Anarchokapitalismus, díl čtrnáctý: Soudnictví

Mises.cz: 16. září 2013, Urza, komentářů: 2

[Všechny díly seriálu Anarchokapitalismus naleznete v sekci Literatura.]

Soudní moc, bezpečnostní složky, obrana proti vnějšímu nepříteli. Konečně se dostáváme k těm nejzajímavějším a zároveň nejkontroverznějším tématům tohoto seriálu; krom toho, že většina lidí vůbec nepřipouští ani hypotetickou možnost existence výše uvedeného bez států a jejich vlád, dávají navíc tyto oblasti vyniknout názorovým neshodám mezi anarchokapitalisty a minarchisty (zastánci minimálního státu). Tento díl je věnován soudům a soudnictví jako takovému; nebudeme však zatím řešit otázku, jak se soudit s někým, kdo odmítá spolupracovat, případně jak jej následně donutit soudní rozhodnutí respektovat – tím se zabývá díl patnáctý.

Proč vlastně nahrazovat státní soudy těmi soukromými? Základní důvody jsou dva: soudnictví je v rukou státu jednak nemorální a jednak neefektivní. Nemorálnost spočívá jako vždy v tom, že vlády financují soudy z daní, které vybraly pod hrozbou násilí; platit musí každý, ať už chce, nebo nechce, což je neetické a nepřijatelné. Neefektivitu pak lze spatřovat ve fungování soudů samotných: soudci leckdy rozhodují naprosto absurdně, litera zákona je často stavěna nad obsah a prakticky vždy nad přání soudících se stran, za pochybení soudu (nejedná-li se o prokazatelně zlý úmysl) nikdo nenese zodpovědnost a není výjimkou, když soudní řízení trvá dlouhá léta (a prakticky nic nelze rozsoudit za méně než řadu měsíců).

Hned na počátku obhajoby svobodného soudnictví považuji za důležité zmínit se o tom, že myšlenky, které jsou v tomto článku prezentovány, rozhodně nepopisují nějakou neověřenou teorii. Příkladů dobře fungujících bezstátních soudů lze najít mnoho. Když pomineme anarchistické společnosti jako například středověký Island či Irsko, kde žádné státní soudy vůbec nebyly, lze najít i mnoho příkladů soukromého soudnictví fungujícího paralelně se soudy státními. Kupříkladu kupecké právo, které vzniklo v Anglii kvůli neschopnosti státních soudů řešit spory obchodníků, nebylo nijak podporováno státní mocí a rozhodnutí kupeckých soudů nebyla vynucována násilím; přesto –či možná právě proto– bylo tak úspěšné, že se časem stalo právem mezinárodně uznávaným. Téměř totožným vývojem prošlo i námořní právo. Z novodobé historie lze uvést velký rozmach arbitrárních společností v USA, které rozhodly miliony sporů; ač byla do roku 1920 jejich rozhodnutí právně zcela nezávazná, jejich služby byly hojně vyhledávány a využívány.

Tyto příklady jasně vyvracejí poměrně široce rozšířený mýtus, podle kterého je soudní systém k ničemu, neexistuje-li represivní složka vymáhající jeho rozhodnutí silou; prokazatelně tomu tak prostě není. Proč? Důvodů je mnoho. Zaprvé existují i jiná „potrestání“ než násilná agrese (například kupecké právo bylo prosazováno ostrakizací: s obchodníkem, který nerespektoval rozhodnutí soudu, přestali ostatní uzavírat kontrakty, čímž prakticky zničili jeho živnost; v dnešní době se informace šíří velmi účinně, což činí ostrakizaci patrně mnohem efektivnější než dříve, kdy mohl ostrakizovaný řešit svou situaci tím, že se přesunul dostatečně daleko). Zadruhé platí, že násilná řešení sporů jsou obecně drahá; pro obě strany může být mnohdy výhodnější obrátit se na rozhodce dobrovolně –a respektovat jeho rozhodnutí– než vstoupit do otevřeného konfliktu (zejména v případě, kdy arbitr nalezne rozumný kompromis). Zatřetí mohou existovat spory, ve kterých si nejsou ani jejich účastníci úplně jisti, kdo je vlastně v právu a skutečně jim záleží na nalezení pravdy; tam pak může moudrý soudce pomoci bez použití násilí velmi snadno. A začtvrté může rozhodce objevit řešení problému, které oběma stranám vyhovuje, jen k němu z různých důvodů nedošly samy. Rozhodně neobhajuji tezi, že by snad mohly být všechny konflikty řešeny pouze soudy bez silových složek prosazujících jejich rozhodnutí; poukazuji pouze na fakt, že i soudy, jejichž rozhodnutí nejsou vynucována násilím, mohou v masovém měřítku řešit pře ke spokojenosti jejich účastníků.

Kdo by v bezstátní společnosti soudce jmenoval? Odpověď je jednoduchá: rozhodci by byli „jmenováni“ lidmi samotnými prostě tak, že by tito požádali o jejich služby. Soudcem by mohl být naprosto kdokoliv, na kom se obě strany sporu shodnou, ať už se jedná o dědu z Kanady, co vyřezává totemy, který rozsoudí sousedský spor na vesnici, nebo o renomovanou korporaci působící řadu let v soudnictví, která provede komplikovanou arbitráž mezi jinými obrovskými korporacemi. Poptávka po takových službách by na volném trhu dávala vzniknout firmám, které by se živily právě rozhodováním sporů.

Soudcem tedy může být kdokoliv. Jak se ale v rámci nějakého sporu znesvářené strany shodnou, který rozhodce jejich spor vyřeší? Inu, především je tu obrovská skupina případů, ve kterých tento problém pravděpodobně zcela odpadne. Jedná se o neshody kolem nějaké existující smlouvy; ve svobodné společnosti bez centralizovaného soudnictví lze předpokládat, že každá smlouva bude obsahovat klauzuli o tom, který arbitr bude řešit případné neshody kolem daného kontraktu – tímto způsobem lze totiž předejít problémům jen za cenu vynaložení minimální námahy. O komplikovanější smlouvy se pak může arbitrážní společnost starat komplexně, tedy od jejich návrhu až po řešení případných pří. Když žádná smlouva neexistuje a spor vznikl spontánně, zbývají dvě možnosti: buď se obě strany mají zájem nějak dohodnout (protože bojovat by bylo drahé a riskantní), takže se shodnou na arbitrovi, který je pro obě strany přijatelný; nebo alespoň jedna ze stran o mírové řešení zájem nemá, čímž se budeme zabývat v patnáctém dílu.

Nejčastější –ač velmi krátkozraká– námitka proti takovému systému zní asi takto: „A co zabrání soukromým rozhodcům, aby spor vyřešili ve prospěch toho, kdo více zaplatí?“ Odpověď je velmi jednoduchá: to hlavní, z čeho soukromí arbitři žijí, je jejich dobré jméno. Jakmile o ně přijdou a ukážou se býti úplatnými, lidé přestanou jejich služby vyhledávat. Názor nezainteresovaného okolí určuje důvěryhodnost soudu kritickou pro jeho přežití. Tendence k úplatnosti jsou naopak mnohem vyšší ve státní sféře, kde může zkorumpovaný soudce dělat jedno pochybné rozhodnutí za druhým, ale dokud jej někdo nenachytá prakticky s úplatkem v ruce, zůstává dále soudcem a lidé mu své případy svěřovat prostě musejí. Že jsou soukromí rozhodci mnohem hůře uplatitelní než ti státní, nejlépe ukazuje fakt, že se na ně lidé po stovky a tisíce let s důvěrou obracejí a za jejich služby platí, ač mají většinou možnost využít takzvaně „zdarma“ služeb státu.

Dobrá pověst soukromého soudu nestojí pochopitelně jen na nestrannosti a neúplatnosti, nýbrž i na jeho efektivitě, spolehlivosti, rychlém rozhodování a vstřícnosti k zákazníkům. Na rozdíl od soudů státních, které mají svůj příjem z daní jistý a nemohou o něj přijít, takže jim je celkem jedno, jak jejich služby vnímají zákazníci, se totiž musí soukromí rozhodci hodně snažit, aby si své klienty udrželi a nalákali další. Neexistuje žádný důvod, proč by zrovna v poskytování spravedlnosti na volném trhu neměl existovat konkurenční boj snižující cenu a zvyšující kvalitu služeb.

Přes všechny tyto nesporné výhody svobodných arbitrů oproti státním soudcům zbývá jedna zásadní otázka. Podle jakých zákonů budou soukromí rozhodci soudit, když nebude existovat jednotná státní legislativa? No přece podle takových, které lidem nejvíce vyhovují; tak už to na volném trhu bývá. Každý z milionů podnikatelů, kteří se rozhodnou živit jako svobodní soudci, bude mít svou vizi toho, jak by mělo „správně“ vypadat právo. Někteří z nich předem deklarují zákony, podle kterých budou rozhodovat, jiní se spolehnou na zvykové právo, další zvolí systém precedentů kombinovaný s osvícenými rozhodci, případně může kdokoliv přijít s kombinací výše uvedeného, nebo s něčím úplně novým. Ti, jejichž způsoby budou lidem vyhovovat, vydělají; ostatní zkrachují.

Nezavládne ale pak v soudnictví naprostý chaos, když bude každý arbitr rozhodovat podle jiných zákonů? Zde je opět třeba připomenout, že řešení úspěšná na volném trhu jsou právě ta, která lidem nejvíce vyhovují. Ve společnosti, kde panuje v právu zmatek, bude pravděpodobně existovat poptávka po sjednocení, což dá vzniknout i nabídce: skupiny soudců sjednotí své zákony a způsoby rozhodování ve snaze získat konkurenční výhodu nad ostatními a nalákat více klientů, kteří nebudou mít chuť studovat pro každý spor (či smlouvu, kterou uzavírají) jiná pravidla či zákony. Lze předpokládat, že nakonec zůstane několik málo osvědčených metod, které se budou měnit jen minimálně v případě potřeby zákazníků; ostatně historie ukazuje, že problém s příliš velkým počtem rozdílných způsobů řešení soudních sporů ve volnotržním soudnictví nenastává.

Tento způsob tvorby zákonů má jeden fascinující důsledek: pravidla vznikají právě tak, jak si lidé, kterých se to týká, přejí. Není třeba platit žádné (potenciálně zkorumpovatelné) zákonodárce, kteří budou násilím vnucovat společnosti svou představu o právu; není zapotřebí žádné komedie zvané „demokratické volby“, ve kterých se snažíme odhadnout, která z politických stran splní alespoň zlomek svých slibů. Lidé mohou o zákonech rozhodovat prostě tak, že je jednak vytvářejí a jednak podporují ty, jejichž zákony jim vyhovují, a to přímo tím, že jim platí za řešení sporů.

Často se lze setkat s námitkou, že celé bezstátní soudnictví skončí tak, že zákony budou nastaveny jen ve prospěch bohatých a mocných, zatímco „obyčejný člověk“ nebude mít šanci domoci se práva. Jen máloco je pravdě vzdáleno více. Na prosazení škodlivého zákona je v anarchokapitalismu zapotřebí, aby jej začalo prosazovat velké množství nezávislých soudců, přičemž lidé by s tím museli souhlasit minimálně do takové míry, aby jim kvůli tomu nestálo za to začít masově využívat arbitrážní služby jiných rozhodců; když však pravidla justice určuje stát, postačí k přijetí takového zlovolného zákona souhlas několika málo (často úplatných) jedinců.

Ač tedy není idea soukromého poskytování soudních služeb tak absurdní a šílená, jak se na první pohled může zdát, vyhýbali jsme se doposud rozboru případů, ve kterých alespoň jedna ze stran není nakloněna smírnému řešení sporu. Co potom? Odpověď na tuto zajímavou otázku naleznete v dílu patnáctém.