Anarchokapitalismus, díl třináctý: Životní prostředí

Mises.cz: 09. září 2013, Urza, komentářů: 35

[Všechny díly seriálu Anarchokapitalismus naleznete v sekci Literatura.]

Ochrana životního prostředí je jednou z oblastí, které se běžně uvádějí jako příklad oboru, kde takzvaně selhává volný trh, takže jej musí regulovat stát. Na rozdíl od většiny odvětví regulovaných státem, kolem kterých se točí mnoho debat a emocí, není ochrana životního prostředí v diskusích o anarchokapitalismu tak často přetřásána; jen jako obvykle skoro všichni „vědí“, že to musí dělat stát, protože jinak „by to nefungovalo“. Pojďme si tedy toto téma rozebrat trochu hlouběji.

Občas se sám sebe ptám, jak vlastně stát zastává roli ochránce životního prostředí z praktického hlediska; a na rozdíl od ostatních odvětví kupodivu nemohu na první pohled kolem sebe odpovědět, že to dělá špatně. U ochrany životního prostředí je totiž problém, že není vůbec jasné, co je vlastně výsledkem, když to někdo dělá dobře. Může to být naprosto nedotčená příroda a lidé žijící na stromech, nebo také „trvale udržitelný rozvoj“, případně cokoli jiného. Jediné přijatelné měřítko je tedy asi to, že by příroda měla vypadat tak, jak to nejlépe vyhovuje lidem; a nejlepší cestu k dosažení takového stavu představuje volný trh. Zde bychom tedy mohli skončit odkazem na jedenáctý díl a prohlášením, že veřejná prostranství by neměla existovat a o ochraně přírody na každém pozemku rozhodne jeho vlastník. Raději ale anarchokapitalistické postoje vysvětlím podrobněji.

Ochrana životního prostředí ukazuje –patrně lépe, než cokoli jiného– nesmyslnost nejrůznějších metod sbírání podkladů pro centrální plánování založených na tom, že se vláda lidí na něco ptá, nechá je o něčem hlasovat a podobně. V naší populaci není málo takových, kteří na jedné straně tvrdí, jak příroda trpí, zlý průmysl ji ničí, lidé trápí zvířata, velkoměsta pohlcují lesy, a když domluví, odejdou do svého teplého velkoměstského bytu, kde si pochutnají na geneticky upravených kuřatech, zapijí je umělým průmyslovým sajrajtem, umyjí se v teplé vodě a jdou spát do dřevěné postele. Přesně tito lidé často znehodnocují výsledky hlasování tím, že se hrdě hlásí k co nejstriktnější ochraně přírody, aniž chápou, že tím neomezí jen nějaké „zlé podnikatele“, ale zejména jejich zákazníky, tedy sebe. Z tohoto důvodu může jít demokratické rozhodování o ochraně přírody právě proti hlasujícím.

Proč by se ale majitelé soukromých pozemků měli starat o přírodu? Nedají raději přednost finančnímu zisku? Inu, tyto dvě věci jdou velmi často ruku v ruce. Vlastní-li někdo kus přírody, kterou lidé ocení, je možné na tom vydělat; a čím více to oceňují, tím jsou možné výdělky vyšší. Dále také platí, že čím méně takových míst bude (tedy čím bude příroda „ohroženější“), tím bude jejich cena vyšší a motivace k jejich likvidaci nižší (vizte první díl).

Občas se lze setkat s argumentem, že kdyby různé přírodní rezervace měly své majitele, nikdo jim nemůže zabránit, aby si uprostřed svého netknutého a nádherného lesa postavili třeba výrobní linku. To by sice teoreticky udělat mohli, avšak je to krajně nepravděpodobné. Kdo chce výrobní halu, ten tím sleduje většinou zisk; a přesně proto nemá důvod stavět ji v lese, za který jsou někteří ochotni zaplatit jen proto, aby zůstal netknutý (což mohou být jednotlivci, ale třeba také sdružení lidí, kteří se na to složí, případně podnikatel, který chce na přírodní rezervaci nějak vydělat). Pro továrníka je tedy obecně výhodnější koupit pozemek, jehož tržní cena bude nižší (nebo lokalita lepší).

Totéž platí i pro ochranu ohrožených živočichů. Protože stát typicky nedovoluje na takových zvířatech vydělávat (příkladem budiž slonovina), není motivace pro jejich ochranu zrovna vysoká a pytláci je vybíjejí bez ohledu na cokoli (vizte jedenáctý díl a v něm tragédii obecní pastviny). Jeden příklad za všechny: v Americe žilo několik milionů bizonů, na nichž byla velmi závislá kultura a společnost Indiánů, kterých se chtěla americká vláda zbavit; roku 1871 tedy schválil kongres zákon, který povoloval úplnou likvidaci bizonů (každý lovec mohl zastřelit jakéhokoli bizona bez ohledu na to, kdo jej vlastnil), což vedlo téměř k jejich úplnému vyhubení (roku 1889 jich zbylo celkem 542 kusů). Když byl onen zákon zrušen, vznikla „Společnost za záchranu bizona“ a mnoho soukromých bizoních farem. Dnes již bizoni k ohroženým druhům nepatří; jejich počet je odhadován na tři sta tisíc kusů.

Velký problém pro životní prostředí představuje znečištění. Kdo zabrání tomu, aby se odpad z chemické a průmyslové výroby vypouštěl přímo do řek? Majitelé těch řek, pochopitelně; ti mohou v takovém případě žalovat toho, kdo jim znečišťuje řeku (možný průběh takových soudních sporů v bezstátní společnosti je popsán v následujících dvou dílech). I kdyby si znečišťovatel zakoupil ten kus řeky, do kterého vypouští svůj odpad, stejně to nic neřeší, neboť stále poškozuje všechny vlastníky oné řeky směrem po proudu, kteří by jej mohli žalovat, nebo se pokusit hájit svá práva jinak; ve světle toho se jeví stavba čističky a nevypouštění škodlivin jako rozumná investice. Podobný princip lze uplatnit i na zamořování ovzduší.

Ale co s odpadem? Neudělali bychom si bez existence států z planety jednu velkou skládku? Při takových úvahách je nutné si uvědomovat, že bez států by neexistovaly žádné „veřejné pozemky“; každý pozemek by měl svého vlastníka, který by byl skládkou poškozen. Likvidace odpadu by tedy byla provozována podnikateli, kterým by za tuto službu platili ti, kdo se chtějí odpadu zbavit.

Mnozí v souvislosti s odpadem namítají, že stát podporuje a dotuje recyklování, takže je potřebný. K čemu je taková recyklace vlastně dobrá? Jednak snižuje množství odpadu a jednak šetří nové přírodní zdroje. Na druhou stranu i samotný proces recyklace nějaké zdroje spotřebovává (jednak přírodní, ale také lidskou práci a tak dále). Jak tedy najít tu správnou míru, co ještě recyklovat a co už ne? Bystřejší čtenáři už asi tuší, že odpověď na tuto otázku se nalézá v prvním dílu tohoto seriálu. Když je levnější vyrábět z odpadu nové výrobky, než na jedné straně zpracovávat odpad a na straně druhé těžit další suroviny, znamená to, že recyklace zdroji skutečně šetří. Je-li tomu ale naopak, znamená to, že zdroje spotřebované procesem recyklace jsou vzácnější, než zdroje potřebné k likvidaci odpadu a těžby nových surovin. Jinými slovy platí, že recyklace šetří zdroji právě a pouze tehdy, když je –bez jakýchkoliv dotací– zisková. Státní dotace recyklace jsou tedy škodlivé a vedou k plýtvání.

Dalším oblíbeným tématem je trvale udržitelný rozvoj. Tato doktrína káže, abychom nespotřebovávali takzvané neobnovitelné zdroje (případně její slabší verze neobnovitelné zdroje spotřebovávat povoluje, leč pouze za podmínky úplné recyklovatelnosti). Existuje předpoklad, že bezstátní společnost by se touto tezí neřídila; ony to ostatně nedělají ani současné státy, ač lze argumentovat, že některé vlády se o to do jisté míry alespoň občas snaží. Jaká je však největší chyba této doktríny? Zcela ignoruje vývoj. Není úplně nepodobná svého času uznávané středověké teorii o maximální možné velikosti města, jež vycházela z toho, že takové město bude zásobováno koňmi, kteří vozí obilí z okolních polí, přičemž kvůli dané minimální velikosti půdy nutné k uživení člověka a koně porostou od určitého počtu obyvatel vzdálenosti do takové míry, že koně překonávající tyto vzdálenosti spotřebují pro vlastní zasycení všechno obilí, jež je třeba přepravit. Stejně krátkozraká a naivní je doktrína trvale udržitelného rozvoje, když předpokládá, že lidstvo bude získávat energii stále stejnými způsoby. Například taková ropa: dochází, před dvaceti lety měla dojít za dvacet let, dnes má dojít za dvacet let, a za dvacet let patrně též dojde za dvacet let. Všechny tyto předpovědi počítají se současným množstvím známé ropy, avšak neuvažují, že nedostatek zvyšuje cenu, která motivuje podnikatele k vyhledávání dalších zdrojů. A už vůbec nezohledňují možnost, že by třeba časem ropa nemusela vůbec být základem našich paliv (dříve bylo uhlí a tak dále). Slovy profesora Juliana Lincolna Simona: „Doba kamenná také neskončila proto, že by došel kámen.“vaj

Podobný problém představuje kácení deštných pralesů. Zatím to životu na Zemi nevadí; až to vadit začne, budou lidé ochotni věnovat své zdroje k řešení tohoto problému a naleznou řešení (to může spočívat v sázení nových stromů, vykupování relevantních pozemků těmi, kdo kácet nechtějí a tak dále). To, že můžeme vidět hypotetický problém v budoucnu, ještě neznamená, že nás dnes musí vláda nutit investovat zdroje k jeho řešení; čím blíže nějakému problému budeme, tím ochotněji budou lidé věnovat prostředky dobrovolně. Nemluvě o tom, že se daný problém často ukáže býti zcela iluzorním; příkladem budiž globální oteplování, do jehož „řešení“ jsme investovali tolik zdrojů, aby se poté ukázalo, že šlo o výmysl několika takzvaných „expertů“.

Historie ukazuje, že veškeré pokusy o řešení „globálních problémů“ jsou buď neúčinné, nebo řeší něco, co vlastně ani skutečným problémem není, případně obojí. Navzdory tomu, kolikrát už někdo bil na poplach ve jménu „zachraňování planety“ a kolikrát byli lidé násilím nuceni financovat „řešení problému“, se ještě nikdy nestalo, že by nějaká taková snaha vedla k jakémukoli smysluplnému výsledku; nejednou se však ukázalo, že jsme pouze zbytečně plýtvali zdroji pod taktovkou nějakých „expertů“ na cosi. Svobodný trh naopak schopnost řešení problémů již prokázal (například nahrazením uhlí –coby paliva dopravních prostředků– ropou).

Závěrem podotýkám, že i v případě péče o životní prostředí, máme –podobně jako v ostatních oborech lidské činnosti– dvě možnosti: nechat svobodné lidi, aby se sami rozhodli, co vlastně chtějí, a své preference vyjádřili na volném trhu; nebo lze rozhodování o vzácných zdrojích svěřit do rukou vlád a takzvaných odborníků, u kterých můžeme jen těžko říci, zda je pochybnější jejich odbornost, nebo motivace vytvářet problémy, jen aby si udrželi práci (vizte uniklou mailovou komunikaci „vědeckých“ špiček kolem umělé kauzy globálního oteplování). Co je lepší, ponechám na zvážení každého čtenho čtenáře. V příštím dílu se konečně dostaneme k jednomu ze základních rozdílů mezi anarchokapitalismem a minarchií, totiž k soukromému a státnímu soudnictví.