Anarchokapitalismus v českém mediálním prostoru

Mises.cz: 20. května 2018, Urza, komentářů: 22

Ač na tomto webu spíše teoretizujeme o etice a ekonomii, snad mi čtenáři odpustí, když tentokrát sklouznu k něčemu praktičtějšímu a méně abstraktnímu. S vydáním knihy Anarchokapitalismus se nám povedlo medializovat to, oč se snažíme léta; o anarchokapitalismu jsme se tak mohli dočíst opakovaně v Blesku, na iDnesu (a mnoha dalších místech; letos máme desítky mediálních výstupů), doslechnout v Českém rozhlase či od známých youtuberů nebo se podívat na DVTV (a zmínila ho i ČT).

Cílem knihy bylo – jak už jsem deklarovat při crowdfundingu – vyvolat veřejnou debatu; a domnívám se, že to se rozhodně daří, neboť na mé výstupy reaguje celá řada lidí. O pozitivních reakcích, úspěších a stovkách nových anarchokapitalistů nejspíše většina z těch, kdo mě sledují, už něco vědí; pojďme se ale podívat na negativní mediální ohlasy. Jejich kvalita je různorodá – můžeme najít kvalitní nesouhlasnou novinařinu i totální žumpu. Začnu tím nejlepším a budu se postupně propracovávat až k úplnému bizáru.

Jaroslav Bican z Tiscali

Za mě Pan Novinář s velkým N. Ač mě ve svém prvním článku popsal jako „módní ikonu“ a vykreslil jako prodejce teplé vody, nejen nepřekrucoval má tvrzení, ale dokonce celkem dobře zachytil i jejich smysl; samozřejmě ne úplně přesně, ale na někoho, kdo s nimi nesouhlasí, to bylo nevídané. Tím mě zaujal, tak jsme se domluvili na rozhovoru (mnozí mě varovali, abych nedával rozhovor někomu, kdo se mnou aktivně nesouhlasí, ale já vsadil na jeho zjevnou profesionalitu a nelitoval jsem).

Zde si dovolím menší vsuvku: Když čtete v novinách rozhovor, až na výjimky v něm nevidíte skutečná slova dotyčného. Jak totiž rozhovor vzniká? Sejdete se s novinářem a půl hodiny či hodinu si povídáte; dotyčný to v lepším případě nahrává. Zkuste si ale takový rozhovor přečíst; typicky budete hotovi za pět minut. A kde je zbytek? Respektive co v rozhovoru zůstalo? Funguje to tak, že uděláte na novináře nějaký dojem, on posoudí, co z toho, co jste řekli, je důležité, výstižné… a pak to svými slovy převypráví. Je-li slušný, pošle text před vydáním k autorizaci, ale zdaleka ne vždy. Idiota z vás pak může udělat záměrně či nedopatřením (třeba nejmenovaný plátek, co mě citoval, jak říkám, že mám bankovní účet u Blockchainu, kde vydělávám na úrocích, to asi také neudělal schválně, prostě tak „shrnuli do jedné věty“ mé povídání o tom, že lze bohatnout držením kryptoměn).

Během rozhovoru bylo patrné, že se mnou Jaroslav Bican nesouhlasí, ale mé myšlenky shrnul takové, jaké jsou, ačkoliv měl k překrucování a prostoru více než dost. Následně o mně a jiných (antikapitalistických) anarchistech napsal ještě jednou; poukazoval na starý spor anarchokapitalistů a kolektivistických anarchistů – poznamenal, že kde kolektivističtí anarchokapitalisté mlčí, tam se já vnucuji (což má celkem pravdu), a varoval je, že když to tak půjde dál, mohl bych je zastínit a anarchismus „si přivlastnit“. Takový scénář by se mu asi příliš nezamlouval (a vlastně ani mně tolik ne, neboť chci s kolektivistickými anarchisty vést dialog a pokusit se navázat spolupráci, ne bojovat), leč jeho text na mě působí dost nezaujatě (a asi bych z něj ani neodhadl jeho názory, kdybych je neznal).

Michal Kašpárek z Finmagu

Jeho dvoudílná recenze na mou knihu si nehrála na nezaujatou, což oceňuji; dotyčný mohl napsat rádoby nezaujatý text plný falešných argumentů, ale raději se rozhodl pro přímou kritiku. Až na dvě podpásovky (vzal z mé knihy pasáž, kterou prezentoval jako odpověď na otázkou, jíž ve skutečnosti nebyla; a pokusil se ze mě udělat zastánce dětské prostituce na základě absolutně překroucené diskuse na Internetu, která s knihou neměla nic společného) se jednalo o celkem střízlivý pohled skalního kolektivisty na anarchokapitalismus; recenze byla propracovaná, promyšlená, napsána z více pohledů a dosti komplexní. S radostí jsem tedy napsal polemiku a vyzval pana Kašpárka k veřejné debatě; dotyčný bohužel z polemiky vybral jen několik částí, které se mu hodily, se zbylými připomínkami se nijak nevypořádal a výzvu k živé diskusi odmítl s dost nepřesvědčivým zdůvodněním (osobně si myslím, že dotyčnému vyhovuje některé argumenty prostě ignorovat, což v psané diskusi činí zhusta, ale v mluvené to tak dobře nejde). Ač závěr mohl dopadnout lépe, za recenzi jsem rád, kritiku oceňuji, část vnímám jako oprávněnou a uznávám některé chyby, jež mi byly vyčteny; navíc musím připustit, že z hlediska mediální zkratky a komunikace s čtenáři jsem dostal na frak a pan Kašpárek mě coby profesionál vyškolil (zcela bez ironie), tak jsem si alespoň odnesl cennou lekci. V neposlední řadě pozitivně hodnotím fakt, že Finmag mou reakci na pana Kašpárka bez okolků vydal (jsou plátky, co se ani neobtěžují odepsat, natož něco vydat).

Jaroslav Fiala z A2larmu

A2larm je silně levicový kolektivistický plátek, čemuž odpovídala i šéfredaktorova recenze. Z mého pohledu jde o klasickou kritiku kapitalismu z pohledu člověka, který nejspíše moc dobře nezná rakouskou ekonomickou školu. Tím rozhodně nechci namyšleně tvrdit, že kdyby znal, bude souhlasit; jen by jeho argumentace v takovém případě vypadala jinak (místo opakování takových těch nejběžnějších námitek by se pokusil vypořádat právě s protiargumenty rakouské ekonomie). Ačkoliv text je o něco „plošší“ než recenze pana Kašpárka (kterou považuji za komplexnější a multitematickou), pan Fiala se drží tématu a neuchyluje se ke zbytečným pomluvám. Na poměry A2larmu jsem rozhodně příjemně překvapen, byť věcně byl celý text poznamenán notorickým zaměňováním bezstátního kapitalismu se státním korporativismem. Článek zhusta kritizuje věci, které kritizuji i já, leč jeho autor se domnívá, že je zastávám. Ani v tomto případě bych se nebránil veřejné debatě s dotyčným, ač se domnívám, že její nezanedbatelnou část bychom museli strávit jen vyjasňováním pojmů, abychom nemluvili každý o něčem jiném; při oboustranné snaze si však umím představit, že by to mohlo být zajímavé.

Petr Bittner z Deníku Referendum

Tady bohužel začíná žumpa, ač perex vypadá slibně: „Petr Bittner vstupuje do debaty, kterou otevřel Michal Kašpárek svými recenzemi na knihu Anarchokapitalismus.“ V celém textu jsem bohužel nenašel nic, čím by do té debaty vstupoval; více méně se jedná o sbírku ad hominem argumentů s bonmotem na závěr. Po krátkém představení anarchokapitalismu se dozvíme, že se s ním vlastně setkáme jen v internetových diskusích, že Svobodní se uchylovali k rasismu (což „dokládá“ linkem na A2larm, kde však nic doloženo není – najdeme tam převyprávěný rozhovor z Parlamentních listů tak, aby to vypadalo, že kritika Okamurova rasismu je vlastně sama rasismem; ostatně proto pan Bittner nedává přímý link na samotný rozhovor, ale na jeho převyprávěnou verzi), že bratři Kochové posílají peníze Students for Liberty, že anarchokapitalisté jsou největší byrokrati všech dob (ehm), že je mezi námi málo žen a nechybí ani (od pana Kašpárka převzaté) podsouvání, že jsme zastánci dětské prostituce.

Dále článek obsahuje nějaké rádoby humorné katastrofické scénáře (zahrnující mé dredy, soukromé jaderné zbraně, boháče s jachtou, smrt na zánět středního ucha v důsledku absence socialistického zdravotnictví a dětské bordely) a lživý status Romana Týce, který pan Bittner nebyl schopen do svého článku ani převyprávět (zaměnil jednu přednášku s celou konferencí a sloučil kritiku dvou různých věcí do jedné), natož ověřit jako třeba novináři Roklen24 (v posledním odstavci), nebo se alespoň podívat do komentářů, kde se od toho vyjádření distancují členové Spolku (nejvyššího orgánu) Paralelní Polis, zatímco si zjevně někde dohledal, že jsem Polis nabídl knihy za 70 tisíc korun (což bagatelizoval slovy „několik výtisků své knihy“) a raději nezmínil, že Polis vybrala na mých přednáškách desítky tisíc na dobrovolném vstupném. Oproti tomu se dočteme o tom, že mi kniha „přinesla bohatství“ – ve skutečnosti z ní nemám ani korunu, neboť jsem se zavázal vybrané peníze investovat do propagace anarchokapitalismu, což bezezbytku činím (a jde o veřejnou informaci, slíbil jsem to hned v rámci crowdfundingu, je to zmíněno na celé řadě míst včetně samotné kampaně na Startovači, avšak pan Bittner zjevně trpí selektivní slepotou).

Josef Nožík z A2larmu

Tento pán dlouho držel prvenství v kvalitní novinařině o ankapu; zasloužil si ho, když ve svém článku na A2larmu popsal, jak ve své knize představuji anarchokapitalismus… bohužel tak učinil 10. ledna 2018, tedy skoro dva měsíce před vydáním knihy, která vyšla 1. března 2018.

Michal Zlatkovský z Hospodářek, iDnesu, Respektu a Českého rozhlasu

Pochopitelně ne ze všech těch médií naráz, ale postupně jimi prošel; prostě pan novinář. Živí se datovou žurnalistikou. Psal o tvorbě fake news. Sám o ní tedy leccos ví a zjevně nemá morální zábrany, takže když potřebuje něco shodit, má své efektivní metody. Na Fóru Svobodného přístavu se objevil příspěvek, ve kterém pisatel chválil rozhodnutí Nejvyššího soudu, který uznal dva gaye za rodiče; většině komentujících se to líbilo, příspěvek má na Fóru nadprůměrný počet kladných reakcí. Pochopitelně se objevili i lidé, kteří nesouhlasili; nejvíc do očí bijící komentář (od skalního konzervativce, se kterým se anarchokapitalisté na tom fóru často přou) vypadal takto: „Trh by tady pomohl. Byl bych pro, aby gayové mohli volně a levně adoptovat postižené děti a cikáňata. Zdravých, inteligentních dětí je na ně škoda, gayové jsou horší rodiče, už jen kvůli nestabilitě partnerství. V ankapu by si gayové připlatili za adopci, stejně jako si nemocný člověk připlatí za pojištění.“ Reakce byly dost záporné a komentující (včetně mě) vyslovili ostrý nesouhlas.

Jak s tím naložil pan Zlatkovský? Vyscreenoval daný text (záměrně ustřihl jméno pisatele i negativní hodnocení) a bez uvedení zdroje ho publikoval s textem: „dnes v báječném světě anarchokapitalismu“. A přesně tak, vážení přátelé, vznikají fake news. Konzervativec napíše na anarchokapitalistické fórum něco, s čím ho anarchokapitalisté pošlou do háje; a vážený žurnalista to prezentuje coby anarchokapitalismus, samozřejmě schválně ořezané a bez uvedení zdroje. Ani na mé upozornění dotyčný příspěvek neupravil (prý si lidé mohou zdroj najít v komentářích; sám totiž moc dobře ví, kolik lidí si přečte původní sdělení a kolik komentáře). Pozoruhodné je, že největší žumpu vytvořil člověk s od pohledu nejlepším životopisem; asi si to může dovolit (bez sarkasmu; když jsem na jeho praktiky upozornil, lidé se ho v komentářích zastávají, protože jeho mají rádi, zatímco anarchokapitalismus ne).

Jsem nadšen (bez ironie)

Cílem vydání knihy bylo rozpoutat veřejnou debatu; a to se povedlo. Zcela pochopitelně přišla vlna kritiky; některá skvělá, jiná dobrá, další horší a bohužel došlo i na totální žumpu, což se dalo očekávat (překvapením však je, kdo klesl na její úplné dno). Tak či onak jsem za tu kritiku rád. Dokonce i za tu špatnou; otevírá totiž přede mnou úplně netušené hřiště, na němž jsem zatím naprostým nováčkem. Léta jsem se zdokonaloval v logické argumentaci v písemné i mluvené diskusi. Umění mediální zkratky je však něco, čemu se musím teprve naučit. Michal Kašpárek a vlastně i Michal Zlatkovský mi oba dali lekci; ač přesně vím, co bych si s pány počal v seriózní debatě, proti tomu, co dělají teď, jsem zatím bezzubý a mažou si mě na chleba. Mnozí mi k tomu řekli, že tak to prostě je, když někdo chce hrát fér a jiný ne; taková interpretace je však hrozně pohodlná – člověk si tak omluví vlastní neschopnost, udělá z ní pomalu přednost a vše uzavře tím, že svět je nespravedlivý. To odmítám. Určitě existuje cesta, jak na tyhle věci reagovat a přitom se nesnížit k ničemu podobnému; jen tu cestu zatím neznám. Ale už ji hledám!