(Svoboda ∧ Soukromí) ⇒ Anarchie

Mises.cz: 30. prosince 2024, Lukáš Pazderník, komentářů: 2

Úvod

Rozhodl jsem se psát tuto práci o kryptoanarchismu. Kombinaci anarchismu – tj. systematickému
odmítnutí legitimity společenských institucí, jež zasahují do práv jednotlivců (zejména států, ale nejen) a
kryptografie – studiem a praxí vytváření protokolů komunikace, jež je jsou odolné proti zásahům a
odposloucháváním neoprávněných třetích stran. Tento myšlenkový směr je pro mě nyní a již několik let
výraznou inspirací při přemýšlení o politice, soukromí, etice i mém každodenním životě. Jde o směr, který
kombinuje práva a svobody jednotlivce spolu s technologiemi, které mohou některá práva a svobody
garantovat. Tvrdím také, že jde o praktickou implementaci širšího směru anarchokapitalismu, který
kombinuje bezstátní společnost a trh.

Jak toto téma souvisí s oborem, který studuji? Umělá inteligence je technologické téma se společenskými
a filosofickými přesahy, které má, a soudím, že ještě bude mít, výrazný dopad na fungování společenských
vztahů a trhu. Představuje, podobně jako industriální revoluce minulosti, vidinu zefektivnění výroby a
automatizace nyní lidmi zastávaných činností výrobního procesu v nejširším smyslu. V tomto smyslu je i
malování obrazu nebo skládání hudby výrobní proces, ač se kreativní činnost jakkoliv nesnažím na
výstupově orientovaný proces redukovat. Pro administrativní činnost a rutinní práci s daty platí potenciál
zefektivnění o to spíše. Zefektivněním zde myslím kvantitativní i kvalitativní zvýšení produkce souběžné
se snížením nákladů relativně k aktuálnímu stavu. Tyto výrobní procesy lze již nyní do značné míry
automatizovat a domnívám se, že popisovaný proces bude nadále pokračovat a přinášet své ovoce.
Nejsem však zahalený clonou techno-optimismu natolik, abych si nebyl vědom rizik, která s sebou tato
automatizace přináší. Dle svých subjektivně nastavených preferencí a hodnot vnímám jako nejpalčivější
problém digitálního dohledu a plíživé technokratické totalitní vlády orwellovského typu zahalené do
líbivého hávu bezpečnosti a transparence. A domnívám se, že prevencí i aktivní intervencí proti takovým
tendencím je adopce krypto-anarchistických myšlenek a technologií na individuální i společenské úrovni,
jež je z mého pohledu na součtu individuálních závislá.

V práci proto analyzuji a kriticky diskutuji tři texty, které považuji za konstitutivní pro kryptoanarchismus
a subkulturu na něj navázanou na mezinárodní i československé úrovni.

Právo a neagrese

Anarchokapitalismus i kryptoanarchismus jsou individualistické směry. Mají individualistickou
perspektivu nahlížení na svět tak, jak ji konceptualizuje např. Weber (1922, 13) nebo Mises (2006, 39-41).
Společnost vnímají jako souhrn jednotlivců, jež se sice navzájem ovlivňuji a interagují spolu, nelze je
však při analýzách opomenout a mluvit o společnosti jako o celku, který jedná na jednotlivcích nezávisle
nebo má své potřeby, strategie a cíle. Osobně považuji toto rétoriku za nebezpečnou a domnívám se, že
jde především o snahou vládnoucích legitimizovat své vládnutí na podobné úrovni jako u samozvaných
proroků hlásajících slovo a vůli boží.

S individualismem je úzce spojeno nahlížení práva. Ústředním právním normativem a etickým minimem
anarchistické společnosti je princip neagrese (Urza 2018, 57-62), který v podobě přemapování
přirozeného práva na vlastnické poprvé formuloval Murray Rothbard (2009, 49-72). Každý jeden člověk
je vlastníkem sebe samého – svého vlastního těla a hmotných objektů ve světě, jež vchází do vlastnického
vztahu prvotním přivlastněním nebo převedením z vlastnictví jiné osoby. Každý jeden akt, který narušuje
práva tělesné integrity nebo majetku je v tomto pojetí agresí – viz např. kontroverze s nedobrovolným
zdaněním nebo zákony ochraňující lidmi před jimi samými. Agrese je trestně postižitelná a oběť má nárok
na restituci. Každý má právo některou ze svých kompetencí delegovat na společenskou instituci či
dokonce politickou autoritu, jako např. v konceptu politické smlouvy, nikdo však nemůže delegovat
právo, jejímž držitelem není. Mohu si tedy např. platit pojištění, protože jsem přesvědčený, že je to dobrá
strategie. Nemohu však z pozice svého přesvědčení nebo snahy jej ochránit nutit svého souseda, aby tak
také učinil, pokud tak nečiní a ze svými zdroji nakládá jinak.

Z této pozice není překvapivé, že anarchokapitalisté ani kryptoanarchisté typicky nejsou revolucionáři a
odmítají sociální inženýrství i centrální plánování politického i ekonomického typu. Důraz je kladen na
spontánně a odspoda vznikající řád. Společnost v tomto pojetí nelze predikovat ani plánovat tak, aby
zůstala svobodná a efektivní v naplňování potřeb jejích členů. Platformou, jež odspoda vzniká při
dobrovolné interakci lidí za účelem vzájemného naplňování potřeb je trh, jehož konceptualizace vychází z
rakouské školy ekonomické.

Anarchokapitalisté netvrdí, že služby, které nyní poskytuje s monopolní výsadou stát, nepotřebujeme, jen
útočí na tuto výsadu a navrhují dobrovolnost participace na financování těchto institucí, nahrazení zákonů
mimo princip neagrese doporučeními typu best practises a všeobecné možnosti opt-outu ze státních
služeb a vytváření konkurence státu na daném území.

Vytváření paralelních struktur

Separátní, avšak související otázka je, jak tyto abstraktní principy zahrnout v akci v současné realitě
existujících států a legislativy, jež princip neagrese zjevně porušují. Cest může být celá řada, mě však
zaujala zejména cesta vytváření paralelních struktur, kterou navrhuje autor československého disentu
Václav Benda ve své eseji z roku 1978. Není mi sice známo, že by byl Benda anarchistou, byl však
oponentem politického režimu komunistického Československa, jež můžeme chápat jako příklad
agresivního státu. Raději explicitně zdůrazňuji, že si nemyslím, že by byl aktuální český stát nebo další
demokracie utlačivé podobně, jako byl minulý režim. Vymezuji se také proti tezi, že by anarchisté byli v
současném režimu disidenti ve stejném smyslu, jako byl Benda disidentem v komunistickém režimu.
Svoji svobodu slova a vyjadřování demonstruji například možností psát tuto práci na univerzitě. I tak jsou
však vlastnická práva ve velkém měřítku porušována a lidé neprávem stíháni za prodej či držení drog
nebo zbraní, daňové úniky a další v anarchistické perspektivě legitimní aktivity. Státy jsou stále
monopolem na legalizované násilí na daném území.

Benda navrhuje vytváření paralelních struktur, jež koexistují se strukturami oficiálními. Vytváření
paralelní polis (shoda jmen s touto není náhodná), politické obce, jež slouží jako platforma pro pro své
občany, kteří nejsou spokojeni s oficiálními strukturami a nechtějí nebo nemohou je měnit zevnitř. Autor
nazývá vytváření paralelních struktur třetí cestou, která je podle něj nosná jak pro radikály, kteří se státem
zcela odmítají jednat nebo jej reformovat, tak pro reformisty, kteří věří v cestu postupného záplatování.
Tvrdí, že „i jen částečný úspěch by vystavil oficiální struktury tlaku, pod nímž by se nutně buď rozložily,
nebo užitečně zrestaurovaly“ (Benda 1978, 2). V souladu s tímto přístupem je také radikál Konkin, autor
textu New Libertarian Manifesto, který vyzývá k vytváření counter-economics a namísto paralelní polis
používá pojem agora. Ten věří, že státy postupně zaniknou právě tímto způsobem.
Příkladem paralelních institucí jsou vzdělávací organizace mimo hlavní proud, jako jsou např. školy
postavené na principech sebeřízeného vzdělávání, jež na rozdíl od škol hlavního proudu nepobízí ke
konformitě a poslušnosti. Dále šedá a černá ekonomika užívající hotovost a kryptoměny, jež umožňují
anonymitu a unikají tak státnímu drobnohledu. Plodným podhoubím paralelních struktur a kultur je také
internet, o tom více níže. Paralelní struktury mohou být legální, na hraně legality nebo ilegální, klíčovým
prvkem však je, že jsou k legálnímu statusu věcí do značné míry indiferentní.

Nezávislost kyberprostoru?

Pojednával jsem o paralelních strukturách a kulturách svobody, které jsou na směrech hlavního proudu
více či méně nezávislé a koexistují vně. Platformou k existenci takových kultur je dnes zejména internet,
kde máme de facto neomezenou svobodu slova a shromažďování, kvůli anonymitě a nemožnosti efektivní
regulace této celosvětové decentralizované sítě. V důsledku toho jsme svědky jakési nové formy
tribalismu – vzniku digitálních kmenů. Takovou subkulturou jsou například kryptoanarchisté, ale také
další zájmové skupiny shlukujících se okolo různých popkulturních fenoménů.

Internet umožňuje volné šíření myšlenek a navzdory snahám obhájců duševního vlastnictví přivlastňovat
si některé informace a omezovat k nim přístup jsou pokusy toto médium regulovat při nejlepším hrou na
kočku a myš. Internet a platformy na něm provozované umožňují celosvětovou komunikaci s velmi
nízkými náklady. Z pohodlí svého domova se mohu např. učit programovat v jazyce C a studovat teologii Tomáše Akvinského, aniž bych potřeboval navštěvovat fakultu počítačových věd nebo formálně studovat
teologii. Podobně fascinován byl také John Perry Barlow, který ve své deklaraci nezávislosti kyberprostoru odmítá
státní zásahy a regulace. Kyberprostor vnímá jako svébytný svět bitů, který existuje paralelně ke světu těl,
kde státy mohou vládnout. Jako jakýsi duchovní svět na materiálním substrátu nezávislý, který je mimo
hranice státy spravovaných celků. Podle Barlowa vzniká kyberprostor spontánně a je aktem přírody, na rozdíl od tyranií, které se snaží vnutit
státy. Neplatí v něm instituce vlastnictví, vyjadřování, identity ani pohybu, protože v něm absentuje
hmota. Je otevřeným prostředím, do kterého mohou vstoupit lidé bez ohledu na jejich etnicitu, sociální
status, gender apod. Je tedy novou formou paralelní polis nebo agory, kde státy nejsou vítány a svými
prostředky do ní nemůžou vstoupit. Namísto snahy jej regulovat by tedy měly ustoupit a uznat nezávislost
tohoto dynamicky rozvíjejícího se prostoru, jež je dle Barlowa regulován zevnitř účastníky samotné hry
bitů.

Barlowa perspektiva mě zaujala a sdílím s ním jeho nadšení z tohoto média, ač jeho tezemi fakticky
nesouhlasím. Autor totiž z mého pohledu fatálně opomíjí fakt, že duchovní říše kyberprostoru, tedy
internet, je zcela závislý na své infrastruktuře – totiž optických kabelech, jež propojují jednotlivé
kontinenty, státy a města. Netvrdím, že bez států by internet nefungoval, tvrdím však, že v současné době
je a byla infrastruktura budována mimo jiné z peněz daňových poplatníků a původně jako projekt
ministerstva obrany USA. To však z mého pohledu existenci států nelegitimizuje a také nikterak
symbolicky nepošpiňuje tuto technologii. Vždyť TOR byl také původně vyvíjen NSA a nyní je technologií
umožňující relativně rezistentní šedé a černé trhy na internetu.

Strašidlo kryptoanarchie

„Moderním světem obchází strašidlo, strašidlo kryptoanarchie.“ Takto začíná Tim C. May (1988, 1) svůj
vizionářský manifest kryptoanarchismu a soudí, že toto strašidlo výrazně změní ekonomiku i společnost.
Na rozdíl od Barlowa, který se věnoval psaní beletristických textů a farmaření, byl May technologický
insider, vývojář Intelu a nadšenec do kryptografie. V roce 1988 předvídá genezi CypherNetu,
počítačových sítí implementující asymetrické šifrování, ověření s nulovou znalostí a související
anonymitu. Soudí, že algoritmy, které už existovaly v době psaní manifestu, budou brzy nasazeny do praxe
v důsledku dostupnosti výkonnějšího HW. To v praxi znamená, že spolu budou moci dvě strany bezpečně
komunikovat a obchodovat vzdáleně a anonymně bez možnosti intervence třetí strany. A soudil správně.
Takový CypherNet, který May popisuje je dnes typicky označován jako darknet. Jde o skryté služby
provozované přes TOR nebo I2P, které sofistikovanými metodami přeposílání šifrovaných paketů přes
náhodně vybrané uzly, provozované dobrovolníky po celém světě zajišťuje skrytí komunikace před ISP a
IP adresy před cílovým serverem. Jde o software jako PGP, založený na technologii šifrování s veřejným
klíčem, který zajišťuje, že dvě strany, jež si mezi sebou vyměňují zašifrované zprávy i po
nezabezpečeném kanálu jsou tak dlouho, dokud zůstane soukromý klíč k dešifrování v oprávněných
rukou, výlučnými čtenáři lidsky čitelného textu. Jsou jím kryptoměny, jako je pseudo-anonymní Bitcoin
nebo anonymní Monero, které vytváří de facto decentralizovaný, distribuovaný a nestátní celosvětový
platební systém, který je nezávislý na bankách. Jsou jím bezpečné operační systémy s otevřeným
zdrojovým kódem, respektující svobodu uživatelů kód pozměňovat a dále šířit jako jsou distribuce
GNU/Linuxu – zejména Tails, který používají disidenti v totalitních režimech, kteří potřebují naprosto
minimalizovat svoji digitální stopu. Používají jej také účastníci černých internetových trhů i v jiných
režimech z podobných důvodů. Klíčové koncepty jsou decentralizace a distribuovanost, jež zajišťují
rezistenci systému vůči útoku a anonymita, jež znemožňuje dohled – ty v mých očích naprosto zásadně
přispívají ke svobodě.

May dále soudí, že se státy budou snažit šíření těchto technologií zastavit nebo zpomalit. Budou se
zaštiťovat národní bezpečností, bojem proti terorismu, a potíráním kriminální aktivity. Prostředí
anonymity bude pro ilegální aktivity skutečně výhodné, a vzniknou tak platformy nejen pro prodej drog a
zbraní, ale také šíření a odhalování státních tajemství, prodej kradeného nebo padělaného zboží a
nájemných vražd. To však v jeho očích kryptoanarchii nezastaví.

Je otázkou, do jaké míry byla Mayova slova prorocká a do jaké se jednalo o proroctví sebenaplňující,
jelikož se jeho nápady inspirovali další kryptoanarchisté, kteří stojí za projekty, jako je např. Bitcoin,
WikiLeaks nebo nyní již státními složkami zastavené darknetové tržiště Silk Road.

Ač s Mayem jinak souhlasím, oponoval bych mu ze současného pohledu v jednom bodě. Celosvětový
dopad kryptografie nevnímám jako tak zásadní. Troufám si totiž tvrdit, že ač tato fascinující technologie
mnohým umožnila soukromí, početnější mnozí o její existenci netuší a navzdory tomu, že jsou na
internetu jejími každodenními uživateli (šifrované spojení je dnes standard) a na jejich život zásadní vliv
nemá. A i přes popularizaci např. Bitcoinu se v kruzích hlavního proudu řeší především jeho směnný kurz
a jak spekulováním s ním vydělat, nikoliv jeho k anarchii přispívající vlastnosti.

Literatura
BARLOW, John Perry, et al. A Declaration of the Independence of Cyberspace. 1996.
BENDA, Václav. Paralelní polis. Charta, 1990, 77: 1977-1989.
KONKIN, Samuel Edward; CONGER, Wally; SEELY, Christopher. New libertarian manifesto. KoPubCo,
2006.
MAY, Timothy. The crypto anarchist manifesto. High Noon on the Electronic Frontier: Conceptual Issues
in Cyberspace, 1992.
ROTHBARD, Murray N. Etika svobody. Liberální institut, 2009. ISBN 978-80-8638-955-4
URZA. Anarchokapitalismus: stát je špatný sluha, ale zlý pán. [Praha]: Tereza Sladkovská, 2018. ISBN
978-80-270-1648-8.
VON MISES, Ludwig. Lidské jednání: pojednání o ekonomii. Přeložil Josef ŠÍMA. Praha: Liberální
institut, 2006. ISBN 80-86389-45-6.
WEBER, Max, 1922. Economy and Society, Guenther Roth and Claus Wittich (eds.), Berkeley:
University of California Press, 1968.