Právě tak jako dva základní a vzájemně výlučné vztahy mezi lidmi jsou mírová spolupráce a násilné zneužívání, produkce a vykořisťování, může být o ekonomické historii lidstva uvažováno jako o souboji těchto dvou principů. Na jedné straně je kreativní produkce, mírumilovná výměna a spolupráce; na druhé straně násilná diktatura, a vykořisťování těchto společenských vztahů. Albert Jay Nock šťastně pojmenoval tyto soupeřící síly jako „společenská moc“ a „státní moc.“ [41] Společenská moc, je moc člověka nad přírodou, jeho kooperativní přeměna přírodních zdrojů a jeho proniknutí do přírodních zákonů ve prospěch všech zúčastněných. Společenská moc je moc nad přírodou, životní úroveň dosažená lidmi vzájemnou výměnou. Státní moc, jak jsme mohli vidět, je koercitivní a parazitické zmocnění se této produkce – vysávání produktů společnosti pro dobro neproduktivních (ve skutečnosti antiproduktivních) vládců. Zatímco společenská moc je moc nad přírodou, státní moc je mocí nad člověkem. V minulosti vždy lidské kreativní a produktivní síly znovu a znovu vydláždily nové cesty přeměny přírody ve prospěch člověka. To byly doby, kdy společenská moc daleko utíkala moci Státní a kdy se úroveň Státních neoprávněných zásahů do společnosti znatelně zmenšila. Ale vždy, po delším nebo kratším časovém období, se Stát přesunul i do těchto nových oblastí, aby opět zmrzačil a zkonfiskoval společenskou moc. [42] Pokud období od sedmnáctého do devatenáctého století bylo v mnoha západních zemích dobou akcelerace společenské moci a následného nárůstu svobody, míru a materiálního bohatství, je dvacáté století primárně obdobím, kdy státní moc doháněla moc společenskou – s následným obrácením k otroctví, válce a destrukci. [43]

V tomto [dvacátém] století čelí lidská rasa opět zhoubnému panování Státu. Státu, který je nyní vybavený plody lidské kreativní moci, které zkonfiskoval a zneužil pro své vlastní cíle. Několik posledních staletí bylo obdobím, kdy se lidé na Stát snažili uvalit konstituční a další limity, jen aby zjistili, že takové pokusy, stejně jako kterékoliv jiné, selhaly. Ze všech početných forem, kterých vláda během staletí nabyla, ze všech konceptů a institucí, které se vyzkoušely, se žádné nepodařilo udržet nad státem kontrolu. Řešení problému Státu je evidentně stejně vzdálené, jako vždy bylo. Snad musí být prozkoumány nové stezky bádání, pokud má být nalezeno úspěšné finální řešení Stání otázky. [44]

[41] Ke konceptům Státní a společenské moci viz Albert J. Nock: Our Enemy the State (1946). Viz také Nock: Memoirs of a Superfluous Man (1943) a Frank Chodorov: The Rise and Fall of Society (1959)
[42] Mezi neustálým střídáním kontrakce a expanze Státní moci si Stát vždy uchvacuje a udržuje rozhodující „velitelské posty“ v ekonomice a společnosti. Mezi těmito velitelskými posty je monopol na násilí, monopol konečné soudní moci, komunikační a dopravní kanály (pošty, cesty, řeky, letecké koridory), zavlažovací kanály v Orientálních despociích a vzdělávání – za účelem formování názorů budoucích občanů. V moderní ekonomii jsou tímto kritickým velitelským postem peníze.
[43] Parazitický proces „dohánění“ byl téměř otevřeně provoláván Karlem Marxem, který připouštěl, že socialismus musí být nastolen uchvácením kapitálu, který byl dříve nakumulován kapitalismem.
[44] Samozřejmě jednou z nepostradatelných složek tohoto řešení musí být odtrhnutí spojenectví inteligence a Státu vytvořením center intelektuálního bádání, které budou na Státní moci nezávislé. Christopher Dawson poznamenává, že velká intelektuální hnutí renesance a osvícenství vznikla mimo a někdy přímo proti etablovaným universitám. Tyto akademie nových myšlenek byly založeny nezávislými patrony. Viz Christopher Dawson: The Crisis of Western Education (1961)