Anatomie státu - část III. - jak si stát udržuje moc
Mises.cz: 10. října 2010, Murray N. Rothbard (přidal Jakub Skala), komentářů: 0
Ideologická podpora je pro stát životně důležitá, stát se musí neustále snažit vštípit veřejnosti svoji „legitimitu,“ aby odlišil svoje aktivity od pouhých banditů.
III. Jak si stát udržuje moc
Jakmile byl stát nastolen, problémem vládnoucí skupiny, chcete-li „hradu“, je, jak udržet svoji nadvládu. [7] Zatímco síla je jejich modus operandi, jejich základní a dlouhodobý problém je ideologický. Aby mohla jakákoliv (nikoliv pouze „demokratická“ vláda) setrvat ve funkci, potřebuje mít podporu většiny svých poddaných. Tato podpora, a to je třeba poznamenat, nemusí být aktivní enthusiasmus. Stačí aby to byla pasivní resignace, jako by [tento stav] byl nevyhnutelným přírodním zákonem. Ale podpora ve smyslu nějakého druhu akceptace to být musí, jinak by menšinová vládnoucí skupina byla nakonec přemožena aktivním odporem většiny. Jelikož vykořisťovaní musí být podepřeno zásobami, které vytvořila reálná produkce, je nezbytné, aby vládnoucí třída státu – full-time byrokracie (a šlechta) byla v zemi výrazně v menšině. Ačkoliv si [vláda] samozřejmě může kupovat spojence mezi významnými skupinami obyvatel. Nejdůležitějším úkolem vládců je tedy vždy zajistit aktivní nebo resignovanou akceptaci většiny obyvatel. [8,9]
Samozřejmě jednou metodou zajištění podpory je vytvoření ekonomických zájmů na státu mezi vybranou sortou obyvatel. Tedy – král nemůže vládnout sám, musí mít početnou skupinu následovatelů, kteří se těší z plodů jeho vládnutí. Mezi ně patří například členové státního aparátu jako třeba úředníci nebo zavedená šlechta. [10] Ale i to stále přináší pouze minoritu zarytých podporovatelů a ani nezbytné nakupování podpory ostatních obyvatel skrz dotace a další propůjčení privilegií nedodá potřebný souhlas většiny. Pro nezbytnou akceptaci státu či vládnoucí třídy, musí být většina přesvědčena ideologicky o tom, že vláda (stát) je dobrá, moudrá a přinejmenším nevyhnutelná a rozhodně lepší než jakákoliv jiná myslitelná alternativa. Propagace této ideologie mezi lidmi je životně důležitým společenským úkolem „inteligence.“ A to proto, že masy lidí nevytváří svoje vlastní idee, nebo skutečně nezávisle podle těchto ideí žijí, ale pasivně následují myšlenky adoptované a rozšířené souborem intelektuálů. Intelektuálové tedy formují názory ve společnosti. A jelikož je to právě formování názorů, co stát zoufale potřebuje, důvod pro po staletí ověřené spoje mezi státem a intelektuály se záhy objasňuje.
Je evidentní, že stát potřebuje intelektuály, nicméně není tak zřejmé, proč intelektuálové potřebují stát. Jednoduše řečeno, můžeme tvrdit, že živobytí intelektuálů na volném trhu není nikdy příliš jisté, jelikož tito musí spoléhat na hodnoty a volby svých spoluobčanů. A je právě charakteristické, že masy lidí jsou obecně nezaujaté intelektuálními záležitostmi. Stát, na druhou stranu, je ochoten nabídnout intelektuálům jistou a permanentní hnízdo ve státním aparátu a tedy jistý příjem a vysokou prestiž. Inteligence bude královsky odměněna, protože pro vládu státu, které se nyní stala součástí, vykonává velmi důležitou funkci. [11]
Spojenectví mezi státem a inteligencí byla v 19. století symbolizována nezměrnou touhou profesorů z Berlínské university vytvořit „intelektuální bodyguardy rodu Hohenzollernů.“ V současnosti vzpomeňme odhalující komentář předního marxistického žáka týkající se kritické studie profesora Wittfogela o starověkém Orientálním despotismu: „Civilizace, kterou profesor Wittfogel tak hořce atakuje byla ta, která dělala z poetů a učenců funkcionáře.“[12]. Na nesčetně případech službách vládního hlavního ramene na použití násilí – armádě můžeme připomenout nedávný rozvoj použití této strategie [tj. vojenské akce opírající se o podporu inteligence]. [13] Ctihodná instituce je dále státní úředník nebo „dvorní“ historik, horlivý po předkládání vládcových názorů za své vlastní. [14]
Existovalo mnoho různých argumentů, kterými stát a jeho oddaná inteligence přemluvila své poddané, aby podporovali jejich vládnutí. Základní prvky jejich argumentů můžeme shrnout takto: A) vládci státu jsou skvělí a moudří muži (vládnou „božským právem“, jsou „aristokracie“ lidí, jsou „vědečtí experti“), mnohem skvělejší a moudřejší než dobří ale prostí poddaní. B) vládnutí rozsáhlé státní správy je nevyhnutelné, naprosto nezbytné a mnohem lepší než nepopsatelná zla, která by na nás jinak padla. Spojení státu a církve je jedním z nejstarších a nejúspěšnějších ideologických zřízení. Vládce byl buď Bohem pomazaný, nebo v případě absolutistických vlád mnoha Orientálních despocií Bohem samotným a tedy jakýkoliv odpor k jeho vládnutí by byl rouhání. Státní kněžstvo vykonávalo základní myšlenkovou funkci při získávání popularity a dokonce uctívání vládců. [15]
Dalším úspěšným způsobem bylo rozsévání strachu z jakékoliv jiné formy vlády či bezvládí. Současní vládci, jak se tvrdilo, poskytují obyvatelům nezbytné služby, za které by měli být vděční: protekce proti ojedinělým kriminálníkům a nájezdníkům. Aby si stát uchoval svůj monopol na vykořisťování, skutečně se staral o to, aby byl soukromý a nesystematický zločin držen na minimu – stát žárlil na své konkurenty. Speciálně úspěšný byl stát v průběhu posledních staletí, kdy rozséval strach z ostatních vládců (států). Jelikož všechna půda na Zemi byla rozdělena mezi konkrétní státy, jednou ze základních doktrín státu je identifikovat se s teritoriem kterému vládne. Jelikož velká část lidí tíhne k lásce k vlasti [ve smyslu území, kde žijí], identifikace země a lidí se státem byla způsobem, jak dosáhnout toho, že přirozený patriotismus pracoval ku prospěchu státu. Pokud by „Ruritanii“ napadla „Walldavia“ pak prvním úkolem státu a inteligence bylo přesvědčit lid „Ruritanie“, že útok je veden právě na ně a nikoliv na vládnoucí třídu. Takto se válka mezi vládci změnila ve válku mezi lidmi, kdy každý národ šel bránit své vládce v mylném přesvědčení, že vládci brání je. Tento vynález „nacionalismu“ byl, co se týče Západní civilizace, úspěšný pouze v několika posledních staletích. Ještě před nedávnou dobou považovali lidé války za irelevantní potyčky mezi různými skupinami šlechty.
Mnohé a lstivé jsou ideologické zbraně, které stát používal skrz staletí. Další excelentní zbraní byla tradice. Čím déle byl někdo schopen vládnout státu, tím mocnější byly jeho zbraně, protože potom měla dynastie X nebo stát Y za sebou zdánlivou váhou staletí tradic. [16] Uctívání jedincových předků se pak lstivě stává uctíváním dávných vládců. Největším nebezpečím pro stát je nezávislá intelektuální kritika a neexistuje lepší cesta jak ji udusit, než zaútočit na každý izolovaný hlas kritiky tak, že každý kdo vznese nové pochyby, znesvěcuje moudrost svých předků. Další účinnou ideologickou silou je utlumení jedince a vyzvednutí kolektivity ve společnosti. Jelikož každá vláda implikuje akceptaci většiny, jakékoliv ideologické nebezpečí pro tuto vládu může pouze vzejít od jednoho nebo několika mála nezávisle myslících jedinců. Každá nová myšlenka a především kritická myšlenka musí vzniknout jako názor menšiny, stát tedy musí zarazit tento názor v zárodku tím, každý takový názor, který vzdoruje názorům většiny, ihned zesměšní. „Poslouchejte pouze své bratry“ či „přizpůsobte se společnosti“ se tak stává ideologickou zbraní k zašlapání individuální opozice. [17] Tímto způsobem se masy lidí nikdy nedozví, že císař nemá šaty. [18]
Stejně tak je pro stát důležité, aby to vypadalo, že jeho vláda je nezbytná. I když je jeho vládnutí neoblíbené, setká se s pasivní resignací, které může pozorovat například oblíbeným úslovím „smrt a daně.“ Jednou metodou je zavedení dějepiseckého determinismu jako opak k svobodné vůli jednotlivce. Pokud nám vládne dynastie X, je to proto, že neúprosné zákony historie (nebo boží vůle, nebo absolutno, nebo materiální síly tvoření) tak rozhodly a nic co by nějaký maličký človíček udělal nemůže změnit tento nevyhnutelný stav. Dále je pro stát důležité, aby vštěpil svým poddaným aversi k jakékoliv „konspirační teorii historie“, protože hledání „konspirací“ znamená hledání motivů a přisuzování odpovědnosti za minulé chyby. Na druhou stranu pokud jakákoliv tyranie uvalená státem, nebo korupce nebo agresivní válka nebyla způsobena vládci, ale záhadnými a tajemnými „společenskými silami“, nebo nesprávným stavem věcí, nebo pokud jsme nějakým způsobem všichni zodpovědní („My všichni jsme vrazi,“ hlásá jeden slogan), pak není žádný důvod, aby lidé poukazovali na či se bouřili proti takovýmto špatnostem. Navíc útok na „konspirační teorie“ znamená, že se poddaní stanou důvěřivější k „obecnému blahu“, které je vždy předkládáno státem jako důvod pro účast v jeho despotických akcích. „Konspirační teorie“ mohou vykolejit systém tím, že podpoří pochybování veřejnosti o státní propagandě.
Další ozkoušená metoda udržení poslušnosti poddaných ke státu je zavedení viny. Na jakékoliv zlepšení životní situace jedince může být zaútočeno jako na „nepřiměřenou chamtivost“, „materialismus“ nebo „přílišné bohatství.“ Vytváření zisku může být atakováno jako „využívání“ a „lichva“, vzájemně výhodná směna je označována jako „sobeckost,“ a nějakým zázračným způsobem je jako řešení vždy navrhováno, že má připlout více peněz ze soukromého sektoru do toho „veřejného“. Navozená vina způsobí, že veřejnost je připravena právě to udělat. Protože zatímco jedinci mají sklon k „sobecké lakotě,“ selhání státních vládců zapojit se do dobrovolné směny má znamenat jejich oddanost k vyšším a vznešenějším cílům – parazitické vykořisťování je zřejmě morálně a eticky ušlechtilé ve srovnání s mírovou a produktivní prací.
V dnešní sekulárnější době bylo božské poslání státu nahrazeno zavedením nového božstva, vědy. Vládnutí se nyní prohlašuje za ultravědecké, jelikož ho provádějí a plánují experti. Ale zatímco „rozum“ je používán častěji než v předešlých staletích, není to opravdový rozum jednotlivce a projev jeho svobodné vůle, stále je to „rozum“ kolektivistický a deterministický, který stále implikuje holistické agregování a násilnou manipulaci s pasivními poddanými jejich vládci.
Rostoucí používání vědeckého žargonu dovolilo státní inteligenci tkát tmářské apologie pro státní nadvládu, které by se v prostších časech setkaly pouze s výsměchem. Zloděj, který ospravedlňuje svoji krádež tím, že ve skutečnosti pomáhá oběti, tím že utrácením [ukradených peněz] zvedne maloobchodní trh by našel jen málo konvertitů. Ale když se tato teorie zabalí do Keynesiánských rovnic a působivých referencí „multiplikačního efektu,“ tak to naneštěstí působí přesvědčivěji. A tak útok na zdravý rozum pokračuje v každém století, pokaždé jinými prostředky.
Ideologická podpora je tedy pro stát životně důležitá, stát se musí neustále snažit vštípit veřejnosti svoji „legitimitu,“ aby odlišil svoje aktivity od pouhých banditů. Nepolevující odhodlání útočit na zdravý rozum není náhoda, protože jak Mencken názorně uvedl:
Samozřejmě jednou metodou zajištění podpory je vytvoření ekonomických zájmů na státu mezi vybranou sortou obyvatel. Tedy – král nemůže vládnout sám, musí mít početnou skupinu následovatelů, kteří se těší z plodů jeho vládnutí. Mezi ně patří například členové státního aparátu jako třeba úředníci nebo zavedená šlechta. [10] Ale i to stále přináší pouze minoritu zarytých podporovatelů a ani nezbytné nakupování podpory ostatních obyvatel skrz dotace a další propůjčení privilegií nedodá potřebný souhlas většiny. Pro nezbytnou akceptaci státu či vládnoucí třídy, musí být většina přesvědčena ideologicky o tom, že vláda (stát) je dobrá, moudrá a přinejmenším nevyhnutelná a rozhodně lepší než jakákoliv jiná myslitelná alternativa. Propagace této ideologie mezi lidmi je životně důležitým společenským úkolem „inteligence.“ A to proto, že masy lidí nevytváří svoje vlastní idee, nebo skutečně nezávisle podle těchto ideí žijí, ale pasivně následují myšlenky adoptované a rozšířené souborem intelektuálů. Intelektuálové tedy formují názory ve společnosti. A jelikož je to právě formování názorů, co stát zoufale potřebuje, důvod pro po staletí ověřené spoje mezi státem a intelektuály se záhy objasňuje.
Je evidentní, že stát potřebuje intelektuály, nicméně není tak zřejmé, proč intelektuálové potřebují stát. Jednoduše řečeno, můžeme tvrdit, že živobytí intelektuálů na volném trhu není nikdy příliš jisté, jelikož tito musí spoléhat na hodnoty a volby svých spoluobčanů. A je právě charakteristické, že masy lidí jsou obecně nezaujaté intelektuálními záležitostmi. Stát, na druhou stranu, je ochoten nabídnout intelektuálům jistou a permanentní hnízdo ve státním aparátu a tedy jistý příjem a vysokou prestiž. Inteligence bude královsky odměněna, protože pro vládu státu, které se nyní stala součástí, vykonává velmi důležitou funkci. [11]
Spojenectví mezi státem a inteligencí byla v 19. století symbolizována nezměrnou touhou profesorů z Berlínské university vytvořit „intelektuální bodyguardy rodu Hohenzollernů.“ V současnosti vzpomeňme odhalující komentář předního marxistického žáka týkající se kritické studie profesora Wittfogela o starověkém Orientálním despotismu: „Civilizace, kterou profesor Wittfogel tak hořce atakuje byla ta, která dělala z poetů a učenců funkcionáře.“[12]. Na nesčetně případech službách vládního hlavního ramene na použití násilí – armádě můžeme připomenout nedávný rozvoj použití této strategie [tj. vojenské akce opírající se o podporu inteligence]. [13] Ctihodná instituce je dále státní úředník nebo „dvorní“ historik, horlivý po předkládání vládcových názorů za své vlastní. [14]
Existovalo mnoho různých argumentů, kterými stát a jeho oddaná inteligence přemluvila své poddané, aby podporovali jejich vládnutí. Základní prvky jejich argumentů můžeme shrnout takto: A) vládci státu jsou skvělí a moudří muži (vládnou „božským právem“, jsou „aristokracie“ lidí, jsou „vědečtí experti“), mnohem skvělejší a moudřejší než dobří ale prostí poddaní. B) vládnutí rozsáhlé státní správy je nevyhnutelné, naprosto nezbytné a mnohem lepší než nepopsatelná zla, která by na nás jinak padla. Spojení státu a církve je jedním z nejstarších a nejúspěšnějších ideologických zřízení. Vládce byl buď Bohem pomazaný, nebo v případě absolutistických vlád mnoha Orientálních despocií Bohem samotným a tedy jakýkoliv odpor k jeho vládnutí by byl rouhání. Státní kněžstvo vykonávalo základní myšlenkovou funkci při získávání popularity a dokonce uctívání vládců. [15]
Dalším úspěšným způsobem bylo rozsévání strachu z jakékoliv jiné formy vlády či bezvládí. Současní vládci, jak se tvrdilo, poskytují obyvatelům nezbytné služby, za které by měli být vděční: protekce proti ojedinělým kriminálníkům a nájezdníkům. Aby si stát uchoval svůj monopol na vykořisťování, skutečně se staral o to, aby byl soukromý a nesystematický zločin držen na minimu – stát žárlil na své konkurenty. Speciálně úspěšný byl stát v průběhu posledních staletí, kdy rozséval strach z ostatních vládců (států). Jelikož všechna půda na Zemi byla rozdělena mezi konkrétní státy, jednou ze základních doktrín státu je identifikovat se s teritoriem kterému vládne. Jelikož velká část lidí tíhne k lásce k vlasti [ve smyslu území, kde žijí], identifikace země a lidí se státem byla způsobem, jak dosáhnout toho, že přirozený patriotismus pracoval ku prospěchu státu. Pokud by „Ruritanii“ napadla „Walldavia“ pak prvním úkolem státu a inteligence bylo přesvědčit lid „Ruritanie“, že útok je veden právě na ně a nikoliv na vládnoucí třídu. Takto se válka mezi vládci změnila ve válku mezi lidmi, kdy každý národ šel bránit své vládce v mylném přesvědčení, že vládci brání je. Tento vynález „nacionalismu“ byl, co se týče Západní civilizace, úspěšný pouze v několika posledních staletích. Ještě před nedávnou dobou považovali lidé války za irelevantní potyčky mezi různými skupinami šlechty.
Mnohé a lstivé jsou ideologické zbraně, které stát používal skrz staletí. Další excelentní zbraní byla tradice. Čím déle byl někdo schopen vládnout státu, tím mocnější byly jeho zbraně, protože potom měla dynastie X nebo stát Y za sebou zdánlivou váhou staletí tradic. [16] Uctívání jedincových předků se pak lstivě stává uctíváním dávných vládců. Největším nebezpečím pro stát je nezávislá intelektuální kritika a neexistuje lepší cesta jak ji udusit, než zaútočit na každý izolovaný hlas kritiky tak, že každý kdo vznese nové pochyby, znesvěcuje moudrost svých předků. Další účinnou ideologickou silou je utlumení jedince a vyzvednutí kolektivity ve společnosti. Jelikož každá vláda implikuje akceptaci většiny, jakékoliv ideologické nebezpečí pro tuto vládu může pouze vzejít od jednoho nebo několika mála nezávisle myslících jedinců. Každá nová myšlenka a především kritická myšlenka musí vzniknout jako názor menšiny, stát tedy musí zarazit tento názor v zárodku tím, každý takový názor, který vzdoruje názorům většiny, ihned zesměšní. „Poslouchejte pouze své bratry“ či „přizpůsobte se společnosti“ se tak stává ideologickou zbraní k zašlapání individuální opozice. [17] Tímto způsobem se masy lidí nikdy nedozví, že císař nemá šaty. [18]
Stejně tak je pro stát důležité, aby to vypadalo, že jeho vláda je nezbytná. I když je jeho vládnutí neoblíbené, setká se s pasivní resignací, které může pozorovat například oblíbeným úslovím „smrt a daně.“ Jednou metodou je zavedení dějepiseckého determinismu jako opak k svobodné vůli jednotlivce. Pokud nám vládne dynastie X, je to proto, že neúprosné zákony historie (nebo boží vůle, nebo absolutno, nebo materiální síly tvoření) tak rozhodly a nic co by nějaký maličký človíček udělal nemůže změnit tento nevyhnutelný stav. Dále je pro stát důležité, aby vštěpil svým poddaným aversi k jakékoliv „konspirační teorii historie“, protože hledání „konspirací“ znamená hledání motivů a přisuzování odpovědnosti za minulé chyby. Na druhou stranu pokud jakákoliv tyranie uvalená státem, nebo korupce nebo agresivní válka nebyla způsobena vládci, ale záhadnými a tajemnými „společenskými silami“, nebo nesprávným stavem věcí, nebo pokud jsme nějakým způsobem všichni zodpovědní („My všichni jsme vrazi,“ hlásá jeden slogan), pak není žádný důvod, aby lidé poukazovali na či se bouřili proti takovýmto špatnostem. Navíc útok na „konspirační teorie“ znamená, že se poddaní stanou důvěřivější k „obecnému blahu“, které je vždy předkládáno státem jako důvod pro účast v jeho despotických akcích. „Konspirační teorie“ mohou vykolejit systém tím, že podpoří pochybování veřejnosti o státní propagandě.
Další ozkoušená metoda udržení poslušnosti poddaných ke státu je zavedení viny. Na jakékoliv zlepšení životní situace jedince může být zaútočeno jako na „nepřiměřenou chamtivost“, „materialismus“ nebo „přílišné bohatství.“ Vytváření zisku může být atakováno jako „využívání“ a „lichva“, vzájemně výhodná směna je označována jako „sobeckost,“ a nějakým zázračným způsobem je jako řešení vždy navrhováno, že má připlout více peněz ze soukromého sektoru do toho „veřejného“. Navozená vina způsobí, že veřejnost je připravena právě to udělat. Protože zatímco jedinci mají sklon k „sobecké lakotě,“ selhání státních vládců zapojit se do dobrovolné směny má znamenat jejich oddanost k vyšším a vznešenějším cílům – parazitické vykořisťování je zřejmě morálně a eticky ušlechtilé ve srovnání s mírovou a produktivní prací.
V dnešní sekulárnější době bylo božské poslání státu nahrazeno zavedením nového božstva, vědy. Vládnutí se nyní prohlašuje za ultravědecké, jelikož ho provádějí a plánují experti. Ale zatímco „rozum“ je používán častěji než v předešlých staletích, není to opravdový rozum jednotlivce a projev jeho svobodné vůle, stále je to „rozum“ kolektivistický a deterministický, který stále implikuje holistické agregování a násilnou manipulaci s pasivními poddanými jejich vládci.
Rostoucí používání vědeckého žargonu dovolilo státní inteligenci tkát tmářské apologie pro státní nadvládu, které by se v prostších časech setkaly pouze s výsměchem. Zloděj, který ospravedlňuje svoji krádež tím, že ve skutečnosti pomáhá oběti, tím že utrácením [ukradených peněz] zvedne maloobchodní trh by našel jen málo konvertitů. Ale když se tato teorie zabalí do Keynesiánských rovnic a působivých referencí „multiplikačního efektu,“ tak to naneštěstí působí přesvědčivěji. A tak útok na zdravý rozum pokračuje v každém století, pokaždé jinými prostředky.
Ideologická podpora je tedy pro stát životně důležitá, stát se musí neustále snažit vštípit veřejnosti svoji „legitimitu,“ aby odlišil svoje aktivity od pouhých banditů. Nepolevující odhodlání útočit na zdravý rozum není náhoda, protože jak Mencken názorně uvedl:
Průměrný člověk, jakkoliv se jinak může mýlit, alespoň jasně vidí, ze vláda je něco ležící mimo něj a mimo všeobecnost jeho druhů – že je to separátní, nezávislá a hostilní síla, která je jen částečně pod jeho kontrolou a která je schopna mu způsobit velikou škodu. Není podstatné, že okrádání vlády je všude považováno za zločin nižší významnosti než okrádání jedinců nebo dokonce i korporací?...Co za tím vším leží, věřím, je hluboký smysl fundamentálního nepřátelství mezi lidem a jeho vládou. [Vláda] není chápána jako výbor vybraný, aby vykonával veřejný byznys pro celou populaci, ale jako separátní autonomní korporace, která se především zabývá vysáváním populace pro dobro svých vlastních členů...Když je obyčejný občan okraden, je okraden úctyhodný člověk o plody své práce a spořivosti. Když je okradena vláda, to nejhorší co se může stát je, že určití flákači a povaleči budou mít méně peněz, se kterými si mohou hrát, než měli předtím. Názor, že by si ty peníze vydělali není nikde brán v úvahu, pro většinu rozumných lidí by to bylo absurdní. [19]
Čtvrtou kapitolu Anatomie státu naleznete zde.
Reference:
[7] Pro zásadní rozlišení mezi „hradem“, tj. vládnoucí skupinou, a marxistickým konceptem „třídy“ společnosti viz Ludwig von Mises: Theory and History (1957), str. 112
[8] Tato akceptace samozřejmě neznamená, že by se stát stal „dobrovolný,“ protože i když je většinová podpora aktivní, není jednomyslná mezi všemi jedinci
[9] viz Ludwig von Mises: Human Action (1998), str. 188; David Hume: „Of the First principles of gouvernment“ v Essays, Literary, Moral and Political, str. 23; Étienne de la Boétie: Anti-Dictator (1942), str. 8-9; Oscar Jaszi a John D. Lewis: Against the Tyrant (1957), str. 55-57
[10] Étienne de la Boétie: Anti-Dictator (1942), str. 43-44
[11] To samozřejmě neznamená, že veškerá inteligence vytváří spojenectví se státem, viz Bertrand de Jouvenel: „The Attitude of the Intellectuals to the Market Society“ v The Owl (leden, 1951), str. 19-27; F.A. Hayek: „The Treatment of Capitalism by Continental Intellectuals“ v Capitalism and the Historians (1954), str. 93-123; Schumpeter: Imperialism and Social Classes (1957), str. 143-55
[12] Joseph Needham: „Review of Karl A. Wittfogel, Oriental Despotism“ v Science and Society (1958), str. 65.; Karl A. Wittfogel: Oriental Despotism (1957), str. 320-21.
[13] Jeanne Ribs: „The War Plotters“ v Liberation (srpen 1961), str. 13; viz Marcus Raskin: „The Megadeath Intellectuals“ v New York Review of Books (14. listopadu, 1963), str. 6-7
[14] Read: “The Social Responsibilities of the Historian,” v American Historical Review (1951), str. 283. Kritika Reada a další aspekty dvorních historiků viz Howard K. Beale: “The Professional Historian: His Theory and Practice,” v The Pacific Historical Review (srpen 1953), str. 227–55. Také Herbert Butterfield: “Official History: Its Pitfalls and Criteria,” v History and Human Relations (1952), str. 182–224; a Harry Elmer Barnes: The Court Historians Versus Revisionism, str. 2
[15] Karl A. Wittfogel: Oriental Despotism (1957), str. 87-100; Norman Jacobs: The Origin of Modern Capitalsm and Eastern Asia (1958), str. 161-94
[16] De Jouvenel: On Power, str. 22
[17] O takovém použití náboženství v Číně psal ve svých dílech Norman Jacobs
[18] H.L. Mencken: A Mencken Chrestomathy (1949), str. 145
[19] H.L. Mencken: A Mencken Chrestomathy (1949), str. 146-47
[8] Tato akceptace samozřejmě neznamená, že by se stát stal „dobrovolný,“ protože i když je většinová podpora aktivní, není jednomyslná mezi všemi jedinci
[9] viz Ludwig von Mises: Human Action (1998), str. 188; David Hume: „Of the First principles of gouvernment“ v Essays, Literary, Moral and Political, str. 23; Étienne de la Boétie: Anti-Dictator (1942), str. 8-9; Oscar Jaszi a John D. Lewis: Against the Tyrant (1957), str. 55-57
[10] Étienne de la Boétie: Anti-Dictator (1942), str. 43-44
[11] To samozřejmě neznamená, že veškerá inteligence vytváří spojenectví se státem, viz Bertrand de Jouvenel: „The Attitude of the Intellectuals to the Market Society“ v The Owl (leden, 1951), str. 19-27; F.A. Hayek: „The Treatment of Capitalism by Continental Intellectuals“ v Capitalism and the Historians (1954), str. 93-123; Schumpeter: Imperialism and Social Classes (1957), str. 143-55
[12] Joseph Needham: „Review of Karl A. Wittfogel, Oriental Despotism“ v Science and Society (1958), str. 65.; Karl A. Wittfogel: Oriental Despotism (1957), str. 320-21.
[13] Jeanne Ribs: „The War Plotters“ v Liberation (srpen 1961), str. 13; viz Marcus Raskin: „The Megadeath Intellectuals“ v New York Review of Books (14. listopadu, 1963), str. 6-7
[14] Read: “The Social Responsibilities of the Historian,” v American Historical Review (1951), str. 283. Kritika Reada a další aspekty dvorních historiků viz Howard K. Beale: “The Professional Historian: His Theory and Practice,” v The Pacific Historical Review (srpen 1953), str. 227–55. Také Herbert Butterfield: “Official History: Its Pitfalls and Criteria,” v History and Human Relations (1952), str. 182–224; a Harry Elmer Barnes: The Court Historians Versus Revisionism, str. 2
[15] Karl A. Wittfogel: Oriental Despotism (1957), str. 87-100; Norman Jacobs: The Origin of Modern Capitalsm and Eastern Asia (1958), str. 161-94
[16] De Jouvenel: On Power, str. 22
[17] O takovém použití náboženství v Číně psal ve svých dílech Norman Jacobs
[18] H.L. Mencken: A Mencken Chrestomathy (1949), str. 145
[19] H.L. Mencken: A Mencken Chrestomathy (1949), str. 146-47