Anšlus po krymsku

Mises.cz: 31. března 2014, Petr Málek, komentářů: 5

Posledních několik týdnů nejvíc médii hýbe vývoj kolem Ukrajiny. Abychom s naším institutem nezůstali (příliš) pozadu, rád bych nastínil několik myšlenek, které jsem si z této krize odnesl já. Na rozdíl od novinářů, kteří vždy všemu skvěle rozumí, nemám tak dobrou křišťálovou kouli, ale přesto se pokusím přispět svou trochou do mlýna.

Rozděl a panuj

Politikům opět prošla jejich špinavá hra. Podle strategie „rozděl a panuj“ byly už dávno definovány dva tábory, z nichž příslušníci každého používají označení „my, dobří“ a „oni, špatní“. Spor o ukrajinský Krym je tak typickým uměle vykonstruovaným problémem, který je považován za problém jen kvůli tomu, že se politikům za ta dlouhá staletí podařilo své poddané přesvědčit o tom, že každý kus země musí „někam patřit“, že musí mít svého diktátora a že strašně záleží na tom, jestli mu bude vládnout diktátor A, nebo diktátor B. Lidé chápou poloostrov Krym buď jako „svůj“, pokud mu vládne stejný diktátor jako jim, anebo jako „jejich“, pokud jim vládne diktátor cizí.

Přijde mi to jako naprosto podružný problém. Základní nedostatek této situace je, že je vůbec možné, aby nějaká pomazaná hlava, lhostejno zda rusky či ukrajinsky mluvící, mohla určovat, jak se na tomto poloostrově bude žít. Tento obrovský problém ale lidé nevidí, protože jsou jejich mozky zaneprázdněny hádáním se o zanedbatelně malých rozdílech mezi jednotlivými pomazanými hlavami.

Vše je samozřejmě umocněno nacionalistickým nádechem celé situace. Lidé si řeknou, že jsou Ukrajinci/Rusové a přísahali věrnost ukrajinskému/ruskému státu, proto musí Krym být ukrajinský/ruský. Dodnes jsem nepochopil, v čem tato národní hrdost spočívá a proč by mě mělo zajímat, jestli se daný kus země oficiálně jmenuje po národu A nebo národu B, stejně tak, jako je mi jedno, jestli se libovolná ulice v libovolném městě jmenuje po Rusovi, Ukrajinci, Američanovi nebo komukoliv jiném. Nepodléhám zhoubné nemoci jménem nacionalismus a nepovažuji lidi, kteří se (nikoliv svými přičiněním) narodili na jiné straně hranic, za nižší živočišný druh než ty, kteří se narodili na stejné straně hranic jako já. O to víc to platí v situaci, kdy Rusové i Ukrajinci na Krymu spokojeně a v míru společně žili, společně pracovali, bavili se, milovali se, rozmnožovali se. (Když už jsme u rozmnožování, zajímalo by mě, kterému týmu bude takto fanaticky fandit člověk, jehož rodiče byli jeden Ukrajinec/Ukrajinka a druhý Rus/Ruska – a že takových není málo.)

Dva se hádají a třetí se směje

Když vidíme, že lidé se hádají naprosto zbytečně o problému, který reálně neexistuje a který si pouze vytvořili ve své hlavě, kdo na této situaci vydělává? Bude to překvapení… jsou to politici. Opět si užili dalších několik pětiminutovek slávy, kdy mohli předstoupit před „své“ národy a ukázat se jako velcí gerojové, kteří nenechají své ovečky na holičkách a sebevědomě je provedou tímto nepřátelským, agresivním a složitým světem.

Politici mohli utratit obrovské peníze za mobilizaci bezpečnostních složek (a čím větší hromady peněz se přesouvají, tím více bankovek se „zapomene“ v rukách různých vlivných osob) a otevřeli si několikaměsíční až několikaleté časové okno, během kterého budou moci v zájmu národní bezpečnosti schválit ještě důkladnější fízlovací programy boje proti veřejnému nepříteli a vzít svým poddaným ještě více svobod, protože slušný člověk se přece nemá čeho bát.

Západní hra na demokracii

Své ukázali i pohlaváři ze západních států. Opět předvedli, že se vždy a všude budou vměšovat do cizích záležitostí. Aniž by je kdokoliv žádal o pomoc, začali se v této hře angažovat – pochopitelně v zájmu demokracie a pochopitelně ne za své vlastní peníze. A vlastně je to jen slabý odvar, když to člověk porovná s tím, že v zájmu demokracie západní státy před nemnoha lety pozabíjely minimálně desítky tisíc nevinných Iráčanů.

Potvrdila se i filosofie, která se dobře osvědčila při irském referendu o Lisabonské smlouvě a která se opakuje čím dál častěji – že novodobá demokracie funguje tak, že vládnoucí elita nejprve určí, co se má udělat, následně o tom vypíše referendum, a pokud referendum dopadne pozitivně, je to důvodem pro zavedení daného opatření, a pokud dopadne negativně, je to důvodem pro zavedení daného opatření také, protože slušný a demokratický člověk přece nemohl hlasovat proti, takže se určitě muselo švindlovat a výsledek referenda je neplatný.

Mé plány

Zvažuji, co mám dělat, abych nebyl v tomto světě tolik „out“. Možná bych mohl třeba začít nadávat našim sousedům za to, že se narodili jiným předkům než já, takže jsou to vlastně podlidi. K zachování čistoty jména Málek je to naprosto nevyhnutelné. Taky bych je mohl nechat hlasovat o tom, jakou barvou si vymalovat svůj byt, a pokud si odhlasují jinou barvu, než mám já, tak bych jim měl svojí barvu vnutit násilím, protože oni nevědí, co činí. A když se i tak budou zmítat, uvalím na ně obchodní embargo! Nekoupím si nic, co je vyrobené ve firmách, kde pracují, a pokud zjistím, že nakupují výrobky firmy, u které pracuji já, tak dám výpověď. Já jim ukážu, antimálkovcům...