Anarchokapitalismus, díl patnáctý a 1/2: Zločin a trest

Mises.cz: 27. září 2013, Urza, komentářů: 25

[Všechny díly seriálu Anarchokapitalismus naleznete v sekci Literatura.]

Ačkoliv bylo v patnáctém dílu o volnotržní vymahatelnosti práva bezpečnostními agenturami zmíněno odškodné, které by po dopadení musel zaplatit zločinec své oběti, zatím jste se nikde v celém seriálu neměli možnost dočíst nic o trestání těch, kteří nějakým způsobem poruší cizí vlastnická práva. To bych rád napravil v rámci tohoto textu, ve kterém nabídnu několik alternativ, jak by se volný trh v anarchokapitalismu mohl s daným problémem vypořádat.

Proč několik? Inu, jak už jsme rozebrali v samotném úvodu, nikdo nemůže s jistotou předvídat volnotržní řešení žádného problému; kdyby to šlo, nebyl by žádný volný trh vůbec zapotřebí, neboť by stačilo nastavit pomocí centrálního plánování vše přesně takovým způsobem. Druhý díl však vysvětluje, že něco takového možné není, takže se musíme spokojit s nejistými předpoklady, které mohou být různě přesné v závislosti na tom, jak detailní je problém, kterého se týkají. Ač se tedy většina anarchokapitalistických myslitelů shoduje například na tom, jak by mohlo fungovat volnotržní školství, zdravotnictví, soudnictví či ochranné služby, panují v rámci trestání pachatelů zločinů značné rozpory, v rámci nichž vzniká mnoho teorií, ze kterých se chystám prezentovat tři a přidat svoji čtvrtou. Na čtenáři nechávám, aby posoudil, co mu připadá nejrozumnější, případně budu rád, navrhne-li v diskusi sám jiné řešení.

Než začnu s výčtem oněch teorií, rád bych vyjasnil pojem „napravit škody“, neboť jej budu používat při jejich popisování. Napravením škod jsou myšleny dvě věci. Zaprvé pokus o uvedení věcí do původního stavu: jde-li o krádež, jedná se o navrácení majetku vlastníkovi; vznikne-li škoda na neunikátním hmotném majetku (tím může být třeba plot), znamená to zakoupení nové takové věci (případně její oprava, je-li výsledek totožný, nebo souhlasí-li s tím majitel); je-li poškozen unikátní hmotný majetek (například Mona Lisa) či něčí zdraví, je řešením jednak zaplacení všech výloh spojených s pokusem uvést onu věc do původního stavu (zrestaurování obrazu, léčba zlomeniny a podobně) a jednak zaplacení odškodného, jehož výši stanoví soudce na základě odhadu, kolik z původní hodnoty bylo (pro oběť) ztraceno, případně co si oběť musela vytrpět (bolest či trvalé následky). Rozlišení mezi unikátním a neunikátním majetkem ve sporných případech závisí na soudci. Zadruhé napravení škod zahrnuje zaplacení výloh za stíhání zločince a případné soudy plus odškodnění za dobu, po kterou nemohl majitel svůj majetek užívat (když třeba někdo zlomí programátorovi ruce a on kvůli tomu nemůže programovat, měl by mu –či jeho zaměstnavateli– proplatit ušlý zisk).

Nejpřísnější z teorií říká, že naruší-li někdo cizí vlastnická práva prokazatelně úmyslně, je oběť jediným člověkem, který může posoudit, jak bolestivou újmu jí agresor způsobil, takže trest pro něj určuje právě poškozený v rozsahu naprosto libovolném. V případě nechtěného porušení přirozeného práva pak musí ten, kdo je porušil, napravit škody. Osobně považuji tuto teorii za nejméně přijatelnou, neboť umožňuje ukládání drakonických trestů za směšné přečiny.

Podle jiné teorie zas útočník, který nerespektoval přirozená práva oběti v určitém rozsahu, musí jednak napravit škody, a k tomu má ještě oběť právo nerespektovat jeho vlastnictví v přesně stejném rozsahu, v jakém to předtím dotyčný provedl oběti. Ukradne-li tedy někdo milion korun, musí jednak vrátit zpět onen milion (a zaplatit veškeré výlohy spojené s jeho získáváním a případné ztráty, které okradený utrpěl proto, že nemohl s penězi disponovat) plus –coby trest– zaplatit oběti další milion. Zlomí-li někdo jinému ruku, musí jednak napravit škody a jednak mu dotyčný může také zlomit ruku (nebo se s ním dohodnout, že to neudělá, zaplatí-li mu ještě další odškodné nad rámec toho, co již zaplatil – jako trest).

Nejmírnější teorie zas říká, že by měl agresor v každém případě jen napravit škody a nic víc. Trestem mu mají býti výdaje navíc, neboť by musel platit soudní výlohy, náklady na své stíhání, odškodnění za dobu, po kterou nemohla oběť se svým majetkem disponovat, případné bolestné a tak dále. Toto řešení mi připadá ze všech nejpřirozenější; na druhou stranu se však obávám, že možná až příliš usnadňuje zločincům život.

Osobně se neztotožňuji ani s jednou z výše uvedených teorií, neboť považuji za nejlepší kombinaci dvou z nich. V případě, že někdo naruší cizí vlastnická práva, oběť by měla mít možnost zvolit, zda si přeje nápravu škod, nebo zda by raději porušila agresorova vlastnická práva ve stejném rozsahu. Pro škody způsobené na majetku budou rozdíly minimální (někdo vzal milion, takže okradený po něm buď požaduje milion zpět, nebo mu chce vzít jiný jeho milion; liší se to patrně jen tím, že v rámci napravení škod musí agresor ještě platit výlohy na soud, další odškodné a tak dále). Zajímavější situace nastává v momentě, kdy někdo poškodí zdraví jiného člověka. V takovém případě si může buď říci o standardní odškodné, nebo může z touhy po pomstě chtít agresorovi ublížit, ale je tu ještě další možnost: oběť si může vybrat porušení agresorových práv ve stejném rozsahu, v jakém to udělal on jí, avšak cílem není ho mrzačit, nýbrž od něj chtít peníze za to, že to neudělá, což může být více, než kolik by oběť vysoudila standardní cestou (nebo na to útočník nepřistoupí, nechá se raději poranit a oběť nedostane nic).

Ve všech výše uvedených příkladech je implicitně zahrnut předpoklad, že oběť porušení svých vlastnických práv přežila. Ale co když ne? Inu, v takovém případě její pohledávka vůči útočníkovi přechází na dědice, kteří se soudí s agresorem místo oběti. I z tohoto důvodu mi připadá teorie, podle které by se měl útočník pokusit pouze napravit škody, nedostatečná – zabije-li vám někdo dítě, potom maximum, které mu za to hrozí, spočívá v tom, že vám musí zaplatit hodně peněz. Podle mé teorie si můžete vybrat, zda chcete raději odškodné, nebo trest (buď můžete pachatele rovnou zabít, nebo pro něj vymyslet trest prakticky libovolný jiný, neboť on jej velmi pravděpodobně přijme raději než smrt).

Ptáte se, proč v tomto článku doposud ani jednou nepadlo slovo „vězení“? Inu, to proto, že ač je většina států s takovou oblibou používá jako univerzální prostředek pro trestání viníků, je tato metoda patrně jednou z nejhloupějších, které lze vůbec vymyslet. Oběti zločincův pobyt ve vězení nepřináší žádný finanční užitek, maximálně pocit zadostiučinění z pomsty, kterého lze ale dosáhnout daleko snáze (i levněji; a to zejména pro daňové poplatníky, kteří s daným zločinem nemají nic společného). Zločinec sice ve vězení většinou trpí, což jej možná může odradit od další kriminality, jenže toho lze dosáhnout i jiným utrpením; uvěznění dotyčného s ostatními kriminálníky a donucení jej žít v této vybrané společnosti mu poskytne dostatek prostoru pro přijetí jejích morálních hodnot za své, nehledě na to, že od protřelých a zkušených zločinců se může naučit mnoho nových a zajímavých triků, které mu umožní zlepšit se v jeho „profesi“. A konečně jsou tu „všichni ostatní“, kteří se zločinem nemají absolutně nic společného, přesto jsou však státem nuceni platit jeho potrestání, které si nevybrali ani oni, ani oběť. Lze si snadno představit, že u obrovského množství zločinů by oběť volila vysoké finanční odškodné raději než pomstu, pachatel by též upřednostnil placení před uvězněním a občané by uvítali, kdyby nemuseli zločincův pobyt za mřížemi platit; proč ale volit řešení, které by vyhovovalo všem zúčastněným stranám, když tu máme jiné, mnohem horší, ale politiky a byrokraty uznané jako „osvědčené“?

Nehledě na to, že i v bezstátní společnosti není věznění pachatelů jako takové úplně vyloučeno. Například způsobí-li vám někdo zranění s vážnými trvalými následky, máte podle většiny z výše uvedených teorií možnost mu na oplátku způsobit zranění stejné. Dáte-li mu ale vybrat, zda se vámi místo toho nechá na pár let zavřít ve vězení, které mu na svém pozemku postavíte, zaplatíte mu k tomu hlídače a budete jej tam živit a zajišťovat mu základní životní potřeby, patrně bude souhlasit. Nabízí se zajímavá otázka, kolik lidí by asi dobrovolně zvolilo toto řešení (místo toho, aby si například nechali platit odškodné, nebo –když už by prahli po pomstě– pachateli něco provedli na oplátku), které by pro ně znamenalo pouze výdaje a žádný zisk krom zoologické zahrady s vězněm na dvoře. Něco mi říká, že mnoho takových by asi nebylo, kdyby to byly jejich peníze, jejich pozemek, jejich starost, jejich ušlý zisk; když ale účty platí „společnost“, to se hned snáze rozhazuje v zájmu „vyššího dobra“.

Ač existuje nepřeberné množství alternativ, jak by volný trh v anarchokapitalistické společnosti mohl řešit problém trestání pachatelů (a já doufám, že další návrhy zazní v komentářích pod článkem), považuji za téměř jisté, že by výsledek nebyl tak nesmyslný jako stav, který můžeme vidět kolem sebe. Kdyby už totiž měly věznice v bezstátní společnosti nějak fungovat, patrně by v nich vězni byli nuceni pracovat a plody jejich práce by byly rozděleny mezi oběti a vězeňskou firmu; ale něco takového je jen velmi těžké předvídat, neboť miliony podnikatelů v rámci svobodného trhu prakticky vždy přijdou s lepším řešením.