"Výdobytky" demokracie

Mises.cz: 11. března 2019, Eduard Horák, komentářů: 3

Domnívají se, že jsme dosáhli vrcholu civilizace a konečně našli systém vlády, který je ten nejspravedlivější ke všem a který umožňuje největší rozkvět lidstva. Je tomu skutečně tak? Nyní se máme sice nejlépe za celou dobu existence lidské rasy, ale do ideálu má dnešní sociální a politické uspořádání daleko. Některé tržní mechanizmy naštěstí fungují i přes státní monopolizaci na jurisdikci, tisk a vydávání peněz, manipulaci s úrokovými měnami prostřednictvím centrální banky, daně, cla a veškeré křivení tržních cen a efektivní alokaci zdrojů. Více svobody, konkurence a méně státu by vedlo ke skutečnému a neomezovanému pokroku, jak dokazují přívrženci tzv. Rakouské ekonomické školy, která se již přes sto let snaží obhájit individualismus a osobní svobodu v kontrastu se státním donucením a demokracií.

Zkusme si nyní ukázat pouze pár příkladů, na kterých je jasně vidět, že demokracie a současné etatistické uspořádání světa nejen není nejlepší politické uspořádání, ale fikce, která se nám snaží namluvit, že jsme svobodní a máme právo řídit naše životy dle naší svobodné vůli.

• Demokratické státy májí teritoriální monopol na konečné rozhodování sporů (jurisdikci). Vynucený monopol je z hlediska ekonomické teorie neefektivní. Brání potenciálním konkurentům vstup na trh, přičemž cena se zvyšuje a kvalita se naopak snižuje. Soudci jsou zaměstnanci státu. Pokud státní soudce rozhoduje v soudních přích, ve kterých zastupuje svého zaměstnavatele, tedy stát, je situace pro žalobce státu složitá, jde proti zákonům vytvořeným státem a proti soudci, státnímu zaměstnanci. Na svobodném trhu by se pak pochopitelně takový soudce stal zcela nepřijatelný a jeho rozhodnutí by mělo pramalou váhu. Ve svobodné společnosti by si soudní dvory se svými soudci konkurovaly a dle své pověsti a schopnosti nezaujatě rozhodovat, získávaly zákazníky.

• Stát má také monopol na tzv. „obranné služby“. Své obyvatele důkladně odzbrojuje, aby se sami nemohli bránit. Mnohde stále funguje branná povinnost, kde stát zbaví mladé muže jejich elementární svobody, tedy nakládat svobodně se svým tělem a přinutí je bojovat, či se cvičit v boji proti jejich vůli. Z ekonomického hlediska se jedná o stoprocentní zdanění lidského kapitálu, zjednodušeně otroctví. I z hlediska policie se týká o naprosto neefektivní složky, které ve své schizofrenní pozici nevědí, kde pomáhat a kde chránit, kde je jich více a kde méně potřeba a v jakém počtu. Zabývají se pak nesmysly, ať už jde o povinnost mít zapnuté bezpečnostní pásy, přes kontrolu vodáků a cyklistů na přítomnost alkoholu v krvi, místo reálné ochrany občanů. Z pohledu ekonomie jde rovněž o monopol, kde převládá plýtvání a chybná alokace zdrojů – kolik bezpečnosti si přejeme? Je počet ozbrojených sil dostatečný? Má stát k dispozici dostatek techniky, aby v případě napadení uchránil své občany? Má být v městě XX tisíc, nebo dva tisíce pochůzkářů? To nikdo nespočítá a v monopolním zřízení, kde neexistuje konkurence a tudíž ani efektivní informace o ceně a nákladové účetnictví, nemůže.¹

• Stát uvaluje na své občany daně, které představují explicitní loupež pro občany neplatící daně dobrovolně, a rozhoduje o jejich výši. Jejich neplacení je pak trestně stíháno, kde neplatičům hrozí propadnutí majetku i pobyt za mřížemi.

• Současní vládní činitelé nejsou „vlastníci“ daného území, ale dočasnými „správci“, kteří mají naprosto rozdílné časové preference na rozdíl od feudálních vládců (králů, knížat aj.). Feudální panovníci díky dědičnému právu a vlastnění zásoby kapitálu na svém území stáli o zachování, či rozšíření svého bohatství. V jejich vlastním zájmu a v zájmu zachování bohatství a slávy svého rodu bylo spíše o zemi pečovat a předat ji svým rodovým následovníkům v co možná nejlepším stavu. Uvažovali tedy v dlouhodobém časovém horizontu. Oproti tomu demokratický, dočasný správce může využívat během svého krátkého času ve funkci zemi k vlastnímu obohacení a pramálo ho zajímá, co se bude s majetkem jeho „poddaných“ dít po skončení jeho volebního mandátu.

• Všeobecné volební právo. I tato instituce, která je většinově považována za výdobytek demokracie, k jejím přednostem nepatří. Děje se to, že všichni obyvatelé, které stát uzná za způsobilé házet hlasovací lístky do volebních uren, mají právo ve volbách rozhodovat o majetku všech ostatních. Většina rozhoduje například o výši daní či sociálních dávek, které mají jejich oblíbení politici ve volebních programech. Kapitál se dle preferencí vládní koalice přesouvá od jedněch ke druhým. Většinou od majetnějších k neefektivním státním podnikům, k nepracujícím, k parazitujícím a pasivním příjemcům veškerých sociálních dávek, lenochům a všemožným zájmovým skupinám, dovolávajících se kompenzace či příspěvku. Demokratičtí vládci se snaží přesvědčit občany, že redistribuce majetku od těch co mají, k těm, co nemají, je spravedlivá a vede ke zbohatnutí všech. Tím systematicky snižují motivaci schopnějších něco vlastnit a budují v nich pocit, že žít paraziticky na úkor ostatních se více vyplácí.

• Ucházet se o funkci ve volbách může relativně kdokoliv. Vítězí převážně bezzásadoví demagogové, kteří mají největší schopnost v oslovování mas, které pro ně budou hlasovat.

• Neustále se zvyšuje „veřejný“ dluh a zadlužení budoucích generací. Stoupá společenská míra časové preference obyvatel. Preferuje se utrácení a zadlužování před úsporami, rozmáhá se morální hazard.

• Bobtná legislativa a přibývají zbytečné zákony, mnohdy ušité na míru vládních donucení, Evropské unie, či rozličné lobby, v kterých je pro běžného občana nemožné se orientovat.

• Vedení válek se v demokratických režimech změnilo v neurčité boje o ideologie, zaštiťující se vzletnými slovy jako humanita, svoboda, demokracie, civilizace… Tam, kde dříve vládci šlo o ovládnutí daného území a podrobení obyvatelstva, které bývalo rozbrojů mezi vládci občas ušetřeno, je dnes válka totální. Po ovládnutí daného území přichází ideologická konverze poražené strany a převýchova přeživších obyvatel dle mustru vítězů. Samozřejmostí jsou „vedlejší civilní oběti“.

• Vláda si pro sebe uzurpovala právní monopol na vydávání a tištění peněz jako jediné zákonné měny. Zničila komoditní krytí peněz se 100% rezervami a zavedla nekryté „fiat money“, které za podpory centrálních a komerčních bank slouží k vlastnímu obohacení a zdanění obyvatel skrze inflaci.

• Vlády si také vytýčily za cíl nás ochraňovat před zneužíváním ze strany rodičů, zaměstnavatelů, stánkových prodavačů napodobenin slavných značek, nekolkovaných cigaret a alkoholu, prodejci ošizených špekáčků a jiných. Efektivnější je prý také boj s chudobou, přílišným utrácením a konzumem, zlými obchodníky, kteří předstírají, že pomazánkové máslo je z másla a řecký jogurt z Řecka a nikoliv z jižních Čech, kapitalisty, nadnárodními korporacemi, globálním oteplováním, živelními pohromami, homofobií, sexismem, rasismem, xenofobií, předsudky, ignorancí, samotou, hlukem, tichem, veřejnými i neveřejnými nepřáteli. Otázkou je, jestli to nejsou jen smyšlené slogany a hesla ze slovníků, nebo je potřeba skutečné ochrany před výše jmenovaným a priori ze strany státu. Priority určují vítězové voleb a v čase se mění. Veřejných financí je ale vynakládáno čím dál více, zásahy státu do našeho soukromí větší a efektivnost a potřebnost této státní péče sporná.

• Každá oblast lidského života musí mít svá vládní pravidla, omezení a regulace. Velký bratr nás sleduje na stále větším počtu kamer a sledovacích zařízeních, kontroluje a reguluje sociální sítě a internet.

• Byli jsme zbaveni práva na exkluzi, tedy vyloučení námi nechtěných osob ze svého majetku. Nemůžeme ve svých obchodech obsluhovat, koho chceme, mnohdy si nemůžeme vybrat, od koho nakoupit, do našich hospod jsme museli přestat pouštět kouřící zákazníky. O některých státních svátcích zůstávají větší prodejny uzavřeny, máme odpočívat.

• Ve školách, do kterých musíme chodit od dob Marie Terezie povinně, se vyučuje vládou schválený materiál, který je poplatný vládcům.

• Zaměstnavatelé se stejně tak nemůžou jednoduše zbavit nechtěných pracovníků, kteří jim nepřinášejí kýžený produkt. Tím se snižuje firemní zisk a tratí i pracovníci schopnější, jejichž firma ztrácí díky slabším zaměstnancům schopnost konkurence. Vše je řízeno zákoníkem práce.

Slovy Hanse-Hermanna Hoppeho: „Stručně řečeno, čím více zvýšil stát své výdaje na sociální politiku a veřejnou bezpečnost, tím více byla pošlapána naše práva k soukromému majetku, tím více našeho majetku nám bylo vyvlastněno, konfiskováno, zničeno nebo znehodnoceno, a tím více jsme byli připraveni o samotný základ vlastní ochrany: ekonomickou nezávislost, finanční sílu a osobní bohatství.“²

1) Viz např. Urzova přednáška o ekonomické kalkulaci: https://www.youtube.com/watch?v=WxjwNAcF_zI

2) HOPPE, Hans-Hermann. Demokracie, anarchie a omyly ekonomie. Praha: Alfa Nakladatelství, 2009. Ekonomie studium. ISBN 978-80-87197-23-3, s. 84.