Americké universitní prostředí

Mises.cz: 06. listopadu 2012, Peter Klein (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 3

[Článek je přepisem přednášky na dané téma. Přednáška je dostupná např. na mises.org]

Mým dnešním tématem je velmi znepokojivá přeměna amerických universit z center vyššího vzdělání ve výspy levicové politiky a kultury, k níž došlo v průběhu dvacátého století. Ještě v padesátých letech dvacátého století se politické názory průměrného universitního profesora příliš nelišily od názorů běžné populace. A jaká je situace dnes?

Všichni jste pravděpodobně slyšeli vtip, který se vyprávěl po kolapsu socialismu ve východní Evropě a Sovětském svazu, že jediní autentičtí socialisté existují už pouze na katedře politických věd na Harvardu. Dnes se dá o americkém vyšším vzdělání říci, že blázni řídí blázinec. Radikalizovaní studenti ze šedesátých let dnes na universitách zastávají mocné a vlivné pozice. K tomu, aby člověk vyvodil tento závěr, stačí sledovat takové jevy jako agresivní prosazování rasové různosti při propouštění i přijímání, zavržení tradičních předmětů ve prospěch genderových studií, afroamerických studií, studií gayů a lesbiček, environmentálních studií a kdoví čeho ještě. Dnes má katedry zabývající se výukou těchto předmětů prakticky každá větší universita ve Spojených státech. A s těmito podivnostmi nejsou spojena pouze notoricky známá místa jako Berkley nebo Madison ve Wisconsinu, ale platí to pro každý jednotlivý kampus, dokonce i v mém adoptivním domovském městě Athénách v Georgii. Athény jsou zdánlivě ospalé universitní město hluboko na jihu, ale v poslední době se stávají čím dál podivnější. Zrovna minulý týden starosta Athén, který se přízračně jmenuje Gwen O´Looney, oficiálně vyhlásil Athény bezjadernou zónou. Po několika letech života v Berkley, což je také bezjaderná zóna, mohu říci, že jistota, že se ve městě neocitne žádný radioaktivní materiál, vám na klidném spánku nepřidá.

Jako každá jiná universita také my máme v osnovách obvyklé množství podivností. Prohlížel jsem materiály na příští semestr a dovolte mi přečíst nabídku workshopů, které se u nás budou konat:

Rozšířená tolerance – co znamená být lesbičkou, gayem či bisexuálem, Z očí do očí – jak vaše podvědomí ovlivňuje výběr vašeho partnera, Vztahy 101 – ženy v přechodu, Skupina wellness či Získávání sebedůvěry.

Takže vás mohu ujistit, že budeme mít ty nejtolerantnější studenty s nejvyšší sebedůvěrou, když už ne ty nejvzdělanější.

Jak dnes vypadají humanitní obory na universitách, můžete posoudit například při listování časopisem Review of Higher Education, který pojednává o trendech ve vyšším vzdělávání. Jedná se o velmi respektovaný akademický časopis. Hlavní článek Postmoderní interdiciplinarita v současném čísle je od Rogera P. Mourada. Dovolte mi citovat abstrakt tohoto článku:

„V mnoha oborech se dnes prosazují postmoderní formy myšlení, které představují fundamentální výzvu pro moderní předpoklady týkající se vědomostí. Tento článek zkoumá implikace čtyř postmoderních filosofických pozic ohledně vědomostí, aby ukázal, jak odmítají absolutní základy a rozšiřují možnosti vědecké praxe. Dále dokazuje, že absolutní základy kazí vyšší vzdělání a neospravedlnitelně omezují kapacitu intelektu. Tyto absolutní základy se týkají tvrzení, že legitimní intelektuální aktivita je disciplinární shromažďování vědomostí o entitách, jež existují před zkoumáním i nezávisle na něm. Postmoderní koncepce vyššího vzdělání, která rozšíří sféry výzkumu, je v článku představena jako flexibilní koncept intelektuálně přesvědčivých idejí.“

Čtete-li mezi řádky, tak je vám jasné, že podle názoru těchto postmoderních myslitelů neexistují žádné absolutní základy jakékoliv intelektuální aktivity. Jinými slovy: cokoliv je možné prohlásit za vědu.

Pokud si myslíte, že toto bylo podivné, tak vás ujišťuji, že to bylo jen mírně podivné. Nedávno jsem nahlédl do brožury, kde je seznam nabídek universitních kurzů včetně popisů, převzatý z universitních katalogů. Uvedu několik příkladů kurzů, které jsou v současnosti nabízeny. Na Harvardu si v tomto roce můžete zapsat takové předměty jako Komparativní literatura 108 – fetišismus, Literatura 124 – ekopolitika, životní prostředí v poststrukturalistickém myšlení. Stanford nabízí můj oblíbený předmět Dějiny 212 – homosexuálové, heretici, čarodějnice a vlkodlaci, devianti ve středověké společnosti, a také Politické vědy 601 – berme Marxe vážně, což zní poněkud defenzivně, že? Pokud máte to štěstí, že studujete na Oberlinu v Ohiu, tak si můžete zapsat Náboženství 343 – feministická kritika a rekonstrukce křesťanské tradice. Dovolte mi přečíst popis tohoto kurzu: „Náhled do několika významných příspěvků feministických myslitelek zpochybňujících tradiční paradigmata křesťanského učení. Tento seminář prozkoumá rozsah feministických pozic od těch, které vidí křesťanství a feminismus jako antagonistické světonázory, až po ty, které vidí feminismus jako vitální terapii pro křesťanství. Diskutovaná témata zahrnují patriarchát v Bibli, pohlaví a jazyk Boha, ženská zkušenost jako zdroj pro teologii a dopad rasového a etnického pluralismu na konstruktivní křesťansko-feministické myšlení.“ Pro muže v publiku mám kurz Moderní kultura a média 163c – Iron Johns. Cituji: „Náhled do současné debaty a teorií ohledně podstaty maskulinity, jejímu vztahu k moci, bolesti a násilí stejně jako reformistická konceptualizace dilematů mužství a patriarchátu v muži ovládaných kulturách. Kurz se zaměřuje na konceptualizaci maskulinity ve vztahu ke zdraví a deviacím, jak byly normalizovány medicínskými modely v západní kultuře a zvláště vzhledem k praxi medicínské psychiatrie a alternativním psychodramatickým praktikám.“ A mým oblíbencem je na coloradské universitě Matematika 2380/3 – matematika pro životní prostředí. Cituji: „Interdisciplinární kurz, kde analýza reálných fenoménů, jako jsou kyselé deště, růst populace a sucha zabíjející králíky v Nevadě, vede ke zvážení některých matematických konceptů.“

Otcové, matky, dědečkové, babičky, tohle se dnes vaše děti učí na universitách.

Samozřejmě bych mohl v tomhle výčtu pokračovat ještě celé hodiny, ale člověk není odkázán jenom na frivolní popis kurzů, aby dospěl k závěru, že většina akademiků se přiklání silně doleva. Pravděpodobně nejreprezentativnější průzkum politických názorů v akademickém prostředí uveřejnili Carl Ladd Jr. a Seymour Martin Lipset v roce 1975. Podle jejich průzkumu 80 % příslušníků fakult společenských a humanitních věd pravidelně volí demokraty, zatímco pouhých 5 % pravidelně volí republikány. Nechci tím naznačovat, že volba republikánů je pro svobodu nějaká velká výhra, ale z těchto čísel si můžete udělat představu, nakolik je politická atmosféra na universitách posunutá.

Studie z roku 1989 pro Carnegieho nadaci zjistila, že 70 % profesorů společenských věd se považuje za liberály či umírněné liberály, přičemž méně než 20 % se pokládá za konzervativce či umírněné konzervativce. (Termín „liberál“ zde samozřejmě značí levicového liberála čili socialistu, nikoliv klasického liberála.) A dokonce i na katedrách ekonomie se 63 % profesorů považuje za liberály, ve srovnání se 72 % v antropologii, politologii a sociologii, 76 % v etnických studiích, filosofii a historii a 88 % v genderových a environmentálních studiích.

Většina akademických ekonomů má dnes určité ponětí o tom, jak trh funguje, a nebude veřejně obhajovat cenovou regulaci nebo znárodňování. Ale podle jednoho současného průzkumu, uveřejněného v Southern Economic Journal, 71 % amerických ekonomů věří, že rozdělení příjmů ve Spojených státech by mělo být rovnoměrnější, a 81 % si myslí, že přerozdělování příjmů je legitimní úlohou vlády. A podpora těchto tvrzení je ještě větší u akademických ekonomů spojených s elitními universitami.

Proč se tedy tolik universitních profesorů a obecně intelektuálů přiklání k socialismu a intervencionismu? F. A. Hayek nabídl částečné vysvětlení ve svém slavném a provokativním eseji Intelektuálové a socialismus. Jeho odpovědí jsou odlišné možnosti, jež stojí před lidmi s různými talenty. Není pochyb o tom, že akademici bývají nadprůměrně inteligentní lidé. Pohled na jejich příklon doleva by mohl svádět k závěru, že inteligentnější lidé dávají přednost socialismu. Ale tento závěr by trpěl tím, čemu statistikové říkají „výběr nereprezentativního vzorku“. Dovolte mi to vysvětlit. Nadprůměrně inteligentní lidé zastávají celé spektrum názorů. Někteří jsou příznivci svobody a volného trhu. Další jsou „reformátoři“, kteří se snaží předělat svět podle toho, jak by měla vypadat jejich ideální společnost. A Hayek říká, že nadprůměrně inteligentní lidé, kteří se přiklánějí ke svobodě a k trhu, také většinou hledají a nacházejí příležitosti ke svému profesnímu a finančnímu úspěchu na trhu a mimo akademické prostředí. Ti, kteří jsou inteligentní, ale špatně vybavení k tomu, obstát na trhu, si pravděpodobněji zvolí akademickou kariéru. To také vede k jevu, že akademici typicky příliš nerozumí trhu, protože s ním mají malou zkušenost a žijí ve svých subvencovaných slonovinových věžích. Jak napsal Schumpeter ve své knize Kapitalismus, socialismus a demokracie: „Co odlišuje akademického intelektuála od jiných, kteří vládnou mocí mluveného a psaného slova, je absence přímé odpovědnosti za praktické záležitosti. Tato absence přímé odpovědnosti vede k odpovídající absenci znalostí z první ruky.“

Samozřejmě Hayekovo vysvětlení není kompletní, protože neobsahuje odpověď na otázku, proč se akademici stávali v průběhu 20. století čím dál většími intervencionisty. Jak jsem se zmínil na začátku, zastávali dříve členové universitních fakult stejné politické postoje jako většina populace. Co způsobilo tuto změnu?

Nejprve si musíme uvědomit, že akademici mají v sociálním státě mnoho výhod. Začněme s těmi očividnými. University dnes na přímých podporách dostávají více než 50 % svých prostředků od států a federální vlády, což dalece přesahuje 18 %, které mají ze školného. A dokonce i nominálně soukromé university dostávají přímo nejméně 20 % peněz z federálních grantů a pokud bychom zahrnuli i nepřímou podporu, tak by toto číslo bylo nejméně 50 %. A podle ministerstva školství asi třetina studentů na veřejných universitách a polovina studentů na soukromých universitách dostává přímou podporu od federální vlády. Sám prezident Clinton při mnoha příležitostech prohlásil, že čtyři roky univerzitního vzdělání jsou právem každého Američana.

V tomto smyslu bylo zlomovým okamžikem vydání prvního G. I. Bill, díky kterému stát po druhé světové válce v podstatě převzal většinu financování akademického sektoru a nafoukl ho do mnohem větších rozměrů, než jaké by pravděpodobně měl na volném trhu. G. I. Bill byl podepsán Rooseveltem v roce 1944, aby poslal navrátivší se vojáky na university a mezi roky 1944–1956 přišel daňové poplatníky na 14,5 miliard dolarů.

Máme-li si uvědomit, proč je tato vládní podpora pro akademický establishment tak důležitá, musíme se na chvíli zamyslet, co by vlastně humanitní akademici dělali v čistě svobodné společnosti? Faktem je, že by nebyli ani zdaleka tak důležití. Ve svobodné společnosti by jich pravděpodobně bylo daleko méně než dnes, jejich veřejné zviditelňování by bylo docela malé, jejich platy nejisté, jenom menšina by se jich věnovala výzkumu a většina z nich by byli učitelé, jejichž úkolem by bylo předávat shromážděné znalosti dalším generacím. Pravděpodobně by bylo i daleko méně vysokoškolských studentů. Studenti s akademickými zájmy by navštěvovali tradiční university, ale většina těch, kteří by usilovali o uplatnění na trhu, by spíše zamířila na techničtější a odborné školy, kde by jejich učiteli byli lidé s praktickými zkušenostmi.

Většinu svého času dnes akademici nevěnují výuce. Jejich primární aktivitou je „výzkum“ a psaní článků, ale jen malá část z toho by se dala nazvat skutečným vědeckým výzkumem. Samozřejmě většina tohoto „výzkumu“ je placena vládními úřady, jako jsou National Endowment for the Humanities nebo National Science Foundation.

Mimo univerzitní život zaujímají akademici samozřejmě mnoho prestižních postů ve vládních úřadech a komisích. Podívejte se třeba na můj obor – ekonomii. Federální vláda přímo zaměstnává nejméně 3 000 ekonomů na plný úvazek. To je asi 15 % členů Americké ekonomické asociace. Samotný Federální rezervní systém zaměstnává několik stovek ekonomů. A jsou zde samozřejmě místa poradců spojená s důležitými vládními úřady, členství ve federálních komisích a další výhodné posty, které jsou aktivně vyhledávány.

Nesmíme si však myslet, že tyto výhody mají pouze finanční charakter. Jsou to výhody rovněž psychologické. Jako každá jiná skupina i akademici rádi uplatňují svůj vliv a rádi se cítí důležití. Jenom menšina učenců zabývajících se humanitními a společenskými vědami se spokojuje s tím, že by pozorovala, popisovala a vysvětlovala děje ve společnosti. Většina touží společnost zlepšit a jsou dost naivní, aby věřili, že se jim to podaří, když budou mít dostatečný vliv. Existence velké vlády nabízí akademikům reálnou možnost svoje reformistické fantazie uskutečňovat.

Je tedy zřejmé, že život ve vysoce intervencionistickém státě přináší akademikům mnoho výhod. Nemělo by tedy být žádnou záhadou, proč akademici inklinují k podpoře těchto intervencí.

Dovolte mi říci ještě pár slov o mém vlastním oboru. Jak už jsem naznačil dříve, i v tomto oboru panují překvapivě velké sympatie k vládním zásahům do ekonomiky. Navíc se mnoho profesionálních ekonomů aktivně podílí na zavádění a udržování mohutného sociálního státu, který nás dnes obklopuje. Murray Rothbard věnoval jednu kapitolu své knihy Pover and Market otázce, jaká je patřičná a tradiční role ekonoma ve veřejném životě. Rothbard poznamenává, že role ekonoma ve společnosti s volným trhem se velice liší od jeho role ve společnosti s pokřiveným trhem. Co by ekonom dělal, pokud by existoval volný trh? Mohl by učit a vysvětlovat fungování tržní ekonomiky – což je důležitá úloha, protože neškolená osoba má tendenci vnímat trh jako ryzí chaos. Nicméně tyto znalosti, stejně jako znalosti historie, nemají příliš velký význam v každodenním praktickém životě a hodí se pouze té menšině lidí, která k utváření svého politického názoru chce přistupovat odpovědným způsobem. A ekonom by mohl dělat jen málo jiného. Rothbard pokračuje: „Navzdory předstírání mnoha ekonomů má jejich profese pro obchodníky a podnikatele jen malý užitek. Ekonom neumí předvídat budoucí poptávku a budoucí náklady lépe než podnikatel, protože kdyby uměl, tak by se sám stal podnikatelem.“ Navíc ekonomové nejsou tradičně příliš populární ani jako političtí poradci. Proč tomu tak je? Ekonomie učí, že zdroje jsou omezené, že učinit nějakou volbu znamená obětovat jiné příležitosti, že akce mívají nezamýšlené následky, což nejsou právě ty věci, které politikové rádi slyší. Každému utopickému reformátorovi, který říká: „Yes, we can… vytvořit lepší společnost,“ ekonom odpoví: „Ne, ne, ne!“ To proto lidé říkají, že s ekonomy není na večírcích žádná zábava.

Veřejní činitelé jistě nemají rádi fakt, že žijeme ve světě omezených zdrojů. A to zvláště veřejní činitelé v demokracii, kteří musí slibovat, aby získali podporu voličů. „Více zbraní i másla.“ „Kuře v každém hrnci.“

Mimochodem to mi připomnělo, jak univerzálně toto platí, když měl nový prezident mojí university Michael Adams v červnu svoje první veřejné vystoupení. Adams je sám spojen s politikou, dříve byl poradcem Howarda Bakera a ve svém proslovu před universitní komunitou oznámil svoje priority: více peněz na učení, více peněz na výzkum, více peněz na vybavení, více peněz na mimoškolní aktivity atd. atd. Tak jsem si pomyslel: „Něco asi budeme muset oželet. Snad to nebude fotbal.“

Naneštěstí v několika minulých desetiletích se role ekonoma dramaticky změnila. Částečně z důvodů, o kterých jsem mluvil dříve – sociální stát si kooptoval ekonomickou profesi. A stejně jako vyšší kriminalita zvyšuje poptávku po kriminalistech, tak i zdeformování tržní ekonomiky vládními intervencemi zvyšuje poptávku po politických analyticích, daňových poradcích, právních expertech a ekonomech. Jak říká Rothbard: „Když vláda začne intervenovat do ekonomiky, užitečnost ekonoma se náhle velice zvýší. V říši svobodného trhu musí ekonom uhnout z cesty schopnostem podnikatele. Pokud je ale problémem to, jaké budou dopady vládních intervencí, tak si ekonom se svými znalostmi možných následků přijde na své. Ekonom se v takovém případě mnohdy může stát pro podnikatele dokonce užitečným.“

Ekonomové toho samozřejmě dělají mnohem více, než jen radí obchodníkům a podnikatelům. V mnoha případech jsou oni sami v roli regulátorů. Herbert Stein, který byl předsedou sboru ekonomických poradců prezidenta Nixona, jednou řekl, že on a jeho kolegové věděli, že cenová regulace zavedená v roce 1971 ochromí ekonomiku, ale pustili se do toho stejně, protože vymýšlení těchto pravidel byla velká zábava.

Motivace mnoha ekonomů však bývá často daleko přízemnější. Jedna moje spolužačka při doktorském studiu mi vyprávěla, že jejím cílem je pracovat pro Mezinárodní měnový fond, protože pak bude cestovat všude po světě první třídou a získá tak rychle body pro častého cestujícího [frequent flyer points].

Jak jsme se dostali do tohoto stavu? Do určité míry je za to zodpovědná vzrůstající profesionalizace povolání ekonoma. První profesní organizace ekonomů – American Economic Association (AEA) – byla explicitně vytvořena jakožto progresivistická organizace. Její zakladatel, náboženský a společenský reformátor Richard T. Ely, prohlašoval, že je to „organizace ekonomů, kteří zavrhli laissez-faire jako vědeckou doktrínu“. Všichni zakládající členové AEA byli vzděláváni v Německu Gustavem Schmollerem a dalšími příslušníky německé historické školy. Stanovy AEA dodnes obsahují odkazy na „pozitivní roli církve, státu a vědy při řešení sociálních problémů“.

Pokud bych měl ovšem vybrat jednu událost, která se nejvíce přičinila o přeměnu průměrného ekonoma z kritika intervencionismu na obhájce sociálního státu, tak by to byla druhá světová válka. Progresivistická éra jistě znamenala zavedení daně z příjmu a založení Fedu a během velké hospodářské krize poprvé začal Washington, D.C. zaměstnávat větší množství ekonomů v úřadech centrálního plánování, ale přesto i v této době byl průměrný ekonom pro volný obchod, nízké daně a tvrdé peníze. Tím hlavním předělem pro celou ekonomickou profesi byla druhá světová válka. Tehdy se poprvé v masovém měřítku ekonomové stávali vládními zaměstnanci. Jednou z jejich aktivit byla regulace cen, kterou prováděl Úřad cenové kontroly pod vedením Leona Hendersona a později J. K. Galbraitha. Ekonomové ve Washingtonu také prováděli to, co později vešlo ve známost pod jménem „operační výzkum“, což dělaly skupiny statistiků, kam patřil i George Stigler, Milton Friedman, Harold Hotteling, Abraham Savage a mnoho dalších známých ekonomů a statistiků. Také armádní skupina statistické kontroly, vedená Texem Thortonem, pozdějším ředitelem Litton Industrie, a takzvaní Wiz Kids, z nichž nejslavnější byl Robert McNamara, který se později pokoušel aplikovat stejné statistické metody na řízení války ve Vietnamu.

Rothbard poukazuje na to, že i kdyby užitečnost těchto „operačních výzkumů“ a s nimi spojených statistických technik pro vojenské plánování byla sebevětší, nejsou tyto techniky ekonomií. Ale jejich zvyšující se popularita, kterou podpořila i fascinace možnostmi, které nabízela nová výpočetní technika, odvedla pozornost ekonomů od tradičního studia ekonomických problémů. Před druhou světovou válkou byla řečí ekonomů v anglicky mluvícím světě angličtina. Poté se ekonomická teorie začala vyjadřovat obskurním matematickým žargonem a ekonomická historie se stala odvětvím aplikované statistiky. Obvykle se tato změna připisuje Samuelsonově publikaci z roku 1947 – Základy ekonomické analýzy. Ta byla bezpochyby velice důležitá, ale tvrdím, že tím, co způsobilo radikální změnu ve směřování ekonomické vědy, bylo ochutnání válečného centrálního plánování.

Jaká tedy bude budoucnost ekonomů a obecně akademiků? Z našeho dnešního pohledu se zdá nepravděpodobné, že by tradiční university mohly získat nazpět svůj status jako místa opravdové vědy a vyššího vzdělání. Samotná budoucnost tradiční university je nejistá. Samozřejmě tím hlavním problémem jsou rostoucí náklady a jim neodpovídající výsledky. Studenti jsou ve stále větší míře nespokojeni s velkými třídami, nezájmem vyučujících, nevyhovujícím prostředím atd. Loajalita k alma mater upadá, dary od absolventů se zmenšují a přechody studentů od jednoho ústavu k jinému jsou stále častější. Historie universit jako takových má své kořeny už ve středověku, ale moderní university, tedy instituce s obrovským kampusem, komplexem budov, kolejemi, učebnami, kancelářemi a tisícovkami studentů, jsou staré pouze 100 až 150 let. A prostým faktem je, že tyto instituce jsou z pohledu ekonomické efektivity příliš veliké. University v budoucnosti budou pravděpodobně radikálně zmenšeny a decentralizovány.

Již dnes se mnoho intelektuálních aktivit ve Spojených státech neodehrává na universitách, ale v soukromých výzkumných organizacích nebo think tancích. Přední učenci přijímají místa v těchto institucích, kde se nemusí zabývat velkými třídami nerozlišitelných studentů, zpolitizovanými osnovami, nekonečným rokováním výborů, povinnými semináři pro zvýšené porozumění homosexualitě a podobnými záležitostmi. Dovolte mi citovat Paula Weitze, psychologa na Newyorské universitě, který se tímto tématem rozsáhle zabývá: „Když universita selže v poskytování slušného prostředí pro výkon své původní funkce – výzkumu a vyučování – objeví se jiné instituce, které ji nahradí. Výsledkem je vytvoření rozsáhlé intelektuální komunity, která již nemá žádný vlastní zájem na existenci universit.“

Snad se tedy v tomto novém prostředí bude opět dařit opravdové vzdělanosti a ekonomové se vrátí ke své tradiční a pravé úloze, kterou je vysvětlovat fungování trhu a varovat před vládními intervencemi. Pak budou akademici opět skutečnými učenci a ne pouhými apologety leviatana. Děkuji za pozornost.