Anarchokapitalismus a Demokracie 21

Mises.cz: 14. dubna 2017, Urza, komentářů: 10

Podrobněji jsem o tomto tématu mluvil na své únorové přednášce z cyklu Anarchokapitalismus; hostem přednášky byl Karel Janeček, autor projektu Demokracie 21. Co je D21 vůbec zač? Jedná se o vylepšení standardní demokracie, aby tato vedla k výsledkům, s nimiž jsou lidé více spokojeni; ačkoliv je tento systém nejvíce diskutován v souvislosti s politickým rozhodováním, nebyl zdaleka navržen jen pro něj, nýbrž i pro rozhodování založené na dobrovolné bázi (například v soukromých společnostech, iniciativách a podobně).

Na stránkách projektu lze nalézt podrobné vysvětlení, proč má tato verze demokracie lépe reflektovat přání lidí než demokracie klasická; a osobně se domnívám, že je to vážně pravda. Problém je, že takové vylepšení demokracie nic nezmění na její nemorálnosti; i když bude 99 % lidí ve společnosti pevně přesvědčeno, že je v pořádku, aby stát loupil a vybíral výpalné, jež eufemisticky nazývá daně, určitě tím tuto činnost nelze legitimizovat, neboť se jedná o násilné uzmutí něčích zdrojů proti jeho vůli. Holokaust též nelze legitimizovat přáním většiny a prakticky každý to chápe; leč před několika desítkami let to mnoho lidí nechápalo, protože to tehdy bylo „normální“ – podobně jako třeba otrokářství. Dnes jsou zase „normální“ daně; nic to však nemění na tom, že přijít k někomu a vyhrožovat mu násilím, aby zaplatil, je svinstvo (a námitka, že stát nám za to poskytuje nějaké služby, naprosto neobstojí, neboť by z ní plynulo, že je eticky správné od lidí vybírat výpalné, pokud jim za to pak něco koupíme).

S těmito argumenty jsem Karla Janečka konfrontoval, mluvili jsme o tom důkladně – přímo na přednášce, pak ještě v následné diskusi (i mimo záznam) a následně se ještě sešli; on nakonec mé argumenty uznal, dokonce připustil (což je i na záznamu), že anarchokapitalismus je lepší systém než demokracie. Já naopak připouštím, že výsledky rozhodování D21 budou skutečně více v souladu s tím, co si lidé přejí, než jak je tomu dnes; pomůže to však něčemu, když jeden nemorální systém nahradíme jiným, ve kterém jsou více zohledňována přání lidí? Někdy ano, jindy ne, záleží na tom, o jakou otázku půjde; z libertariánského hlediska se to však na první pohled jeví jako z deště pod okap. Pak mi však Karel Janeček položil otázku, jakým že způsobem chci anarchokapitalismus nastolit.

Odpověděl jsem, že v žádném případě ne násilím, neboť tím lze sice lidi donutit budovat lepší zítřky v komunismu, obsazovat více prostoru pro vyšší rasu v nacismu, řídit se výsledky voleb v demokracii, na slovo poslouchat vládce v monarchii, avšak není možné je násilím dotlačit ke svobodě, neboť takové prostředky jsou v přímém rozporu s cílem. I kdyby někdo silou převzal vládu, následně ji zrušil a moci se vzdal, bude nastolena záhy vláda jiná, nepřejí-li si lidé žádnou vládu nemít; kdyby si moc ponechal a lidi donutil neutvářet další vládu, stane se pak vládcem on sám. Útočné násilí je tedy prostředkem nejen nevhodným a morálně nepřijatelným, ale ještě navíc nevedoucím k cíli, neboť je s ním v ostrém protikladu.

Musíme tedy přesvědčovat lidi, aby vládu a stát odmítali; dokud však bude stát ovládat školství, indoktrinovat naše děti propagandou a již od útlého věku je nutit uctívat státní symboly, poslouchat vnucenou autoritu (učitele, kterého časem snadno nahradí policajt, úředník či politik), cepovat je k disciplíně a vštěpovat jim, že stát je zapotřebí tam, kde „trh selhává“ (což je prezentováno jako fakt a není k tomu dodána žádná alternativa), jen těžko bude náš hlas tak silný, aby se mohl tomu státnímu vyrovnat. K tomu, aby se věci masově hnuly, je třeba nejprve uvolnit podmínky ve státním školství a umožnit současným školám konkurenci; tento krok považuji za naprosto fundamentální, i proto jsem členem Svobody učení, kde se o to snažíme. Současná legislativa to bohužel neumožňuje; je tedy třeba ji změnit – a k tomu potřebujeme politickou stranu, jež bude tyto zájmy prosazovat.

Aby nedošlo k mýlce, rozhodně nejsem zastáncem „změny shora“; velmi zásadně se domnívám, že prvotní impuls musí přijít „zespoda“, nicméně pro změnu je třeba více sil pocházejících „zespoda“ i „shora“. Potřebujeme teoretiky, diskutéry, myslitele a think-tanky, ale také populisty, charismatické tváře, baviče i úderná hesla, krom toho též desperáty, underground, občanskou neposlušnost a šedou ekonomiku, jenže taktéž lobbisty, diplomaty a bohužel také politiky s jejich politickými stranami; netvrdím, že politika nás spasí, neboť sám ji považuji za svinstvo, nicméně i s obsahem smradlavé žumpy je třeba občas manipulovat, ačkoliv se u toho člověk zašpiní. Já osobně jsem moc rád, že to za mě dělají jiní, neboť sám svou duši zaprodat nechci; nebudu je však odsuzovat, i když se zdá, že nejspíše každou úspěšnou politickou stranu časem zkorumpuje její vlastní moc – do té doby však může posloužit myšlenkám svobody.

Ačkoliv si i já představuji konec státu nejspíše tak, že bude jednoho dne (kterého se nejspíše nikdy nedožiji) tak slabý, že mu nakonec lidé odmítnout platit a on už je k tomu nedonutí, nikoliv tak, že by si kapři sami vypustili svůj rybník; jenže k tak slabému státu se nejdříve musíme nějak dopracovat, což nejspíše potrvá celé generace, přičemž možnost měnit legislativu (rušit zákony) je pro tento proces minimálně v jeho prvních fázích naprosto zásadní. Coby anarchokapitalistovi se mi samozřejmě nesmírně líbí ta romantická představa, že špatné zákony nebude třeba rušit, neboť dobří lidé se jimi otevřeně a neskrývaně přestanou řídit; a věřím, že jednoho dne (jenž patrně nastane dlouho po mé smrti) k tomu skutečně v masové míře dojde, leč než se tak stane, se možnost rušit zákony rozhodně hodí.

A z tohoto pohledu (zejména když předpokládáme, že i svobodomyslnou politickou stranu nakonec zkorumpuje její vlastní moc, takže bude třeba ji vyměnit za jinou, která nakonec dopadne stejně) najednou přestává být podoba současné demokracie irelevantní; lepší nástroj k volbě politických stran může v konečném důsledku pomoci i šíření libertariánských myšlenek. Zda tato kritéria splňuje projekt D21, nechám na posouzení každého čtenáře; já osobně se domnívám, že by nám pomoci mohl. Rozhodně jej nepovažuji za ideál, nicméně si umím představit, že by mohl být nástrojem; pochopitelně – jako každý nástroj – může napáchat škody a je na každém, jak moc se jím chce zabývat. Tento berte jako jiný možný pohled; sepsal jsem ho proto, že mně samotnému D21 přišla původně zcela irelevantní, leč nyní již uvažuji o tom, že by tomu tak nemuselo být.