omrzí a přestanu se mazat, přichází kupodivu drobné zlepšení. Ten stejný den dostanu od přítelkyně mastičku na opar, která funguje přesně na opačné bázi než ta dosavadní, která je dosti obecná. Nepomůže, neuškodí. Neuškodila by, kdyby mi ten „asi nějakej opar“ neroznášela dál a dál a já neměl obličej jako po zásahu biologickou zbraní.

Uplyne další týden léčby po vlastní ose a jsem zdráv. Třeba jsem měl smůlu. Jenže to nebyl první doktor, u kterého jsem byl. Třeba jsem měl smůlu víckrát. A třeba to v různých obdobách takhle vypadá všude. Často slýcháme o tom, jak by to nestátní zdravotnictví nefungovalo. A já se ptám: Jakým způsobem funguje to státní zdravotnictví nyní? Prakticky žádným. Nekonečná čekání (a teď nemyslím jen dvě prosezená dopoledne, teď myslím i měsíce a roky čekání na nové orgány či klouby), katastrofální stav vybavení, zbytečné nároky na současný personál a z toho také plynoucí jeho nedostatek, VZP, posílání od čerta k ďáblu... takhle bych mohl pokračovat ještě dlouho.

Léky na předpis jsou potom kapitola sama pro sebe. Nemá cenu zde obšírně popisovat to, co můžu shrnout do dvou vět. Pokud jsou výrobce i zákazník ochotni se domluvit na směně, co je komu (a především pak státnímu úředníkovi) do toho? A kde bere právo jim do směny zasahovat?

Svoboda u�en� - ��st XII.

Mises.cz: 10. května 2012, Peter Gray (přidal Jiří Košárek)

[Všechny dosud vydané články seriálu Svoboda učení naleznete v sekci Literatura.]

Proč jsou školy takové, jaké jsou II: Síly proti zásadním změnám

Proč musí reforma vzdělávání nastat vně školního systému.

Mnoho lidí dnes chápe vzdělávací hodnotu volné hry a prozkoumávání a litují toho, že je dětem poskytnuto relativně málo příležitostí pro tyto aktivity, a věří, že dětská svéhlavost je pozitivní silou pro jejich vývoj, vzdělání a užívání života. Přesto školy fungují stále stejně. Ve skutečnosti tradiční školní výuka a ostatní aktivity vedené dospělými, které fungují stejně jako školní výuka, zabírají stále větší procento času dětí. Proč je tak těžké tento trend zvrátit? Proč je tak těžké zavést uvnitř školního systému zásadní změny? Nebudu předstírat, že znám úplnou odpověď na tuto otázku, ale zde je alespoň nástin mých myšlenek ohledně sil, které zabraňují zásadním změnám vzdělávacího systému.

Normálnost klasické školní výuky

Sociální psychologové často zdůrazňují, že lidé udělají téměř cokoliv, aby vypadali normálně. Pokud se chováme odlišně, ostatní nás mohou odmítat a pro nás jako sociální bytosti neexistuje nic horšího než odmítnutí. Pokud všichni v určité kultuře ohýbají dívkám chodidla, čímž je prakticky mrzačí, pak i rodiče, kteří v tuto praktiku nevěří, to dělají, aby jejich dcery nevypadaly divně. Pokud všechny děti v sousedství chodí do klasické školy, pak dítě, které dělá úplně něco jiného, může být považováno za divné a jeho rodiče mohou být považováni nejen za divné, ale za nedbalé.

Jako jeden z důkazů o tom, jak hodně ztotožňujeme děti s klasickou školní docházkou, poslechněte si jakoukoliv konverzaci (nebo pokus o konverzaci) dospělého s dítětem, kterého zrovna tento dospělý potkal: „V jakém jsi ročníku?“ „Jaký je tvůj oblíbený předmět?“ „Máš rád svého učitele?“ „Těšíš se do školy?“ Musíme najít úplně nové způsoby, jak mluvit s dětmi, které do těchto škol nechodí.

Nové školy, které fungují na úplně jiných principech než ty klasické, přitahují relativně málo studentů, a to i mezi těmi, kteří těmto principům věří, kvůli strachu z toho, dělat něco nenormálního. Děti, které se tyto školy rozhodnou navštěvovat, potřebují hodně sociální podpory, aby tento strach překonaly, a jejich rodiče ještě více.

Sebenaplňující se proroctví klasických škol

Tradiční školní výuka prosazuje způsoby myšlení a chování, které dělají z jejích předpokladů sebenaplňující se proroctví. Tyto předpoklady se zdají být pravdivé, protože je hodnotíme v kontextu tradiční školní výuky a pomocí kritérií, které v tomto systému vznikají.

Zde je příklad takového předpokladu: Školy potřebují motivovat děti, aby se učily. Mnohokrát jsem se setkal s rodiči, kteří si myslí, že nekonvenční školy jako je Sudbury Valley jsou v pořádku pro „sebe-motivované“ děti, ale ne pro jejich děti, které „sebe-motivované“ nejsou. A tyto děti si to myslí také. Říkají věci jako „Potřebuji učitele, kteří mě k něčemu dokopou, jinak bych celý den nic neudělal.“ Proč si lidé v naší kultuře myslí, že děti ve školním věku by se nic nenaučily, pokud je nikdo nenutil? Téměř nikdo si to nemyslí u předškolních dětí a lovci a sběrači si to nemyslí u dětí jakéhokoliv věku.

Jeden důvod tohoto vnímání pochází z toho, že naše kultura přijala definici učení vytvořenou školním systémem. Pokud je učení definováno jako dělání školních úkolů nebo práce, která vypadá jako školní úkoly, pak je jistě pravdou, že děti, které nechodí do klasických škol nebo které navštěvují Sudbury Valley, stráví velmi málo času „učením.“ Místo toho stráví většinu času hraním a zkoumáním, nepředvídatelnými způsoby a kulturní vědomosti a schopnosti pochytí jako vedlejší efekt.

Dalším důvodem je to, že děti, které stráví den v klasické škole psaním testů a děláním práce, kterou dělat nechtějí, mohou strávit volný čas odpočíváním, nic neděláním a upouštěním páry, stejně jako rodiče po stresujícím pracovním dni. Toto narušuje příležitosti plně se věnovat hrám, zkoumání a konverzacím, které považujeme za vzdělávací.

Dalším příkladem sebenaplňujícího se školního proroctví je toto: Dobré výsledky ve škole předurčují následný úspěch. Toto proroctví jsme udělali pravdivým tím, že jsme vytvořili svět, ve kterém je „úspěch“ v podstatě definován dobrými výsledky ve škole. Úkolem dětí je získat dobré známky a poté je čeká mnoho odměn. Dobré známky jsou kritériem postupu do dalšího ročníku školního systému, pro umístění na „nástěnku slávy“, pro způsobilost sportovat, pro přijetí na vysokou školu, pro nominaci do různých spolků, pro uznání mnohými dospělými a tak dále. Takže samozřejmě těmito mírami úspěchu, dobré výsledky ve škole opravdu předurčují následný úspěch.

Také jsme neustále bombardováni statistikami o korelaci mezi délkou školní docházky a kariérním úspěchem z hlediska příjmu. Ale pro tuto korelaci existuje mnoho důvodů, které nemají s učením nic společného. Zde jsou tři takové důvody:

(1) Vytvořili jsme svět, ve kterém určitá vysokopříjmová zaměstnání, jako jsou v oblasti práva, zdravotnictví nebo v podnikové správě, běžně vyžadují určitý počet let vyššího vzdělávání. V takovém světě počet let ve škole nevyhnutelně koreluje s výší příjmu.

(2) Vytvořili jsme svět, ve kterém je „úspěch“ víceméně přímo definován dobrými známkami během mládí a vysokým příjmem v dospělosti. V takovém světě budou lidé, kteří jsou vysoce motivovaní k úspěchu, podle tradičních standardů, tvrdě pracovat, aby získali dobré známky ve škole a peníze v dospělosti; a voilá, máme korelaci. Také jsme vytvořili svět, ve kterém velmi málo lidí nenavštěvuje tradiční školy, takže rodiče ani děti nemají vzory úspěchu dosaženého jinými způsoby.

(3) Děti z bohatých rodin si mohou dovolit více školní docházky než ti z chudých, čímž získají více školní výuky. Děti z bohatých rodin také mají více příležitostí získat vysokopříjmová zaměstnání, protože jejich rodiny mají mnoho známostí a jiných výhod než ti v chudých domovech. Toto také pomáhá vytvořit korelaci mezi roky školní docházky a následným příjmem.

Z těchto a jiných důvodů je celková korelace mezi školní docházkou a „úspěchem“ ve světě, který jsme vytvořili, nevyhnutelná. Neexistuje statistický způsob jak zjistit, jestli tato korelace má vůbec něco společného s tím, co se ve škole naučíme.

Zakořenění vzdělávacího byznysu

Dalším důvodem netečnosti, která zabraňuje opravdové změně vzdělávacího systému, má co dočinění s masivním, zakořeněným charakterem vzdělávacího establishmentu. V současné době je ve Spojených státech 6,8 miliónu učitelů. [1] Oproti běžnému mínění, učitelé si vydělávají více než lidé v průměrných kancelářských nebo profesionálních zaměstnáních a užívají si výhod zahrnujících jistotu zaměstnání, skvělé penze a mnoho volného času. Pedagogické školy, které připravují učitele do klasických škol, zaujímají velkou část vyššího vzdělávacího establishmentu. Také vydávání učebnic je rozsáhlé a lukrativní. Radikální změna našeho vzdělávacího systému by toto vše narušila. Taková změna by zrušila naši potřebu učitelů, tak jak jsou dnes chápáni. Také by to zrušilo naši potřebu pedagogických škol a především potřebu učebnic.

Mnoho lidí v naší kultuře má ekonomický zájem nejen na udržení, ale na rozšíření tradičního vzdělávání. Čím více hodin a let vyžadujeme od mladých lidí chodit do školy, tím více učitelů, školních správců, pedagogických profesorů a autorů učebnic můžeme zaměstnat. Vzdělávací byznys je stejný jako jakýkoliv jiný byznys; neustále se snaží expandovat ve prospěch těch, kteří z něj profitují.

Vzdělávací průmysl vzkvétá díky malým změnám a módním výstřelkům. Nové myšlenky o tom, jak motivovat děti, nové předměty a nové způsoby výuky starých předmětů (jako je „nová nová nová matematika“) poskytují práci pedagogickým profesorům a vydavatelům učebnic. Ale zásadní změna, o které jsem v předchozích kapitolách mluvil, by vše narušila.

Postupná změna nefunguje

Další překážkou zásadní změny vzdělávacího systému, o které jsem mluvil, je to, že nemůže být provedena postupně uvnitř škol nebo školního systému. Změna vyžaduje zásadní změnu v přístupu, od toho, kde vzdělávání řídí učitelé, k takovému, kde každý student řídí své vlastní vzdělávání. Toto není možné provést postupně. Dokud učitelé stanovují školní osnovy, bez ohledu na to, jak velký výběr nabídnou, studenti to vždy budou považovat za práci učitelů, ne za jejich. Dokud budou učitelé studenty hodnotit, bez ohledu na to, jak to budou dělat, studenti se budou snažit naplnit očekávání učitele, ne si stanovit a naplnit vlastní očekávání.

Ve skutečnosti může větší výběr a méně jasně definované způsoby hodnocení v tradičním školním systému udělat životy studentů ještě více stresujícími než dříve. Po takovýchto „liberálních“ změnách musí každý student odhadovat, co po nich učitelé přesně chtějí a jaká jsou kritéria hodnocení. Škola se stává cvičením ve čtení myšlenek. Osobně si myslím, že v rámci tradičního školního systému je nejpříznivějším způsobem, jak vyučovat, nastavit požadavky a kritéria co možná nejjasněji, aby studenti tyto požadavky mohli splnit s minimálním strachem, že mohou studovat chybné věci.

V rámci tradičního školství také nemůžete očekávat postupné zrušení známkování, po jednom předmětu. Předpokládejme, že je do osnov zaveden předmět, ve kterém nebudou studenti známkováni. Stane se pouze to, že většina studentů nebude v tomto předmětu dělat nic, ani kdyby chtěli. V systému, kde jsou ostatní předměty známkovány, bude neznámkovaný předmět považován za nedůležitý. Jak může dobrý student odůvodnit čas strávený nad předmětem, který není známkován, když ostatní jsou? Aby bylo možné tento způsob uvažování změnit, musí se změnit celý systém.

Jak nastává změna

Zásadní změna vzdělávání přesto nastává vně tradičního školního systému. Nastává mezi skupinami rodin, které se rozhodly „odškolit“ své děti (což znamená vyučovat je volně doma, kde nejsou žádné osnovy ani známkování), a mezi lidmi, kteří zakládají neškolní školy, jako ty podle modelu školy Sudbury Valley. Lidé v těchto hnutích mezi sebou vytvořili nové společenské normy, které jim umožňují překonat překážky, které souvisejí s abnormálním chováním. Jejich pozorování dětí, které se učí samy, je vedlo k tomu, že se na vzdělávání dívají v úplně jiném světle, jako na něco, co můžeme u dětí obdivovat a užívat si, ale ne to kontrolovat. Uviděli mnoho příkladů lidí, kteří se vzdělávali sami volně a šťastně, bez tradičního školního systému, a kteří žijí úspěšné životy, podle každé smysluplné definice úspěchu, a tak jsou sebenaplňující se proroctví tradičního školství viděny v pravém světle.

Nemáme nejmenší důvod být znepokojeni budoucností vzdělávání. Jen si musíme uvědomit, že opravdová reforma nenastane uvnitř etablovaného školního systému. Bude dále nastávat vně tohoto systému. Postupná změna, která nastane, je takovou, kdy se čím dál tím více lidí rozhodne vystoupit z tradičního školství. Aby se toto stalo, musíme zajistit, aby měli lidé legální možnost vystoupit, což by mělo být na politické úrovni nejvyšší prioritou pro ty z nás, kteří sníme o světě, kde se děti vyvíjejí volně a šťastně, s plnou zkušeností demokracie a s právy a zodpovědnostmi, které demokracie obsahuje.

[1] U.S. Census Bureau

Článek v originálním znění naleznete na blogu Petera Graye.

Další články a videa o svobodném vzdělávání naleznete na www.SvobodaUceni.cz.

D�le�itost subjektivismu v ekonomii

Mises.cz: 9. května 2012, Sheldon Richman (přidal Dominik Stroukal)

Po mnoha letech zůstává Frédéric Bastiat pro libertariány stále hrdinou. Na tom není nic mystického. Se zjevností a představivostí obhajoval svobodu a ničil argumenty pro státní socialismus. S velkým dopadem mluvil k obyčejným čtenářům.

Bastiat miloval tržní ekonomiku a tuze si přál, aby plně rozkvetla – ve Francii a všude po světě. Když popisoval požehnání svobody, zářila jeho laskavost. Svobodné trhy mohou zvýšit životní standard a umožnit každému žít lepší život, a proto je odklon od svobody nesprávný a tragický. Opakem jeho laskavosti je odpor k problémům vyplývajícím z narušování tržního procesu. Svou knihu Ekonomické harmonie uvádí zdůrazněním ekonomických výhod života ve společnosti:

Je nemožné nepozastavit se nad skutečně nesouměřitelnou disproporcí mezi uspokojením, které člověku plyne ze společnosti, a uspokojením, které by si mohl dopřát, pokud by byl omezen pouze svými vlastními zdroji. Odvažuji se tvrdit, že během dne spotřebuje více věcí, než kolik by jich dokázal vyprodukovat za deset století.

Co dělá tento jev ještě zvláštnějším, je fakt, že platí pro všechny lidi. Každý člen společnosti spotřebovává milionkrát více, než by byl schopen vyprodukovat, a to aniž by někdo někoho okradl.

Bastiat nebyl naivní. Věděl, že nežije v plně tržní společnosti. Byl si dobře vědom existence privilegií: „Z privilegia někdo získává a někdo na něj doplácí,“ napsal. Ti, kteří doplácí, jsou na tom hůře, než by na tom byli na svobodném trhu. „Věřím, že čtenář z předchozích poznámek nevyvodí, že bychom byli bezcitní v otázce útrap ostatních lidí. Přestože jsou jejich útrapy dnes menší, než jsou ve stavu izolace, neznamená to, že bychom přestali z celého srdce hledat další pokrok v jeho dalším zmenšování.“

Přál si zdůraznit důležitost svobodné směny pro rozkvět lidstva. Ve čtvrté kapitole napsal:

Směna je politickou ekonomií. Je to samotná společnost, protože je nemožné si představit společnost beze směny nebo směnu bez společnosti ... Pro člověka je izolace smrtí ...

Skrze prostředky směny dosahuje člověk stejného uspokojení s menší námahou, protože služby, které si lidé vzájemně poskytují, přinášejí větší část užitku.

Proto čím méně má směna překážek, tím méně námahy vyžaduje a tím více jsou lidé připraveni obchodovat.

Jak z obchodu plynou výhody?

Ze směny vyplývají dva jevy; spojení lidského úsilí a diverzifikace jejich povolání, tedy dělba práce.

Je velmi zjevné, že kombinace úsilí několika lidí je větší než suma jejich individuálních oddělených úsilí ...

Ze spojení lidského úsilí vyplývá směna. Aby došlo ke spolupráci, musí mít dobrý důvod k podílení se na sdílené následného uspokojení. Každý svým úsilím prospívá ostatním a ostatní prospívají jemu, a to vše podle smluvních podmínek směny.

Avšak nechybí v tomto ohledu něco?

Samozřejmě chybí – subjektivismus, rakouské poznání, že jedinci na směně vydělávají per se. Aby se směna uskutečnila, musí obě strany hodnotit směňované statky odlišně, a to tak, že každý si musí cenit více toho, co chce, než toho, čeho se vzdává. Kdyby tomu tak nebylo, nedošlo by ke směně. Musí dojít k tomu, co Murray Rothbard nazval dvojitou nerovností hodnot. Je to v logice lidského jednání, oboru, který Ludwig von Mises pokřtil jako praxeologii. Bastiat, stejně jako jeho klasičtí předchůdci Smith a Ricardo, chybně věřil (minimálně explicitně), že lidé směňují stejně hodnotné a že je něco špatně, pokud tomu tak není.

Možná jsem na Bastiata moc přísný. Konec konců, psal před rokem 1850. Carl Menger nevydal Principy ekonomie před rokem 1871. Avšak rakušané nebyli první, kdo se na směnu díval striktně skrze subjektivistické brýle, tj. z pohledu ekonomického aktéra. Francouzský filozof Étienne Bonnot de Condillac (1715-1780) sto let před Bastiatem napsal: „Samotná skutečnost, že došlo ke směně, je důkazem, že musí existovat zisk na obou smluvních stranách, jinak by k ní nedošlo. Proto každá směna reprezentuje dva přínosy pro lidstvo.“

Dobře, Bastiat možná neznal Condillacův argument. Ale tomu tak nebylo. Výše uvedený citát přetisknul do své knihy a odpověděl:

Vysvětlení, za které vděčíme Condillacovi, se mi zdá zcela nedostačující a empirické, ale spíše neschopné vysvětlit vůbec nic.

Říkáte, že směna reprezentuje dva zisky. Otázkou je: Proč a jak? Vyplývá to ze samotné skutečnosti, že k ní došlo. Ale proč k ní došlo? Jaké důvody k tomu oba dva lidé měli? Má v sobě směna tajemnou ctnost, která je sama o sobě zisková a neschopná vysvětlení?

Vidíme, že směna ... nám dodává uspokojení ... Není žádné stopy po dvojitém a empirickém zisku, o kterém mluví Condillac.

To je matoucí. Dvojitá nerovnost hodnot není empirická ani podmíněná. Navzdory Bastiatovi vysvětluje mnohé a všechny jeho otázky mají snadné odpovědi.

Ještě více matoucí je Bastiatovo tvrzení ve stejné kapitole: „Zisk jednoho je ziskem druhého.“ Zdá se, že to dokládá, co právě popřel.

Bastiatova neschopnost pochopit tuto myšlenku měla dopad na jeho debaty s jinými ekonomy. Například se spolu se svým kolegou, obhájcem „levicově tržních“ názorů Pierrem-Josephem Proudhonem, účastnil dlouhé debaty nad tím, zda by na svobodném trhu existoval úrok z půjček, nebo zda jde o privilegium zavedené po vládním omezení konkurence. Naneštěstí debata trpí tím, že ani Bastiat ani Proudhon nepochopili plně a explicitně Condilacovu/rakouskou poznámku o dvojité nerovnosti hodnot. Jak poznamenal Roderick Long ve svém nedocenitelném komentáři k této debatě:

Každý z nich staví obhajobu své pozice na nekonzistentním uchopení rakouského principu dvojité nerovnosti hodnot; Proudhon ji vyzdvihuje, ale nedokáže ji konzistentně aplikovat, zatímco Bastiat na ni implicitně zakládá, ale explicitně ji odmítá...

Zdá se, že Proudhonův postoj proti úrokům zcela závisí na jeho tvrzení, že veškerá směna musí být ekvivalentní hodnoty, proto by odpovědí mohlo být vysvětlení nesprávnosti tohoto názoru. Avšak Bastiat nemohl ve skutečnosti takto odpovědět (přestože se k tomu během debaty neustále přibližoval), protože jinde – ve svých Ekonomických harmoniích – explicitně odmítnul myšlenku dvojité nerovnosti hodnot.

Jak frustrující! Bastiat nás toho může tolik naučit. Avšak toto je jedno hluché místo, bez něhož by byl ještě lepším.

Článek původně vyšel v časopise The Freeman.

Harry Truman a atomov� bomba

Mises.cz: 8. května 2012, Ralph Raico (přidal Jan Mašek)

Článek vyšel původně zde. Jedná se o úryvek z eseje "Harry S. Truman: Advancing the Revolution", která vyšla v "Reassessing the Presidency: The Rise of the Executive State and the Decline of Freedom"

Nejpůsobivější episoda prezidentství Harryho Trumana nebude nikdy zapomenuta a bude navždy spojena s jeho jménem: svržení atomové bomby na Hirošimu 6. srpna 1945 a na Nagasaki o tři dny později. Pravděpodobně okolo dvou set tisíc lidí bylo zabito během samotného výbuchu a později na následky ozáření. Drtivá většina z nich byli civilisté, včetně několika tisíc korejských pracovníků. Mezi mrtvými bylo i 12 amerických letců US Navy, kteří byli vězněni v Hirošimě[1].

Svržení atomové bomby bylo vždy kontroverzní. Truman vždy trval na tom, že rozhodnutí atomovku svrhnout a tedy i zodpovědnost z toho vyplývající bylo pouze jeho vlastní. Během následujících let dal několik různých a navzájem si protiřečících důvodů, proč se tak rozhodl. U některých to působilo tak, že se prostě chtěl pomstít. Když ho jeden duchovní kritizoval, Truman mu podrážděně odpověděl:

„Nikoho rozhodnutí svrhnout atomovky netrápilo tak jako mě, ale rozhořčil mě ničím nevyprovokovaný útok Japonců na Pearl Harbor a vražda našich válečných zajatců. Vypadá to, že jediný jazyk, kterému rozumějí, je bombardování.“[2]

Takové vysvětlení ale neuspokojí nikoho, kdo nechápe, jak brutalitou japonské armády lze ospravedlnit vražednou odplatu vůči nevinným mužům, ženám a dětem. Truman si toho jistě byl vědom, a proto čas od času nabídl jinou záminku. 9. srpna 1945 řekl: „Svět si všimne, že první atomovou bombu jsme shodili na Hirošimu, vojenskou základnu. Bylo to proto, že jsme se chtěli v největší možné míře vyhnout zabíjení civilistů.“[3]

To je ale absurdní vysvětlení. Naopak právě Pearl Harbor byl vojenskou základnou. Hirošima byla městem, ve kterém žilo zhruba tři sta tisíc obyvatel a ve kterém kromě nich byly navíc i nějaké vojenské jednotky. A přístav v Hirošimě byl navíc zaminován, americké námořnictvo i letectvo měly japonské vody pod kontrolou a tak byly vojenské jednotky v Hirošimě neutralizovány.

Jindy zase Truman argumentoval, že Hirošima byla průmyslovým centrem. Ale v US Strategic Bombing Survey bylo uvedeno, že „všechny významné továrny byly na okraji města a unikly většímu poškození“.[4] Cílem bylo centrum města. Že si Truman uvědomoval, jaký druh obětí bomby zasáhly, je zřejmé z jeho poznámky pronesené ke svému kabinetu, ve které vysvětloval, proč se mu nechce shodit třetí bombu: „Představa, že zmasakrujeme dalších sto tisíc, byla příšerná.“ Nelíbila se mu představa zabití „všech těch dětí“.[5] Zmasakrujeme dalších sto tisíc lidí... všech těch dětí.

Že Hirošima byla významným vojenským nebo průmyslovým centrem, je navíc už na první pohled nevěrohodné. Během devastujících leteckých náletů zůstala Hirošima netknutá a nikdy nefigurovala mezi 33 primárními cíli na seznamu Bomber Command.[6]

A tak se zdůvodněním svržení atomové bomby stala jiná kolosální fabulace, která se překvapujícím způsobem ujala – že to bylo nutné, aby se zachránilo půl miliónu či více amerických životů. Tyto životy by prý byly ztraceny při plánované invazi ostrova Kjůšů v prosinci a případně v následné invazi ostrova Honšů, pokud by byla potřeba. Ale do té doby největší ztráty na životech při totální invazi na japonské ostrovy bylo 46 tisíc.[7] Toto strašlivě nafouknuté číslo půl milionu potenciálně mrtvých, což je téměř dvojnásobek celkového počtu všech amerických ztrát na životech na všech bojištích druhé světové války, se dodnes běžně objevuje v učebnicích středních i vysokých škol a ohání se jím mnoho ignorantských komentátorů. Není překvapivé, že pomyslnou cenu za vrchol pitomosti v tomto ohledu získal prezident George H.W. Bush, který v roce 1991 prohlásil, že svržení atomové bomby „zachránilo miliony amerických životů“.[8]

Když člověk uváží, jakou hrůzu Truman způsobil, dá se pochopit, proč lhal ostatním i sám sobě. Rovněž se dá pochopit, proč americké okupační úřady cenzurovaly zprávy ze zničených měst a nedovolovaly publikování filmů a fotografií tisíců mrtvol a příšerně znetvořených těl přeživších. Jinak by si mnoho Američanů – a zbytek světa – mohlo klást otázku, jak se tyto liší od dokumentace pořízené v nacistických koncentračních táborech.

Jako barbarské a zbytečné odsoudili svržení atomových bomb i nejvyšší američtí důstojníci, včetně Eisenhowera a MacArthura.[10] Typickým byl pohled admirála Williama D. Leahyho, Trumanova náčelníka štábu:

„Svržení této barbarské zbraně na Hirošimu a Nagasaki nám v naší válce proti Japonsku nijak zásadně nepomohlo. .... Zastával jsem názor, že tím, že ji použijeme jako první, přijímáme etický standard na úrovni barbarů z temných dob středověku. Neučili mě vést válku takovýmto způsobem, války nelze vyhrát pobíjením žen a dětí.“[11]

Politická elita angažovaná ve svržení atomové bomby se bála, že se to obrátí proti ní a že se americká veřejnost vrátí k předválečnému „izolacionismu“. Noviny byly proto plné snahy bombardování obhájit, aby snad znechucení veřejnosti nad tímto ohavným válečným zločinem nepřerostlo v celkovou nedůvěru v jejich globalistický projekt.[12] Nebylo se ale čeho bát. Ve veřejném mínění mezitím došlo k veliké změně. Tehdy i potom všechny průzkumy ukazovaly podporu drtivé většiny obyvatel prezidentu Trumanovi. Většina lidí uvěřila, že bomby byly pro ukončení války nezbytné, že pomohly zachránit statisicíce amerických životů, nebo možná jim to celé bylo úplně jedno.

Pokud někoho ještě stále trápí takováto strašlivá cost-benefit analýza – životy nevinných Japonců výměnou za životy spojeneckých vojáků, může najít útěchu v prohlášení katolické filozofky G. E. M. Anscombové, která trvala na nadřazenosti morálních principů.[13] Když Trumanovi v roce 1956 její univerzita v Oxfordu udělila čestný titul, Anscombová protestovala.[14] Podle ní byl Truman válečný zločinec, neboť jaký je rozdíl mezi zmasakrováním civilistů ze vzduchu, jako se to stalo v Hirošimě a Nagasaki, a vyhlazením české nebo polské vesnice?

Nad myšlenkou Anscombové je dobré se dále zamyslet. Představme si například, že by se v době naší invaze do Německa zkraje roku 1945 naši vůdcové domnívali, že když vybijí všechny obyvatele řekněme Cách, Trevíru nebo nějakého jiného města v Porýnní, tak psychicky zlomí vůli Němců se bránit a vzdají se. Tímto způsobem by válka mohla skončit rychleji a ušetřilo by se mnoho životů spojeneckých vojáků. Bylo by tedy tímto způsobem možné obhájit vyvraždění desítek tisíc německých civilistů, včetně žen a dětí? A jak se to liší od svržení atomových bomb?

Zkraje léta 1945 již Japonci dobře věděli, že prohráli. Proč tedy pokračovali ve válčení? Anscombová píše, že „kořenem všeho zla bylo trvání na bezpodmínečné kapitulaci.“[15]

Tento šílený princip poprvé použil Roosevelt na konferenci v Casablance a za nadšeného Churchillova souhlasu se stal spojeneckou mantrou. Prodloužil válku v Evropě a pak napáchal paseku i v Pacifiku. Na postupimské konferenci v červenci 1945 pohrozil Truman Japoncům „kompletní devastací“ jejich země, pokud se bezpodmínečně nevzdají. Mezi podmínkami spojenců, ke kterým „neexistují žádné alternativy“, byla „eliminace autority a vlivu těch osob, které podvedly japonský lid a uvedly ho na cestu za světovou nadvládou“. Podle jeho prohlášení se „všem válečným zločincům dostane nekompromisní spravedlnosti“.[16]

Pro Japonce to znamenalo, že jejich císař, kterého považovali za božského, za přímého potomka Bohyně slunce, bude zbaven trůnu, pravděpdobně souzen jako válečný zločinec a pověšen, dost možná před svým palácem.[17] Záměrem Američanů ve skutečnosti nebylo císaře zbavit trůnu a potrestat, ale toto zmírnění bezpodmínečné kapitaluce nikdy nesdělili japonské straně. Po Nagasaki nakonec Washington souhlasil, aby si Japonci ponechali císařskou dynastii, a dokonce i Hirohita jakožto císaře.

Několik měsíců předtím na Trumana tlačili vysocí představitelé jak uvnitř jeho administrativy tak vně, aby vyjasnil americkou pozici. Na prezidentovu žádost připravil v květnu 1945 Herbert Hoover memorandum, v němž hovořil o urgentní potřebe ukončit válku co nejdříve. Japoncům se mělo dát na vědomí, že nebudeme žádným způsobem zasahovat do jejich výběru vlády. Dokonce i připustil možnost, že by si Japonci mohli ponechat Formosu (Taiwan) a Koreu. Po setkání s Trumanem Hoover povečeřel s Taftem a dalšími republikánskými vůdci a přednesl jim svůj návrh.[18]

Historici establishmentu se rádi oddávají divokým spekulacím. Tak například, podle nich, kdyby Spojené státy nevstoupily do druhé světové války, tak by Hitler „dobyl celý svět“ (což se zdá jako značné podcenění Rudé armády, krom toho, nemělo přece „svět dobýt“ Japonsko?) a zabil bezpočet milionů lidí. Když už se tedy pohybujeme na půdě spekulativní historie, představme si následující scénář. Představme si, že válka v Pacifiku skončila tak, jak války obyčejně končívají: vyjednáváním o podmínkách kapitulace. A dále si představme tu nejhorší možnost – že Japonsko tvrdojšíjně trvá na ponechání si části svého impéria, řekněme Koreje a Formosy, možná i Mandžuska. V takovém případě by bylo docela dobře možné, že by Japonci byli v takové pozici, že by dokázali zabránit komunistům získat moc v Číně. Což by znamenalo, že k 30 až 40 milionům mrtvých, které se připisují Maoistům, by nedošlo.

Ale i když zůstaneme na poli toho, co bylo reálně v silách diplomacie, je zřejmé, že Truman v žádném případě nevyčerpal všechny možnosti ukončit válku bez použití atomové bomby. Japonci nebyli informováni o tom, že budou obětí zdaleka nejničivější zbraně, kterou lidstvo kdy vynalezlo („více než dvatisícekrát ničivější než britská bomba Grand Slam, která byla doposud v dějinách válečnictví největší bombou“, chlubil se Truman při informování o útoku na Hirošimu). Zrovna tak jim nebylo řečeno, že se Sověti chystají Japoncům vyhlásit válku, což některými lidmi v Tokyu otřáslo více než atomové bomby.[19] Někteří vědci podílející se na vývoji atomové bomby žádali, aby se její síla demonstrovala na nějakém neobydleném místě, ale byli stroze odmítnuti. Jediné, na čem záleželo, bylo formálně zachovat princip bezpodmínečné kapitulace a současně zachránit životy vojáků, kteří by padli, kdyby se bezpodmínečná kapitulace měla dosáhnout invazí. Ale generálmajor J. F. C. Fuller, jeden z nejlepších vojenských historiků 20.století, říká:

„Snaha zachránit životy je chvályhodná, ale v žádném případě neobhájí použití prostředků, které jdou proti všem zásadám humanity a válečným zvyklostem. Pokud by tomu tak nebylo, tak pod záminkou zkrácení války a záchrany životů by bylo možné obhájit jakékoliv válečné zvěrstvo.“[20]

Není to zcela zřejmá pravda? A cožpak právě toto není důvodem, proč během generací racionální a civilizovaní lidé vyvinuli válečná pravidla?

Hromadné sdělovací prostředky papouškovaly vládní linii obhajování těchto nukleárních jatek, ale prominentní konzervativci je odsoudili jakožto nepopsatelně příšerné válečné zločiny. Felix Morley, odborník na ústavní právo a jeden ze zakladatelů Human Events, upozorňoval na hrůzy z Hirošimy včetně „tisíců dětí uvězněných ve třiatřiceti školách, jež byly zničeny“. Vyzval své krajany, aby odčinili to, co bylo učiněno jejich jménem, a navrhl, aby byly do Hirošimy vyslány skupiny Američanů podobně jako v případě Němců a nacistických koncentračních táborů.

Paulistický kněz otec James Gillis, redaktor časopisu The Catholic World a další zastánce Staré pravice, ostře kritizoval svržení bomb a označil ho za „nejsilnější úder, který kdy kdo zasadil křesťanské civilizaci a morálce“. David Lawrence, konzervativec a majitel US News and World Report, ho odsuzoval po mnoho let.[21] Známého konzervativního filozofa Richarda Weavera pobuřovala představa

„mladých chlapců, kteří včera přišli z Kansasu a Texasu a dnes nevojenské Drážďany proměnili v holokaust... zdemolovali prastará posvátná místa v Monte Cassinu a Norimberku a do Hirošimy a Nagasaki přinesli jaderné vyhlazení.“

Podle Weavera jsou tyto krutosti „neslučitelné se základy, na kterých je postavena civilizace“.[22]

V dnešní době samozvaní konzervativci označují za „protiamerického“ kohokoliv, kdo vyjádří jakékoliv znepokojení nad Trumenovým zmasakrováním mnoha desítek tisíc nevinných Japonců. Právě toto ukazuje obrovský rozdíl mezi dnešními „konzervativci“ a těmi, kteří si kdysi zasloužili nosit toto jméno.

Leo Szilard byl světoznámým fyzikem, který sepsal dopis Rooseveltovi, který podepsal i Einstein a který vedl k zahájení projektu Manhattan. V roce 1960, krátce před svou smrtí, Szilard proneslo tato zjevně pravdivá slova:

„Kdyby to místo nás byli Němci, kdo svrhnul atomové bomby na města, bývali bychom definovali použití atomových pum jako válečný zločin a Němce za to zodpovědné bychom v Norimberku odsoudili k smrti a pověsili je.“[23]

Zničení Hirošimy a Nagasaki bylo horším válečným zločinem než cokoliv, co provedli japonští generálové a za co byli v Tokyu a Manile popraveni. Jestli Harry Truman nebyl válečným zločincem, tak jím nebyl nikdo.

[1] O svržení atomových bomb čtete v Gar Alperovitz, The Decision to Use the Atomic Bomb and the Architecture of an American Myth (New York: Knopf, 1995); a rovněž v "Was Harry Truman a Revisionist on Hiroshima?" Society for Historians of American Foreign Relations Newsletter 29, no. 2 (June 1998); také v Martin J. Sherwin, A World Destroyed: The Atomic Bomb and the Grand Alliance (New York: Vintage, 1977); a v Dennis D. Wainstock, The Decision to Drop the Atomic Bomb (Westport, Conn.: Praeger, 1996).
[2] Alperovitz, Decision, strana 563. Truman dodal: „Když jednáte s bestií, musíte s ní zacházet jako s bestií. Je to nanejvýš politováníhodné, ale přesto to tak je.“ Podobné Trumanovy výroky čtěte ve stejné knize na straně 564. Alperovitzovo monumentální dílo je výsledným produktem jeho čtyřicetiletého studia svržení atomových pum a je nepostradatelným zdrojem informací pro pochopení často složité argumentace objevující se na toto téma.
[3] Ibid., str. 521.
[4] Ibid., str. 523.
[5] Barton J. Bernstein, "Understanding the Atomic Bomb and the Japanese Surrender: Missed Opportunities, Little-Known Near Disasters, and Modern Memory," Diplomatic History 19, č. 2 (Jaro 1995): 257. Generál Carl Spaatz, velitel amerických strategických bombardovacích operací v Pacifiku, byl destrukcí Hirošimy tak otřesen, že zavolal svým nadřízeným do Washingtonu a navrhoval, aby druhou bombu svrhli do méně obydlené oblasti, aby „tolik nezničila město a jeho obyvatele.“ Jeho návrh byl odmítnut. Ronald Schaffer, Wings of Judgment: American Bombing in World War H (New York: Oxford University Press, 1985), strany 147–48.
[6] To platí i pro Nagasaki.
[7] Čtěte v Barton J. Bernstein, "A Post-War Myth: 500,000 US Lives Saved," Bulletin of the Atomic Scientists 42, č. 6 (červen/červenec 1986): strany 38–40; a rovněž v "Wrong Numbers," The Independent Monthly (červenec 1995): strany 41–44.
[8] J. Samuel Walker, "History, Collective Memory, and the Decision to Use the Bomb," Diplomatic History 19, č. 2 (Jaro 1995):strany 320, 323–25. Walker popisuje, jak Trumanův životopisec David McCullough spěšně utíkal, když byl konfrontován s těmito jednoznačnými čísly.
[9] Paul Boyer, "Exotic Resonances: Hiroshima in American Memory," Diplomatic History 19, č. 2 (Jaro 1995): strany 299. O osudech obětí bombardování a o omezeném přístupu veřejnosti k těmto informacím čtěte v John W. Dower, "The Bombed: Hiroshimas and Nagasakis in Japanese Memory," v ibid., strany 275–95.
[10] Alperovitz, Decision, strany 320–65. O MacArthurovi a Eisenhowerovi čtěte v ibid. na stranách 352 a 355–56.
[11] William D. Leahy, I Was There (New York: McGraw-Hill, 1950), strana 441. Leahy přirovnal použití atomových bomb k tomu, jak s civilisty zacházel Čingischán, a nazval jej „nehodné křesťana“. Ibid., strana 442. Je pozoruhodné, že předmluvu k Leahyho knize napsal sám Truman. V soukromém dopise, který napsal těsně před odchodem z Bílého domu, Truman nazval svržení atomových bomb „vraždou“, přičemž podle něj jsou „atomové bomby mnohem horší než chemické a biologické zbraně, neboť útočí na civilní obyvatelstvo a vraždí jej masovým způsobem.“ Barton J. Bernstein, "Origins of the US Biological Warfare Program,' Preventing a Biological Arms Race, Susan Wright, ed. (Cambridge, Mass.: MIT Press, 1990), str. 9.
[12] Barton J. Bernstein, "Seizing the Contested Terrain of Early Nuclear History: Stimson, Conant, and Their Allies Explain the Decision to Use the Bomb," Diplomatic History 17, č. 1 (Zima 1993): strany 35–72.
[13] Jedním z autorů, které ani v nejmenším netrápilo obětování nevinných Japonců kvůli záchraně spojeneckých životů, kvůli záchraně jeho samého, je Paul Fussell, viz jeho Thank God for the Atom Bomb and Other Essays (New York: Summit, 1988). Důvodem pro Fussellovo malé Te Deum je to, že byl mezi vojáky, kteří měli provést invazi Japonska a on sám mohl zemřít. Je ovšem záhadou, proč si Fussell svůj snadno pochopitelný strach o vlastní život vybíjí poněkud nerytířsky na japonských ženách a dětech a ne na mužích ve Washingtonu, kteří ho do Pacifiku poslali.
[14] G.E.M. Anscombe, "Mr. Truman's Degree," a rovněž Collected Philosophical Papers, vol. 3, Ethics, Religion and Politics (Minneapolis: University of Minnesota Press, 1981), strany 62–71.
[15] Anscombe, "Mr. Truman's Degree," str. 62.
[16] Hans Adolf Jacobsen a Arthur S. Smith, Jr., eds., World War II: Policy and Strategy. Selected Documents with Commentary (Santa Barbara, Calif.: ABC-Clio, 1979),strany 345–46.
[17] Někteří japonští vůdcové si chtěli ponechat císaře jako obrannou zeď proti možnému komunistickému převratu. Čtěte rovněž v Sherwin, A World Destroyed, str. 236: „[Postupimské] prohlášení poskytlo některým japonským válečným jestřábům více argumentační munice ve prospěch dalšího válčení než holubicím ji ukončit.“
[18] Alperovitz, Decision, strany 44–45.
[19] Cf. Bernstein, "Understanding the Atomic Bomb," str. 254: „Zdá se pravděpodobné, i když určitě ne jisté, že synergická kombinace garantování císaře, který očekával vstup Sovětů na scénu, a pokračování v námořní blokádě by ukončilo válku před listopadovou invazí.“ Bernstein, který je vynikajícím a zásadově objektivním vědcem, nicméně s Alperovitzem a revizionistickou školou v několika zásadních bodech nesouhlasil.
[20] J.F.C. Fuller, The Second World War, 1939–45: A Strategical and Tactical History (London: Eyre and Spottiswoode, 1948), str. 392. Fuller, který rovněž odsuzoval plošné bombardování německých měst, popsal útoky na Hirošimu a Nagasaki jako „druh války, který by znechutil i Tamerlána.“ Cf. Barton J. Bernstein, který dochází v "Understanding the Atomic Bomb" na straně 235 k závěru: „V roce 1945 se američtí vůdcové nesnažili vyhnout svržení atomových bomb. Jejich použití pro ně nepředstavovalo etický ani politický problém. Proto snadno odmítli nebo se ani nezabývali většinou takzvaných alternativ k jejich svržení.“
[21] Felix Morley, "The Return to Nothingness," Human Events (29. srpen 1945) znovu otištěno v Hiroshima's Shadow, Kai Bird and Lawrence Lifschultz, eds. (Stony Creek, Conn.: Pamphleteer's Press, 1998), strany 272–74; James Martin Gillis, "Nothing But Nihilism," The Catholic World, Září 1945, znovu otištěno v ibid., strany 278–80; Alperovitz, Decision, strany 438–40.
[22] Richard M. Weaver, "'A Dialectic on Total War," v idem, Visions of Order: The Cultural Crisis of Our Time (Baton Rouge: Louisiana State University Press, 1964), strany 98–99.
[23] Wainstock, Decision, str. 122.

For a New Liberty: Soudy

Mises.cz: 7. května 2012, Murray N. Rothbard (přidal Jan Mašek)

Toto je další díl z překladu knihy For a New Liberty od Murrayho Rothbarda. Všechny články, které postupně budou tvořit kapitoly knihy, naleznete i v sekci Literatura.

ČÁST DRUHÁ
Aplikace libertariánství na současné problémy

5
Nevolnictví

Soudy

Vynucená práce prostupuje celou naší právní a soudní strukturou. Tak například velká část uctívaného soudního procesu závisí na vynuceném svědectví. Jelikož axiomatickým předpokladem libertariánství je zákaz donucovacích prostředků vůči komukoliv vyjma usvědčených zločinců, tak i vynucené svědectví je nutné zrušit. Je pravda, že v posledních letech soudy začaly přiznávat ochranu podle Pátého dodatku, která chrání obviněného před nutností svědčit sám proti sobě a obstarat tak důkazní materiál sloužící k jeho odsouzení. Zákonodárci ovšem tento princip neustále oslabují vydáváním zákonů o imunitě, podle kterých lze získat imunitu proti stíhání za podmínky, že dotyčný bude svědčit proti svým údajným spolupachatelům, a které navíc nutí svědky tuto nabídku přijmout a svědčit. Ovšem nutit někoho svědčit z jakéhokoliv důvodu je vynucenou prací a je to nikoliv nepodobné únosu, jelikož člověk je nucen se dostavit k soudu a vykonat práci svědectví. Problémem nejsou jen nedávné zákony o imunitě, problémem je celý koncept vynuceného svědectví, včetně praxe předvolávání svědků trestného činu a donucení poskytnout svědectví. V případě svědků není žádných pochyb o tom, že žádný trestný čin nespáchali, a proto nutit je svědčit je ještě hůře obhajitelné, než nutit svědčit obžalované. Na tento problém doposud nikdo nepoukázal – až teď.

Vlastně celá praxe povinného předvolávání k soudu by měla být zrušena. Ani člověk obžalovaný ze zločinu či přestupku by neměl být nucen se dostavit k soudu, neboť zatím ještě nebyl odsouzen. Pokud skutečně má platit vynikající a libertariánský princip presumpce neviny existující v anglosaském právu, pak soudy nemají právo nutit žalovanou stranu se dostavit k soudu. Pamatujme, že jedinou výjimkou Třináctého dodatku zakazujícího nevolnictví je „trest za zločin, z jehož spáchání byla osoba řádně usvědčena“; ovšem žalovaná strana zatím ještě usvědčena nebyla. Soud by tedy měl mít maximálně pravomoc obžalovaného uvědomit o tom, že bude souzen, a pozvat jej nebo jeho právníka, aby se dostavili k soudu. Pokud se rozhodnou stání se nezúčastnit, proběhne soud in abstentia. V takovém případě se ale obžalovaný samozřejmě vzdává možnosti poskytnout svůj pohled na věc.

Třináctý dodatek i libertariánské krédo považují odsouzené zločince za výjimku z tohoto pravidla. Libertariáni jsou přesvědčeni, že člověk ztrácí svá práva v tom rozsahu, v jakém porušil stejná práva jiného člověka, a proto je přípustné usvědčeného zločince zbavit svobody a donutit jej k práci v tomto rozsahu. V libertariánském světě je ovšem účel uvěznění a trestu odlišný. Nebude existovat žádný „státní zástupce“, který obžalovává ve jménu jakési neexistující „společnosti“ a pak zločince trestá ve jménu „společnosti“. V takovém světě prokurátor reprezentuje vždy konkrétní individuální obět a trest slouží k odškodnění oné oběti. Hlavním účelem trestu je tedy donutit zločince odškodnit svou oběť. Takový model převládal v koloniální Americe. Pokud někdo okradl farmáře, tak ho nezavřeli, ale takový zločinec se stal farmářovým nevolníkem a byl donucen pracovat na jeho pozemku, dokud svůj dluh nesplatil. Dokonce i ve středověku bylo hlavním smyslem trestu odškodnění oběti. Až postupem času rostla moc Státu – králů a šlechticů – a ti čím dál více zasahovali do procesu odškodnění, konfiskovali čím dál větší část majetku zločince sami pro sebe a pro chudáka oběť nakonec nezbylo skoro nic. A jak postupně přecházel důraz z odškodnění směrem k potrestání za abstraktní zločiny „proti Státu“, tresty byly čím dál přísnější.

Profesor Schafer píše: „Současně s monopolizací institutu trestu v rukou státu docházelo postupně k odstranění práv poškozených z trestního práva.“ Kriminolog William Tallack z přelomu století poznamenal: „Tak jak rostla moc chamtivých a násilnických feudálních šlechticů a církevních hodnostářů, tak byla postupně porušována práva poškozených a nakonec si je tito hodnostáři přivlastnili celá. Docházelo potom ke dvojí odplatě: nejdříve si přivlastnili veškerý majetek pachatele místo aby jej přisoudili jeho oběti a pak pachatele uvrhli do žaláře, mučili jej, upálili či pověsili. Původní oběť zločinu ovšem totálně ignorovali."[6]

Libertarián sice není proti vězení jako takovému, ale je odpůrcem určitých praktik, které jsou běžné v dnešním soudnictví a trestním právu. Jednou z nich je dlouhé vazební vězení pro člověka, který čeká na svůj soud. Ústavou dané právo na bezokladný soudní proces tam není náhodou, ale slouží jako minimalizace doby nevolnictví před odsouzením z trestného činu. S výjimkou případu, kdy pravděpodobného pachatele dopadnou u mrtvoly s ještě kouřící pistolí v ruce a kdy je tedy značná pravděpodobnost viny, je dokonce nepřípustné jakékoliv věznění před usvědčením, natož před soudním procesem. A i v případech, kdy někoho chytí s rukama od krve, je potřeba provést reformu justice tak, aby nedocházelo ke zneužívání: pro policii a ostatní orgány činné v trestním řízení musí platit stejné zákony, jako pro ostatní lidi. Jak budeme anlyzovat v dalším textu, pokud trestní právo má platit pro každého stejně, tak výjimky z tohoto pravidla pro určité státní orgány jim dává licenci se ustavičně dopouštět agrese. Policista, který zločince chytne, a soudní a vězeňští pracovníci, kteří jej před soudem a před usvědčením uvězní, by měli podléhat stejnému univerzálnímu zákonu. Zkrátka pokud se dopustí chyby a uvězní někoho, kdo se později ukáže jako nevinný, tak tito policisté, soudci a vězeňští dozorci musejí podléhat stejnému trestu jako někdo, kdo unese a uvězní nevinného člověka. Imunita vycházející z výkonu jejich povolání nesmí být omlouvou stejně, jako nebyla omluvou v případě poručíka Calleyho, který spáchal krutosti na civilním obyvatelstvu v osadě My Lai během války ve Vietnamu.[7]

Institut propuštění na kauci je polovičatým pokusem o řešení problému s uvězněním před odsouzením, ale je evidentní, že tato praxe diskriminuje chudé. Tato diskriminace přetrvává, i když se rozšířilo podnikání, kdy firma za poplatek kauci u soudu uloží, a tak na ni dosáhne mnohem více lidí. Neobstojí argument, že soudy jsou zavalené a proto není možné garantovat bezokladný proces; neefektivita neoddělitelně spjatá se státními soudy je naopak vynikajícím argumentem pro jejich zrušení.

Výše kauce navíc záleží na libovůli soudce, který tak má příliš velikou moc nad uvězněním lidí před odsouzením, kterou lze velmi špatně kontrolovat. To je obzvláště nebezpečné v případech pohrdání soudem, protože soudci mají téměř neomezenou moc někoho uvrhnout do vězení, zatímco vystupují jako žalobce, soudce a porota v jedné osobě, kdy obžalují, „usvědčí“ a odsoudí pachatele, aniž by podléhali jinak běžným pravidlům o získávání důkazů a soudního procesu a v rozporu s jedním ze základních právních pravidel nebýt soudcem ve svém vlastním případě.

A nakonec je tu další aspekt soudnictví, kterého si málokdo všímá a to včetně libertariánů: povinnost sloužit v soudní porotě. Mezi povinnou službou v porotě a brannou povinností je malý rozdíl v principu, i když samozřejmě obrovský rozdíl v míře. Oba jsou formou zotročení, oba nutí lidi vykonávat práci pro Stát a podle libovůle Státu. A oba jsou formou práce za otrocké platy. Stejně jako nedostatek řadových vojáků je způsoben platy pod úrovní tržních mezd, tak i v případě porotců a jejich směšných platů by se nikdo dobrovolně do poroty nepřihlásil, i kdyby to bylo možné. A navíc nejen že jsou porotci nuceni chodit k soudu a sloužit v porotě, ale někdy je drží i několik týdnů zavřené a bez možnosti číst noviny. Jak se to liší od nevolnictví pro nevinné?

Lze namítnout, že služba v porotě je velmi důležitou součástí organizace občanského života a že zajišťuje spravedlivý soud, který by od samotného soudce obžalovaný nezískal, zejména pokud přihlédneme k tomu, že soudce je zaměstnancem Státu a je tedy zaujatý ve prospěch žalobce. To je naprostá pravda, ale právě proto, že tato služba je tak důležitá, je nezbytně nutné, aby porotci svou práci vykonávali dobrovolně a rádi. Cožpak jsme zapomněli, že svobodný pracovník je šťastnější a výkonnější než otrok? Zrušení otročení v porotě by mělo být na programu každé libertariánské platformy. Soudci nejsou vybíráni proti své vůli, právníci protistrany rovněž ne a ani porotci by neměli být.

Asi není jen pouhá shoda okolností, že všude ve Spojených státech jsou z povinnosti sloužit v porotě vyňati právníci. Jelikož zákony téměř vždy sestavují právníci, nejedná se o zjevný příklad zvláštních výsad pro určitou třídu?

[6] Stephen Schafer, Restitution to Victims of Crime (Chicago: Quadrangle Books, 1960), strany 7–8; William Tallack, Reparation to the Injured and the Rights of the Victims of Crime to Compensation (London, 1900), strany 11–12.
[7] Zábavnou kritiku imunity, kterou mají orgány činné v trestním řízení, čtěte v H. L. Mencken, “The Nature of Liberty,” Prejudices: A Selection (New York: Vintage Books, 1958), strana 138–43.

Stop diskriminaci!!

Mises.cz: 6. května 2012, Urza

Své poměrně časté cesty po matičce Praze, které absolvuji z drtivé většiny v MHD, trávím čtením článků a diskusí, čímž se mimo jiné vyhnu bezděčnému čtení plakátů v okolí; avšak dnes se mi vybil telefon, v důsledku čehož jsem začal vnímat okolní svět intenzivněji, než by mi bylo milé. Mezi mnohými stupidními reklamami, které pokrývají všemožné i všenemožné plochy, mě obvzláště zaujal billboard hlásající něco ve smyslu: „Musíte v práci skrývat svůj etnický původ?“

Pod úderným heslem následovalo něco o boji proti diskriminaci. Stejný plakát jsem po cestě ze Zličína do Tróji potkal asi pětkrát; podrobnějšímu zkoumání jsem jej nepodrobil, jen jsem si vždy pomyslel něco nepěkného v souvislosti s tím, že takové skvosty jsou placeny z výpalného, tedy pardon, z daní, které od nás stát vybírá. Mou zvýšenou pozornost upoutala až druhá verze tohoto díla, které dominovalo trochu jiné heslo: „Chtěli byste umět skrývat svůj věk, abyste získali práci?“

Má první myšlenka po přečtení této věty patřila mému třináctiletému synovi, který by si rád přivydělal ke kapesnému nějaké peníze na brigádě, kterou však nemůže nikde sehnat právě kvůli nařízením stejných lidí, kteří na druhé straně zároveň hlásají stop diskriminaci na základě věku. Má druhá myšlenka pak patřila mému nyní devatenáctiletému synovi, který si chtěl v sedmnácti letech pořídit vedle notebooku ještě mininotebook, nicméně mu šetření trvalo o pár měsíců déle, než trvat mohlo, neboť mu zákon zakazoval pracovat tolik, kolik on sám - i jeho zaměstnavatel - chtěl (jednalo se tuším o omezení pracovní doby na 8 hodin denně, což je relativně silná překážka pro někoho, kdo chce pracovat jen přes víkendy, ale zas od rána do večera).

Jak může být věková diskriminace v zaměstnání zároveň tak ďábelská, že je proti ní třeba bojovat, ale zároveň si stát může dovolit věkovou diskriminaci nejen provádět, ale dokonce k ní nutit i ostatní? Proč nemohu při přijímání zaměstnance stanovit svůj vlastní věkový požadavek, ale naopak musím uplatnit ten, který mi nutí stát? Když si ve své firmě stanovím speciální pracovní podmínky pro zaměstnance mladší dvaceti let, jsem zlý, protože diskriminuji, takže musím být potrestán; když naopak nestanovím speciální pracovní podmínky pro zaměstnance mladší osmnácti let (např. zákaz dvanáctihodinových směn), jsem zlý, protože vykořisťuji děti, takže musím být potrestán. Není to směšné?

U posledního plakátu jsem se zastavil, přečetl si ho celý a objevil tam link www.stop-discrimination.info; neodolal jsem a stránky letmo prolétl. Nestudoval jsem je nijak detailně, nicméně i to, co jsem tam našel, bylo tak hodnotné a podnětné, že by byla škoda si to nechat pro sebe, takže se o své zážitky rád podělím s čtenáři.

Hned po vstupu na tuto milou stránečku uvidíme všechny ty plakáty, které se EU ve spolupráci s ČR rozhodla za naše peníze rozvěšet po Praze (s jediným rozdílem - u nás nejsou anglicky, ale česky). V záhlaví stránky je pochopitelně logo EU a otřepané heslo „For Diversity. Against Discrimination.“ Stránky nás seznámí s tím, co je diskriminace, jak proti ní bojovat a největší důraz (to jsem tam objevil snad desetkrát) je kladen na kombinovanou diskriminaci (překládám z multiple discrimination, ale násobná diskrminace mi nepřipadá jako vhodné označení); na stránkách jsou uvedeny dva zásadní příklady, které se stále opakují: starší postižená černá žena a starší postižený věřící gay mohou býti pravděpodobně diskriminováni ve více rovinách. Připomnělo mi to starý vtip, že ideální Evropan je nezaměstnaný černý homosexuální muslim. Ale přejděme k největším perličkám, což jsou příklady diskriminace. Všechny cituji přímo z výše uvedených stránek, nic nepřibarvuji a nezveličuji (jen překládám):

Na čtvrtém místě se u mě umístila muslimská žena, která dostala práci v kavárně, avšak hned první den jí šéf zakáže obsluhovat zákazníky s šátkem na hlavě, protože má pocit, že to nezapadá do stylu jeho kavárny (doesn't fit with cafe's image). Takže pozor, majitelé kaváren, pokud vaši zaměstnanci nosí například čapku s logem vašeho podniku (myslím, že tohle bylo jeden čas ve Starbucks), může si každá vaše servírka místo toho omotat hlavu šátkem a vy nesmíte říci ani popel.

Třetí místo v mém pomyslném žebříčku obsadila šedesátiletá paní, která pracuje v týmu s kolegy, kterým je dvacet až třicet let. Tento tým lidí si chodí po práci někam sednout (i s manažerem), ale nezvou ji. Když ona zjistí, že tam spolu mluvili o pracovních věcech, cítí se odstrčena. Tento hrozný případ diskriminace si asi nezaslouží ani komentář, neboť dvacetiletí kluci prostě musí vytáhnout na kalbu šedesátiletou kolegyni bez ohledu na pravděpodobně rozdílné zájmy a způsob trávení volného času, nebo, když tam tato paní není, nesmí mluvit o práci, aby se pak necítila odstrčena!

Na druhé místo stavím překladatelskou společnost, která vyžaduje po zaměstnancích řidičský průkaz, protože je občas potřeba, aby doručovali a přiváželi práci od klientů, což je diskriminace postižených lidí, protože řízení není základní požadavek (core requirement) pro vykonávání této práce. Mám-li tedy pracovní pozici, pro kterou není řidičský průkaz bezpodmínečně nutný, ale s ním je možné takovou práci vykonávat efektivněji, a přijdou-li mi na přijímací řízení dva stejně kvalifikovaní uchazeči, z nichž jeden řidičák má a druhý nikoli, je výběr lepšího pracovníka na toto místo zlou diskriminací.

Zlatou hvězdou je pak devatenáctiletý muž, zaměstnanec marketingové společnosti, který pracuje v kanceláři s kolegy, kteří už jsou ve firmě roky. Šéf zorganizuje počítačové školení, ale nepozve tam onoho mladíka pod záminkou, že je školení drahé a „mladí lidé přece vědí o počítačích všechno“. Tady máme hned dva úžasné předpoklady. Zaprvé, mám-li ve firmě jednoho zaměstnance, který tam pracuje krátce (je mu 19, takže tak rok) a vedle dalších pět, kteří tam pracují už deset let, musím investovat do vzdělání všech svých zaměstnanců stejně. Úvaha typu „těch pět, kteří tu dělají už deset let, tu asi budou pracovat patrně dalších deset, takže se mi vyplatí je vyškolit, ale ten nový, toho ještě moc neznám, je tu chvilku, možná zas brzy odejde, možná ho sám vyhodím, protože se neosvědčí,“ je hnusná a diskriminační! Zadruhé, mám-li v kanceláři několik postarších zaměstnanců, kteří vnímají počítač jako velkého nepřítele, se kterým od rána do večera bojují, a s nimi jednoho mladíka, který s počítačem zachází přirozeně, nesmím poslat ty starší na školení a mladíka ne.... musím i pro něj zorganizovat školení na téma „Emails, sending emails, receiving emails, deleting emails. The web. Using a mouse, mices, using mice. Clicking, double clicking. The computer screen, of course. The keyboard. The... bit that goes on the floor down there.“

Skutečně si chceme platit z daní takové stránky a plakáty? Vážně chceme zákony, které přikazují zaměstnavatelům, koho musí, smí a nesmí zaměstnávat? Zákony, které přikazují rozdílný přístup v práci k sedmnáctiletým a osmnáctiletým, ale naopak zakazují rozdílný přístup například k osmnáctiletým a devatenáctiletým? Cheme žít ve světě, kde je hnusnou diskriminací, když si zaměstnavatel vybere do práce toho, kdo ji může vykonávat lépe?

Psáno pro dfens-cz.com.

Environmentalismus je socialistick� cesta do pekla (2/2)

Mises.cz: 5. května 2012, Ondřej Moravec

[První část článku naleznete zde.]

Nyní jsme se dostali k jádru diskuze, což jsou náklady zelených alternativ. Mnoho lidí například nechápe fakt, že pokud (čísla si vymýšlím) jaderná elektrárna vyrobí 1 kWh elektřiny v průměru za 1 Kč a solární panel za 15 Kč, při realizaci alternativy solárního panelu na úkor jádra dochází ke spotřebě bohatství ekvivalentnímu 14 Kč za 1 kWh elektřiny. Dnes jsem viděl článek s názvem „Německý parlament pojede jen na obnovitelné zdroje.“ Tomu říkám hrdinství, sebrat někomu přes 3 miliony eur ročně a následně se bít do prsou, že využíváte zelené zdroje. Do této částky navíc nejsou zahrnuty dotace poskytovatelům zelené energie.

V důsledku environmentalistické lobby například nikdy nezačala fungovat jaderná elektrárna Shoreham na Long Island, která byla v roce 1984 postavena za 5,5 miliardy dolarů. V roce 1994 byl její reaktor rozebrán. Avšak i samotní environmentalisté se začínají vracet k jádru jakožto lepší alternativě k jejich novému úhlavnímu nepříteli, oxidu uhličitému. Ten se stal hlavním aktérem všech katastrofických scénářů, jimiž je chudák běžný občan dnes a denně bombardován masmédii ze všech stran. Jeho koncentrace v ovzduší se dnes pohybuje kolem 385 molekul oxidu uhličitého na jeden milion molekul ostatních plynů.

Vědci se předhánějí v prezentaci matematických modelů globálního oteplování závislého na koncentraci oxidu uhličitého v ovzduší. Předpovídají konkrétní zvýšení hladin oceánů, změny klimatu, mořských proudů, zvýšení teploty. Musím se usmívat, když slyším lidi stěžovat si na nespolehlivost předpovědi počasí v řádech dnů, týdnů či měsíců a na posvátnou úctu, s níž naslouchají předpovědím počasí v řádech desetiletí, většinou spojených s předpovědí vývoje celého ekosystému a geosystému. U zvlášť talentovaných akademiků se k tomu připojí i předpověď toho nejkomplexnějšího, nejnevyzpytatelnějšího systému, závislého na akcích miliard lidí – ekonomického systému.

Jeden z nositelů „Nobelovy ceny za ekonomii“ například publikoval studii, jež by se dala shrnout do věty: „Pokud se nesníží produkce oxidu uhličitého o x procent do y let, svět bude ztrácet w procent svého produktu ročně.“ Předně stojí za zmínku, že žádná „Nobelova cena za ekonomii“ neexistuje, jedná se doslova o „Cenu Švédské centrální banky za ekonomii na památku Alfreda Nobela“, tedy cenu od švédské státní instituce. Někteří potomci pana Nobela striktně vystupují proti všeobecnému označování této ceny za Nobelovu, protože u Pepy z Vidlákova to samozřejmě budí další zdání neomylné autority.

Jedna z námitek k této studii byla, že autor očekávané ztráty diskontoval příliš nízkou úrokovou mírou, takže výsledný náklad se zdál být nadhodnocený. Divím se, že se tento nesmysl, jehož účelem mohlo být pouze přivolání pozornosti médií a grantových agentur na svou osobu a politická lobby, vůbec někdo obtěžoval takto konstruktivně komentovat. Tohoto génia, jenž je schopen s dostatečnou jistotou předpovědět zároveň vývoj klimatu, ekosystému a ekonomik v různých částech světa, bychom měli vynášet mnohem výše. Jeho talent lze těžko vyjádřit nějakou prašivou cenou od centrální banky. Měl by se stát alespoň ředitelem Země nebo Microsoftu. Proč ho vlastně Microsoft již dávno nezaměstnal? Proč už vlastně dávno nezaložil tu nejúspěšnější společnost na světě? Vždyť celé úspěšné podnikání je jen správný odhad budoucnosti. A v tom je zřejmě extra kádr.

Podobně vyznívají všechny studie různých nadnárodních organizací o tom, že „snížení emisí oxidu uhličitého je snadné a vyplatí se to“. Nebozí a zabednění podnikatelé zřejmě potřebují pořádnou lekci o tom, co se vyplatí. Jejich zaslepenost jim brání vidět ty miliardy válející se na chodníku a čekající na ty, co odhodí ty odporné neobnovitelné zdroje energie a nakoupí solární panely. Jak to, že už dávno nezkrachovali, neználci?

Možná se slovy „vyplatí se to“ nemyslí ten odporný podnikatelský zisk a tvorba majetku, ale oddálení nyní již nevyhnutelné změny Matky Země na neobyvatelné peklo. Ušlechtilý to cíl. Stejně jako cíl „aby se všichni měli stejně dobře“ nebo „aby národ byl čistý“. Kdo by se nechtěl podílet na tak ušlechtilých a velkolepých cílech, které hnou srdcem každého, jenž není bezohledným egoistou sledujícím jen svůj prospěch, ale má taky ten nezbytný smysl pro skupinu, společnost a společné lidské cíle a hodnoty? Kdo by nechtěl zachránit svět a společnost, zvířata, rostliny a Matku Zemi? Každý může přispět svým dílem, každý může být dobrým soudruhem! Společně můžeme zabít Člověkomedvědoprase!

Tak jsem trochu odlehčil debatu o globálním oteplování. Jeden z omylů, díky němuž se kdekomu sevřou půlky při poslechu o vzestupu teploty tam, mrazu jinde a růstu hladiny oceánů, je přehlížení času a procesu vývoje. Pepa z Vidlákova si představí dnešní svět za sto let plus 30 cm hladiny oceánů navíc a samozřejmě vidí totální chaos. Říká si, co by asi dělal. Kdyby někdo v roce 1900 obyvatelům New Yorku řekl, že hustota obyvatel na území New Yorku bude za sto let 10 500 lidí na kilometr čtvereční, zřejmě by spousta z nich začala lobbovat pro zákaz vstupu dalších občanů. Taková představa v tehdejším světě byla absolutním chaosem, s následným hladomorem o kdoví s čím ještě.

Při všech těchto předpovědích je přehlížen čas a vývoj. Člověk nemá jinou možnost než si představit sebe ve světě, jak ho zná, společně se změnou několika charakteristik, což mu zřejmě vždy vyústí v jistou apokalypsu. Téměř nikdo také nemluví o tom, že globální oteplování může mít i pozitivní důsledky. Nyní se například otevřela mnohem kratší mezikontinentální vodní cesta přes severní pól, o níž se samozřejmě politické reprezentace přiléhajících států perou. Neměli by to spíše v rámci svých environmentalistických politik odsuzovat a nemít s tím nic společného? Lidé se totiž obecně mnohem více než nástrah přírody bojí něčeho jiného: změny. Toto je charakteristický znak socialistického pohledu na svět, který je ideálem statického, neměnného, uniformního světa jistoty a stability. Světa, v němž nikdo nemusí myslet a řešit problémy a žije ve svém omezeném pohodlí.

Tímto vším nechci zatracovat diskuzi o globálním oteplování. Nedomnívám se, že vědci neumí změřit teplotu. Stále se však vedou intenzivní diskuze o původu tohoto oteplování a nikdo není schopen relevantně určit, jaký podíl na tom nese například spalování fosilních paliv. Taktéž různých scénářů o dopadu tohoto oteplování existuje mnoho. Země se také zřejmě pomalu ale jistě blíží do následující doby ledové. Neměli bychom ji spíše oteplovat a bránit se této změně? Nebojím se, že lidstvo nepřežije změny klimatu. Minulou dobu ledovou přežili lidští předci s absolutně nulovým vybavením. Možná nám jen environmentalistické politiky spotřeby kapitálu chtějí před onou dobou ledovou připravit stejné podmínky, jaké měli tehdejší lidé. Absolutně žádné vybavení, žádná civilizace, jen nedotčená příroda s Adamem a Evou.

Mnoho lidí také s opovržením shlíží na Čínu bezohledně devastující své řeky, lesy a ovzduší. Tamější politická reprezentace držela násilím stovky milionů lidí několik desetiletí v chudobě. Nyní tito lidé dostali trochu ekonomické svobody a možnost vlastním úsilím zlepšovat své životní podmínky. Jejich nízká kapitálová vybavenost jakožto nevyhnutelný důsledek socialistických politik jim však zabraňuje v používání čistých technologií, i kdyby sebevíce chtěli. Vidí všude v médiích, jak dobře se lidé mají ve vyspělých zemích a chtějí to také. Máme jim to vyčítat?

Čím jsou lidé bohatší, tím lepší a čistší životní prostředí vyžadují. Mnoho lidí v Číně zatím jednoduše vymění špinavou řeku a ovzduší za to, že jejich děti konečně neumírají hladem a na triviální nemoci. Stěhují se do těch obrovských špinavých měst, protože to vidí jako lepší alternativu než žít na relativně nedotčeném venkově s čistším vzduchem a řekami. Svým jednáním demonstrují své preference, i když pro kohokoliv ze západu jsou jejich životní podmínky absolutně nepřijatelné. Stěhují se tam proto, že chtějí být také bohatí. A zatím to klidně vymění za špinavé řeky a vzduch.

Dalším z příkladů nám budiž hysterie kolem DDT. Při této zkratce se mnoha lidem vybaví jeden velký lidskému zdraví nebezpečný omyl. Faktem je však například to, že mezi lety 1934 – 1955 bylo na Srí Lance registrováno 1,5 milionu případů malárie, z toho 80 000 skončilo smrtí. Po intenzivním DDT programu bylo v roce 1963 registrováno jen 17 případů malárie. Poté tento program skončil a v roce 1968 bylo registrováno přes půl milionu případů. V jedné z mála studií účinků na lidské zdraví několik dobrovolníků každý den po dobu dvou let jedlo 35 mg DDT denně. No měli potom trochu poškozená játra, ale to je tak všechno. V jiné studii bylo 24 opicím dáváno 16 mg DDT denně na kilogram váhy po dobu 11 let. Šest z nich zemřelo. Podobně by asi skončila studie podávání 16 mg pracího prášku na kilogram váhy denně po dobu 11 let.

Tím vůbec nechci podporovat užívání DDT v našich podmínkách v zemědělství, když to není nutné. Důležité je však vždy si klást otázku „co za co“ a nezapomínat na to, že máloco je opravdu zdraví nebezpečné, pokud tomu není organizmus vystaven systematicky a dlouhodobě v jiných než stopových dávkách. Běžný kuřák, který vykouří krabičku denně, zřejmě svůj organizmus ničí mnohem jistěji a systematičtěji než ubohý Indonézan, který na boj s moskyty a malárií používá DDT. Environmentalisté v čele s Greenpeace však neustále lobbují za celosvětový zákaz používání DDT, protože je údajně zdrojem „podstatného poškození lidí“. Rádi by ho zakázali i těm, kteří si s ním chtějí vydezinfikovat vlastní obydlí, protože je jim to milejší než smrt jejich dětí na malárii (na malárii většinou umírají děti).

Pro proponenty všech socialistických politik je též charakteristická neschopnost přemýšlet v souvislostech a orientace na první a bezprostředně viditelný efekt. Mnoho lidí vůbec nevidí, že při produkci jakéhokoliv statku, který si koupí, byl přímo či nepřímo v nějaké výrobní fázi jistě vyprodukován oxid uhličitý, ať již třeba jen při dopravě zaměstnanců onoho podniku do práce vlakem, který jede na elektřinu, která se vyrábí kde? V jaderné elektrárně? A jak se tam dopraví ten uran? Jak se vytěží? A nejezdí ti zaměstnanci do práce autobusem? Produkce žádného statku se dnes neobejde bez emise oxidu uhličitého!

Také jsem se musel smát, když jsem na Hlavním nádraží viděl reklamu ČD, kde byl krásný koláčový graf o tom, jak málo jsou železnice energeticky náročné a šetrné ve srovnání s automobilovou dopravou. Kdyby však denně přepravily tolik lidí s takovou flexibilitou co automobily, graf by zřejmě vypadal opačně.

Politiky drastického snižování emisí oxidu uhličitého povedou k energetickým nedostatkům, zvyšování cen energií, devastaci reálných mezd a chudnutí. Zároveň nikdo nebude schopen donutit Čínu a Indii v přistoupení na podobný nerozum, protože ony ještě ani nemají žádný kapitál, který by touto politikou mohly spotřebovávat. Nemají žádné bohatství, které by takto mohly devastovat. V horším případě budou obyvatelé západních zemí ze svých daní dotovat čisté technologie v rozvojových zemích.

Shrnutí a rekapitulace: Účelem článku v žádném případě nebylo zavrhovat debaty o otázkách životního prostředí a už vůbec ne strefování se do normálního, dospělého a duševně zdravého jedince, jenž cítí odpovědnost za své činy a není mu lhostejné, zda vyjetý olej ze svého auta vylévá do potoka či ho nechá ekologicky zlikvidovat. Chtěl jsem vyjádřit obavu nad centrálním politickým řízením životního prostředí, přehlížením nákladů zelených alternativ a politikami spotřeby kapitálu, v jejichž základě občas stojí nadřazení „zájmů“ nedotčené přírody, rostlin a zvířat nad lidské štěstí. Mnoho lidí nevidí, že kvalitní lidské životní prostředí není synonymem nedotčené přírody, ale téměř jeho pravým opakem. Kdyby nedotčená příroda byla ideálním lidským životním prostředím, člověk by nejednal, neměl by proč měnit stav věcí okolo sebe. Byl by absolutně spokojený s tím, jak by sám sebe našel v divočině. Byl by zvířetem.

Ať již přijdou jakékoliv změny, lidé se jim budou muset přizpůsobit. A v tomto procesu přizpůsobování jim může pomoci pouze vysoká kapitálová vybavenost, která umožní využívat stále čistější a účinnější technologie v jejich životě. I ta nejvyspělejší technologie bez kapitálu je jen myšlenkou, nemůže být realizována. Čím je člověk bohatší, tím čistší životní prostředí si může dovolit a sám ho vyžaduje. Nebojím se, že by lidstvo mohly vymýtit postupné změny klimatu, postupné zvyšování hladiny oceánů či ostatní změny v ekosystému. Vymýtit jej může misantropická, anti-humanistická filozofie spotřeby bohatství, hysterie a strach z vlastní neschopnosti a bezmoci, strach prosazovaný politickým násilím pod vznešenou zástěrkou „boje za blaho lidstva“. Poslední laureát Nobelovy ceny míru (který se proslavil i likvidací Člověkomedvědoprasete) káže tento „boj za blaho a záchranu lidstva a Země“ z pohodlí domova spotřebovávajícího dvacetkrát více elektřiny než průměrná americká domácnost. Je to pro něj totiž „duchovní výzva“. Přesně tento druh iracionálního mysticismu v kombinaci s vlastním pohodlím je vodou na mlýn těm, kteří se pyšní nedostatečným vzděláním ve společenských vědách, ekonomické teorii a mezilidské interakci a zároveň mají silnou touhu zachránit svět od jeho hříchů. Konečně mají další náboženství, které je „opravňuje“ dělat si nároky na cizí majetek. Komunismus byl přeci také tak ultimátně vědecký a objektivní! Těch důkazů o ekonomické efektivitě socialismu! A rétorika o tom, že podnikatelům a kapitalistům jde jen o vlastní zisk a brání tak ostatním v jejich blahu! Tak jim sebrali majetek a začali s ním hospodařit dle vlastních vizí o dobru a zlu. Dnes již všichni víme, jak to dopadlo. A těch pár, kteří tehdy věděli, jak to dopadne, bylo za totální idioty, ničitele nového světa společného štěstí, odpadlíky a outsidery žijícími na pokraji intelektuálního světa. Nikdo je nechtěl slyšet, protože kazili ten ušlechtilý společný záměr „nového, lepšího a lidštějšího světa“!

Aktualizace: Pro každého, kdo alespoň trochu vládne angličtinou, následující stránka opravdu stojí za to: Frightening quotes from environmentalists. Výroky ala „Lidé nemají větší cenu než slimáci“, „Kanibalismus je radikálním, ale realisitckým řešením problému přelidnění“, „Krmit hladové dítě znamená zhorošovat problém přelidnění“, „Vše, co jsme vyvinuli v posledních 100 letech, by mělo být zničeno“, „My, členové zeleného hnutí, usilujeme o kulturní model, v němž zničení lesa bude zavrženíhodnějším a kriminálnějším činem než prodej šestiletého dítěte do asijského nevěstince“ nebo „Lidské štěstí... není tak důležité jako divoká a zdravá planeta... Můžeme jen doufat v příchod toho správného viru“ dokonale vystihují jádro environmentalistické filozofie. Největší lahůdkou jsou však výroky z počátku 70. let, kdy bylo v módě do té doby probíhající ochlazování Země. Kdo by se dnes nesmál tomuto: „Pokud bude současný trend pokračovat, průměrná teplota bude v roce 1990 o čtyři stupně nižší, v roce 2000 však již o 11 stupňů. To je asi dvakrát více než v době ledové“ nebo tomuto: „Toto ochlazování již zabilo tisíce lidí. Pokud bude pokračovat bez rázné akce, způsobí světový hladomor, světový chaos a světovou válku a to vše by mohlo přijít před rokem 2000.“

28. dubna 1975 vyšel v magazínu Newsweek – druhém nejprodávanějším týdenníku v USA!!! – článek o globálním ochlazování nazvaný „Ochlazující se svět“, který končil kritikou politických vůdců: „Vědci však nevidí téměř žádné známky toho, že by probíhala nějaká příprava na nadcházející změny v podobně shromažďování zásob jídla… Čím déle budou plánovači (politici) váhat, tím těžší bude vypořádání se s klimatickými změnami ve chvíli, kdy se stanou krutou realitou. … Hladomory budou katastrofické … žízeň a bída … vypuknutí nejvíce devastujících tornád v historii … sucha, záplavy, zalednění, zpožděné monzuny“. Jedním z navrhovaných opatření bylo posypání Arktidy černými sazemi, aby ledy roztály…

Environmentalismus je socialistick� cesta do pekla (1/2)

Mises.cz: 4. května 2012, Ondřej Moravec

Dnešním článkem se pokusím objasnit můj názor na péči o životní prostředí, hysterii kolem globálního oteplování a environmentalistické politické hnutí. Bude kvalitnější syntézou předchozích článků na toto téma a přidá několik nových postřehů, zřejmě tedy nebude nejkratší. Vezmu to totiž dosti zeširoka.

Všechny zarputilé environmentalisty předem upozorňuji, že jsem vyrostl na venkově, miluji čistý vzduch, lesy, vodu, hvězdné nebe a klid na přemýšlení. V Praze pracuji a i když je to relativně čisté velkoměsto, nežil bych tam ani za zlaté prase, jezdím každý den zpět do lesa. Tyto mé hodnoty mne však neopravňují k přehlížení jistých souvislostí ve společenské interakci a bezhlavému diktátu těchto hodnot ostatním, jehož nevyhnutelné důsledky jsou mnohými v rámci jejich propocených trenek v očekávání nadcházející apokalypsy nekriticky přehlíženy.

Termín „enivronmentalismus“ a „environmentalista“ si vyhrazuji pro organizované politické hnutí a jeho zastánce, jejichž konečným cílem je řízení životního prostředí na globální úrovni stanovováním limitů na vše, co uznají za vhodné, a jejich následné prosazování politickým násilím. Nemíním tím nikoho jen proto, že má dobrý pocit z třídění odpadu, že preferuje čistší technologie a energetické zdroje, že si kupuje bio produkty a nejezdí autem.

Každý dospělý a zralý lidský jedinec si uvědomuje kauzalitu ve společenské interakci, cítí odpovědnost za své jednání a důležitost jistých obecných pravidel chování, bez nichž by poklidný společenský život nebyl možný. Nevraždí, nekrade a snad i protistranu upozorní, pokud se ona zmýlí v jeho prospěch. Nepálí na zahradě pneumatiky, když sousedi suší prádlo, respektuje majetková práva ostatních a nedělá si na základě své závisti nárok na něco, co mu nepatří. Nemá pocit, že má právo na něčí majetek jen proto, že je homo sapiens.

Také si uvědomuje, že žije ve světě, který není rájem, ve světě, kde získání čehokoliv cenného ho stojí úsilí, čas a vzdání se něčeho jiného. Uvědomuje si, že všechno má svůj náklad a nic cenného není zdarma. Ví, že jeho předkové museli bojovat o holé přežití, že ještě nedávno čtvrtina dětí zemřela do jednoho měsíce po porodu a mnoho dospělých nepřežilo svůj třicátý rok. Ví, že tato planeta nebyla stvořena pro něj, jeho utopické blaho a štěstí. Jen mlhavě si však již dokáže představit, co mohlo znamenat stát tváří v tvář přírodě, jejím predátorům, vrtkavým rozmarům a obrovské síle, jíž lidský život a štěstí vůbec nezajímá.

Žije si svůj bezpečný a pohodlný život, mnohem pohodlnější než ti nejprivilegovanější před několika generacemi. Považuje ho za samozřejmost. Má ke svému životu k dispozici vybavení a prostředky, o nichž se ještě jeho prarodičům ani nesnilo. Nechápe, kde se berou, jen ví, že když někomu prodá svou práci, bude si potom moci pořídit něco z toho blahobytu, který se objevuje kolem něj. Většinou děkuje vědě jakožto zdroji všech těch skvělých prostředků, které mu umožňují žít život nad úrovní animální existence, dnes občas i život přímo bezstarostný nebo alespoň povětšinou zábavný.

Nemá pocit, že všechno to bohatství kolem něj by mohlo zmizet, že by mohlo být zničeno a spotřebováno. Nezná jeho původ, neví, jak vzniká, jak roste, co k tomu potřebuje. Má pocit, že pokrok je otázkou vědy a technologie, nikoliv společenské organizace, právního rámce a pravidel mezilidské interakce. Hodnot a filozofie zastávaných jedinci, které se materializují v jejich jednání.

K čemu je však špičková znalost technologie stavebnímu inženýrovi, který je schopen vyprojektovat stavbu mrakodrapu, když se ocitne na pustém ostrově? Bude si tam díky ní moci postavit mrakodrap, nebo si prvně bude muset vyrobit nůž, sekeru, polena a nakonec snad skončí s průměrným srubem? Neznal snad dostatečně vědu a technologii? Pokud by se počet lidí zredukoval na několik stovek tisíc a jejich bohatství by bylo zničeno, k čemu by jim byla znalost všech těch technologických postupů, které by najednou nemohli využít? Co by jim chybělo?

Chybělo by jim to bohatství, neboli zdroje či kapitál. Neboli uskladněné předchozí úsilí. Veškeré bohatství lze zničit, veškeré bohatství lze spotřebovat. Společenská teorie, jejíž nevyhnutelným důsledkem je spotřeba bohatství a návrat do barbarství ve jménu jiných, „lidsky vyšších“ hodnot, se nazývá socialismus. Jedná se o filozofii zásadně anti-humanistickou, pro-animální, jejímž konečným cílem je zbavení člověka „pout civilizace“ a jeho návrat do zasvěceného ráje kmenové společnosti. „Socialismus je touhou žít život divocha“, touhou být opět členem obrovského kmene se společnými cíli, které jsou běžně identické s cíli svrchovaného diktátora. On jako jediný může používat vlastní rozum a úsudek beze strachu rozporu s oněmi cíli. Jsou totiž jeho vlastními.

Společenská teorie, v níž je každému dovoleno sledovat vlastní cíle v rámci prostoru, do něhož nikdo jiný (bohužel běžně kromě vlády) nemůže beztrestně zasahovat, se nazývá kapitalismus (liberalismus). Tento vlastní prostor (majetek) lze rozšiřovat pouze vlastním úsilím a dobrovolnou směnou s ostatními. Při každé směně se mezi směňovanými statky vytváří směnný poměr – cena – a spontánně se organizují místa vyhrazené směnám – trhy. Ceny reflektují vztah dostupnosti (vzácnosti) daných statků (nabídka) a jejich hodnocení účastníky směny (poptávka). Neustále tak odhalují relativní vztahy mezi směňovanými statky a pružně reagují na změny v oněch fundamentálních datech – dostupnosti a hodnotových škálách účastníků směny.

Jeden nebo více směňovaných (obchodovaných) statků začne být používán jakožto prostředek směny. Je tedy téměř vždy a téměř každým poptáván proto, aby byl dále za něco směněn. Předurčí jej pro to jeho vlastnosti – relativní vzácnost, snadná dělitelnost a trvanlivost. Během tohoto procesu začnou všichni účastníci směny kótovat své nákupní a prodejní ceny směnným poměrem k tomuto statku – právě proto, že je stále více přijímán jako protihodnota v jakékoliv transakci. Tento statek (peníze) se tak stane jednotkou, díky níž bude možné okamžitě porovnávat směnné poměry mezi jakýmikoliv obchodovanými statky.

Výsledkem tohoto vývoje je zcela nejzásadnější aspekt kapitalismu a svobodného trhu: cenový systém a následná schopnost ekonomické kalkulace. Cenový systém a ekonomická kalkulace slouží k předávání informací mezi dnes již miliardami účastníků ekonomické spolupráce. Koordinuje jednání každého účastníka této dobrovolné spolupráce mnohem účinněji než jakákoliv plánovací komise. Každý může okamžitě zjistit, zda jeho jednání zdroje a bohatství vytváří (je ziskové), nebo spotřebovává (je ztrátové). Zisk, tedy přebytek výnosů nad náklady, je jediným objektivním kritériem ekonomické racionality a tvorby bohatství. Ztráta je naopak objektivním kritériem ekonomické iracionality a spotřeby bohatství.

Osoby úspěšné v odhalování ziskových příležitostí, vytváření bohatství, akumulaci zdrojů a jejich rozšiřování se nazývají podnikatelé. Berou na sebe rizika špatného odhadu budoucích preferencí účastníků směny. Díky cenovému systému a možnosti ekonomické kalkulace však vždy mají k dispozici test relevance těchto odhadů. Své jednání neustále přizpůsobují kritériu ekonomické racionality a pokud se ve svém odhadu mýlili, jsou potrestáni úbytkem vlastního majetku. Neustále hledají racionálnější využití svých zdrojů v cestě za jejich rozšiřováním a jediným způsobem je správný odhad budoucích preferencí ostatních účastníků směny.

Přesně toto je důvodem ekonomického selhání všech socialistických systémů, v nichž chybí instituce soukromého majetku se vším všudy, a tedy i cenový systém vytvářený neustálou interakcí mezi dostupností zdrojů a preferencemi účastníků ekonomické spolupráce. Jediné preference, které jsou v těchto systémech realizovány, jsou preference svrchovaného diktátora a potažmo jeho plánovací komise. Nebozí vesničané v komunistické Číně byli nuceni roztavit své zemědělské náčiní, aby se vykázala vysoká výroba oceli, protože „to bylo dobré“ – v očích svrchovaného diktátora samozřejmě. Následný hladomor nikoho příliš nevzrušoval, protože znakem všech socialistických systémů je nadřazení souboru hodnot svrchovaného diktátora nad cokoliv jiného.

V socialistických systémech jsou tedy sledovány hodnoty svrchovaného diktátora a jeho plánovací komise bez ohledu na jejich ekonomickou racionalitu. V čistém socialismu (jenž nikde realizován nebyl) toto kritérium zcela chybí, nelze tedy vůbec zjistit, zda daná činnost kapitál a bohatství spotřebovává, či vytváří. V reálných socialistických systémech je fungování cenového systému v různé míře potlačeno či odtrženo od jeho determinujících faktorů nabídky a poptávky. V ekonomickém systému potom existují systematické přebytky či nedostatky odvislé od chybného odhadu (ten správný však není možný!!) preferenčních škál jednotlivců plánovací komisí. Dochází buď k čisté spotřebě kapitálu, nebo k jeho nižší tvorbě a obnově ve srovnání se svobodnější ekonomikou, kde je cenovému systému dovoleno plnit svou informační funkci ve větší míře.

Proč však vyprávím celou tuto pohádku? Pohádku, kterou mnohem podrobněji vyprávěl Ludwig von Mises již v roce 1922 ve svém Socialismu. Téměř nikdo ho však neposlouchal, všichni chtěli ten svůj sen, sen divošského kmenu se společnými cíli, ať již to byl národ a čistá rasa nebo dělnická třída a absolutní bratrství. Všichni to chtěli vyzkoušet. Stejně tak dnes všichni chtějí svůj sen o čistém a kvalitním životním prostředí předat do rukou národních a mnohem častěji celosvětových nadnárodních plánovacích komisí, které budou regulovat kroky každého jednotlivce a podniku, aby svým životem Matku Zemi nepošlapal v míře větší, než oni uznají za vhodné.

Každý dospělý a duševně zdravý jedinec preferuje čistý vzduch před špinavým, čisté řeky před znečištěnými a zdravé lesy před umírajícími. Je to obecná lidská vlastnost, jež člověka činí člověkem. Schopnost porovnávat různé alternativy a vybrat z nich tu lepší, vhodnější, výhodnější. Racionalita. Každý chce mít lepší životní prostředí. Co je však lidským životním prostředím? Je to nedotčená příroda? Je to zima, vlhko či sucho a vedro bez přístřešku? Je to neustálé ohrožení od přírody a jejích nástrah, stovek nemocí a predátorů? Je životní prostředí člověka stejné jako životní prostředí psa?

Není. Člověk je díky rozumu schopen cíleně přetvářet podmínky, do nichž se narodil, aby mu poskytovaly kvalitnější život a životní prostředí. Kvalita lidského životního prostředí je určena kvalitou života, které mu toto prostředí poskytuje, souhrnem možností, jež mu dává. Nachází se v kvalitnějším životním prostředí člen expedice na Jižní pól nebo běžný obyvatel Prahy? Jak dlouho a v jaké kvalitě by každý z nich ve svém životním prostředí přežil? Nedotčená příroda není zrovna kvalitním životním prostředím a všem proponentům této myšlenky bych doporučil pár měsíců v nedotčené přírodě, samozřejmě bez všech vylepšení tohoto přirozeného prostředí ve formě vybavení. Většina z nich by se zřejmě už nikdy nevrátila. Nikoliv proto, že by se jim tam tolik zalíbilo.

Člověk tedy neustále přetváří své podmínky tak, aby mu poskytovaly kvalitnější život, kvalitnější životní prostředí. Krátce řečeno, jedná neboli vykonává ekonomickou aktivitu. Důvodem jakéhokoliv jednání neboli ekonomické aktivity je změna současného stavu za stav budoucí, který bude pociťován jakožto lepší a kvalitnější. Veškerá ekonomická aktivita se děje s myšlenkou na zlepšení životních podmínek daného jedince. Je vždy nutně změnou původních, daných či nalezených podmínek do nového stavu.

Při tomto přetváření svého okolí k obrazu svému využívá zdroje: své úsilí (práci) a čas, v němž transformuje původní nedotčenou přírodu do jemu přijatelnější podoby. Část výsledků tohoto úsilí, která není spotřebována, se stává kapitálovými statky. Ty mu pomáhají produkovat ostatní statky rychleji a s menším využitím ostatních zdrojů. Jsou uskladněným předchozím úsilím a přesouvají jej v čase k výrobě stále více kapitálově náročnějších statků, jež by jinak vyrobit možno nebylo. Viz například ten mrakodrap na pustém ostrově. Při této činnosti často nevratně transformuje mnoho přírodních zdrojů, například ropu, uhlí, různé kovové rudy či dřevo.

A nyní se dostáváme k doktríně omezených přírodních zdrojů, jež zastává i mnoho velmi inteligentních jedinců. Mají pocit, že protože je Země jistě konečná a omezená, stejně tak jsou konečné i její přírodní zdroje, a proto bychom v lepším případě měli alespoň uvalit zdanění a kvóty na těžbu a spotřebu ropy, uhlí, kovových rud, vody. V horším případě navrhují tyto zdroje zcela nechat ležel ladem. Představují si apokalypsu, která nastane, až budou tyto zdroje vyčerpány. Co si potom ubohé lidstvo počne?

Proti tomuto pohledu existují dvě naprosto zásadní námitky. Tento misantropický pohled totiž přehlíží jak mnoho faktů o samotné přírodě tak zejména samotnou podstatu člověka, proces vývoje, čas. Už na začátku 19. století se T. R. Malthus vytasil s prvním matematickým modelem ohledně vývoje společnosti. Jeho předpokladem byl exponenciální růst obyvatel a lineární růst produkce potravin. Závěrem byla jasná blížící se apokalypsa a nezbytná role válek, morových epidemií, vysoké dětské úmrtnosti a zejména hladomoru jakožto faktorů regulujících velikost lidské populace. Jak smutné a zároveň směšné.

Ve stejné pozici se dnes nacházejí všichni proponenti doktríny omezených přírodních zdrojů. Prvně se zaměřím na onu omezenost, posléze na matematické modely a přehlížení času a procesu vývoje. Země je obrovská koule přírodních zdrojů. Obrovská masa chemických prvků a sloučenin, které člověk může využívat k tvorbě bohatství a kapitálových statků. Každý proponent doktríny omezených zdrojů si musí odpovědět na otázku, proč ceny základních surovin vyjádřené ke konstantní peněžní nabídce i přes neustálé zvyšování poptávky a zdanění už desetiletí klesají.

Jednoduše proto, že zvýšená kapitálová vybavenost umožňuje nalézat a využívat stále nové zdroje a lepší způsoby získávání těchto užitečných surovin ještě rychlejším tempem, než se zvyšuje jejich spotřeba. Například Kanada má obrovské zásoby ropy v podobě ropných písků, která zatím není ve větší míře extrahována, protože se jedná o kapitálově náročnější způsob jejího získávání. Už nyní je největším dodavatelem ropy pro USA a při současném tempu produkce by její zásoby ropy vydržely 182 let. Samy USA mají rozsáhlé zásoby ropy v podobě ropné břidlice, z níž se ropa zatím téměř vůbec nezískává. Při současné spotřebě ropy v USA by vydržely 110 let. Člověk se zatím opravdu jen „škrábe po povrchu Země“ a jestli se něco neblíží, tak je to nedostatek energetických a přírodních zdrojů. Ten bude moci být zapříčiněn pouze politikami, které povedou ke spotřebě kapitálu, ať již zdaněním, kvótami či absolutním zákazem využívání fosilních paliv.

Ve 3. století byla napsána tato slova: „Svět zestárnul a ztrácí svou dřívější svěžest. Je svědkem svého vlastního úpadku. Jak déšť tak sluneční svit mizí; zásoby kovů jsou téměř vyčerpány; rolník selhává na poli, námořník na moři, voják v táboře, upřímnost na trhu, spravedlnost u soudu, harmonie v přátelství, dovednost v umění, disciplína v morálce. Toto je rozsudek nad světem, že vše, co má začátek, musí zaniknout…“. Autor těchto slov by se asi divil, kdyby viděl dnešní vyspělé oblasti.

Je nutné si uvědomit, že množství využitelných přírodních zdrojů je mnohem více otázkou kapitálové vybavenosti, která umožňuje nalézat a využívat další a další zdroje nerostných surovin a způsoby jejich extrakce. V tomto ohledu je lidstvo stále mnohem více na začátku než na konci a jediná síla, která může zabránit neustálému zvyšování dostupnosti přírodních zdrojů, jsou politiky spotřeby kapitálu. Otázka zdrojů pitné vody může být například vyřešena odsolováním a čištěním mořské vody a následnou dopravou do vnitrozemí. Nikdo snad nepochybuje, že vyschnou oceány. Ve chvíli, kdy by se tato alternativa ukázala jakožto dostatečně výhodná, nevedla by ke spotřebě kapitálu a nebylo by jí politicky bráněno, objevilo by se dostatek poskytovatelů této služby.

Druhou část článku naleznete zde.

Svoboda u�en� - ��st XI.

Mises.cz: 3. května 2012, Peter Gray (přidal Jiří Košárek)

[Všechny dosud vydané články seriálu Svoboda učení naleznete v sekci Literatura.]

Proč jsou školy takové, jaké jsou I: Stručná historie vzdělávání

Abychom školy pochopili, musíme znát historické souvislosti.

Když vidíme, že děti po celém světě chodí do škol povinně ze zákona, že téměř všechny školy fungují na stejném principu a že naše společnost vynakládá velké úsilí a prostředky, aby tyto školy poskytla, přirozeně předpokládáme, že k tomu všemu musí být dobrý logický důvod. Možná kdybychom děti nenutili do škol chodit nebo kdyby školy fungovaly úplně jinak, děti by nevyrostly v kompetentní dospělé. Možná, že nějací velmi chytří lidé toto všechno vymysleli a nějakým způsobem dokázali, že to funguje, nebo možná, že alternativní způsoby myšlení o dětském vývoji a vzdělávání byly vyzkoušeny a selhaly.

V předchozích kapitolách jsem představil důkazy o pravém opaku. Obzvláště v části, kdy jsem popisoval školu Sudbury Valley, kde se děti po 40 let vzdělávají samy v prostředí, které funguje na předpokladech, které jsou k tradičnímu školnímu vzdělávání opačné. Výzkumy této školy a jejích absolventů ukazují, že normální, průměrné děti získávají vzdělání prostřednictvím svých vlastních her a zkoumání, bez řízení a povzbuzování dospělými, a že se z nich v rámci jejich kultury stávají úspěšní dospělí. Škola poskytuje bohaté prostředí, ve kterém si studenti mohou hrát, prozkoumávat a zažívat demokracii z první ruky, a to vše s nižšími náklady a menším úsilím pro všechny zúčastněné než v tradičních školách. Tak proč není většina škol stejná jako tato?

Pokud chceme pochopit, proč jsou tradiční školy takové, jaké jsou, musíme opustit myšlenku, že jsou výsledkem logické nezbytnosti nebo vědeckého porozumění. Namísto toho jsou produktem historie. Školství, jaké dnes existuje, dává smysl pouze, když na něj nahlédneme z historické perspektivy. A proto zde jako první krok k pochopení dnešních škol představím krátký nástin historie vzdělávání, od začátku lidstva až po současnost. Většina historiků, která se zabývá vzděláváním, by jistě použila jiné termíny, než používám já, ale pochybuji, že by zpochybnili celkovou přesnost. Ve skutečnosti jsem práce těchto vědců při vytváření tohoto nástinu používal.

Ze začátku, po statisíce let, se děti vzdělávaly samy prostřednictvím samo-řízených her a prozkoumávání.

V kontextu naší biologické historie jsou školy poměrně nedávnými institucemi. Po statisíce let, před nástupem zemědělství, jsme žili jako lovci a sběrači. V článku z 2. srpna jsem shrnul důkazy z antropologie o tom, že děti se v kulturách lovců a sběračů vzdělávaly samy prostřednictvím svých vlastních her a prozkoumávání. Silná touha dětí hrát si a zkoumat podle všeho vznikla během naší evoluce, aby sloužila potřebám vzdělávání. Dospělí v kulturách lovců a sběračů poskytovali dětem téměř neomezenou volnost hrát si a zkoumat, protože rozpoznali, že tyto aktivity jsou přirozenými způsoby vzdělávání dětí.

S nástupem zemědělství a později průmyslu se z dětí stali nucení pracovníci. Hry a prozkoumávání byly potlačeny. Svéhlavost, která byla vždy ctností, se stala neřestí, která musela být z dětí vymlácena.

Vynález zemědělství, začínající před deseti tisíci lety v některých částech světa a později v ostatních, dal do pohybu vír změn v lidském způsobu života. Způsob života lovců a sběračů byl dovednostně a vědomostně, ale ne pracovně náročný. Aby se stali efektivními lovci a sběrači, museli lidé získat obrovské množství vědomostí o rostlinách a zvířatech, na kterých záviseli, a o krajině, na které hledali potravu. Museli si také vyvinout dovednosti ve vytváření a používání nástrojů pro lovení a sběr. Museli být iniciativní a kreativní v hledání potravy a stopování zvěře. Nicméně nemuseli pracovat příliš dlouho a jejich práce byla vzrušující, ne depresivní. Antropologové, kteří tyto skupiny studovali, říkají, že tito lidé nerozlišují mezi prací a hrou - v podstatě celý jejich život je pro ně hrou.

Zemědělství toto vše postupně změnilo. Díky zemědělství byli lidé schopni vyprodukovat více jídla, což jim umožnilo mít více dětí. Také lidem umožnilo (nebo je donutilo) žít v permanentních obydlích, kde pěstovali své plodiny, spíše než žít kočovným životem, a to následně lidem umožnilo akumulovat majetek. Tyto změny se ale odehrály na úkor práce. Zatímco lovci a sběrači šikovně sklízeli to, co v přírodě vyrostlo, zemědělci museli orat, sázet, kultivovat, starat se o stádo a tak dále. Úspěšné zemědělství vyžadovalo dlouhé hodiny relativně nekvalifikované, opakující se práce, kterou mohly vykonávat děti. Velké rodiny vyžadovaly, aby děti pracovaly na polích a tím pomohly nakrmit své mladší sourozence, anebo musely zůstat doma a o tyto sourozence se starat. Život dětí se postupně změnil z volného následování jejich vlastních zájmů ke stále více času stráveného prací, která sloužila celé rodině.

Zemědělství a s ním spojené vlastnictví půdy a akumulace majetku také vytvořily, poprvé v historii, zřetelné rozdíly ve společenském postavení. Lidé, kteří nevlastnili půdu, se stali závislí na těch, kteří ji vlastnili. Vlastníci půdy také přišli na to, že mohou zvýšit své vlastní bohatství tím, že pro ně budou ostatní lidé pracovat. Tím vznikly systémy otroctví a jiných forem nevolnictví. Bohatí se mohli stát ještě bohatšími s pomocí ostatních, kteří na nich životně záviseli. Toto všechno kulminovalo ve středověkém feudalismu, kdy se společnost stala silně hierarchickou, s králi a pány na vrcholu a masou otroků a nevolníků na spodu. Většina lidí, včetně dětí, byli poddanými. Základní lekcí, kterou se děti musely naučit, byla poslušnost, tedy potlačení jejich vlastní vůle, a úcta k jejich pánům. Vzpurná povaha mohla často znamenat smrt.

Ve středověku neměli páni nejmenší problém s fyzickým bitím dětí, aby je přiměli k poslušnosti. Například v jednom dokumentu z pozdního 14. a začátku 15. století francouzský hrabě doporučil šlechtickým lovcům, aby vybrali sedmi nebo osmi letého chlapce a aby ho bili, dokud nebude mít hrůzu z toho, že nevykoná příkaz svého pána. [1] Dokument dále uváděl velký počet povinností, které bude tento chlapec denně vykonávat, a také to, že bude v noci spát spolu s loveckými psy.

S nárůstem průmyslu a nové buržoazní třídy feudalismus postupně upadal, ale život většiny dětí se ihned nezlepšil. Stejně jako vlastníci půdy, podnikatelé potřebovali pracovníky a mohli profitovat tím, že z nich získali co možno nejvíce práce za co nejmenší kompenzaci. Každý ví o vykořisťování, které následovalo a stále v mnoha částech světa existuje. Lidé, včetně dětí, pracovali po většinu dne, sedm dní v týdnu, v příšerných podmínkách, jen aby přežili. Dětská práce byla přesunuta z polí, kde alespoň svítilo slunce, byl zde čerstvý vzduch a několik málo příležitostí hrát si, do temných, přeplněných, špinavých továren. V Anglii ti, kteří dohlíželi na chudé, běžně přesouvali dětské žebráky do továren, kde s nimi bylo zacházeno jako s otroky. Tisíce jich každým rokem zemřelo vyhladověním, vyčerpáním nebo na různé choroby. Až v 19. století Anglie uzákonila omezení dětské práce. Například v roce 1883 zakazoval nový zákon textilním výrobcům zaměstnávat děti mladší devíti let a omezoval maximální týdenní pracovní dobu na 48 hodin pro děti od 10 do 12 let a na 69 hodin pro děti od 13 do 17 let. [2]

Po několik tisíc let po nástupu zemědělství bylo vzdělávání dětí z velké části o tom, jak rozdrtit jejich svéhlavost a udělat z nich dobré pracovníky. Dobré dítě bylo poslušné dítě, které potlačilo svou touhu hrát si a prozkoumávat a poctivě plnilo rozkazy dospělých pánů. Takové vzdělávání naštěstí nebylo nikdy úplně úspěšné. Lidské instinkty hrát si a prozkoumávat jsou tak silné, že je není možné úplně z dětí vytlouct. Filosofie vzdělávání byla v tomto období každopádně opačná oproti té, kterou po statisíce let udržovali lovci a sběrači.

Z nejrůznějších důvodů, ať už náboženských nebo světských, vzešla a postupně se šířila myšlenka všeobecného, povinného vzdělávání. Vzdělávání bylo chápáno jako indoktrinace.

S postupným vývojem a automatizací průmyslu se potřeba dětské práce v některých částech světa snížila. Začala se šířit myšlenka, že dětství by mělo být obdobím na učení, a školy pro děti vznikly jako místa na učení. Myšlenka a praxe všeobecného povinného vzdělávání se postupně vyvinula v Evropě od 16. do 19. století. Byla to myšlenka, která měla mnoho příznivců, kteří měli své vlastní zájmy týkající se toho, co by se měly děti naučit.

Podnět k všeobecnému vzdělávání vzešel zejména ze vznikající protestantské církve. Martin Luther prohlašoval, že vykoupení závisí na vlastním čtení Písma svatého. Následkem bylo, nejen kvůli Lutherovi, že každý člověk se musí naučit číst a také se musí naučit, že Písmo svaté představuje absolutní pravdy a že vykoupení závisí na pochopení těchto pravd. Luther a ostatní vůdci reformace prosazovali veřejné vzdělávání jako křesťanskou povinnost, která dokáže zachránit duši před věčným zatracením. Do konce 17. století existovaly v Německu, které bylo průkopníkem veřejného školství, v téměř všech státech zákony o povinné školní docházce, ale tyto školy byly řízeny luteránskou církví, ne státem. [3]

První americkou kolonií, která zavedla povinné školství, byla Massachusetts v polovině 17. století z jasně zřetelného důvodu udělat z dětí dobré Puritány. Od roku 1690 se děti v Massachusetts a v sousedních koloniích učily číst z Nové anglické učebnice, známé také jako „Malá bible Nové Anglie“. [4] Obsahovala sérii krátkých veršů, které dětem pomáhaly naučit se abecedu, začínající s „Adamův pád znamenal hřích nás všech“ a končící s „Zaccheus vyšplhal na strom a Jeho Pán ho viděl“. Učebnice také obsahovala náboženské texty, které měly dětem vštěpit strach z Boha a pocit poslušnosti vůči svým rodičům.

Zaměstnavatelé v průmyslu viděli školní výuku jako způsob, jak vytvořit lepší pracovníky. Nejdůležitější lekce pro ně byly přesnost, vykonávání příkazů, tolerance dlouhých hodin jednotvárné práce a základní schopnost číst a psát. Z jejich pohledu (i když by to takhle asi neřekli), čím nezáživnější předměty se ve školách vyučovaly, tím lépe.

Jak se národy rýsovaly a staly se více centralizovanými, národní vůdci viděli školní výuku jako způsob, jak vytvořit dobré patrioty a budoucí vojáky. Pro ně byly zásadní lekce o slávě jejich rodné země, o úžasných úspěších a morálních ctnostech národních zakladatelů a vůdců a o potřebě bránit národ před všelijakými vnějšími hrozbami.

Do tohoto mixu musíme přidat reformátory, kterým na dětech opravdu záleželo a jejichž poselství může dnes znít sympaticky. Jsou to lidé, kteří viděli školy jako místa pro ochranu dětí před ničivými silami vnějšího světa a pro poskytování morálních a intelektuálních základů, aby se z dětí stali čestní a kompetentní dospělí. Ale i oni měli představu o tom, co by se děti měly naučit. Děti by se měly naučit morální lekce a předměty, jako je latina nebo matematika, které by procvičily jejich mysl a udělaly z nich vzdělance.

Všichni, kteří podporovali nebo byli přímo zapojeni do zakládání škol, měli jasnou vizi o tom, co by se děti měly učit. Nikdo nevěřil tomu, že děti by se samy naučily přesně to, co dospělí považují za důležité, a to ani v prostředí s bohatými příležitostmi učit se. Všichni považovali školní docházku za indoktrinaci, tedy implantování určitých pravd a způsobů myšlení do dětských myslí. Jedinou tehdy známou metodou bylo, stejně jako dnes, nucené opakování a následné testování.

Se vzestupem školní výuky začali lidé považovat učení za dětskou práci. Ty stejné silově-asertivní metody, které byly užívány pro to, aby děti pracovaly na polích a v továrnách, byly přirozeně přesunuty do škol.

Opakování a memorizace je únavnou prací pro děti, jejichž instinkty je neustále nutí hrát si a prozkoumávat svět po svém. Stejně jako se děti snadno neadaptovaly na práci na polích a v továrnách, neadaptovaly se ani na školní výuku. Pro zúčastněné dospělé to nebylo překvapením. V tomto okamžiku historie byla myšlenka, že dětská svéhlavost má nějakou hodnotu, zcela zapomenuta. Všichni předpokládali, že proto, aby se děti ve školách něco naučily, musela z nich být jejich svéhlavost vytlučena. Nejrůznější druhy trestů byly považovány za vrozenou součást vzdělávacího procesu. V některých školách byly dětem povoleny přestávky na hraní, aby upustily páru, ale hra nebyla považována za způsob učení. Ve třídách byla hra nepřítelem učení.

Převládající přístup ke hře ze strany školních autorit v 18. století je reflektován ve školních pravidlech Johna Wesleyho, které obsahují následující výrok: „Nemáme dny na hraní ani nedovolíme žádný čas během dne na hraní, neboť ten, kdo si v dětství hraje, si bude hrát i v dospělosti.“ [5]

Brutální silové metody, které byly dlouho užívány, aby děti plnily úkoly na farmách a v továrnách, byly přesunuty do škol, kde měly děti přimět k učení. Někteří nedostatečně placeni a nepřipravení vedoucí škol byli zřetelně sadističtí. Jeden německý vedoucí si zapisoval, kolik trestů během 51 let ve škole udělil. Částečný seznam obsahoval: „911 527 výprasků tyčí, 124 010 rákoskou, 20 989 pravítkem a 136 715 rukou, 10 235 úderů do pusy, 7 905 do ucha a 1 118 800 do hlavy.“ [6] Tento vedoucí byl zřetelně pyšný na všechno toto vzdělávání.

John Bernard, známý massachusettský ministr 18. století, ve své autobiografii souhlasně popisuje, jak byl ve škole jako dítě pravidelně bit ředitelem. [7] Byl bit kvůli jeho neodolatelné touze hrát si, byl bit, když se neučil, byl dokonce bit, když se jeho spolužáci neučili. Protože to byl bystrý chlapec, byl pověřen, aby pomáhal učit se ostatním, a když selhali, byl za to bit. Jeho jedinou stížností bylo, když jeden spolužák záměrně sabotoval jeho výuku, aby ho viděl trpět. Tento problém vyřešil John tím, že svému spolužákovi dal po škole pořádný výprask a vyhrožoval mu dalším. Tohle byly staré dobré časy.

V posledních letech se metody používané ve školství staly mírnějšími, ale základní předpoklad se nezměnil. Učení je stále definováno jako dětská práce a silově asertivní prostředky jsou používány, aby děti přiměly tuto práci vykonávat.

V 19. a 20. století se veřejné školství postupně vyvinulo v to, co dnes považujeme za tradiční školní výuku. Disciplinární metody se staly více humánními, nebo alespoň méně přísnými; výuka se stala více světskou; jak se rozšiřovaly lidské vědomosti, osnovy se také rozšířily, aby zahrnovaly stále se zvyšující počet předmětů; a počet hodin, dnů a roků povinné školní docházky se neustále zvětšoval. Škola postupně nahradila práci na poli, v továrnách a domácí práce jako hlavní zaměstnání dětí. Stejně jako dospělí věnují osm hodin denně práci v zaměstnání, děti dnes věnují šest hodin škole plus další hodinu či více domácím úkolům a často více hodin mimoškolním aktivitám. Postupem času se životy dětí staly čím dál tím více utvářeny školními osnovami. Děti jsou dnes téměř všeobecně identifikovány podle školního ročníku, stejně jako jsou identifikováni dospělí podle jejich zaměstnání nebo kariéry.

Školy jsou dnes mnohem méně přísné, než bývaly, ale určité předpoklady o podstatě vzdělávání se nezměnily: učení je tvrdá práce, je to něco, do čeho děti musíme nutit, ne něco, co nastane přirozeně prostřednictvím vlastních aktivit. Školní osnovy, které se děti musí naučit, jsou vytvářeny profesionálními pedagogy, ne dětmi, takže vzdělávání je dnes stále, stejně jako dříve, formou indoktrinace (i když pedagogové se tomuto termínu vyhýbají a raději mylně používají termíny jako „objevování“).

Chytří pedagogové dnes používají „hru“ jako prostředek k tomu, aby děti výuka bavila, a dětem je dovolena trocha volného času na hraní o přestávkách (i když i toto se v poslední době snižuje), ale hraní je považováno za nedostatečné z hlediska vzdělávání. Děti, jejichž touha hrát si je tak silná, že nedokáží sedět na místě, již nejsou fyzicky trestány, místo toho jsou léčeny.

Škola je dnes místem, kde se všechny děti učí rozlišovat mezi prací a hrou - rozlišení, které lovci a sběrači nikdy neznali. Učitel říká: „Nejdříve musíte udělat svou práci a až pak si můžete hrát.“ Podle tohoto sdělení je práce, která prostupuje veškeré školní vyučování, něco, co nechceme dělat, ale musíme, a hra, která je tím, co chceme, nemá příliš velkou hodnotu. Toto je možná hlavní lekcí našich metod vzdělávání. I když se děti ve škole nic jiného nenaučí, jistě se naučí rozdíl mezi prací a hrou a to, že učení je práce, ne hra.

V této eseji jsem se pokusil vysvětlit, jak historie lidstva vedla ke vzniku škol, tak jak je dnes známe. V následující eseji budu mluvit o některých důvodech, proč jsou moderní pokusy o reformu školství tak neefektivní.

[1] Citováno v Orme, N. (2001), Medieval children, str. 315.

[2] Mulhern, J. (1959), A history of education: A social interpretation, 2nd edition.

[3] Mulhern, J. (1959), A history of education: A social interpretation, 2nd edition.

[4] Gutek, G. L. (1991), An historical introduction to American education, 2nd edition.

[5] Citováno v Mullhern (1959, p 383).

[6] Opět v Mullhern (1959, p 383).

[7] Z "Autobiography of the Rev. John Bernard", Collections of the Massachusetts Historical Society, 3rd Ser., 5 [1836]: 178-182. Extracted in J. Martin (Ed.) (2007), Children in Colonial America.

Článek v originálním znění naleznete na blogu Petera Graye.

Další články a videa o svobodném vzdělávání naleznete na www.SvobodaUceni.cz.

Tr�n� ��d ve v�lkou zm�tan�m Ir�ku

Mises.cz: 2. května 2012, Mises.org (přidal Jakub)

Během svého nasazení v Iráku jsem se naučil hodně o ekonomii, ačkoliv tehdy jsem si to ještě neuvědomoval. V té době jsem ještě neznal rakouskou školu ani rothbardovský pohled na laissez-faire kapitalismus. Nicméně když se dívám zpět, celkem jasně vidím, že několik důležitých oblastí dobrovolných systému v této zemi nejen existovalo, ale dokonce vzkvétalo.

Moje první umístění bylo do Bagdádu, starobylého mezopotamského města umístěného na řekách Eufrat a Tigris. Tady jsem si uvědomil, jak dokonce i během těch nejvíce násilných a nejméně stabilních časů se mohou trhy přizpůsobit potřebám zákazníků a mírově poskytovat lidstvu základní služby.

Tento článek bude zaměřen na ekonomickou stránku spíše než na válku samotnou. Nicméně je důležité poznamenat, že následující volno-tržní řešení vykvetla navzdory tomu, že byly v srdci země zmítané ekonomickými sankcemi a totální válkou. Válka vedená Spojenými státy byla nejen destruktivní k fyzickým prostředkům určeným k poskytování takových služeb, ničila také instituce, které je pomohly vytvořit, což zvyšovalo obtížnost jejich opětovné tvorby.

Infrastruktura

Ve Spojených státech je prakticky veškerá infrastruktura poskytována státem. Ať je přímo kontrolovaná lokální samosprávou nebo jednoduše regulované do té míry, že je spravována figurkami těchto organizací, existuje jen relativně málo případů, kdy by infrastrukturu poskytoval nebrzděný volný trh. Bagdád takto přísně regulovaný není.

Jelikož je Bagdád hlavní město, kde jsou všechny hlavní vládní úřady, má prioritu pro elektrickou energii; to platilo před invazí i po ní. Nicméně po deseti letech brutálních sankcí, následovaných neúnavnou bombardovací kampaní za účelem „šokovat a vyvolat úžas“ (shock and awe), byla zestátněná infrastruktura zcela nevhodná k pokrytí poptávky. Řešení vytvořené iráckým lidem bylo brilantní.

Obyvatelé využívajíc výnosy z rozsahu dali dohromady svoje zdroje a zakoupili si velký generátor elektřiny nebo uzavřeli smlouvu s někým, kdo už ho má. Potom najali mechanika, aby se o generátor staral, hlídal ho před zloději a zajistil, že má dostatek benzínu. Čím více zákazníků ve čtvrti měli, tím nižší byly ceny pro spotřebitele a tím vyšší byly zisky pro majitele.

Jedinou chybou v tomto systému bylo, že benzín byl poskytován centrálně řízenou vládní agenturou. Jak by se dalo čekat, nedostatky byly časté, což vedlo k výpadkům elektřiny. Kdyby byl benzín osvobozen od vysoce zpolitizované a byrokratické vládní sítě, není pochyb, že by se objevilo obdobně inovativní a mírové řešení, které by adresovalo tuto potřebu.

Peníze

Další obláček svobody, kterému se mnoho Iráčanů těší, je tržní měna nebo alespoň něco podobného. Po pádu irácké vlády centrální banka již nevydávala bankovky iráckého dináru. Touto dobou začala Coalition Provisional Authority (CPA), což byla prozatímní vláda řízená Spojenými státy, pumpovat do Iráku dolary ve vysokém měřítku. Za obrovských dodávek měny CPA a širokým užíváním dolarů stovkami tisíc vojáků prudce vzrostla nabídka dolarů. A zatímco mnoho lidí si myslelo, že to povede k hromadnému opuštění dináru, ve skutečnosti nastal docela opak.

B. K. Marcus popisuje zdejší výsledky, kdy hodnota dináru ve skutečnosti vzrostla a v mnoha případech byla u většiny populace preferovanou měnou. Jedním z hlavních důvodů se zdá být fakt, že hodnota dináru zůstávala relativně konstantní, díky tomu, že jeho nabídka byla stabilnější. Ale existovaly i další měny – některé nekryté, jiné se objevily na trhu.

V jiné zprávě o iráckém trhu Edward Gonzales popisuje, jak v západním regionu země sloužily jako peníze ovce a balená voda. Jejich cena se měnila v závislosti na ročním období a relativního množství obou komodit. Zatímco já jsem nikdy neviděl obchod placený dobytkem nebo jinými komoditami, viděl jsem, že Iráčané používali ke směně nejen dináry a dolary.

Moje druhé umístění bylo do provincie Babylon jižně od Bagdádu a zde byl celkem běžný iránský riál. To platilo obzvláště v šíitských městech a čtvrtích, jak by se dalo čekat. Neznal jsem směné kursy mezi měnami, ale všechny byly používány ke směně. Nebylo neobvyklé, aby lidé měli v peněžence dvě nebo dokonce všechny tři měny z různých států.

Obranné služby

Asi nejdéle trvajícím a nejvíce instituizovaným státním monopolem je ten na obranu. Obhájci minimálního státu rychle připustí, že většinu služeb by měl poskytovat volný trh. To poskytuje firmám incentivy, aby soupeřily o tržní podíl a tak zvyšovaly kvalitu a snižovaly ceny. Jednou službou, kterou musí - podle všech počínaje socialisty a konče minarchisty - poskytovat stát, je ochrana lidí a jejich majetku.

Dokonce i mnoho těch, kteří vytrvale věří ve volný obchod, připustí, že ochrana je jedinou kompetencí státu. Implicitně tak tvrdí, že ty stejné ekonomické zákony, které řídí poskytování sběru odpadu se ukážou jako neschopné, pokud jsou aplikovány na ochranu majetku. To rozhodně neplatí v teoretické rovině, ani se to nepotvrzuje při aplikaci na trh v Iráku.

Ve většině země byla řada vrstev státní policie a armády a stanné právo se stalo normou. Navzdory (nebo možná díky) saturaci trhu státními ochrannými monopoly byly soukromé ochranné služby ceněnou komoditou. V Bagdádu kolem roku 2005 bylo 175 000 amerických vojáků bojujících proti partyzánům. Na vrch toho se státní policie nikdy neobtěžovala zastírat, že korupce je na denním pořádku. Soukromá bezpečnost se rychle stala ziskovým podnikem.

Zastánci svobodné společnosti často navrhují, že teoreticky by ochrana byla individuálním úsilím. Pokud mají jedinci volnost vlastnit majetek, zní argument, budou schopni se ozbrojit na jeho obranu. Takto to z velké části proběhlo v Iráku. Každý dospělý muž měl povoleno vlastnit jedno AK-47 na osobní ochranu a vlastnictví zbraní bylo téměř všudypřítomné. (Toto povolení bylo později rozšířeno i na brokovnice kvůli lovům.)

Jako další vrstvu ochrany si mnoho čtvrtí najímalo noční strážce. To byli typicky muži ve středním věku, kteří měli smlouvu se sousedy, že budou hlídat ulice a chránit je před zloději. Jejich mladí synové jim často pomáhali a i my jsme poznali skupiny těchto strážců. Někteří se nechali najmout na trhu majiteli firem, aby chránili jejich obchodní zájmy. Jiní postávali na ulicích residenčních čtvrtí a přes noc střežili domovy svých klientů.

Jednalo se o lidi, kterým komunita důvěřovala. Našli způsob, jak si vydělat na živobytí ve zpustošené ekonomice tím, že poskytovali ostatním vysoce ceněnou službu. Při hlídání čtvrtí pracovali stejně dobře jako my nebo lépe. Když jsme to pochopili, vybavili jsme je infračervenými světly, abychom je poznali jako naši stranu a pomohli jim chránit se před palbou našich helikoptér a před dalšími jednotkami projíždějícími skrz danou oblast v noci.

Závěr

V každém z těchto případů, kde zastánci státu argumentují, že musíme mít aktivní zásah státu, jedinci našli dobrovolné a mírové řešení svých problémů. Navzdory selhání jak irácké tak americké vlády poskytnout nezbytné služby, jako je adekvátní elektrická energie nebo obrana majetku, se uprostřed násilí a chaosu rychle objevila soukromá řešení. Peníze také nepotřebovaly státní zásah, aby byli lidé schopni obchodovat. Trh, nesvazovaný státem, poskytnul měnu, za kterou jedinci navzájem směňovali.

Článek původně vyšel na mises.org.

ABCT 7/8 : Historick� aplikace ABCT

Mises.cz: 1. května 2012, Jan Mašek

Toto je sedmý díl ze seriálu článků na téma rakouská teorie hospodářských cyklů (Austrian Business Cycle Theory - ABCT). Vycházím zejména z prací rakouských velikánů Eugena Böhm-Bawerka, Murrayho Rothbarda a Ludwiga von Misese a z mladších autorů potom Gena Callahana, Jesuse Huerty de Soto a přednášek Roberta Murphyho na Mises Academy. Po přečtení seriálu bude z každého čtenáře když ne přímo expert, tak velmi dobře poučený laik určitě!

Všechny články také naleznete v sekci Literatura.

Článek sedmý: Historická aplikace ABCT

V tomto článku si ukážeme dva příklady z mnoha krizí, kterými lidstvo prošlo. V článku je na krize nahlíženo z pohledu USA, neboť není překvapivé, že odsud je informací nejvíce a nejsnáze dostupných. Na závěr přidám pár perliček - několik svých osobních fotek týkajících se tématu.

Shrňme si hlavní znaky hospodářského cyklu. 1) Dojde k expanzi peněžní zásoby vydáním nekrytých peněz (fiduciary media), které může, ale nemusí zahájit centrální banka. 2) Sníží se úrokové sazby. 3) Dojde k boomu ve fázích dále od výroby, kam se přesunou reálné výrobní zdroje a kde dojde i k největším narůstům cen statků. 4) Po nějaké době dojde ke krachu a předchozí boom se přesně obrátí, neboli k největším poklesům cen a k největšímu nárůstu nezaměstnanosti dojde opět ve fázích nejdále od spotřeby. 5a) Pokud centrální banka a stát nedělá nic, trh se rychle vyčistí a nastane opět zdravý růst, deprese se neobjeví. 5b) Pokud centrální banka „stimuluje“ tiskem peněz a stát zasahuje cenovými kontrolami apod., trh se nevyčistí a nastává dlouhá deprese.

Jak jsme si řekli na začátku tohoto seriálu, empirické pozorování samo o sobě nemůže teorii vyvrátit. Přesto ale jediným účelem teorie je pochopit a popisovat praxi. Empirické pozorování tedy musí být v souladu s každou kvalitní teorií. Pokud není, nemusí to nutně znamenat, že celá teorie je k ničemu. Je možné, že jediné, co jí chybí, je nějaké další zpřesnění. Proto dnes víme, že teorie hospodářských cyklů podle Currency School vycházející z Davida Ricarda se vydala správným směrem, když viděla vztah mezi nekrytými penězi a hospodářskými cykly. Její zastánci v roce 1844 přesvědčili britského premiéra Roberta Peela k vydání zákonu, podle kterého všechny bankovky musí být 100% kryté zlatem. Problém byl samozřejmě v tom, že k zahájení hospodářského cyklu stačí jakékoliv nekryté peněžní substituty, nejen bankovky. Proto došlo k pětinásobnému zvýšení objemu bezhotovostních úvěrů, na něž se 100% krytí nevztahovalo, k boomu a v roce 1846 k bustu zejména v odvětví stavby železnic, který se rozšířil i do Francie, kde přispěl k jejich socialistické revoluci z roku 1848.

Pokud je tedy teorie správná, pozorovaná fakta musí sedět. Podívejme se proto na některé slavné krize z minulosti a ověřme si, zda na nich lze pozorovat výše uvedených pět bodů.

Velká hospodářská krize, o které jste nikdy neslyšeli

Mohutný tisk peněz způsobil neudržitelný boom, který nutně vystřídal obrovský krach. Nebyl to ledajaký krach. Nezaměstnanost vyskočila ze 4% na 12% a HDP se propadlo během roku o 17%. Průmyslová produkce se propadla za rok o 30% a spotřebitelské ceny spadly o 16%. Ne, nešlo o známou Velkou hospodářskou krizi ze 30. let, ale o úplně neznámou „krizičku“ z let 1920-1921. Krach byl podle leckterých ukazatelů větší (roční pád spotřebitelských cen během Velké krize byl nejhůře 11%, průmyslová produkce spadla o 53%, ale za v 3,5 roku mezi srpnem 1929 a březnem 1933). Deprese nenastala. Naopak, „do roka a do dne“ o krizi už nikdo nevěděl: v roce 1922 byla nezaměstnanost 6,7% a v roce 1923 2,4%. Průmyslová produkce byla na předkrizové úrovni už v říjnu 1922.

Podle naší teorie lze takový sled událostí vysvětlit jednoduše: stát nedělal nic a nechal trhy, aby se vyčistily samy. A skutečně to se i stalo. Prezidentem byl Warren Harding, kterého historie považuje za moulu a nevěrníka. Tím dost možná i byl, ale z nějakého důvodu odmítl rady svého poradce pro obchod, pozdějšího prezidenta Herberta Hoovera (ke kterému se ještě vrátíme), a ... neudělal prakticky nic. I keynesiánský ekonom Robert Gordon uznal, že ačkoliv státní intervence byla minimální a Fed svoji moc zvýšit peněžní zásobu nevyužil, ekonomika se rychle zotavila.

Harding snížil daně pro všechny příjmové skupiny. Vládní výdaje nejen že nezvýšil, aby ekonomiku „stimuloval prorůstovými opatřeními“, ale naopak je snížil téměř o polovinu (!!). Porovnejme s dnešními návrhy na menší než plánovaný, ale stále růst výdajů, který je označován jako „drakonické škrtání“, které by podle premiéra Nečase „zvládl i orangutan“.

Vedle orangutana a narozdíl od „pravicového“ Nečase to zvládl i prezident Harding, který ve své řeči ke příležitosti republikánské nominace v roce 1920 pronesl tato slova:

„Pokusíme se o inteligentní a odvážnou deflaci a zaútočíme na státní zadlužování, které jen přináší zlo. Budeme útočit na vysoké náklady na provoz státu s veškerou energií, kterou Republikáni mají.“

Nezůstalo jen u slov, a proto jste o velké hospodářské krizi z let 1920-1921 nikdy neslyšeli.

Velká hospodářská krize

Jelikož trh dostal šanci bublinu v letech 1920 a 1921 vyčistit, v USA nastaly podmínky pro zdravý a udržitelný růst. Ten se skutečně dostavil a 20. letům 20. století se přezdívá „roaring twenties“, burácející dvacátá léta. Byla to doba skutečně masové výroby v čele se slavným Fordem T, stavby mrakodrapů, elektrifikace, kdy auta, biografy, telegraf, telefon nebo rádio přestaly být luxusním zbožím, ale záležitostí pro široké vrstvy.

Vedle udržitelného růstu ale v pozadí pracoval další efekt. Takový masivní reálný růst na volném trhu musí normálně vést ke klesajícím spotřebitelským cenám. Ty se ale během této dekády prakticky nehnuly – index velkoobchodních cen byl v roce 1921 93,4 a o 8 let později 95,2. Index spotřebitelských cen byl 102,3 v roce 1921 a 100,1 v roce 1929. Zato celková peněžní zásoba vzrostla z 45,3 miliardy dolarů v roce 1921 na 73,3 miliardy o osm let později, neboli nárůst o 62%.

Cenová hladina tedy byla stabilní. Přesto inflace meřená ne jako pohyb cen ale jako nárůst peněžní zásoby byla značná. A je to právě tento tisk peněz, který způsobuje neudržitelný boom. Navíc si můžeme potvrdit další aspekt z naší teorie bankovnictví: nárůst peněžní zásoby nebyl způsoben nárůstem množství zlata ani nárůstem hotovosti, ale nárůstem bezhotovostních peněžních substitutů. Hotovost se během oněch osmi let prakticka nehnula (1921 3,68 miliardy a 3,64 miliardy 1929). Jak víme z bankovnictví, soukromé banky v systému částečných rezerv nabalují peněžní substituty na svoje rezervy. Stačí tedy malý nárůst rezerv a nastane vysoký celkový nárůst peněžní zásoby. Za celkovým zvýšením peněžní zásoby o 28 miliard stálo zvýšení rezerv o pouhých 760 milionů dolarů.

Takže přestože ceny byly stabilní, bylo zaděláno na neudržitelný krach. To jen dokládá, jak bláhová je myšlenka stabilní cenové hladiny, jak ignoruje to podstatné, co se v ekonomice děje a jak je dokonce v podmínkách rostoucí ekonomiky přímo škodlivá.

Došlo ke známé bublině na akciových trzích, kdy například akciový index DJIA vzrostl ze 64 bodů v roce 1921 až na 381 bodů v roce 1929 – nárůst na téměř šestinásobek. Pak došlo k prvnímu zaškobrtnutí v září a pak k všeobecně známému černému úterku, 29. října 1929.

Dále se nebudeme zabývat krachem jako takovým, ale jeho následným „léčením“, zejména v kontrastu ke dvěma věcem: za prvé k léčení obdobného krachu z doby o 9 let dříve a za druhé k mýtu, který se opakuje dodnes: a sice, že Herbert Hoover byl pravicový, liberální politik, jehož politika laissez-faire selhala a nahradit ho musel jeho protipól Franklin Delano Roosevelt, jehož odvážná politika stimulace ekonomiky, tzv. Nový úděl, zemi konečně vyvedla z krize. Jak uvidíme, ani jedno není pravda: Hoover nebyl ani vzdáleně laissez-faire a Nový úděl byl jen pokračováním a ještě zvětšením jeho masivní politiky intervence, Roosevelt nebyl jeho protipól a ekonomika se za jeho prezidentství nevzpamatovala.

Státní způsob řešení Velké hospodářské krize

Pokud Harding státní výdaje snížil o polovinu, Hoover je naopak navýšil o 42% (mezi lety 1930 a 32). Vedle rostoucích výdajů samozřejmě klesaly i daňové příjmy a tak zatímco jeho předchůdce Calvin Coolidge[1] měl přebytek 700 milionů dolarů, Hoover do roku 1932 udělal schodek 2,6 miliardy, což byly 4% HDP. Tyto státní výdaje šly na věci jako známá Hooverova přehrada: jistě krásná a užitečná věc, ale ne pokud nemáte co jíst a kde bydlet. V takovém případě je možná dobrý nápad přehradu odložit na dobu, až si ji budeme moci dovolit.

Vedle masivního fiskálního stimulu Hoover zastával další keynesiánskou tezi, a sice, že aby si lidé mohli kupovat výrobky, je potřeba jim platit vysoké platy. Hoover evidentně nechápal rakouskou kapitálovou teorii (která již byla dávno na světě), z níž je zřejmé, že utrácením lze akorát dosáhnout vyprázdnění regálů, zvýšení cen, ale produkci lze zajistit jen spořením a investicemi. Proto se domluvil se šéfy velkých firem na nesnižování platů, které navíc v reálném vyjádření v důsledku padajících cen dokonce rostly. Byla to sice jen gentlemanská dohoda, ale kapitáni průmyslu jeho přání splnili. Nezaměstnanost vystoupala až na těžko uvěřitelných 28% v roce 1933. Nezaměstnaných bylo tolik, že pokud by je někdo postavil metr od sebe, fronta by vedla z New Yorku do Seattlu, odtud do Los Angeles a zpět do New Yorku a ještě by jich 280 tisíc zbylo.

K Hooverovi a jeho údajnému laissez-faire se váže jedná hezká historka. Sám Hoover ve svých pamětech napsal, že jeho ministr financí Andrew Mellon mu radil, aby nechal trh pracovat a dal mu volný průběh. To se často uvádí jako „důkaz“, že Hoover byl zastáncem tržního řešení. Půvabné ale je, že hned na další stránce Hoover sám píše, že jeho radu odmítl.

Je zajímavé, že Franklin Roosevelt ve své kampani za zvolení vystupoval proti Hooverovým deficitům. Jakmile se ale stal prezidentem, učinil opak, jak už to u politiků bývá. V rámci svého Nového údělu na Hoovera navázal a masivní zásahy státu ještě znásobil. Vyjmenujme některé z jeho programů. Zavedl „bankovní prázdniny“, kdy banky prostě zavřely a otevřely až poté, co dostaly od státu bumážku, což trvalo i měsíce. Podle Roosevelta byl problémem pokles cen (ten byl naopak řešením problému, Roosevelt si popletl příčinu a symptom) a tak vydával opatření na jejich růst. Došel dokonce tak daleko, že v zemi, kde spousta lidí trpěla hlady, nechal pálit obilí a vybíjet prasata, aby tak zvýšil jejich cenu (v rámci AAA). Zrušil zlatý standard a z vlastnictví zlata udělal zločin – všichni museli zlato vrátit (naštěstí ¾ lidí jej ignorovalo). Zavedl kartelizaci firem v odvětvích (NIRA) – firmy si samy většinovým hlasováním určily, kdo proti nim podniká „neférově“, a ten byl z konkurence vyloučen. Zavedl pojištění vkladů (FDIC), které zvyšuje morální hazard jednotlivých bank půjčovat na ztrátové projekty a usnadňuje tisk peněz. Zavedl Komisi pro cenné papíry (SEC). Snižovat ceny bylo trestné a na dodržování dbali agenti, kteří se pohybovali v ulicích a kontrolovali, zda náhodou někdo pod rouškou tmy neprodává vyrobené kalhoty „pod cenou“.

Vedle těchto programů ani Fed nestál stranou a přispěl svojí municí. Fed má rád jedno řešení (to se dodnes nezměnilo): tisk peněz. Z tohoto grafu, který jsem si vypůjčil od Roberta Murpyho z jeho přednášek na Mises Academy, je jasně patrný prudký nárůst měnové báze, která je plně pod kontrolou Fedu (šedivé pruhy indikují recese, definované jako pokles HDP). Graf neukazuje pouhý absolutní růst, ale procentuální růst, tzn. kdekoliv nad nulovou osou se jedná o růst měnové zásoby, i když křivka klesá.

Graf 7.1

Selhání Hoovera i Roosevelta tedy bylo selháním státního plánování, nikoliv selháním trhu.

Někdy se také objevuje názor, že Ameriku z Velké hospodářské krize vytáhla až druhá světová válka. I zde jde o nepravdivý mýtus. Je pravda, že továrny roztočily svoje stroje na plné obrátky a nezaměstnanost byla prakticky nulová. Ale těžko někdo může vydávat výrobu bomb, tanků, letadel a kulometů za hospodářský růst. Je podstatné, i co se vyrábí, nejen aby se něco vyrábělo cokoliv. A nezaměstnanost byla „vyléčena“ z velké části povoláním branců do války. Není práce jako práce. Nakonec, i v socialistickém Československu byla nezaměstnanost nula. Takže Ameriku z Velké hospodářské krize doopravdy vytáhl až konec války, kdy došlo k největšímu a nejprudšímu poklesu vlivu státu na ekonomiku v jejich historii, kdy se vrátily statisíce vojáků a místo pušek začaly vyrábět pračky a ledničky. Jednalo se o obrovskou transformaci ekonomiky a přesun reálných zdrojů do jiných výrobních odvětví, ale s tím si volný trh poradil skvěle: transformace z válečné na civilní ekonomiku trvala sotva rok a padesátá léta byla léty hospodářského skutečného a zdravého rozmachu.

A co současná krize?

V tomto článku již není prostor pro popis současné krize. Snad je ale zřejmé, že základní charakteristiky hospodářského cyklu (tisk peněz, nízké úrokové sazby, překotný růst cen dále od spotřeby, v tomto případě zejména v nemovitostech, a následný krach v těch samých odvětvích) jsou v souladu s rakouskou teorií. A snad je také jasné, jestli politici při řešení krize dávají přednost tržnímu řešení či řešení pomocí dalšího tisku peněz, růstu státních vúdajů, zadlužování se, další a další regulace odvětví, u kterých zpětně vidíme, že „selhaly“, a pumpování peněz, a tedy i reálných zdrojů, do prodělečných odvětví. Nakolik je situace alespoň v USA vážná, je zřetelné z tohoto grafu, který je jen pro silné žaludky. (Modrá čára ukazuje růst dobrovolných rezerv v důsledku zvýšení rezerv Fedem. Tyto peníze leží na účtech bank a čekají na vstup do ekonomiky.)

Graf 7.2

Předpovědi rakušanů

Díky znalosti ABCT by měli rakouští ekonomové být schopni si i v době všeobecného optimismu uvědomit, že jsme v bublině, a předpovědět krach. Mnoho z nich se rovněž může pochlubit, že ještě před krizí před ní varovali. V případě poslední bubliny mezi úspěšné prognostiky (ať již se přímo hlásící nebo sympatizující s rakouskou ekonomií) patří jak mediálně známí Peter Schiff, Jim Rogers, Gerald Celente, Ron Paul tak méně známí, například Mark Thornton, Robert Murphy, Gary North, nebo Lew Rockwell.

Tématu krize se týkají i tyto fotky, které jsem pořídil. Na první z nich je gigantický pomník připomínající gigantické selhání prezidenta Hoovera: Hoover Dam na hranici mezi Nevadou a Arizonou.

Hooverova přehrada

Po Hoover Dam se již kvůli paranoidním obavám z terorismu prakticky nedá jezdit a tak hned vedle ní stojí nedávno otevřený most, který bude jednou připomínkou selhání Bushe a Obamy.

Most mezi Arizonou (vlevo) a Nevadou (vpravo)

V roce 2008 jsem shodou okolností pracoval na Canary Wharf v budově londýnského ústředí Lehman Brothers, a tak jsem byl přímým svědkem nechápavých výrazů zaměstnanců, kteří zničehonic přišli o práci ve 150 let staré bance. Takto vypadala uvítací zeď v přízemí.

Budova 25 Bank Street před pádem Lehman Brothers.

A takto vypadala ta samá zeď o týden později (rozmazaný nápis Nomura, například na „odpadkovém“ koši).

Stejná zeď o týden později.

[1] Calvin Coolidge byl zajímavou postavou už jen kvůli svému projevu při příležitosti zvolení prezidentem Senátu ve státe Massachusetts. Celé znění projevu zní: „Vážení senátoři, přijměte mé nejupřímnější díky. Ctěte pevné základy našich institucí. Konejte svou práci se zápalem vojáka ve veřejných službách. Buďte loajální ke Společenství a sami k sobě a buďte struční. Hlavně buďte struční.“

Jak m��ete pomoci Mises Institutu

Mises.cz: 30. dubna 2012, Malcik

Jak jste si mohli všimnout, Ludwig von Mises Institut funguje na zcela bezplatné bázi. Naším cílem je, po vzoru amerického Mises Institutu, využít nevídaných možností, které nám přináší internet, a zpřístupnit myšlenky libertarianismu a rakouské ekonomické školy co nejvíce lidem. Nechceme odrazovat potenciální příznivce svobody a dobrovolnosti zpoplatněním obsahu, ke kterému se většina nově příchozích staví velmi skepticky a svůj názor obvykle změní až PO důkladném přečtení velkého množství textů a diskusí.

Znalí rakouské ekonomie jistě víte, že ale na světě bohužel zadarmo nemůže být nic. Aby nemuseli náklady za provoz webu nést uživatelé, musí je za ně nést někdo jiný. V současnosti jsme to hlavně my - autoři webu. Naše náklady nejsou ani tak finanční, jako spíše časové. Samotná správa webu nějaký ten čas stojí, stejně tak jako psaní článků. Lidé, kteří aktivně a pravidelně přispívají, případně se jinak podílejí na organizování dalších aktivit Mises Institutu (setkání, přednášky, letní akademie apod.), by se dali spočítat na prstech dvou rukou. Čas, který našemu institutu tedy každý z nich věnuje, je značný.

Na tuto situaci si nestěžujeme :-) Libertarianismus nás baví a děláme to rádi. Čas je ale pro každého z nás omezený, a tak je omezený i náš potenciál. Pokud chceme tyto stránky i celý institut dál rozšiřovat a zlepšovat naše služby, potřebujeme, aby se do této aktivity zapojilo více lidí. A jsou aktivity, na které kromě času potřebujeme i peníze, zejména jde o vydávání knih a esejí v papírové podobě.

Možnosti pomoci

Nebojte, nemusíte se hned stát spisovatelem a psát ekonomické texty. Možností je více a vybere si určitě každý:

1. Přispívejte do diskusí

Napsat článek, to chce aspoň několik hodin, ale příspěvek do diskuse se dá napsat za pár minut. Pokud nějakému tématu, které se v diskusi probírá, rozumíte, nebojte se přispět k objasnění nějakého problému nebo k vyvrácení chybného argumentu. Toto platí jak pro komentáře pod články, tak pro diskusní fórum, a platí to i pro diskuse na našem Facebooku nebo kdekoliv jinde. Už dnes je možné v diskusích pozorovat opakující se přezdívky - lidi, kteří trpělivě odpovídají na dotazy, ačkoliv nejsou oficiálně autory webu. Za takovou pomoc velmi děkujeme.

2. Šiřte naše myšlenky dál

Určitě máte kamarády, kteří mají k vyznávání svobody blízko. Zmiňte se jim o rakouské škole, odkažte je na naše stránky, dejte jim přečíst něco od Rothbarda, Misese, Bastiata apod. Ideálně nějakou krátkou, údernou esej - 1500stránkové magnum opus si přečtou později. Užitečný může být i náš výběr toho nejlepšího v sekci Základy, určený těm, kteří chtějí co nejméně číst a co nejvíc se dozvědět.

Do této kategorie patří i šíření prostřednictvím Facebooku. Sdílejte tedy zajímavé odkazy (ať už naše nebo své vlastní) se svými kamarády, pozvěte je na naší facebookovou stránku. V diskusích na jiných serverech nebo na vašich vlastních stránkách se na náš institut odkazujte - nejen že k nám přilákáte lidi, ale zlepšíte naši pozici ve vyhledávačích.

3. Nakupujte v našem obchodě

Už víte, že se snažíme vydávat knihy a eseje v papírové podobě. Než se ale náklady na výtisk a vydání vrátí v tržbách z prodeje, je třeba učinit značnou počáteční investici. Stejně tak například pořádání setkání a přednášek s sebou nese výdaje. Potřebujeme tedy i finanční pomoc, kterou nám poskytnete například tak, že si v internetovém obchodě koupíte naše zboží, tedy literaturu, trička apod.

U těch triček je pomoc dvojnásobná - kromě tržeb nám totiž poskytnete i menší reklamu.

4. Pošlete nám příspěvek

Pokud nejste v situaci, kdy obracíte každou korunu, oceníme i dobrovolný peněžní příspěvek. Už nyní nám na náš paypalovský účet občas něco přijde a těmto dárcům patří velký dík. Kdyby se našlo třeba jen 100 lidí, kteří by každý měsíc poslali obnos odpovídající třeba jednomu jídlu v restauraci, tak si sami zkuste spočítat, jak velká pomoc by to pro nás byla.

Pokud se nacházíte v České republice, příspěvky v jakékoliv výši posílejte na číslo účtu: 2400173700/2010

Pro příznivce ze Slovenska je určené číslo účtu: 2400173700/8330

Příspěvek můžete poslat také pomocí systému PayPal:

5. Pište články

Samozřejmě, pokud máte čas a cítíte se znalí nějakého tématu, velmi nám pomůžete, když nám poskytnete k vydání nějaký váš článek, případně váš překlad nějakého existujícího článku. Článek může být dlouhý nebo krátký, můžete napsat jeden týdně nebo jeden ročně - nemáme žádná omezení, záleží jen na vás. V každém případě, i kdybyste měli přispět jen jedním článkem za celý život, i taková pomoc pro nás bude prospěšná.

V případě zájmu o napsání článku nás kontaktujte na info@mises.cz.

Předem děkujeme!

Jak vidíte, možností pomoci je celá řada. Věříme, že (skoro) každý člověk ve (skoro) každé životní etapě si dokáže z této nabídky vybrat aspoň jeden způsob, který je pro něj vyhovující. Už se tedy těšíme, až během roku 2012 rozšíříme aktivity Ludwig von Mises Institutu k nepoznání :-) Děkujeme!

For a New Liberty: Protist�vkov� z�kony a da�ov� syst�m

Mises.cz: 29. dubna 2012, Murray N. Rothbard (přidal Jan Mašek)

Toto je další díl z překladu knihy For a New Liberty od Murrayho Rothbarda. Všechny články, které postupně budou tvořit kapitoly knihy, naleznete i v sekci Literatura.

ČÁST DRUHÁ
Aplikace libertariánství na současné problémy

5
Nevolnictví

Zákony omezující stávky

Čtvrtého října 1971 se prezident Nixon odvolal na zákon Taft-Hartley Act a pomocí soudního nařízení dosáhl přerušení stávky přístavních dělníků po dobu 80ti dní; byl to již devátý případ, kdy federální vláda použila tento zákon u stávky přístavních dělníků. O několik měsíců dříve šel do vězení šéf školských odborů města New York City za to, že se postavil na odpor zákonu, který zakazuje státním zaměstnancům stávkovat. Pro společnost těžce zkoušenou dopady stávek to bylo samozřejmě výhodné, ale přesto je nutné konstatovat, že takové „řešení“ je prostě a jednoduše vynucená práce; zaměstnanci byli donuceni jít proti své vůli zpátky do práce. Ve společnosti zakládající si na tom, že nevolnictví je nepřípustné, nelze nijak omluvit soudní zákaz stávek nebo věznění těch, kteří se takovému zákazu protiví. Pro otrokáře je otroctví vždycky výhodné.

Je nicméně pravdou, že stávka je specifickým způsobem, jak přestat pracovat. Stávkující nedají jednoduše výpověď; přestanou sice pracovat, ale tvrdí, že nějakým metafyzikálním způsobem jim zaměstnání stále „patří“, mají na něj nárok a až se neshody vyřeší, zase se do něj vrátí. Ale řešením jak tohoto protimluvu tak i rušivého vlivu stávkujících odborů na ekonomiku nejsou zákony zakazující stávky; řešením je odstranit zákony na federální, státní a místní úrovni, které odborům přisuzují speciální privilegia. Jak z hlediska libertariánského principu tak z hlediska zdravě fungující ekonomiky je potřeba pouze odstranit tato speciální privilegia.

Tato privilegia jsou zakotvena ve federálních zákonech, zejména ve Wagner-Taft-Hartley Act původně z roku 1935 a Norris-LaGuardia Act z roku 1931. Ten druhý zakazuje soudům vydávat opatření v případě hrozícího násilí odborářů, ten první přikazuje zaměstnavatelům vyjednávat „v dobré víře“ s jakýmikoliv odbory, které získají hlasy nadpoloviční většiny pracovní jednotky, což je svévolně definovaný termín federální vládou, a rovněž zakazuje zaměstnavatelům diskriminaci odborových předáků. Odbory získaly svou moc až po schválení Wagnerova zákona a jeho předchůdce NIRA v roce 1933. Právě tehdy se odbory rozrostly z původních 5 % na pozdějších 20 % pracovní síly. Státní a místní zákony navíc často neumožňují žalovat odbory a omezují možnost zaměstnavatelů najímat stávkokazy, policie často dostává instrukce nevystupovat proti násilnému jednání stávkujících proti stávkokazům. Odebrání těchto zvláštních privilegií a imunit bude mít za následek výrazné omezení odborů a jejich vlivu na americkou ekonomiku.

Pro současný trend rostoucího státu je typické, že když v důsledku obecného rozhořčení nad chováním odborů došlo v roce 1947 ke schválení zákonu Taft-Hartley Act, tak stát žádné z těchto privilegií nezrušil. Místo toho vydal opatření, která omezují moc odborářů, kterou ale předtím stát sám vytvořil. Když k tomu má stát možnost, tak jeho přirozenou tendencí je svou moc zvyšovat, ne snižovat. A tak máme prazvláštní situaci, kdy stát nejdříve vytvoří odbory a potom hledá způsoby, jak omezit jejich moc. To je obdobný případ jako americké programy na pomoc farmářům, kdy jedna ruka ministerstva zemědělství platí farmáře, aby omezili svou produkci, a současně druhá ruka stejného ministerstva je platí, aby produkci zvýšili. Z pohledu spotřebitelů a daňových poplatníků je takové jednání samozřejmě iracionální, ale z pohledu dotovaných farmářů a rovněž bujícího státního aparátu naopak vysoce racionální. A stejně tak i v případě na první pohled protichůdných opatření regulace odborů: stát vytvořením odborů nejdříve zvýší svou moc regulovat pracovní vztahy a poté si z odborů vytvoří podřízeného partnera, který si je dobře vědom, od koho pochází jeho moc.

Daňový systém

V jistém smyslu je celý systém daní druhem nevolnictví. Vezměme si například daň z příjmu. Vysoká úroveň daně z příjmu znamená, že značnou část roku – několik měsíců – pracujeme zadarmo na strýčka Sama a až potom si můžeme dopřát plody své práce. Vždyť podstatou otroctví je mimojiné právě vynucená práce za nízký či žádný plat. Ale daň z příjmu znamená, že dřeme a vyděláváme peníze, jejichž značnou část si stát násilím vezme a utratí, jak sám uzná za vhodné. O co tu jde jiného než o vynucenou práci zadarmo?

Srážková povaha daně z příjmu je ještě okatějším případem nevolnictví. Neohrožená Vivien Kellemsová, majitelka továrny v Connecticutu, před lety argumentovala, že zaměstnavatel je nucen vynakládat značné prostředky na administrativu při odvádění daní svých zaměstnanců do státních rozpočtů, které mu ale nikdo nezaplatí. Jakým morálním právem lze obhájit, že jsou zaměstnavatelé nuceni vystupovat jako neplacení vybírači daní?

Srážková povaha daně je samozřejmě základním pilířem federálního systému daně z příjmu. Pokud by se stát musel obejít bez tohoto stabilního a relativně bezbolestného procesu strhávání daní přímo u zaměstnavatele a pokud by daně vybíral jednorázovou částkou jednou za rok, tak by si mohl jen nechat zdát o tom, že by vybral tolik co dnes. Jen málo lidí si dnes pamatuje, že srážková daň byla zavedena až během druhé světové války a měla být jen dočasným válečným opatřením. Ovšem stejně jako u mnoha jiných projevů státního despotismu se z dočasného nouzového opatření stala nedílná posvátná součást amerického systému.

Je příznačné, že když Vivien Kellemsová zažalovala stát a chtěla tím dokázat, že srážková daň odporuje Ústavě, tak se podstata případu vůbec neprojednávala. V roce 1948 se továrnice paní Kellemsová z Westportu v Connecticutu postavila na odpor srážkové dani a prohlásila, že svým zaměstnancům ji strhávat nebude. Požadovala od státu, aby ji zažaloval a soudy se tak musely zabývat tím, zda je srážková daň v souladu s Ústavou. Stát ji žalovat odmítl a místo toho ji zabavil peníze z jejího bankovního účtu. Paní Kellemsová poté zažalovala federální vládu a požadovala vrácení peněz. Když v roce 1951 konečně nastalo projednávání případu, tak porota přikázala státu peníze vrátit. Ale o tom, zda je samotná srážková daň v souladu s Ústavou, se nikdy nejednalo[5].

Aby toho nebylo málo, tak každý daňový poplatník je nucen si sám spočítat, kolik státu dluží, což je často úmorná činnost, za kterou mu nikdo nepoděkuje a samozřejmě nezaplatí. Ani zde nemůže státu předložit účet za náklady a dřinu utrpěné při počítání toho, kolik má zaplatit. Kromě toho je zákon přikazující každému spočítat si své daně v jasném rozporu s Pátým dodatkem k Ústavě, podle kterého stát nesmí nikoho nutit svědčit proti sobě. Soudy, které v méně citlivých případech často horlivě chrání práva garantovaná Pátým dodatkem, v tomto případě, kdy jde o samotnou existenci přebujelého aparátu federální vlády, neudělaly nic. Odbourání buď daně z příjmu, její srážkové povahy, nebo požadavku na svědčení proti sobě by znamenalo radikální omezení moci státu na relativně nízkou úroveň, která v zemi panovala před dvacátým stoletím.

Daně z prodeje a spotřební daně jsou rovněž příklady vynucené neplacené práce, neboť obchodník je nucen daň vybírat a posílat státu.

Vysoké náklady na vybírání daní mají další nešťastný efekt, který zřejmě státní úředníci nezamýšleli. Tyto náklady představují nepoměrně větší zátěž pro malé firmy než pro ty velké. Zatímco velké firmy tyto náklady rozloží, pro malé firmy jsou často likvidační. Velcí zaměstnavatelé proto rádi a vesele zaplatí tuto daň, protože vědí, že je chrání proti konkurenci menších firem.

[5] O případu paní Kellemsové čtěte v knize od ní samotné: Toil, Taxes and Trouble (Dřina, daně a problémy), New York: E. P. Dutton, 1952.

Ako Bernanke vyu��va centr�lnu banku na z�skanie kamar�tov a ovplyv�ovanie �ud�

Mises.cz: 4. dubna 2012, Bob Murphy (přidal Kolektiv Mises.cz)

Peter Schiff varuje hypotek�rnych bank�rov (2006)

Mises.cz: 18. března 2012, Peter Schiff (přidal Kolektiv Mises.cz)

Nie�o pre z�stancov �t�tu...

Mises.cz: 11. března 2012, Stefan Molyneux (přidal Kolektiv Mises.cz)

Ako funguje vl�da

Mises.cz: 10. března 2012, Larken Rose (přidal Kolektiv Mises.cz)

Inv�zia susedn�ch �t�tov (Pr�vo v slobodnej spolo�nosti �as� 6/6)

Mises.cz: 3. března 2012, Bob Murphy (přidal Kolektiv Mises.cz)

Neovl�dli by n�s v�le�n� lordi?

Mises.cz: 4. února 2012, Bob Murphy (přidal Kolektiv Mises.cz)

Arm�da v slobodnej spolo�nosti

Mises.cz: 1. února 2012, Bob Murphy (přidal Peter)

Boli by v slobodnej spolo�nosti v�znice?

Mises.cz: 29. ledna 2012, Bob Murphy (přidal Kolektiv Mises.cz)

M�m pr�vo v�s okradn��

Mises.cz: 28. ledna 2012, Larken Rose (přidal Kolektiv Mises.cz)

Vynucovanie pr�va v slobodnej spolo�nosti (�as� 2/6)

Mises.cz: 27. ledna 2012, Bob Murphy (přidal Kolektiv Mises.cz)

Pr�vo v slobodnej spolo�nosti (�as� 1/6)

Mises.cz: 25. ledna 2012, Robert Murphy (přidal Kolektiv Mises.cz)

Juraj Karpi� mal pravdu

Mises.cz: 15. ledna 2012, Kolektiv Mises.cz

Monetarizmus vs. Rak�ska �kola

Mises.cz: 25. prosince 2011, Joseph T. Salerno (přidal Peter)

Hayek`s Gift

Mises.cz: 23. prosince 2011, Econstories.tv (přidal Josef Tětek)

Peter Schiff o Obamovej te�rii, �e technol�gie ni�ia pracovn� miesta

Mises.cz: 17. prosince 2011, Peter Schiff (přidal Kolektiv Mises.cz)

Svetov� banka a chudoba

Mises.cz: 29. listopadu 2011, Ron Paul (přidal Peter)

Peter Schiff o pris�ahovalcoch a trhu pr�ce

Mises.cz: 26. listopadu 2011, Peter Schiff (přidal Peter)

Rothbard o Eur�pskej �nii (1989)

Mises.cz: 13. listopadu 2011, Murray Rothbard (přidal Kolektiv Mises.cz)

Voluntaryizmus (filozofia neinici�cie n�silia)

Mises.cz: 12. listopadu 2011, Ron Paul (přidal Peter)

Spont�nny poriadok

Mises.cz: 9. listopadu 2011, John Stossel (přidal Peter)

�idi��k, ledviny a drogy - kdy� nejde o spravedlnost (Luk� Kubec)

Fed si k�pil cel� ekonomick� profesiu (Huffington Post)

Janou�ek vs. Lacina (D-FENS)

The 99 and the 1 (Mises.org)

The Life of Julia Under Anarchy (Center for a Stateless Society)

Jak neplatit pokutu III. Tipy pro spr�vn� ��zen�. (Dfens-cz.com)

The Case against Student Aid (Mises.org)

A to tak kr�sn� k�zal (D-FENS)

Hospital of Cards (Mises.org)

P�ijdeme o pracovn� m�sta kv�li levn�m asijsk�m st�t�m? (Arsen Lazarevi�)

Stop diskriminaci!! (Urza)

Z�kon o defekaci osob (Dfens-cz.com)

P��pad Trayvona Martina (Root)

From Innovation to Rent Seeking (Mises.org)

V dedine vl�dne strach: Zobrali z�kon do vlastn�ch r�k! (Ziar24.sk)

No tak se ho zbavte! (D-FENS)

Boj s auty a bitva o �erstv� rohl�k (D-FENS)

The Eurozone: A Moral-Hazard Morass (Mises.org)

Kapitalismus skon��? Pak skon�� i civilizace (Lubo� Z�lom)

Unions and the Other Tiny Tim (Mises.org)

Zachrante planetu

Profesor M. Sojka ve sv�ch "D�jin�ch ekonomick�ch teori�" ohledn� rakousk� �koly

Ludwig von Mises Institut

Zv��enie dan� neznamen� zn�enie vl�dnych v�davkov

Svoboda u�en� - ��st XIII.

„Proč studenti nemají rádi školu?“ No, proč asi…

P�edpokl�dejme, �e nebe je �erven�

Základní principy rakouské ekonomie

Efektivní trhy versus trhy jakožto nepostradatelný prostředek společenské spolupráce

Náhledy na konkurenci a výrobní alokaci

Závěr

Sout�: Libertari�nsk� kv�z

Hrajeme o hodnotné ceny! Nejrychlejší vyhrává!

A nyní už k samotnému kvízu:

Keynesi�nsk� recept na hladomor: j�st v�ce

For a New Liberty: V�zen� pro du�evn� chor�

ČÁST DRUHÁAplikace libertariánství na současné problémy5Nevolnictví

Rozhovor s Israelem Kirznerem

Kole�ko po dochtorech

Svoboda u�en� - ��st XII.

Proč jsou školy takové, jaké jsou II: Síly proti zásadním změnám

D�le�itost subjektivismu v ekonomii

Harry Truman a atomov� bomba

For a New Liberty: Soudy

ČÁST DRUHÁAplikace libertariánství na současné problémy5Nevolnictví

Stop diskriminaci!!

Environmentalismus je socialistick� cesta do pekla (2/2)

Environmentalismus je socialistick� cesta do pekla (1/2)

Svoboda u�en� - ��st XI.

Proč jsou školy takové, jaké jsou I: Stručná historie vzdělávání

Tr�n� ��d ve v�lkou zm�tan�m Ir�ku

Infrastruktura

Peníze

Obranné služby

Závěr

ABCT 7/8 : Historick� aplikace ABCT

Článek sedmý: Historická aplikace ABCT

Jak m��ete pomoci Mises Institutu

Možnosti pomoci

Předem děkujeme!

For a New Liberty: Protist�vkov� z�kony a da�ov� syst�m

ČÁST DRUHÁAplikace libertariánství na současné problémy5Nevolnictví

Ako Bernanke vyu��va centr�lnu banku na z�skanie kamar�tov a ovplyv�ovanie �ud�

Peter Schiff varuje hypotek�rnych bank�rov (2006)

Nie�o pre z�stancov �t�tu...

Ako funguje vl�da

Inv�zia susedn�ch �t�tov (Pr�vo v slobodnej spolo�nosti �as� 6/6)

Neovl�dli by n�s v�le�n� lordi?

Arm�da v slobodnej spolo�nosti

Boli by v slobodnej spolo�nosti v�znice?

M�m pr�vo v�s okradn��

Vynucovanie pr�va v slobodnej spolo�nosti (�as� 2/6)

Pr�vo v slobodnej spolo�nosti (�as� 1/6)

Juraj Karpi� mal pravdu

Monetarizmus vs. Rak�ska �kola

Hayek`s Gift

Peter Schiff o Obamovej te�rii, �e technol�gie ni�ia pracovn� miesta

Svetov� banka a chudoba

Peter Schiff o pris�ahovalcoch a trhu pr�ce

Rothbard o Eur�pskej �nii (1989)

Voluntaryizmus (filozofia neinici�cie n�silia)

Spont�nny poriadok

�idi��k, ledviny a drogy - kdy� nejde o spravedlnost (Luk� Kubec)

Fed si k�pil cel� ekonomick� profesiu (Huffington Post)

Janou�ek vs. Lacina (D-FENS)

The 99 and the 1 (Mises.org)

The Life of Julia Under Anarchy (Center for a Stateless Society)

Jak neplatit pokutu III. Tipy pro spr�vn� ��zen�. (Dfens-cz.com)

The Case against Student Aid (Mises.org)

A to tak kr�sn� k�zal (D-FENS)

Hospital of Cards (Mises.org)

P�ijdeme o pracovn� m�sta kv�li levn�m asijsk�m st�t�m? (Arsen Lazarevi�)

Stop diskriminaci!! (Urza)

Z�kon o defekaci osob (Dfens-cz.com)

P��pad Trayvona Martina (Root)

From Innovation to Rent Seeking (Mises.org)

V dedine vl�dne strach: Zobrali z�kon do vlastn�ch r�k! (Ziar24.sk)

No tak se ho zbavte! (D-FENS)

Boj s auty a bitva o �erstv� rohl�k (D-FENS)

The Eurozone: A Moral-Hazard Morass (Mises.org)

Kapitalismus skon��? Pak skon�� i civilizace (Lubo� Z�lom)

Unions and the Other Tiny Tim (Mises.org)

ČÁST DRUHÁ
Aplikace libertariánství na současné problémy

5
Nevolnictví

ČÁST DRUHÁ
Aplikace libertariánství na současné problémy

5
Nevolnictví

ČÁST DRUHÁ
Aplikace libertariánství na současné problémy

5
Nevolnictví