Anarchokapitalismus: Závěr

Mises.cz: 07. října 2013, Urza, komentářů: 72

[Všechny díly seriálu Anarchokapitalismus naleznete v sekci Literatura.]

Tímto článkem seriál o anarchokapitalismu končí. Upřímně doufám, že alespoň některým čtenářům přinesl něco zajímavého, případně vysvětlil potenciální nejasnosti ohledně tohoto myšlenkového směru; a je-li díky tomuto seriálu něčí pohled na svět nyní liberálnější, byla má snaha úspěšná a čas strávený psaním přinesl kýžené ovoce.

Čas od času jsem tázán, jak si vlastně představuji „zavedení“ či „nastolení“ anarchokapitalismu v praxi, leč odpověď na tuto otázku k popisu bezstátní společnosti nepatří, takže ji v žádném z předchozích článků nenajdete; využiji však pro ni tento prostor. Jediným způsobem, jak změnit naši společnost v anarchokapitalistickou, je přesvědčit dostatečný počet lidí o kráse svobody a nedotknutelnosti vlastnických práv jako cestě k ní. Čím více lidí této myšlence uvěří, tím více jich začne v demokratických volbách dávat své hlasy liberálnějším politickým stranám, které zas dají veřejně zaznít dalším liberálním myšlenkám, jimiž ovlivní další a další jednotlivce. Změna musí přijít zdola (od „obyčejných lidí“) i shora (od politiků); stát by se měl sám začít zmenšovat, stávat se slabším, méně omezujícím a svobodnějším. Až bude dostatečně malý a umožní soukromým subjektům plně –bez regulací– konkurovat ve všech oblastech, do kterých nějak zasahuje, lidé se budou moci přesvědčit, že vlastně není potřebný. Bude-li takových jedinců s nezanedbatelnou silou dostatečný počet, vznikne pro ně možnost adekvátní obrany proti agresivnímu státu; tento již však bude slabý a mírumilovný, takže se odpůrce možná ani nepokusí násilím ovládnout.

Právě jsem naznačil, jak by dle mého názoru anarchokapitalismus mohl být uveden do praxe. Rád bych ale ještě explicitně napsal pár slov o tom, jak by tomu být rozhodně nemělo, respektive jak to v žádném případě ani udělat nelze. Cestou k anarchokapitalismu z principu nemůže být revoluce či převrat; uchopí-li moc do rukou nějaký revolucionář, může nastolit téměř libovolný režim, avšak ne takový, který principiálně vylučuje už samotný fakt, že někdo drží v rukou moc. Anarchokapitalismus v žádném případě nelze prosadit násilím, neboť není možné lidi donutit k tomu, aby si vážili své svobody, nečiní-li tak z vlastního přesvědčení; lze je přinutit budovat lepší zítřky v komunismu, obsazovat více prostoru pro vyšší rasu v nacismu, řídit se výsledky voleb v demokracii, na slovo poslouchat vládce v monarchii, avšak není možné je násilím dotlačit ke svobodě, neboť takové prostředky jsou v přímém rozporu s cílem. I kdyby někdo silou převzal vládu, následně ji zrušil a moci se vzdal, bude nastolena záhy vláda jiná, nepřejí-li si lidé žádnou vládu nemít. Útočné násilí je tedy prostředkem nejen nevhodným a morálně nepřijatelným, ale ještě navíc nevedoucím k cíli, neboť je s ním v ostrém protikladu.

Ačkoliv celý seriál tímto článkem skončil, je možné, že k němu budou přibývat ještě další díly (avšak už nepravidelně), narazím-li na téma, které stojí za samostatný článek. Máte-li někdo z vás na takové téma návrh, které by za další díl stálo, uvítám, dáte-li mi vědět (ať už do diskuse, nebo na mail, jehož adresa je uvedena v úvodu).

Závěrem bych rád poděkoval za faktické připomínky, náměty, diskuse o článcích a jazykové korektury následujícím lidem: OC, Rygadwyn, Kadet, Katina, Malcik, Rose, Triss, Ayesha, Katy, Jana Ž., Jana R. a Jana K.; ti všichni četli články ještě před jejich publikací a pomohli mi je dostat do jejich finální podoby. Děkuji vám.
 

Ačkoliv mám slabost pro přirovnání, snažil jsem se jim v celém seriálu vyhnout, neboť často bývají zavádějící a nepřesné; zde, úplně na konci a pod čarou, si přece jen jedno neodpustím:
Představme si zemi, ve které žijí nikým neomezovaní lidé; ti spolu svobodně směňují své statky a nikdo jim do jejich obchodů nezasahuje. Pak přijde skupina „chytrých hlav“, která uprostřed daného území vybuduje obrovský tunel. Na jednu stranu tohoto tunelu shromáždí spotřebitele, na druhou stranu producenty. „Chytré hlavy“ vyslechnou přání spotřebitelů, dle svého uvážení je upraví, vyberou od nich peníze a skrz tunel je dopravují k producentům, kteří vyrábějí na základě zadání, jež k nim přicházejí z tunelu. Veškerá směna určitých typů statků mimo tunel je zakázána. Z producentů i spotřebitelů se tak stávají indiferentní masy, ztrácí se individualita. Spotřebitelská přání jsou tlumočena přes prostředníka; statky, které z tunelu vycházejí, jsou rozdělovány mezi spotřebitele nezávisle na platbě, klíčem je vůle „chytrých hlav“ a také to, jak moc kdo křičí, že potřebuje. Na druhé straně tunelu se zas producenti nesnaží poskytovat své služby na míru spotřebitelů (stejně jejich preference vlastně ani neznají), nýbrž jen podle přání správců tunelu.
Čirým bláznovstvím je pak hledání prvotní příčiny nespokojení lidí –oproti stavu, kdy mohou obchodovat přímo– v tom, že si třeba „chytré hlavy“ sem tam nechají něco pro sebe (zpronevěra), že se v tunelu někdy nějaké peníze poztrácejí (vysoké náklady na provoz ministerstev), že občas některý z producentů či spotřebitelů uplatí správce tunelu, aby pro sebe získal výhodu (korupce), případně že jsou správci tunelu neschopní a neochotní (běžný stav státního úřednictva). Tyto problémy určitě existují; jsou však jen druhořadé. I kdyby se povedlo je vyřešit či odstranit, výsledný stav se příliš nezlepší. Primární problém je pochopitelně samotná existence onoho tunelu, ve kterém se z jednotlivců s individuálními preferencemi stávají jen šedé masy, ztrácejí se tam spousty informací a vůbec je celá ta roura úplně na hovno.
A to už je doopravdy konec; napsal jsem 34281 slov, abych poté mohl –prost vší unáhlenosti– konstatovat, že stát je na hovno.