Autoritářství v širším kontextu

Mises.cz: 30. října 2015, Přemysl Holub, komentářů: 3

Čím více o současném autoritářském uspořádání společnosti přemýšlím a studuji ho, tím více si začínám uvědomovat, že jde pouze o povrchní projev mnohem komplexnějšího problému. Jde pouze o symptom, který se projeví, pokud jsou zvoleny nevhodné strategie k uspokojení základních lidských potřeb. Autoritářská reglementace společnosti je strategií, kterou si lidé zvolili jako nešťastnou odpověď a obranu proti strachu z nejasných zítřků, nízkého seběvědomí a sebeúcty a z těchto deficitů plynoucí ještě křečovitější snahy a touhy získat větší kontrolu nad vlastními životy a životy ostatních.

Autoritářství, jehož nejrozšířenější formou je v současnosti státismus, je vážnou psychickou chorobou společnosti. Tak jako je zánět v těle jednotlivce projevem aktivace imunitního systému při boji proti infekcím, tak je autoritářství projevem aktivace obranného mechanismu lidí při nenaplnění základních lidských potřeb bezpečí, citového porozumění, sounáležitosti, respektu a předvídatelnosti.

Emoce a chování mohou být chápány jako projevy naplněnosti nebo nenaplněnosti potřeb člověka. Schopnost tyto projevy číst a pojmenovávat není – zvláště při současném způsobu života většiny lidí – samozřejmostí. Jen výjimečně je člověk v dospělosti schopen svým emocím zcela porozumět. Neporozumění emočním signálům nenaplněnosti lidských potřeb vede k nesprávné volbě strategií k jejich uspokojení. Zdá se, že ohledně schopnosti vnímání a porozumění emočním signálům jsme na počátku evolučního vývoje. Neumíme s nimi nakládat. Snažíme se je zadusit, utlumit a skrývat namísto abychom je brali jako neocenitelná vodítka na cestě k větší spokojenosti a pocitům štěstí.

Celospolečenská dynamika je pochopitelně odrazem těchto procesů. Vědomě či nevědomě jsme učeni, že citlivost a emoční projevy jsou známkami slabosti a je třeba je skrývat. Ve výchově je to evidentní zejména u chlapců. Známou repliku „chlapi nepláčou“ někdy ve svém dětství slyšel asi každý z nás. Je to hrubá záplata na emoční trauma dítěte. Nejen že není porozuměno nenaplněným potřebám, ale je potlačena velmi důležitá, čistě lidská, dovednost. Tak se nemůžeme učit svým citům naslouchat ve snaze jim porozumět, ale učíme se je potlačovat, ignorovat, bojovat s nimi. Nikdy jim neporozumíme, což zakryjeme fasádou přemrštěné bravury, riskování, násilí, snahou dominovat ostatním a angažovaností ve válkách.

Autoritářství, s větší či menší mírou krutosti společným jmenovatelem historie lidské civilizace až dodnes, je výsledkem z generace na generaci předávaných traumat z dětství a dospívání. Zde se nachází onen zásadní, pro mnohé zcela skrytý původce většiny, ne-li veškerého, utrpení a krutosti lidí k lidem prostřednictvím uměle vytvořených autorit. V této oblasti zároveň před námi, lidmi, leží těžký a důležitý krok lidské civilizace ve směru k lepším, mírovým zítřkům a tím k využití skutečného lidského potenciálu.

V tomto smyslu je před lidmi ještě dlouhá cesta. Je třeba přerušit začarovaný kruh generačního předávání důsledků citových traumat jednotlivců. Zvládnutí tohoto těžkého úkolu pak může nastartovat pomalý, ale nezvratný proces ke svobodné a mírové společnosti, kterou si zatím nedovedeme ani představit. K nastartování tohoto procesu snad už došlo, nyní je třeba trpělivosti, protože žádná vnější síla ho nemůže urychlit. Naopak – spíše by proces mohla zpomalit. Začít každý sám u sebe a vést trpělivou osvětu, to je to, co nejlepšího můžeme udělat. Úsilí porozumět sami sobě a efektivně komunikovat se svým vnitřním já je nezbytným krokem k tomu, abychom tyto dovednosti mohli předat dál, svým dětem. To na pozadí současného celospolečenského trendu, který míří opačným směrem, není pro jednotlivce lehký úkol.