Válka veřejného vlastnictví proti chudým Aneb o divokém socialismu 19. století?–Viktoriánský Londýn

Mises.cz: 28. května 2013, HynekRk, komentářů: 1

Omezením, která byla kladena veřejným vlastnictvím nižším vrstvám do cesty za hledáním přijatelnějšího života v době divokého kapitalismu v Británii, jsme se zde již nejednou věnovali. Zde se krátce podíváme na tři další příklady, které měly záporný vliv na blahobyt chudých ve viktoriánském Londýně.

H. Amy uvádí příklad chudého chlapce jménem John, který měl na kontě dva pobyty ve vězení a musel zde pracovat na šlapacím mlýně. Dopustil se totiž „závažných“ zločinů. Poprvé měl strážník výhrady k sirkám, které prodával, a podruhé byl chycen při prodeji zboží bez licence [1]. Šlo vlastně o recidivistu. Naštěstí během věznění si zachoval John čestnost a odmítl se „vyučit“ zlodějem a nakonec překonal mnoho překážek a stal se licencovaným obchodníkem [2]. Pro vysvětlenou, v té době bylo pro chudé dospělé a děti běžné, že si zajišťovali svoji obživu poskytováním širokého okruhu služeb na ulici hlavního města (dodejme, že se to netýkalo jen hlavního města a ne jen Británie). Tyto samostatně výdělečné osoby zde sloužily rostoucí populaci a návštěvníkům Londýna. H. Amy uvádí broušení nožů, opravy deštníků, porcelánu, hodin, židlí, čištění klobouků, nožů, nůžek a jiných malých věcí. Dále zde byli poslíčci a tzv. linkmeni. Další pracovali ve veřejném sektoru. Děti dělaly poslíčky nebo držely koně. „Mnoho chudých občanů tedy přispívalo ekonomice a prosperitě viktoriánského hlavního města a stejně tak poskytovali vitální služby komunitě.“ [3]

Dále je nutné uvést, že dle autorky byl jeden z důvodů, proč si vězení nedokázalo poradit s kriminalitou mladistvých, fakt, že vězení se staly školou zločinu. Mladiství se zde učili od starších profesionálních kriminálníků, s kterými společně čekali na soud ve vazební věznici. Mimochodem ten, kdo byl odsouzen na delší trest, dostal ve vězení lepší dietu než ti, co byli odsouzeni na kratší tresty, bylo tedy výhodné se zaměřit na získání delšího trestu. Úleva od pouličního života, komfort včetně koupele a dobrého spaní často lákaly děti k návratu do vězení [4]. Jak bylo již řečeno jinde, tak vězni jedli lépe než lidé ve workhousech (robotárnách), přičemž množství jídla doporučovaného komisaři pro workhousy bylo ve skutečnosti větší než průměr konzumovaný nezávislými pracujícími. Šlo o podivnou motivaci, i když jak je patrné, tak vězeň mohl být nucen pracovat.

Jednou z činností dětí bylo i čištění bot. Po roce 1851 většina londýnských chlapců čistících boty patřila  k „London Shoe-Black Society“ (známé také jako „Ragged Shoe-Black Society“). Byla to jedna ze snah jak pomoci pouličním dětem. Chlapci většinou ve věku 12 až 13 let vytvořili osm uniformovaných brigád po 350 členech a pracovali přes den jako čističi bot a na večer a v neděli ráno navštěvovali trhanskou školu (ragged school). Jenomže existence této společnosti činila život nezávislých dětských čističů bot těžším. S pomocí policie si brigády posléze monopolizovaly nejlepší rajony a stanoviště. Chlapci z brigád začali být považováni za legitimní čističe bot a policie se domnívala, že by se všichni chlapci k nim chtěli připojit. „Nicméně mnoho chlapců nechtělo být vystaveno disciplíně patřící k brigádě, když velkou přitažlivostí života na ulici pro ně byla svoboda a nezávislost, kterou jim tento dovoloval.“ Avšak „nezávislí čističi bot byli přinuceni k nákupu licence stojící 5 šilinků ročně, a kdokoliv se nebyl ochoten podrobit, se stal předmětem špatného zacházení ze strany policie.“ Získání licence nebylo snadné, nicméně preferováni byli staří a zmrzačení. Nezávislí čističi bot, podobně jako potulní pouliční prodejci, byli stále pod dohledem a obtěžováni policií [5]. Nelze říci, že by tato skutečnost nebyla součástí dnešních moderních států. Obtěžování stařenek prodávajících kvítka u nás anebo pronásledování plážových obchodníků v Itálii apod. je běžné.

Další rána přišla od jinak zasloužilého filantropa lorda Shaftesburyho, který prosadil v parlamentu roku 1851 akty na vylepšení ubytoven (lodging houses). To zahrnovalo povinnou registraci a inspekci policí k zajištění čistoty a ukončení přeplněnosti. Tyto akty vedly k uzavření nejhorších zlodějských domů (některé tyto ubytovny sloužily k ubytování zlodějským bandám, ale nešlo o všechny ubytovny) a některým vylepšením. Z toho měly prý mezi jinými benefitovat i pouliční děti [6]. To bylo ovšem jen to, co je vidět. To, co nebylo vidět, je fakt, že tyto okolnosti znamenaly pro provozovatele těchto ubytoven zvýšené náklady, a tím i omezení nabídky těchto ubytoven a jejich vyšší cenu [7], a tedy omezenou přístupnost pro chudé. Jak vidno, nelze říci, že by veřejné vlastnictví některým chudším vrstvám obyvatel v té době v Londýně neškodilo.

[1] Amy, s. 36.
[2] Ibid, s. 36.
[3] Ibid, s. 44. Linkmeni se svítilnami doprovázeli obyvatele a návštěvníky města během pověstných londýnských mlh.
[4] Ibid, s. 61.
[5] Ibid, s. 48. Tato policejní „služba“ nemusela být, jak uvádí sama autorka, vždy úspěšná (účinná). Dopady licencí byly probrány již jinde.
[6] Ibid, s. 76. Lord Shaftesbury také mimo jiné připravil malé kominíky o práci.
[7] Skutečně došlo v té době k poklesu počtu těchto ubytoven, ale na toto měl vliv i hospodářský vzestup a růst reálných příjmů obyvatelstva a i rozvoj charity. A možná i další skutečnosti.

Literatura:

[1] Amy, H. The Street Children of Dickens’s London. Stroud: Amberley Publishing 2012, ISBN 978-1-84868-846-9.