Ve státním rozhlase, který musím pod násilnou pohrůžkou platit, jsem zaslechl rozhovor s panem Juračkou, prezidentem Svazu obchodu, který diskutoval s nějakým funkcionářem potravinářské komory (asi s panem Kobernou). Rozhovor jako vždy proběhl pod „odborným“ dohledem redaktorky, která neměla o ničem ponětí.

Pan Juračka mluvil celkem sympaticky o nepřípustné regulaci obchodních řetězců. Jediným jeho problémem bylo, že neměl žádný silný, logický, argument. Jeho partner v diskuzi byl ale demagog. Tvrdil, že je nepřípustné, aby při obchodu jednal silný partner se slabým bez jakékoliv regulace prováděné státními lidmi. Nevysvětlil proč. Jen prosazoval zájmy skupiny potravinářské lobby prodávat drahé a nekvalitní zboží.

Z prvního logického myšlenkového rozvedení důsledků přání potravinářů vychází to, že obchodníci, aby udrželi „rovnováhu sil“ se musí stát malými a ještě menšími. Podobně by mohli mluvit koneční spotřebitelé - že i potravinářské firmy jsou moc silné v jednání s jednotlivci a musejí se zmenšit potravinářské firmy a nejen obchodníci. Nakonec by zbyly jen soběstačné rodiny bez možnosti jakéhokoliv ekonomického úspěchu. Pokud by kterákoliv rodina byla úspěšná a potřebovala by najmout pomocníky pro zvládnutí zakázek, musela by se zase zmenšit. Vznikla by tak chudá a primitivní společnost. Proti ní by byla pravěká společnost doby kamenné s dálkovým obchodem pazourků, kožešin, kamenných nástrojů, jantaru a mušliček hotová civilizace.

Potravinář zahleděn sám do sebe zapomněl na několik skutečností. Lidé nejsou rovní a příroda také nabízí prostředky různě a kupodivu právě řád svobodných osobních pout mezi jednotlivci umožňuje velmi úspěšně vyřešit problém nerovnosti lidí ve prospěch všech zúčastněných. Nutně pak ti schopnější nabízejí lepší služby a zájem po jejich službách jim umožňuje kontrolovat více prostředky ve prospěch svých zákazníků. Každé jednání člověka má jinou optimální kombinaci počtu spolupracovníků a prostoru pro nejlepší poskytování služeb. A tuto velikost podniků, zvanou nesprávně „tržní silou“, nelze určit arbitrárně od stolu. Objeví se až při samotném jednání jedinců.

Obchodníci získají kontrolu nad různě velkým množstvím prostředků dle svého úspěchu v uspokojování potřeb zákazníků. Zákazníci jsou ti, kteří svým nakupováním a nenakupováním rozhodují o velikosti a sortimentu každého obchodu. Dokonce rozhodují o každém zaměstnanci a výši jeho odměny. A obchodníci předávají přání svých zákazníků dál na své dodavatele. Velký obchodní řetězec, který je výsledkem tohoto tržního procesu, nemá žádnou vlastní tržní silu. Prostě mu více zákazníků předalo větší kontrolu nad svými prostředky, neboť ho podporují svými nákupy, a tím souhlasí s jeho činností.

Podobně se dodavatelé nepodřizují vůli obchodníků. Stejně jako obchodníci podléhají rozmarům a přáním zákazníků. Obdobně pak i zaměstnanci neplní vrtochy svých zaměstnavatelů, ve skutečnosti jim jejich zaměstnavatelé tlumočí přání protivných spotřebitelů.

Všichni účastníci trhu si jsou navzdory své „tržní velikosti“ rovni. Jsou svobodni udělat či neudělat obchod, pokud jim do toho nezasahuje násilím stát a jeho lidé (ti, co využívají stát pro obohacení na úkor svých bližních a vzpírají se vůli zákazníků – např. lobbisté či udavači u antimonopolního či finančního úřadu).

Obchodníci, a tedy i obří obchodní řetězce, jsou v očích výrobců jen mluvčí spotřebitelů. Stejně tak jsou i zaměstnanci potravinářských podniků spotřebiteli. I oni chtějí mít výhody v roli spotřebitelů, ale v roli dodavatelů se jím nelibí, že musí pracovat a nemohou vše prodat za cenu, jakou si přejí. Jsou schizofrenní nebo jen vychytralí a chtějí použít násilí na obhajobu svých privilegií?

Všichni, pokud nejsme zloději a jiní zločinci ohánějící se veřejným blahem, jsme v roli dodavatele i spotřebitele služeb. Jsme to právě my spotřebitelé, kdo rozhoduje o velikosti dané firmy, a jsme to právě my dodavatelé, kdo se řídí pokyny zákazníků. Jakákoliv regulace obchodu je omezení našich svobod, nikoliv svobod těch druhých!