Boj o inflaci

Mises.cz: 22. září 2013, Vladimír Krupa, komentářů: 7

Jedním z evergreenů při úvahách o peněžní problematice v rámci rakouské školy je boj o význam termínu inflace. Málokterý rakouský autor opomene upozornit na to, že dříve bylo pod termínem inflace chápáno zvyšování peněžní zásoby, kdežto dnes se význam posunul k nárůstu cenové hladiny. A bylo by správné vrátit se k významu původnímu. Posledním kolem tohoto boje byla blogová výměna mezi Robertem Murphym, Callahanem, Rowem a Scottem Sumnerem.

Murphy vytáhl těžký kalibr -  George Orwella a jeho postřeh o utváření jazyka a myšlení politickými eufemismy (je to také jedno z hlavních témat v jeho románu 1984), které rozebírá v eseji Politic and the English Language: 

Je jasné, že úpadek jazyka musí mít v konečném důsledku politické a ekonomické příčiny: není to jen špatným vlivem toho nebo onoho jednotlivého autora. Ale následek se sám může stát příčinou a posílit původní příčinu, zintenzivnit všechny důsledky a tak dále. Člověk může začít pít alkohol, protože má pocit životního selhání, a potom se stát ještě větší troskou v důsledku alkoholismu. Totéž se děje s anglickým jazykem. Stává se ošklivým a nepřesným, protože naše myšlení je bláhové, ale ledabylost našeho jazyka nám usnadňuje pojmout bláhové myšlenky. Hlavní věcí ovšem je, že tento proces je vratný…

V naší době jsou politické proslovy a články z větší části obhajobou neobhajitelného. Věci jako pokračující britská vláda v Indii, ruské čistky a deportace, shození atomových bomb na Japonsko jistě lze hájit, ale pouze argumenty, které by zněly většině lidí příliš brutálně a které se neshodují s údajnými cíli politických stran. Takže politický jazyk sestává z větší části z eufemismů, nepodložených, mlhavých a vágních tvrzení. Bezbranné vesnice jsou bombardovány, obyvatelé vyhnáni, dobytek postřílen a chatrče vypáleny: tomu se říká pacifikace. Miliony zemědělců přicházejí o své statky a odcházejí jen s tím, co poberou: tomu se říká přemisťování populace nebo úprava hranic. Lidé jsou roky vězněni bez soudu, střeleni do zátylku nebo odesláni umírat do arktických vězeňských táborů: tomu se říká eliminace nespolehlivých živlů. Taková frazeologie je nutná, pokud chce člověk pojmenovat věci, aniž by tím u posluchačů vyvolal nežádoucí představy. Vezměme si například nějakého blahobytného britského profesora, který obhajuje sovětský totalitarismus. Nemůže natvrdo říct: „Zabíjení politických oponentů je správná metoda, kterou ospravedlňují její výsledky.“ Pravděpodobně řekne něco jako: Ačkoliv musíme uznat, že sovětský režim vykazuje některé politováníhodné vlastnosti, tak je pochopitelné, že určité omezení práva na politickou opozici je během přechodného období nevyhnutelné, a oběti, které ruské obyvatelstvo přináší, jsou vyvažovány konkrétními výsledky, jichž je zde dosahováno.

Je případ posunu ve významu pojmu inflace podobným případem politického pokroucení jazyka, který nastal kvůli nutnosti maskovat provádění něčeho, s čím by v oné době většina obyvatel nesouhlasila nebo by jim připadalo minimálně podezřelé? Z části tomu tak nepochybně bylo. Mises napsal, že inflace je více politickým pojmem než pojmem z peněžní teorie. Pokud si pod tímto pojmem vybavíme proces, kdy si pro sebe privilegovaní monopolisté tisknou bankovky, což mají ostatní lidé pod přísnými tresty zapovězeno, tak spíše dojdeme k závěru, že se děje nějaká neplecha.

Oproti tomu změny cen, a tedy i nějaký pohyb cenové hladiny (jak jej mohou různí lidé vnímat a různě sestavené indexy zachycovat), jsou normální součástí hospodářského systému, a když se mluví o inflaci v tomhle smyslu, tak je její hodnocení spojeno s otázkou její velikosti. Malá inflace – tedy malé a pozvolné změny cen – vypadá pak jako něco docela neškodného, či dokonce nutného. Jak tenhle posun významu pojmu inflace může deformovat myšlení, bude nejlépe patrné na příkladu úryvku z jednoho staršího článku. Tohle psali Václav Klaus a Tomáš Ježek v Kulturní tvorbě 15. prosince 1966: 

Strach z inflace?

Dnešní ekonomická teorie již překonala pojetí, že inflace je poruchou peněžního oběhu, kterou způsobil kapitalistický stát, aby kryl deficit státního rozpočtu. Tak se to dlouho tradovalo v naší ekonomické teorii. Inflace je však objektivní ekonomický proces, vyplývající z rozporů a porušování proporciálnosti ekonomického růstu… Proto je dnes inflace průvodním jevem ekonomického růstu nejen v kapitalistické, ale i v socialistické ekonomice. Inflace je ekonomickým procesem spjatým s nerovnoměrností ekonomického růstu (jako je vztah mezi nabídkou a poptávkou; mezi vývojem mezd a produktivity práce) a růst cen je jen důsledkem a zároveň i řešením těchto nerovnoměrností v rovině peněz a cen. Ruší-li proto nějaký ekonomický systém základní funkce cen (vyrovnávat nabídku s poptávkou a ovlivňovat investiční rozhodování podniků), nemohou potom ceny výstražně upozorňovat ani na míru porušování ekonomické rovnováhy…

Když v našem hospodářství dochází k převaze poptávky nad nabídkou, dochází místo ke zvyšování cen ke zvětšování a prodlužování front před obchody a roste množství času, které je třeba věnovat na nákup určitého předmětu – tedy také k inflaci, ovšem trochu jiných veličin: národní důchod se tak přerozděluje k těm šťastnějším, vytrvalejším, rychlejším a vybavenějším více známými.

Pod dojmem čerstvě přečtené Samuelsonovy učebnice tedy mladíci Klaus s Ježkem význam pojmu inflace ztotožnili s cenovou deregulací a pružně reagujícími cenami! A učinili z ní průvodní objektivní jev hospodářského růstu. Přitom zavrhli starší význam pojmu inflace, který si z klasické politické ekonomie převzali marxisté i rakouská škola. Definicí inflace jako poruchy peněžního oběhu, kterou vyvolává stát (a zde stačí jen škrtnout slovo „kapitalistický“), aby kryl své deficitní hospodaření, by jistě řada zdejších čtenářů ochotně přijala za svou. Každopádně je blíž rakouskému chápaní než tím slovem označovat volné posuny v relativních cenových poměrech.

Souhlasím s Murphym, že boj za význam slova inflace má tedy svůj politický a propagační smysl. Ovšem otázkou je, jestli je tento pojem v rámci rakouských autorů dostatečně precizně vymezen, i když ho vesměs používají v popularizačních a politických článcích a debatách celkem konzistentně. Přesto zde existuje několik možných a navzájem rozdílných významů.

1) Inflace = jakýkoliv nárůst peněžní zásoby.

Výhodou tohoto pojetí je jasnost, jednoduchost a srozumitelnost za předpokladu, že máme přesnou představu o tom, co je peněžní zásoba, a empirickou o tom, jaké je množství peněz. Na základě toho pak můžeme jednoznačně říct, že k inflaci dochází, nebo nedochází. Nevýhodou je, že pokud přiřazujeme inflaci jasně negativní konotace (říkáme, že inflace být nemá, že je špatná), tak toho jednoduše využijí kritikové, poukazem na to, že k nárůstu peněžní zásoby by určitě docházelo i ve svobodné společnosti a v systémech komoditních peněz. Pak mohou říkat: „Chcete snad zakázat těžbu zlata?“ nebo „Neobohacují se snad těžaři zlata na úkor zbytku společnosti úplně stejně jako centrální banky emitující oběživo?“ Z toho důvodu Rothbard definoval inflaci ve svých Penězích v rukou státu poněkud odlišně.

2) Inflace = jakýkoliv nárůst množství peněz, které nejsou kryté základní peněžní komoditou (ve zlatém standardu zlatem, ve stříbrném stříbrem atd.).

Z takové definice je zřejmé, že když dojde ke zvýšení množství peněz těžbou zlata či stříbra, tak to není inflace. K inflaci dochází, když se vyrábí nějaká nekomoditní měna (dnešní státní oběživo), a především bankovní úvěrovou expanzí, kdy vznikají fiduciární platební prostředky. Vzhledem k tomu, že Rothbard byl pro 100% rezervy, tak tímhle vymezením pojmu pokryl to, co chtěl především označit za inflaci. Zároveň si zachoval jasnost a jednoduchost. Opět, pokud máme nějak jednoznačně vymezeno, co jsou peníze, tak můžeme na základě Rothbardovy definice říct, zda k inflaci dochází, nebo ne. Potíž je, že ani tato definice nepokrývá všechny možné historické situace, kdy řada lidí má intuitivní pocit, že kvůli státnímu mocenskému zásahu k inflaci došlo. Klasickým příkladem je dobývání Jižní Ameriky Španěly a naloupení velkého množství drahého kovu Aztécké a Incké říše. Dalším příkladem, který s oblibou používá Pavel Kohout, jsou válečné reparace, které zaplatila Francie Německu po prusko-francouzské válce. Ve středověku bylo v některých zemích (například i u nás) volné obchodování s neraženým stříbrem a zlatem zakázáno. Existoval královský monopol na těžbu drahých kovů a v dolech pracovali nevolníci či otroci. Za takových okolností je pochopitelný intuitivní dojem, že množství peněz na trhu se asi liší od toho množství, které by existovalo na volném a konkurenčním trhu, a přináší to některé podobné důsledky, byť jde o nárůst zlatých a stříbrných peněz. Rothbardova definice je pochopitelně problematická pro freebankery, kteří většinou mají za to, že určitá sezónní proměnlivost peněžní zásoby v rámci systému svobodného bankovnictví není na škodu.

3) Inflace = jakýkoliv nárůst peněžní zásoby, který je vyvolán násilným (tj. většinou státním, ale vejdou se sem i soukromé podvody) zásahem do vlastnických práv a svobodného fungování trhu.

Tento koncept se objevuje v Hüllsmannově Etice produkce peněz. Nemá slabá místa předchozích dvou definic a sám o sobě může být přijatelný jak pro 100% rezervisty, tak pro freebankery. (Debata mezi nimi je pochopitelně, jestli jsou částečné rezervy násilným zásahem, nebo jsou OK.) Na druhou stranu přesná aplikace této definice vyžaduje vyvinuté libertariánské povědomí o tom, jak jsou státní zásahy deformující a škodlivé. To řadě ekonomů chybí, a proto by odborné práce, které by operovaly s takto vymezeným termínem inflace, pro ně bylo obtížné pochopit nebo si představit, v jakých konkrétních případech k inflaci dochází a v jakých nikoliv. Z hlediska použití politického a osvětového takto vymezený termín inflace nemá chybu.

Jak už psal Hazlitt, každý autor má tvůrčí svobodu definovat si pojmy, které ve svém díle používá, a to, jak je definuje, nelze kritizovat z hlediska vědecké objektivní správnosti. Z tohoto důvodu by čtenáři měli být připraveni na to, že se i nadále budou setkávat s termínem inflace v různých významech a domýšlet se pak podle dalších souvislostí, co má autor přesně na mysli. Přitom se nemusí vždy tvrdohlavě trvat na tom, že „já ho používám správně a vy nesprávně“, ale na místě je zdvořilé upozornění na výše uvedené možné významy a také na to, k jakým nedorozuměním a zmatkům může dojít. Přesné povědomí o možných významech slov pak snad povede k přesnějšímu myšlení.